ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.30.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 30/2015-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. února 2015 v Brně dovolání obviněného T. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 40 T 4/2014, uznal obviněného T. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod bodem 1. rozsudku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. rozsudku zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
Jako tyto trestné činy posoudil skutky spočívající v tom, že obviněný dne 23. 9. 2013 v přesně nezjištěné době od 18:00 hod. do 22:56 hod. v B. na ulici M. , u křižovatky s ulicí V. , se po rozbití skleněné výplně levých předních dveří vloupal do tam zaparkovaného motorového vozidla tov. zn. Nissan Pathfinder, bílé barvy, RZ ......., ze kterého odcizil z otevřené přihrádky mezi předními sedadly samonabíjecí pistoli zn. Glock, vzor 17, ráže 9 mm Luger, v. č. ......., se zasunutým zásobníkem s 15 náboji ráže 9 mm Luger, v opaskovém pouzdře, kterou přechovával až do 21. 10. 2013, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu či jiného povolení opravňujícího k držení a nošení zbraní podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, nabíječku k mobilnímu telefonu a svítilnu, a tímto jednáním poškozenému E. K. , způsobil škodu odcizením věcí ve výši nejméně 10.184 Kč a poškozením skleněné výplně dveří škodu ve výši 4.055 Kč;
dne 18. 10. 2013 v době od 19:00 do 19:14 hod. v B. na ulici T. , na chodníku před domem č. ...., úmyslně usmrtil poškozeného N. K. , a to tak, že po předchozí slovní rozepři vytáhl dříve odcizenou a již obviněným vyzkoušenou samonabíjecí pistoli zn. Glock 17, ráže 9 mm Luger, v č. ......., dal do ní zásobník s náboji, pistoli natáhl, namířil ji na poškozeného, jednou na něj vystřelil a zasáhl ho do hlavy, v důsledku čeho poškozený upadl na zem, na to obviněný z místa činu utekl a pistoli zn. Glock vzor 17, ráže 9 mm Luger, v. č. ........ zahrabal v keřích v B. na ulici F. , pod restaurací Obzor, a tímto jednáním poškozenému N. K. , prostřelil hlavu a poškozený tak utrpěl otok a zhmoždění mozku po střelné ráně do hlavy – průstřelu s otvorem vstřelu v pravé temenní krajině a otvorem v levé temenní krajině a v důsledku tohoto zranění dne 20. 10. 2013 v 11:30 hod. zemřel.
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věci, a to pistole značky Glock, vzor 17, ráže 9 mm Luger, v. č. ......., včetně zásobníku. Podle §104 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl o připadnutí této věci státu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti výroku o vině pod bodem 2. a proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o uložení ohranného opatření o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ve výroku o tom, že zabraná věc připadla státu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Klima včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Poukázal na to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako zločin vraždy s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv mělo být jeho jednání posouzeno jako vražda prostá podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn jeden ze znaků této kvalifikované skutkové podstaty, a to spáchání činu „s rozmyslem“. Uvedl, že u něj měl být shledán soudy obou stupňů nedostatek rozmyslu zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že se v kritické době nacházel ve velmi špatném psychickém rozpoložení a reálně zvažoval spáchání sebevraždy, přičemž za účelem dodání odvahy k sebevraždě v průběhu celého dne požíval alkoholické nápoje za současného užívání kanabinoidů. Vzhledem k výše uvedenému a k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie, podle něj proto nelze v žádném případně dospět k závěru, že jeho motivace spáchat tento trestný čin byla racionálně organizovaná a dopředu připravovaná, neboť vznikla náhle v konkrétní konfliktní situaci, když obviněný jednal pod vlivem výše uvedených skutečností. Poukázal na to, že mezi rvačkou, nabitím zbraně a samotným výstřelem proběhl natolik krátký okamžik, že obviněný neměl šanci nad svým jednáním přemýšlet, vyvozovat z něj závěry a ovládat jej, neboť vystřelil v důsledku náhlého hnutí mysli poté, co poškozený vykonal nečekaný pohyb, o němž byl přesvědčen, že je činěn vůči němu a za účelem vytrhnutí zbraně a ohrožení jeho osoby. Proti namítanému rozmyslu svědčí i to, že vystřelil do horní poloviny těla poškozeného zcela nenadále a pouze jednou, poté zpanikařil a z místa činu utekl, aniž by zjistil, jaká zranění způsobil poškozenému.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 40 T 4/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitkou týkající se příčetnosti obviněného a naplnění znaku „s rozmyslem“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku se odvolací soud velmi důkladně zabýval. Ztotožnil se s argumentací odvolacího soudu a plně odkázal na jeho správné závěry. Nejvyšší státní zástupce neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a právním posouzením skutku. Dále poukázal na to, že obviněný v dovolání pouze opakuje námitky, o něž opíral svůj řádný opravný prostředek, a neuvádí prakticky žádné další námitky. Uvedl, že pokud obviněný staví dovolání výlučně na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, bývá takové dovolání zpravidla odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný uplatnil v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod a neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu, aby je přezkoumával. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
Obviněný právně relevantně namítl, že jeho jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu mělo být právně kvalifikováno jako vražda prostá podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť údajně nebyl naplněn jeden ze znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, a to spáchání činu „s rozmyslem“, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že mezi rvačkou, nabitím zbraně a samotným výstřelem proběhl natolik krátký okamžik, že neměl šanci nad svým jednáním přemýšlet, vyvozovat z něj závěry a ovládat je, a že se v kritické době nacházel ve velmi špatném psychickém rozpoložení, když v průběhu celého dne požíval alkoholické nápoje za současného užívání kanabinoidů, tedy že v kritické době mohly být značně sníženy jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.
Nejvyšší soud těmto námitkám obviněného nepřisvědčil. Poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§141 tr. zákoníku); podobně pak upravuje ještě privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§142 tr. zákoníku).
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy.
Trestní zákoník upravuje tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). V obou případech úmyslného usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce. Z toho vyplývá, že na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy.
Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1466-1468).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný dne 18. 10. 2013 v době od 19:00 do 19:14 hod. v B. na ulici T. , na chodníku před domem č. ..., úmyslně usmrtil poškozeného N. K. , tak, že po předchozí slovní rozepři vytáhl dříve odcizenou a obviněným již vyzkoušenou samonabíjecí pistoli zn. Glock 17, ráže 9 mm Luger, v. č. ....., dal do ní zásobník s náboji, pistoli natáhl a namířil ji na poškozeného. Poté mezi obviněným a poškozeným došlo ke slovní výměně názorů, kterou obviněný ukončil výstřelem na poškozeného, kterého zasáhl do hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem. Obviněný z místa činu utekl a pistoli poté zahrabal v keřích v B. na ulici F. pod restaurací Obzor. Obviněný tímto jednáním prostřelil hlavu poškozenému, který utrpěl otok a zhmoždění mozku po průstřelu hlavy s otvorem vstřelu v pravé temenní krajině a otvorem v levé temenní krajině a v důsledku tohoto zranění dne 20. 10. 2013 v 11:30 hod. zemřel.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný uplatnil v dovolání obdobné námitky jako v řízení o odvolání, se kterými se odvolací soud řádně a v souladu se zákonem vypořádal. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud správně uvedl, že ze znaleckého posudku MUDr. Mileny Zimulové vyplývá upozornění na značnou diskrepanci mezi příznaky, které by projevovala osoba s takovou hladinou alkoholu v krvi, jakou měl mít obviněný, pokud by skutečně zkonzumoval jím uváděné množství alkoholu, a jeho chováním v době spáchání zmíněného zločinu a bezprostředně poté. Znalkyně dále uvedla, že podle jejího znaleckého přesvědčení se obviněný v žádném případě nemohl nacházet v rozvinutém středním či těžkém stupni opilosti, neboť jeho chování by jednak bylo nápadné pro okolí, jednak by sám obviněný mohl být akutně ohrožen na životě. Uvedla, že příznaky, které obviněný popisoval, odpovídají nejspíše střednímu stupni opilosti s alkoholémií kolem dvou promile. Znalkyně tedy dospěla k závěru, že schopnost obviněného rozpoznat protiprávnost svého jednání a schopnost své jednání ovládat byla pouze nepodstatně snížena v souvislosti s požitým alkoholem. Odvolací soud proto správně upozornil na to, že opilost obviněného v době spáchání zločinu nebyla natolik zásadní, jak ji obviněný prezentoval, respektive, že obviněný před spácháním zločinu nepožil takové množství alkoholu, jak tvrdil. Podkladem pro takový závěr odvolacího soudu byla kromě výše uvedeného znaleckého posudku MUDr. Mileny Zimulové také samotná výpověď obviněného, který popsal své jednání v době a na místě činu jako jednání zcela racionální. Obviněný prakticky v žádné části své výpovědi nehovořil o tom, že by se cítil natolik ovlivněn alkoholem, že by například nebyl schopen komunikovat, že by měl rozostřené vidění nebo že by nebyl schopen manipulace se zbraní. Obviněný naopak své jednání na místě činu popsal tak, že byl schopen zvítězit v potyčce, která se odehrála mezi ním a poškozeným, protože se mu podařilo opětovně se zmocnit pistole, kterou měl před potyčkou v držení. Obviněný rovněž podrobně popsal své jednání po činu, neboť uvedl, jak doběhl domů, tam vzal starší tričko, kterým otřel pistoli, aby se zbavil případných otisků prstů, pistoli do tohoto trička zabalil a ukryl na místě, kde ji skrýval před zločinem. Taktéž zcela racionálně popsal to, jak se zbavil zbývajícího střeliva. Takový popis událostí vedl odvolací soud k závěru, že obviněný nevypil takové množství alkoholu, jak tvrdil, a že jeho opilost v době činu nebyla tak výrazná, že by ji bylo možné označit za těžkou, či snad dokonce za patickou opilost.
Odvolací soud správně posoudil naplnění zákonného znaku spáchání činu s rozmyslem ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť uvedl, že zákonný znak „s rozmyslem“ lze dovodit z toho, jakým způsobem sám obviněný popsal průběh konfliktu, který vyvrcholil výstřelem na poškozeného. Sám obviněný totiž popsal konflikt tak, že mezi uvedením zbraně do střelbyschopného stavu, tedy zasunutím zásobníku do těla zbraně, natažením závěru, zasunutím náboje do nábojové komory a výstřelem na poškozeného, byl určitý časový předěl. Obviněný tuto situaci popsal tak, že poté, co do pistole zasunul zásobník, který nosil v zadní kapse kalhot odděleně od těla pistole, a namířil na poškozeného, tak mu řekl, ať mu vrátí peníze a že si půjdou každý po svém. Poškozený na tuto výzvu obviněného rovněž slovně zareagoval, neboť mu řekl, že peníze nemá, protože je předal dealerovi, který měl přijít s drogou. Podle výpovědi obviněného až po této výměně názorů, při níž obviněný neustále mířil nabitou a odjištěnou zbraní na horní část těla poškozeného, došlo k výstřelu. Obviněný dále uvedl, že poškozený na něj chtěl sáhnout, nebo mu pistoli vzít, což ovšem neví jistě, a na tuto situaci reagoval výstřelem. Odvolací soud proto správně shledal, že mezi momentem, kdy obviněný uvedl zbraň do střelbyschopného stavu a vlastním výstřelem uplynul určitý časový úsek, v jehož rámci měl obviněný i s ohledem na svoji nadprůměrnou intelektuální vybavenost možnost, byť krátce, uvážit zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení poškozeného, tak i proti němu a stejně tak pro zvolení vhodných prostředků k provedení tohoto úmyslu. Stejně tak mohl obviněný zvážit i rozhodné důsledky svého činu. Obviněný tedy v rámci střelby na poškozeného jednal nejméně uváženě, byť nikoli po předchozím uvážení. Pokud totiž právní teorie hovoří o tom, že rozmysl zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, nicméně nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu, ani prvky jeho naplánování, tedy představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení a je tak faktickým rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a vraždou premeditativní podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, pak jednání obviněného bez důvodných pochybností naplnilo zákonné znaky rozmyslu ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný totiž nevystřelil na poškozeného v rámci fyzického konfliktu, který se mezi nimi odehrál, ani bezprostředně poté, co se opětovně zmocnil zbraně, která mu propadla nohavicí kalhot na zem. K výstřelu došlo až poté, co uvedl zbraň do střelbyschopného stavu, kterou následně namířil na poškozeného a až poté, co mezi nimi proběhl určitou dobu trvající verbální konflikt. Mezi namířením střelbyschopné zbraně na horní část těla poškozeného a vlastním výstřelem tedy nastal určitý časový předěl, v rámci kterého obviněný mohl posoudit zásadní okolnosti a důsledky svého zamýšleného jednání. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že byl naplněn zákonný znak spáchání činu „s rozmyslem“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je proto správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného T. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek