ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.298.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 298/2021-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 5 To 424/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 T 72/2020-286, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Obviněnému bylo také uloženo ochranné léčení psychiatrické a protialkoholní v ústavní formě.
2. Výše uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že od přesně nezjištěné doby nejméně od měsíce listopadu 2017 do 01:30 hodin dne 7. 2. 2020 nejprve ve společně pronajatém rodinném domě na ulici XY čp. XY v obci XY, okres Karviná, a následně v pronajatém rodinném domě na ulici XY čp. XY v obci XY, okres Karviná, a jinde svou družku a později manželku Š. M. slovně a fyzicky napadal, a to tak, že ji minimálně jedenkráte do týdne, ať už během dne nebo v noci, uhodil otevřenou dlaní, a také pěstí do obličeje, opakovaně ji tahal za vlasy, stahoval ji na zem a následně ji napadal kopy nohou, přičemž v jednom případě svoji manželku zezadu ve stoje kopl nohou do oblasti zad až spadla ze schodů, nebo ji rukama svíral kolem krku, vulgárně jí nadával, načež Š. M. po těchto napadeních měla po těle hematomy nebo podlitiny na obličeji, když s poraněními se nenechala ošetřit, zakazoval jí stýkat se s jinými lidmi vyjma rodičů, odmítal usnout bez její přítomnosti. Jeho jednání se stupňovalo zkracováním intervalů napadání a vyvrcholilo dne 7. 2. 2020 v nočních hodinách, kdy kolem 01:30 hodin v XY, ve společném obydlí, během noci a ve spánku svoji manželku nejprve vytáhl z postele na zem a poté ji za ruku zatáhl vleže do prostoru kuchyně, kde si vzal kuchyňský nůž a v okamžiku, když manželku zakleknul na podlaze, směrem k ní napřahoval ruku s nožem v blízkosti jejího těla, přičemž současně jí říkal, že ji zabije, a s tímto přestal až poté, když se v místnosti objevila nezletilá dcera AAAAA (pseudonym) přičemž v okamžiku, když Š. M. začala v obývacím pokoji dceru uspávat, pokračoval ve slovních vyhrůžkách, že až dceru uspí, v tomto bude pokračovat, kdy posledním útokem Š. M. způsobil zranění spočívající v drobné rance na palci levé horní končetiny a poranění v oblasti obočí, horní rtu a krku, které si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici s poliklinikou Karviná-Ráj. Po celou tuto dobu poškozená jednání obviněného pociťovala jako hrubé, bezcitné, působilo jí těžké příkoří a žila v neustálém očekávání dalšího konfliktu.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2020, č. j. 5 To 424/2020-306, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že v trestním řízení nebyla náležitě posouzena otázka jeho příčetnosti. Znalec závěr o psychologickém kritériu nepříčetnosti, že u obviněného pod vlivem alkoholu byla zachována schopnost rozpoznávací (zcela) i schopnost ovládací (ta byla snížená podstatně - společným a stejně velkým vlivem organicky podmíněné poruchy osobnosti a alkoholové opilosti, nikoli však vymizelá) učinil na základě obecného modelu, jak se lidé postižení touto poruchou chovají. Obviněný znalci vytkl, že při závěru o zachování schopnosti ovládací i rozpoznávací, při současné existenci biologického kritéria nepříčetnosti, vyšel z nějakého obecného vzorce chování neznámých osob a nikoliv z individuálního zkoumání obviněného. Soudy potom vycházely při svých závěrech o jeho příčetnosti toliko ze znaleckého posudku, ačkoliv tento je jen jedním z podkladů pro vytvoření závěru soudu o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Soudy nevzaly v potaz výslechy svědků, kteří vypověděli, že např. od listopadu 2017 míval obviněný zkraty a povídal si sám se sebou (Š. M.), že po napití rumu je agresivní a úplně se mu změní zorničky (H. Ř.), či že mu najednou přepne v hlavě (A. W. P.).
5. Obviněný nesouhlasil s tím, jak skutkový děj zjistily soudy. Sám od počátku vytýkané jednání popíral s tím, že se vůbec nestalo. Namítal, že soudy náležitě nezkoumaly povahu jeho soužití s manželkou Š. M., proto ho nesprávně posoudily, když jeho jednání a chování vůči manželce nedosahuje intenzity týrání osoby žijící ve společném obydlí. Poukázal přitom na výpověď svědkyně A. W. P., dobré přítelkyně Š. M., která vypověděla, že až do ledna 2020 neměla za to, že by byl obviněný nebezpečný. Obviněný zdůraznil skutečnost, že ho poškozená opakovaně opouštěla, ale opakovaně se k němu na základě vlastního rozhodnutí vracela, nebyla na něm finančně závislá a nikdy se neobrátila na policii. Obviněný zdůraznil, že soudy nesprávně posoudily i údajnou delší dobu trvání tvrzeného týrání a zcela ignorovaly období od března 2019 do září 2019, během kterého Š. M., bydlela u svých rodičů a nemohlo tak k tvrzenému týrání vůbec docházet.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Okresnímu soudu v Karviné věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřilo.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
10. Dovolání obviněného bylo založeno z části na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. To se týká výhrad obviněného k hodnocení výpovědi poškozené Š. M., která je v rozporu s jeho verzí celé události. U trestné činnosti tohoto druhu je typické, že k ní dochází především mezi násilníkem a jeho obětí, bez přítomnosti dalších osob. Tudíž stěžejním zdrojem informací o průběhu skutkového děje je výpověď poškozené. Výpověď poškozené v projednávané věci však nestojí o samotě a je podporována, alespoň ohledně některých útoků obviněného, přímým svědkem, synem poškozené P. a svědkyněmi A. W. P. a Z. D. Následky fyzických útoků obviněného na poškozené pak viděli i manžele Ř., rodiče poškozené, a o posledním z nich svědčí lékařská zpráva a fotodokumentace. O týrání poškozené svědčí i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z nichž vyplývá, že u poškozené byly zjištěny symptomy syndromu týrané osoby, a to stockholmský syndrom. Tendence ke lhaní, konfabulaci a účelové výpovědi, ani motivace poškodit obviněného u ní zjištěny nebyly. Citová vazba poškozené k obviněnému byla plně pod vlivem syndromu týrané osoby s projevy iracionálního chování oběti.
11. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, že jednání a chování obviněného vůči poškozené nedosahuje intenzity týrání osoby žijící ve společném obydlí, ačkoliv z podaného dovolání není zřejmé, na jakém skutkovém základě obviněný tuto námitku staví. Zda na skutkovém stavu tak, jak jej popsal on, nebo na skutkovém stavu zjištěném a popsaném soudem ve výroku rozsudku. Pokud obviněný tuto námitku postavil na skutkovém ději podle jeho verze popisu události, pak by tato námitka nebyla podřaditelná pod předmětný dovolací důvod a lze odkázat na argumentaci v odstavci 10 tohoto rozhodnutí. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit výše uvedenou námitku pouze za předpokladu, že obviněný namítl, že jeho jednání a chování vůči poškozené, tak jak bylo prokázáno a popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku (ve spojení s jeho odůvodněním), nedosahuje intenzity týrání osoby žijící ve společném obydlí.
12. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozh. č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., rozh. č. 11/1984 Sb. rozh. tr. a usnesení č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Je rovněž příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, a ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018).
13. Obviněný se podle učiněných skutkových zjištění na poškozené zjednodušeně řečeno dopouštěl verbálních útoků (vulgárních nadávek), dále útoků fyzických (facky, údery pěstí, kopy, tahání za vlasy, škrcení) a rovněž psychických (ve formě kontrol a vyhrožování). Tyto útoky jím byly realizovány kontinuálně a současně se stupňovaly až do jednání dne 7. 2. 2020, kdy vytáhl spící poškozenou z postele, dovlekl ji vleže do prostoru kuchyně, kde si vzal kuchyňský nůž a v okamžiku, když ji zakleknul na podlaze, ji ohrožoval nožem a vyhrožoval, že ji zabije. Poškozená pociťovala jednání obviněného jako hrubé, bezcitné a působilo jí těžké příkoří. Žila v neustálém očekávání dalšího konfliktu.
14. Ve věci obviněného M. M. bylo konstatováno, že obviněný pravidelně napadal psychicky, ale především fyzicky poškozenou, svoji družku a později manželku. Tato agrese přitom byla zcela jednostranná, a tudíž šlo o vztah asymetrický, neboť útoků se dopouštěl především obviněný vůči poškozené (fyzických útoků výlučně obviněný vůči poškozené, která mu jen z počátku oplácela vulgární urážky), nikoli poškozená vůči obviněnému. Současně byla opakující se, se vzrůstající frekvencí a intenzitou, přičemž její zjevné a předvídatelné následky na straně poškozené byly jednak fyzické (podlitiny a hematomy na tváři a těle), a současně i psychické, zakládající symptomy syndromu týrané osoby a viktimizační syndrom. Takové jednání obviněného je nepochybně nutné posoudit jako zlé a výrazně hrubé, necitelné a bezohledné.
15. V tomto směru nehraje žádnou roli, že poškozená obviněného v létě roku 2019 opustila na dobu dvou měsíců a následně se k němu sama dobrovolně vrátila, případně od něj odcházela na kratší dobu. Jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví klinické psychologie, u poškozené byl zjištěn tzv. stockholmský syndrom, tzn. splynutí s chováním agresora a obhajování chování agresora, minimalizace následků chování agresora, kdy oběť obviňuje sama sebe a hledá logické vysvětlení, proč její chování mohlo vyústit v agresi agresora. Tato skutečnost, mající podklad v psychice poškozené, pak vysvětluje, proč se poškozená k obviněnému přes jeho týrání opakovaně z vlastní vůle vracela.
16. Jinak řečeno, poškozená byla vystavena fyzické a psychické agresi obviněného, trvající dlouhodobě, spočívající i v poměrně intenzivních útocích působících jí zranění, což vnímala velmi úkorně. Takový stav je s přihlédnutím k době jeho trvání (více než 2 roky) zcela namístě kvalifikovat jako týrání ve smyslu §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, resp. celý skutkový děj jako tam uvedený delikt. V daném ohledu tedy bylo hmotněprávní posouzení učiněno správně a s námitkou obviněného, kterou je zpochybnil, se nelze ztotožnit.
17. Obviněný dále namítl, že soudy nesprávně posoudily i údajnou delší dobu trvání tvrzeného týrání, když zcela ignorovaly období od března 2019 do září 2019, kdy Š. M. bydlela u svých rodičů a nemohlo k týrání vůbec docházet. Především je nutné zdůraznit, že tak dlouhá doba přerušení soužití uvedená v dovolání nebyla prokázána. Obviněný sám uvádí, že poškozená bydlela u své matky během prázdnin 2019, poškozená hovoří o létu 2019 s tím, že se vrátila k obviněnému na konci léta. Svědkyně H. Ř., u které poškozená v době odstěhování od obviněného bydlela, hovořila jen o srpnu 2019 a její manžel svědek Č. Ř. hovořil o dvou měsících prázdnin 2019. Je tedy možné uzavřít, že společné soužití obviněného s poškozenou bylo přerušeno přibližně na dva prázdninové měsíce roku 2019.
18. Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §199 tr. zákoníku, pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“ ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008).
19. V projednávané věci je tedy možné dospět k závěru, že pokud se vytýkaného jednání obviněný dopouštěl po dobu více než dvou let (od listopadu 2017 do 7. 2. 2020), byť v mezidobí poškozená na dva měsíce opustila společnou domácnost a obviněný s ní nebyl v kontaktu a nemohl ji týrat, jedná se o delší dobu páchání této trestné činnosti, a tudíž právní kvalifikace podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je přiléhavá.
20. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Je tedy nutné ve skutkové větě vymezit jeho začátek a konec, což soudy učinily. Pokud v průběhu tohoto trvajícího trestného činu dojde ke kratšímu přerušení (kdy pachatel nemůže svou oběť týrat), které nemá vliv na právní posouzení skutku, pak není nutné tuto skutečnost ve skutkové větě uvádět. Je běžné, že během páchání tohoto trvajícího trestného činu nastanou období, kdy týrání z různých důvodů neprobíhá, např. pachatel nebo oběť jsou hospitalizováni v nemocnici, odjedou na služební cestu nebo dovolenou. Velmi často dochází i k situacím, kdy oběť opouští společnou domácnost a odchází k rodičům či přátelům, aby se následně do společné domácnosti vrátila. Takové období je pak velmi obtížné přesně časově vymezit, především pokud je věc vyšetřována s větším časovým odstupem, což se u tohoto typu trestné činnosti stává. Z tohoto důvodu je nutné uvádět přerušení páchání této trestné činnosti tam, kde to může mít vliv na právní posouzení věci. Například v situaci, kdy by bylo na místě jednání posoudit jako dva trestné činy (v důsledku dlouhodobého přerušení jeho páchání), nebo v případě, kdyby tato skutečnost měla vliv na právní posouzení podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku – páchání trestného činu po delší dobu. O tyto případy se však v posuzované věci nejedná. Přerušení vzájemného soužití mezi obviněným a poškozenou na dva měsíce není důvodem pro rozdělení jeho jednání na dva trestné činy (což by navíc bylo v rozporu se zákazem reformations in peius), ani není tak dlouhé, aby mělo vliv na posouzení jeho jednání podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Námitka obviněného je tedy neopodstatněná.
21. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i námitku, že nebyla správně posouzena příčetnost obviněného, proto došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
22. Otázku (ne)příčetnosti upravuje trestní zákoník v ustanovení §26 tak, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost (schopnost rozpoznávací) nebo ovládat své jednání (schopnost ovládací, určovací), není za tento čin trestně odpovědný. Pro závěr o nepříčetnosti postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Zmenšenou příčetnost upravuje §27 tr. zákoníku tak, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.
23. Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že osoba, která naplnila znaky činu jinak trestného, není schopna rozpoznat protiprávnost svého činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Protiprávnost jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu musí být ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku dána u každé skutkové podstaty, neboť trestným činem může být jen jednání právem zakázané či nedovolené. Protiprávností se tedy rozumí znak činu zakázaného právním řádem, který je chápán v jeho celku. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací půjde o zmenšenou příčetnost. Nedostatek schopnosti určovací (ovládací) spočívá v tom, že osoba, jejíž (ne)příčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. Jestliže jde jen o podstatné snížení schopnosti určovací, půjde o zmenšenou příčetnost. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je rozhodné, zda nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, popř. obou, vyvolaný duševní poruchou byl u něj dán v době činu. Jestliže tomu tak není, nejde o nepříčetnost a trestní odpovědnost z tohoto důvodu vyloučena nebude (Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369). I zmenšená příčetnost (§27 tr. zákoníku) má důležité hmotněprávní důsledky (viz např. §47 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
24. Judikatura je v tomto směru dlouhodobě ustálená. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Zda jsou či nejsou dány u pachatele schopnosti rozpoznávací a určovací, je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného trestného činu. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (viz rozh. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Posuzování takové okolnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (rozh. č. 33/1968-I. Sb. rozh. tr.).
25. V posuzované věci soudy dospěly k závěru, že obviněný byl v době činu příčetný. Ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., vyplynulo, že se obviněný nacházel většinou ve stavu lehké až střední opilosti, i když někdy byl střízlivý (jednalo se o trvající trestný čin, kterého se obviněný dopouštěl po dobu více než 2 let). Pokud byl střízlivý, jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, jeho ovládací schopnosti byly sníženy nepodstatně vlivem organicky podmíněné poruchy osobnosti. Pokud byl obviněný pod vlivem alkoholu, jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, jeho ovládací schopnosti byly sníženy podstatně (nadpolovičně) společným a stejně velkým vlivem organicky podmíněné poruchy osobnosti a alkoholové opilosti. Ani z dalších důkazů, především výpovědi svědků nevyplynulo, že by obviněný příčetný nebyl.
26. Obviněný znalci vytkl, že při závěru o zachování schopnosti ovládací i rozpoznávací, při současné existenci biologického kritéria nepříčetnosti, vyšel z nějakého obecného vzorce chování neznámých osob, a nikoliv z individuálního zkoumání obviněného. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti. Obviněný ke svému závěru dospěl na základě jediné odpovědi znalce při jeho výslechu u hlavního líčení dne 31. 8. 2020 (č. l. 265), jedná se však o vyjádření vytržené z kontextu a uzpůsobené obhajobě obviněného. Znalec k dotazu obhájce, jak dospěl k závěru, že ovládací schopnosti obviněného byly snížené podstatným způsobem stejně vlivem organické poruchy i opilosti uvedl: „Dospěl jsem k tomu z toho, jak se chovají lidé s organicky podmíněnou poruchou osobnosti a jak se chovají lidé pod vlivem alkoholu, že v obou těchto případech je sklon k nižšímu sebeovládání, k poruše regulace vlastních emocí. Pokud jsou ty poruchy dvě současně, tak logicky se to sčítá.“ Znalec se v odpovědi na výše uvedenou otázku vyjadřoval k odborným otázkám, které souvisí s jeho odborností, když toliko své znalosti a zkušenosti, které nemůže nabýt jinak než z jiných obdobných případů (vlastní zkušenosti), případně odborné literatury (zprostředkovanou zkušeností), aplikoval na projednávaný případ. Je nutné odmítnout námitku, že by znalec vycházel jen z nějakého obecného vzorce chování neznámých osob. Znalec vycházel z odborných poznatků, které mají obecnou platnost, a ty aplikoval na obviněného; současně provedl i jeho vyšetření a měl k dispozici konkrétní poznatky o jeho osobě.
27. Soud při svém závěru o příčetnosti obviněného potom vycházel nejen ze znaleckého posudku a výslechu znalce (byť ten byl klíčový), ale zohlednil i svědecké výpovědi, ze kterých nevyplývalo nic, co by mohlo zavdat příčinu pochybovat o závěrech znalce a o příčetnosti obviněného. Pokud obviněný upozornil na některá tvrzení svědkyň, pak se jedná o nepodstatná vyjádření, která nemohla sama o sobě vést k závěru o nesprávnosti znaleckého posudku nebo k pochybnostem o příčetnosti obviněného. Obviněný se dopouštěl vytýkaného jednání po delší dobu, nešlo tedy o jeden okamžik, ale o období delší než dva roky. Svědkové tedy měli možnost obviněného sledovat a jeho jednání posoudit a to jak v situaci, kdy byl pod vlivem alkoholu, tak v situaci, kdy pod jeho vlivem nebyl. Skutečnosti tvrzené v dovolání, že si obviněný povídal sám se sebou (Š. M.), že po napití rumu byl agresivní a úplně se mu změnily zorničky (H. Ř.) či že mu najednou přepne v hlavě (A. W. P.) nejsou natolik podstatné, aby vybočovaly ze závěru znaleckého posudku a mohly vést soud k závěru, že obviněný byl po dobu páchání vytýkaného jednání nepříčetný. Je tedy možné uzavřít, že se jedná o zjevně neopodstatněnou námitku.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
29. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.