ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.303.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 303/2012-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2012 dovolání obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané ohledně obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š. v jejich neprospěch proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 4 To 47/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 14/2006 a rozhodl takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto obviněných zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 4 To 47/2011, pokud jím byl v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 14/2006, ponechán nedotčen výrok o náhradě škody, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 14/2006, ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §265 tr. ř. se obchodní společnost BS Servis Centrum, s. r. o., se sídlem O., L., s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným Ing. O. S. a Ing. M. Š. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání nejvyššího státního zástupce podané ohledně obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š. se podle §265j tr. ř. z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 4 T 14/2006, byli obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku společně s obviněnými Ing. J. K., Ing. L. Š. a M. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. l, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a odsouzeni podle §209 odst. 5 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle §228 odst. l tr. ř. jsou všichni obvinění povinni společně a nerozdílně zaplatit obchodní společnosti (v rozsudku je nepřesně uvedeno „firmě“) BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice, částku 125 979 270 Kč a že podle §229 odst. 2 tr. ř. se uvedená obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové v podstatě v tom, že obviněný Ing. O. S. jako vedoucí odboru informační soustavy a hlavní účetní býv. státního podniku Rubena Náchod, společník a jednatel obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, jednatel obchodní společnosti PERNEX Leasing, spol. s r. o., Pardubice, a jako fyzická osoba vystupující vůči obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, pod označením „Sdružení věřitelů“ a obviněný Ing. M. Š. jako ředitel býv. státního podniku Rubena Náchod, předseda představenstva a generální ředitel obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a společník dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, společně s obviněným Ing. J. K. jako ekonomickým ředitelem býv. státního podniku Rubena Náchod, později ekonomickým ředitelem a členem představenstva obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a společníkem dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, obviněným Ing. L. Š. jako vedoucím ekonomického plánování obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, společníkem a jednatelem dceřiné obchodní společnosti ZETA, spol. s r. o., Náchod, a společníkem a jednatelem obchodní společnosti PERNEX Leasing, spol. s r. o., Pardubice, a obviněným M. K. jako zástupcem subjektu podnikajícího na základě živnostenského listu pod obchodním názvem MK TRADING Roudnice nad Labem, společníkem a jednatelem obchodní společnosti M. K. Trading, spol. s r. o., Roudnice nad Labem, a společníkem obchodní společnosti I. M. C. export - import, s. r. o., Praha 7, v souvislosti s privatizací státního podniku Rubena Náchod a v souvislosti s jednáním se zahraničním investorem o odkoupení akcií vznikající obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, po vzájemné dohodě a po zapojení fiktivně zřízené, ovšem právně ani fakticky neexistující obchodní společnosti AG Commerce, s. r. o., Praha 7, se záměrem ve svůj prospěch a ve prospěch dalších právnických a fyzických osob odčerpat z obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, částku ve výši 5 600 000 DEM, tj. 98 368 400 Kč, poskytnutou dne 20. 10. 1993 obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, zahraniční společností za odprodané akcie, dále se záměrem zajistit si pravidelné a postupné odčerpávání značných finančních částek z prostředků obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, a zakrýt toto odčerpávání finančních prostředků zorganizovali zpracování fiktivních smluv a dalších dokladů předstírajících obchodně právní vztahy zavazující obchodní společnost Rubena, a. s., Náchod, k peněžitému plnění a za tím účelem v letech 1991 - 1994 v Náchodě, Praze a Pardubicích podepsali fiktivní smlouvy a další navazující doklady specifikované ve výroku o vině pod body a) až p) s tím, že tímto jednáním způsobili obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod (od 13. 1. 2000 R-Tech, a. s., Náchod), resp. jejímu právnímu nástupci obchodní společnosti BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice, škodu ve výši 125 979 270 Kč, přičemž dále hrozilo způsobení škody ještě ve výši 128 744 000 Kč.
O odvoláních, která podali obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 4 To 47/2011. Podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ohledně těchto obviněných ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. byli podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že podle §81 odst. l tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody každému z nich podmíněně odložen, podle §82 odst. l tr. zákoníku byla každému z nich stanovena zkušební doba na jeden rok a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo každému z nich uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nedotčen.
Obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. prostřednictvím společného obhájce a nejvyšší státní zástupce ohledně obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š. podali v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze především proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o jejich vině a výrok o jejich povinnosti k náhradě škody, a dále napadli i výrok o trestech. Odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Jejich námitky proti výroku o vině byly v mezích dovolacího důvodu jen v části, v níž vytkli, že výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Za dovolací důvod lze pokládat také námitky obou obviněných proti výroku o náhradě škody uplatněné z hlediska rozsahu náhrady v tom smyslu, že majetek poškozeného se nakonec naopak zvětšil nezávisle na tom, zda mu předtím vznikla škoda, a dále námitky obviněného Ing. O. S., že do rozsahu náhrady škody byla nesprávně zahrnuta částka 2 976 000 Kč, ohledně které došlo k zániku jeho závazku započtením, a že nárok na náhradu škody neměl být přiznán vzhledem k námitce promlčení, kterou obviněný Ing. O. S. uplatnil již před rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové. Mimo rámec dovolacího důvodu obvinění uplatnili námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti okruhu použitých důkazů, proti uloženým trestům z hlediska délky řízení, proti postupu řízení při podání obžaloby a při vyhlášení a vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a proti způsobu odůvodnění tohoto rozsudku. Obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. se dovoláními domáhali toho, aby Nejvyšší soud ohledně nich zrušil oba rozsudky a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š..Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl ve výroku o uložení trestů těmto obviněným. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. h) tr. ř. Vytkl, že nebyly splněny podmínky pro to, aby obviněným byly uloženy tresty odnětí svobody pod dolní hranici sazby, a že Vrchní soud v Praze opřel své rozhodnutí o důvody, které nelze považovat za „okolnosti případu“ ani za „poměry pachatele“ ve smyslu §58 odst. l tr. zákoníku. Poukázal na závažnost spáchaného trestného činu, zejména na sofistikovaný způsob jeho provedení a na vysokou škodu, která nebyla reparována. Namítl, že Vrchní soud v Praze nesprávně aplikoval toto ustanovení, zvláště když obviněným uložil tresty snížené pod dolní hranici sazby dokonce v minimální výši, navíc s podmíněným odkladem jejich výkonu a s minimální délkou zkušební doby. Uvedl, že ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je především určen institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §13 odst. l, §31a zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud z podnětu podaných dovolání, pokud se opíraly o námitky zakládající zákonné dovolací důvody, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněných jsou důvodná ve vztahu k rozhodnutí o náhradě škody a že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné.
I. K dovoláním obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou právního posouzení skutku tu je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav zjištěný soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci hmotného práva na skutkové okolnosti, které zjistily soudy. V tomto ohledu je možné namítat i vadnou aplikaci hmotně právních předpisů upravujících náhradu škody.
Z námitek, které obvinění uplatnili proti výroku o vině, lze za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat pouze námitky týkající se subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Tyto námitky rozhodně nemohou obstát. Obecně lze souhlasit s tím, na co v dovolání poukazovali obvinění, totiž že v právním státě není přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, avšak zároveň je nutné konstatovat, že v posuzované věci se o nic takového nejednalo. Obviněný Ing. M. Š. se dopustil posuzovaného jednání ve vrcholné řídící funkci v poškozené obchodní společnosti, tedy v pozici, v které byl povinen chránit její majetkové zájmy. Také obviněný Ing. O. S. spáchal čin ve významné vedoucí funkci v obchodní společnosti, takže i on byl povinen chránit její zájmy. Oba obvinění jednali naopak jasně proti zájmům obchodní společnosti tím, že se podíleli na vytvoření systému smluv, které se staly podkladem pro masivní odčerpávání jejích finančních prostředků. I když posuzované jednání mělo navenek podobu právních úkonů v soukromoprávních vztazích, byl jeho důsledkem stav, při němž byla poškozená obchodní společnost zavazována k peněžním plněním, za které se jí ve skutečnosti nedostávalo žádné protihodnoty, a již tím byl hrubě narušován jeden ze základních principů soukromoprávních vztahů, tj. vztah ekvivalence plnění stran. Jednání obviněných tak výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů a evidentně nabylo povahy kriminálního činu. Výrok o vině nelze v žádném případě považovat za projev nepřípustné kriminalizace soukromoprávních vztahů.
Jinak obvinění neuplatnili žádné námitky v tom smyslu, že by skutková zjištění uvedená ve výroku o vině neodpovídala zákonným znakům zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Námitky obviněných proti výroku o vině měly vyloženě jen skutkovou povahu, týkaly se hodnocení důkazů, vyjadřovaly nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a směřovaly k prosazení jiné verze skutkového stavu, než na které byl založen výrok o vině. Tímto pojetím uplatněných námitek se dovolání obviněných, pokud jde o část směřující proti výroku o vině, ocitla mimo rámec zákonného dovolacího důvodu. Obvinění sice formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., avšak dovolání proti výroku o vině založili na námitkách, které svým obsahem tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, a to tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech objasňujících jednotlivé operace, při nichž se finanční prostředky poškozené obchodní společnosti ocitaly mimo její majetkovou sféru a byly vyváděny na účty kontrolované obviněnými. Z provedených důkazů jasně vyplývá také to, že smlouvy a další doklady, které dodávaly těmto operacím vnější zdání regulérních právních úkonů, byly fiktivní v tom smyslu, že poškozené obchodní společnosti se na jejich podkladě nedostávalo žádného protiplnění. Evidentní je z provedených důkazů také součinnost obviněných spočívající v úmyslném společném jednání. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně a především logicky zcela přijatelně vyložily svůj hodnotící postup. V tomto rámci se soudy také vypořádaly s obhajobou, která s odkazem na znalecký posudek z oboru ekonomiky poukazovala na to, že obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, resp. nástupnickým obchodním společnostem, nebyla způsobena a nehrozila škoda. Soudy přesvědčivě vysvětlily, že namítané vyznění znaleckého posudku bylo jen důsledkem způsobu, jímž byl posudek zpracován a při němž znalec posuzoval zkoumané písemnosti tak, jako by odpovídaly skutečnosti, tj. bez zřetele k důkazům, které naopak svědčily o fiktivnosti vztahů, v souvislosti s nimiž posuzované písemnosti vznikly. Námitky, které se týkaly nepoužitelnosti některých důkazů, jimiž obviněný Ing. O. S. mínil listiny tvořící přílohu jeho daňového spisu, nemohly zvrátit skutková zjištění soudů, neboť ta se o uvedené důkazy neopírají (jak konstatoval Vrchní soud v Praze na str. 89 odůvodnění napadeného rozsudku), zejména ne v tom smyslu, že by šlo o jediný či rozhodující důkaz, při jehož absenci by tu byl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy.
To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněných směřující proti výroku o trestech. Pokud obvinění namítali, že uložené tresty přiměřeně nevystihují délku řízení, nelze tuto námitku akceptovat jako dovolací důvod, neboť přiměřenost či nepřiměřenost trestu není otázkou, která by spadala pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výrok o uložení trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obvinění byli uznáni vinnými trestným činem se sazbou odnětí svobody od pěti let do deseti let (§209 odst. 5 tr. zákoníku), a jestliže jim byly s použitím ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby (§58 odst. 1 tr. zákoníku) uloženy tresty odnětí svobody na jeden rok s podmíněným odkladem jejich výkonu a se zkušební dobou jednoho roku, jsou námitky o nepřiměřenosti takového trestu evidentně mimo dovolací důvod.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je hmotně právním dovolacím důvodem, nespadají ani procesní námitky obviněných. S dovolacím důvodem nemají vůbec nic společného námitky, které se týkají postupu Krajského soudu v Hradci Králové při odročení hlavního líčení za účelem vyhlášení rozsudku a při vyhotovení rozsudku, stejně jako námitky vztahující se k náležitostem odůvodnění rozsudku. Námitky obviněných ve vztahu k okolnostem podání obžaloby se zprostředkovaně dotýkají obžalovací zásady jako jedné ze základních zásad trestního řízení (§2 odst. 8 tr. ř.), z níž mimo jiné vyplývá, že předmětem právního posouzení může být pouze skutek, pro který byla podána obžaloba. Uvedené námitky, byť procesního charakteru, by byly relevantní, pokud by jejich předmětem byly vady, pro které by trestní stíhání obviněných vybočilo z ústavně vymezeného rámce. Obvinění namítali, že obžaloba byla podána pod jménem státní zástupkyně, která ji nepodepsala. Obžaloba byla podána pod jménem státní zástupkyně, která vykonávala dozor nad přípravným řízením, avšak v zastoupení této státní zástupkyně obžalobu podepsal jiný státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Tato okolnost nemá žádný vliv na zákonnost dalšího postupu řízení, které bylo konáno na základě takto podané obžaloby. Podle čl. 80 odst. 1 Ústavy státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení. Ústavní rámec pro uplatnění obžalovací zásady je tedy vymezen tak, že je vázán na činnost státního zastupitelství jako orgánu veřejné moci, a nikoli na činnost státního zástupce jako konkrétní osoby. Podepíše-li obžalobu v zastoupení státního zástupce, pod jehož jménem je podána, v jeho zastoupení jiný státní zástupce téhož státního zastupitelství, nijak to nevybočuje z mezí vyplývajících z ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy. Lze jen dodat, že podle §23 odst. l zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se úkony státního zástupce považují za úkony státního zastupitelství. Vytýkaná okolnost není vadou, která by znamenala porušení obžalovací zásady.
Ačkoli soudy se velmi pečlivě vypořádaly s otázkou viny obviněných, musí Nejvyšší soud konstatovat, že při rozhodování o náhradě škody postupovaly naprosto nepřezkoumatelným způsobem a učinily závěry, které nelze akceptovat. Z velmi kusého a zcela nedostatečného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové je patrno jen to, že náhrada škody byla přiznána právnímu nástupci poškozené obchodní společnosti Rubena, a. s., Náchod, ve výši korespondující s výší škody zjištěné ve výroku o vině. V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové nejsou žádná zjištění, která by Nejvyššímu soudu umožňovala vypořádat se s namítanými důvody, pro které povinnost k náhradě škody neměla být obviněným uložena v uvedené výši, neboť tato výše byla podle jejich námitek dotčena okolnostmi, které nastaly po spáchání činu. Jde o námitku obviněných, že majetek poškozeného se i přes případné předchozí způsobení škody naopak zvětšil v souvislosti s ukončením leasingové smlouvy uvedené v bodě i) výroku o vině, dále o námitku obviněného Ing. O. S., že do výše 2 976 000 Kč jeho závazek zanikl cestou započtení. Vrchní soud v Praze jen povšechně označil výrok o náhradě škody za správný, aniž se rozsahem uložené povinnosti k náhradě škody dále zabýval z hlediska námitek, které tento rozsah zpochybňovaly. Evidentně nepodložená je námitka obviněného Ing. O. S. týkající se promlčení nároku na náhradu škody. Poškozená obchodní společnost Rubena, a. s., Náchod, uplatnila nárok na náhradu škody podáním ze dne 19. 1. 1995 (č. l. 920 - 924 spisového svazku IV), tedy z hlediska promlčecí doby včas (§263 odst. 3 zák. práce ve vztahu k obviněným, pokud byli její zaměstnanci, resp. §106 odst. l, 2 obč. zák. ve vztahu k obviněným, pokud nebyli její zaměstnanci). Jestliže již jednou takto uplatněný nárok na náhradu škody případně znovu uplatňovaly nástupnické obchodní společnosti, nemá to pro posouzení otázky promlčení žádný význam. Rozhodnutí o náhradě škody nicméně nemohlo obstát, protože se nevypořádalo s námitkami zpochybňujícími rozsah náhrady.
Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že soudy si náležitě neujasnily, podle kterého hmotně právního předpisu se náhrada škody posuzuje. Pouze nepřímo lze usuzovat, že soudy rozhodly o náhradě škody podle občanského zákoníku, byť to žádný z nich výslovně nekonstatoval. Aplikaci občanského zákoníku nasvědčuje to, že všem obviněným byla povinnost k náhradě škody uložena společně a nerozdílně. Jde o solidární odpovědnost za škodu podle §438 odst. l obč. zák. Ve spise (č. l. 1043 - 1050 spisového svazku IV) však jsou založeny manažerské smlouvy obviněných Ing. J. K., Ing. L. Š. a Ing. M. Š. uzavřené s poškozenou obchodní společností tak, že obvinění jsou v nich označeni jako „zaměstnanci“, což ukazuje na to, že vykonávali své manažerské funkce v pracovním poměru s poškozenou obchodní společností. Vyloučit nelze ani to, že v pracovním poměru u poškozené obchodní společnosti byl zaměstnán také obviněný Ing. O. S. Pokud obvinění skutečně měli postavení zaměstnanců poškozené obchodní společnosti, znamenalo by to, že škodu způsobili této společnosti při výkonu zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním. Z toho by pak vyplývalo, že za škodu odpovídají podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době, kdy vznikla škoda. V takovém případě je právním základem odpovědnosti za škodu v případě obviněných, kteří byli zaměstnanci poškozené obchodní společnosti, ustanovení §172 odst. l cit. zákona a rozsah náhrady se řídí ustanovením §179 odst. 1 cit. zákona, přičemž podle §179 odst. 5 cit. zákona přichází v úvahu pouze dělená odpovědnost obviněných, a nikoli solidární odpovědnost, kterou zákoník práce nepřipouští ani jako výjimku, a to bez ohledu na okolnost, že obvinění způsobili škodu jako spolupachatelé trestného činu. Z hlediska rozsahu, v němž bylo možné každému z obviněných uložit povinnost k náhradě škody, tedy nemůže výrok o náhradě škody obstát již proto, že všem obviněným byla tato povinnost uložena podle zásad solidární odpovědnosti, ačkoli to zřejmě bylo vyloučeno tím, že obvinění Ing. J. K., Ing. L. Š., Ing. M. Š. a Ing. O. S. jako zaměstnanci způsobili škodu zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, takže vůči nim měla být uplatněna dělená odpovědnost.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl ponechán nedotčen výrok o náhradě škody, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o náhradě škody jsou rozhodnutími, která spočívají na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnili obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š. zrušil ohledně těchto obviněných jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě škody, tak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o náhradě škody. Současně Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud odkázal obchodní společnost BS Servis Centrum, s. r. o., Otrokovice, jako právního nástupce poškozené obchodní společnosti s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro meritorní rozhodnutí o náhradě škody neměl Nejvyšší soud v dosavadních zjištěních soudů prvního a druhého stupně potřebný podklad. Nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud přikázal některému z nižších soudů nové projednání a rozhodnutí věci, protože za situace, kdy byl ponechán v právní moci výrok o vině a výrok o trestu, je vyloučeno konat další trestní řízení jen o náhradě škody.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zrušení výroku o náhradě škody se týká jen výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. Výrok, jímž bylo v rámci uložení podmíněných trestů odnětí svobody obviněným podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu způsobenou trestným činem, zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen.
II. K dovolání nejvyššího státního zástupce
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy, jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obvinění Ing. O. S. a Ing. M. Š. byli uznáni vinnými dílem dokonaným a dílem nedokonaným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Na tento trestný čin je v §209 odst. 5 tr. zákoníku stanovena sazba odnětí svobody od pěti let do deseti let. Obviněným byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody ve výměře jednoho roku, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Stalo se tak podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici sazby tímto zákonem stanovené.
Ustanovení §58 tr. zákoníku je nazváno „Mimořádné snížení trestu odnětí svobody“. Z toho logicky vyplývá, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé spodní hranici sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
Námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu, který byl uložen pod dolní hranici sazby, jsou podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze potud, pokud se v nich tvrdí, že uložení trestu pod dolní hranici sazby se neopírá o důvody spadající pod pojem „okolnosti případu“ nebo pod pojem „poměry pachatele“, obojí výjimečné v takové míře, že ani spodní hranice sazby nemůže vyjádřit jejich význam. S těmito námitkami lze souhlasit jen v tom, že důvody, které měl Vrchní soud v Praze k aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, nemají žádný vztah k pojmu „poměry pachatele“. Tyto důvody však lze zahrnout pod pojem „okolnosti případu“.
V posuzované věci se důvodem aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku stala nepřiměřeně dlouhá doba řízení, která byla podle Vrchního soudu v Praze porušením základního práva obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) s tím, že toto porušení bylo třeba kompenzovat zmírněním trestů oproti tomu, jak by jim byly uloženy, pokud by se o nich rozhodovalo v řízení nezatíženém průtahy. Podle Vrchního soudu v Praze byl zásah do uvedených práv obviněných tak závažný, že ho nemohlo kompenzovat ani uložení trestů na dolní hranici trestní sazby.
Jen přípravné řízení, zahájené v roce 1994 a ukončené podáním obžaloby dne 29. 7. 2004, trvalo deset let. Řízení před soudy do skončení trestního stíhání dne 8. 9. 2011 trvalo dalších sedm let. Veškeré průtahy jdou na vrub orgánů činných v trestním řízení. Obvinění na nich neměli vinu, zejména ne v podobě nějakého obstrukčního jednání či jiného svévolného ztěžování či dokonce maření průběhu řízení. Délka trestního stíhání dosahující sedmnácti let je sama o sobě extrémním případem. Trestní stíhání se týkalo složité materie a bylo vedeno proti pěti obviněným, avšak okruh dokazovaných skutečností a rozsah prováděných důkazů v podstatě nijak nevybočily z obvyklého rámce případů závažné majetkové kriminality v hospodářské činnosti obchodních společností. Komplikovaností věci ani rozsahem dokazování nelze délku řízení přesvědčivě vysvětlit či zdůvodnit. V této spojitosti je třeba poznamenat, že nebylo dotčeno jen základní právo obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale také základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť obvinění byli po extrémně dlouhou a tudíž nepřípustnou dobu vystaveni traumatizujícímu vlivu probíhajícího trestního stíhání a nejistotě, která z toho vyplývala pro jejich soukromý a rodinný život.
Za tohoto stavu, kdy byla základní ústavně garantovaná práva obviněných dotčena extrémně nepřiměřenou délkou řízení, se Nejvyšší soud ztotožnil s Vrchním soudem v Praze v tom, že míru tohoto porušení základních práv není způsobilý efektivně kompenzovat trest na dolní hranici sazby stanovené v §209 odst. 5 tr. zákoníku. Jde o trest odnětí svobody ve výměře pěti let, který je zákona nepodmíněný. Takový trest není žádnou skutečnou kompenzací. Uvedený trest, byť za velmi závažnou trestnou činnost, pokud je uložen s odstupem sedmnácti let, je jen holou represí uplatněnou v situaci, v níž je vztah trestného činu a trestu zeslaben tak, že nepodmíněný trest odnětí svobody sotva může mít nějaký rozumný účel. Nic na tom nemění ani namítaná závažnost trestného činu včetně okolnosti, že nebyla reparována vysoká škoda způsobená trestným činem. Kompenzace nepřiměřené délky řízení je především ústavním postulátem, což vyplývá z toho, že jde o kompenzaci za zásah do ústavně garantovaných základních práv. Tomu musí být podřízen také výklad ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož prostřednictvím lze naznačené kompenzace dosáhnout. Proto pokud toto ustanovení váže mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby na „okolnosti případu“, lze mezi tyto okolnosti zařadit i mimořádně nepřiměřenou délku řízení. Pojem „okolnosti případu“ podle §58 odst. 1 tr. zákoníku není totožný s pojmem „okolnosti, za kterých byl čin spáchán“ podle §39 odst. 2 tr. zákoníku. Pojem „čin“ je třeba chápat jako skutek v tom smyslu, že jím byl spáchán trestný čin. Pojem „případ“ je třeba chápat jako trestný čin, který je zároveň předmětem trestního řízení, tedy jako kauzu, mezi jejíž okolnosti patří i délka doby, po kterou se řízení vede. Vyvstává-li nutnost kompenzovat extrémně nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud považuje za plně přijatelné opřít mimořádné snížení trestu odnětí svobody o zákonné hledisko vymezené v §58 odst. 1 tr. zákoníku jako „okolnosti případu“. Ostatně ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku výslovně ukládá soudu přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Není tedy důvodu vylučovat výrazný časový odstup od spáchání činu a nepřiměřenou délku řízení z okruhu skutečností, které spadají pod zákonný znak „okolnosti případu“ ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud Vrchní soud v Praze zmínil také řádný život obviněných v době po spáchání činu, jde rovněž o jedno z dílčích hledisek pro ukládání trestu podle §39 odst. 1 tr. zákoníku („chování pachatele po činu“). Proto lze způsob života obviněných v době po činu hodnotit v rámci okolností případu tak, že v dané věci nebrání mimořádnému snížení trestu pod dolní hranici sazby.
Vrchní soud v Praze rozhodl o mimořádném snížení trestů odnětí svobody pod dolní hranici sazby z důvodů, které odpovídaly „okolnostem případu“ ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Námitkám, které proti tomu uplatnil nejvyšší státní zástupce, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
Nedůvodné jsou také námitky nejvyššího státního zástupce v tom smyslu, že ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je především určen institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený institut rozhodně není určen ke kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení „především“, ale subsidiárně pouze v tom případě, že kompenzace není poskytnuta v rámci řízení, v němž došlo k nedůvodným průtahům. Nejvyšší státní zástupce svými námitkami ve skutečnosti prezentoval názor, podle kterého lze v trestním řízení při přezkumu rozhodnutí pominout zjištěné pochybení, ponechat rozhodnutí bez nápravy a odkázat obviněného na institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle citovaného zákona. Tento názor pokládá Nejvyšší soud za naprosto nepřijatelný. K nápravě vad musí dojít primárně v řízení, v němž k nim došlo, neboť tím se naopak předchází odpovědnosti státu za újmu způsobenou vadným výkonem veřejné moci.
Další námitky nejvyššího státního zástupce, zvláště pokud se týkají výměry uložených trestů odnětí svobody, podmíněného odkladu jejich výkonu a délky zkušební doby, mají vztah jen k otázce přiměřenosti trestů, nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlížel. Jestliže dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, pak Nejvyššímu soudu přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v §58 odst. 1 tr. zákoníku jako „okolnosti případu“ nebo „poměry pachatele“. Pokud se Nejvyšší soud ztotožní s napadeným rozsudkem v tom, že bylo namístě podle §58 odst. 1 tr. zákoníku snížit trest pod dolní hranici sazby, nepřísluší mu zkoumat rozsah tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto ohledu již jde o otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně spodní hranicí sazby a na druhé straně limitem snížení podle §58 odst. 3 tr. zákoníku. Tato otázka nespadá do rámce dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání nejvyššího státního zástupce, podané ohledně obviněných Ing. O. S. a Ing. M. Š., podle §265j tr. ř. zamítl. O zamítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec