ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.337.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 337/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 3. 2014 o dovolání obviněného R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 394/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 187/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 89 T 187/2013, byl obviněný R. N. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 46 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby se veřejně osobně omluvil poškozenému P. H. , prostřednictvím placené inzerce v minimálně jednom deníku aktivním na celém území města Brna. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v tom, že obviněný dne 29. 11. 2012 v době kolem 16.45 hodin v B. na Z. jako řidič motorového vozidla BMW X5 XDRIVE 40D X5, registrační značky ......., ........, při silniční kontrole příslušníkem Policie ČR P. H. , OEČ ....., a projednávání přestupku v dopravě do písemného oznámení o přestupku jako vyjádření řidiče uvedl „ ....... Nesouhlasím s přestupkem, pouštěl jsem tramvaj, protože měla blinkr, a proto jsem najel na koleje, následně po odbočení mě zastavili policisté a oznámili jejich verzi a policista ....... po mě požadoval peníze bez dokladu“, přičemž tvrzení o uvedeném požadavku neodpovídá skutečnosti.
Odvolání, které obviněný podal proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 To 394/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Toto usnesení napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že při veřejném zasedání nebyl přítomen, což představuje nezhojitelnou procesní vadu. Uvedl, že přestože se odvolacímu soudu řádně a včas omluvil a zaslal soudu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 11. 11. 2013 MUDr. Janem Hiblauerem, proběhlo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky v tom smyslu, že závěry soudů obou stupňů vychází z nesprávného hmotně právního posouzení skutku. Vyjádřil názor, že ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit, že skutek, pro který byl odsouzen, naplňuje znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Podle jeho názoru není rozhodné to, že v obviňujícím aktu bylo něco označeno za trestný čin, ale naopak to, že tento neobsahuje nepravdivá skutková tvrzení v rozsahu odpovídajícím znakům trestného činu. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 467/2013. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, poukázal na odlišné hodnocení jeho jednání ve vztahu k úmyslu soudem prvního stupně, který toto posoudil jako spáchané v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, na rozdíl od soudu odvolacího, který toto hodnotil toliko jako spáchané v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se dále domáhal toho, aby s přihlédnutím k míře společenské škodlivosti jeho jednání byl s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku uplatněn princip subsidiarity trestní represe.
Mimo meze dovolacího důvodu učinil obviněný obsahem dovolání také námitky procesního charakteru. Poukazuje na procesní pochybení, spočívající v tom, že mu v přípravném řízení nebylo umožněno prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění dokazování. Namítá, že v jedné věci byla konána dvě řízení. Projevuje nesouhlas se zamítnutím jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvádí, že jeho obhájci byla po vynesení rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta písemná žádost o doplnění protokolu o hlavním líčení. Vznesl též dále námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, na jejichž podkladě dospěly ke svým skutkovým zjištěním, přičemž předložil vlastní, pro něj příznivější, verzi skutkového děje a vlastní způsob hodnocení důkazů.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a sám ve smyslu ust. §265m tr. ř. rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel žádné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Obviněný sice vytkl, že Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, avšak neuvedl, které nebo která ustanovení tím měla být podle jeho názoru porušena.
Přítomnost osob při veřejném zasedání je obecně upravena v §234 odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto ustanovení nevyplývá nic ve vztahu k otázce přítomnosti obviněného. Přítomnost osob při veřejném zasedání odvolacího soudu je upravena v §263 odst. 2, 3, 4 tr. ř. K přítomnosti obviněného se ale vztahuje jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu nelze konat v nepřítomnosti obviněného, jestliže je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, ledaže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Aplikace tohoto ustanovení nepřicházela v posuzované věci v úvahu, protože v době konání veřejného zasedání obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
Jestliže jsou splněny obecné podmínky konání veřejného zasedání potud, že obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán, resp. o něm vyrozuměn (§233 odst. 1, 2 tr. ř.), a zároveň nejde o případ, kdy obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pak žádné ustanovení trestního řádu nebrání tomu, aby odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Důvod nepřítomnosti obviněného ani okolnost, zda se obviněný omluvil a zda nějak doložil důvod nepřítomnosti, nemají v tomto ohledu žádný význam. Z hlediska trestního řádu nejde o zákonná kritéria, která by bránila konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
O termínu veřejného zasedání konaného dne 13. 11. 2013 byl obviněný řádně a včas vyrozuměn dne 21. 10. 2013, z tohoto se řádně omluvil a prostřednictvím svého obhájce (čl. 154) požádal o jeho konání bez své účasti. Tím byly zcela splněny podmínky, za nichž Krajský soud v Brně mohl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, aniž tímto postupem porušil ustanovení trestního řádu a ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného na projednání věci v jeho vlastní přítomnosti neznamená, že by obviněný musel být fyzicky přítomen všem úkonům prováděným v rámci řízení. Z hlediska možného uplatnění obhajoby je významné, že obviněný se zúčastnil hlavního líčení, v němž měl možnost prezentovat své vlastní stanovisko k projednávané věci, vyjádřit se ke všem skutečnostem, kladeným mu za vinu, k jednotlivým důkazům a uplatnit příslušné návrhy. V odvolacím řízení mu taktéž byla umožněna účast u veřejného zasedání včasným a řádným vyrozuměním o jeho konání, přičemž sám obviněný požádal prostřednictvím svého obhájce o jeho konání bez své účasti. Skutkový stav, právní kvalifikace a ani trest uložený obviněnému soudem prvního stupně se přitom v odvolacím řízení nijak nezměnily, když odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné. V části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svého dovolání obviněný mimo jiné poukazuje na společenskou škodlivost, která podle jeho názoru nedosahuje stupně trestné činnosti.
Zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu a spáchá takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Ze shora uvedeného zřetelně vyplývá, že soudy nižších stupňů důvodně neměly pochybnosti o tom, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. V rámci svých úvah přitom nepřehlédly ani ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Očividně bez opodstatnění jsou tedy námitky obviněného ohledně uplatnění principu subsidiarity trestní represe, jehož smyslem je vyloučit nedůvodnou kriminalizaci zejména soukromoprávních vztahů. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (srov. k tomu viz. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů přitom přesvědčivě a náležitě odůvodnily své závěry o nezbytnosti uplatnění trestní odpovědnosti obviněného podle trestního zákoníku. Je totiž zřejmé, že ze strany obviněného nešlo jen o pouhou stížnost na postup policisty, ale o snahu vyhnout se postihu za aktuálně projednávaný přestupek v dopravě křivým obviněním zasahujícího policisty z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku či přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, což jednoznačně odůvodňuje kvalifikovat jednání obviněného jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Společenská škodlivost jednání obviněného spočívá v porušení zájmu společnosti na ochraně osob vykonávajících své povinnosti vyplývající z jejich povolání před lživými útoky, v daném případě lživým obviněním úřední osoby ze spáchání trestného činu. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného povahy trestného činu, a tudíž výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud tedy rovněž dospěl k závěru, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Námitky obviněného, které měly procesní charakter, jakož i námitky proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů a opakované předestírání jiné verze průběhu skutkového děje jsou mimo dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obiter dictum, těmito skutkovými námitkami se zabývaly a vypořádaly se s nimi již soudy obou stupňů, neboť obviněný je uplatnil v rámci své obhajoby i odvolacích námitek, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nelze přijmout ani další námitku, již podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v obviněným vytýkané absenci znaků skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 467/2013, a argumentací, že nepravdivá skutková tvrzení musí odpovídat znakům trestného činu, který v nich má být shledáván. Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká jiné situace, neboť v tam uvedené věci pachatel lživě obvinil policisty z jednání, které sice formálně bylo označeno jako trestné činy (nadržování a neposkytnutí pomoci), ale fakticky nemohlo naplnit jejich skutkové podstaty pro absenci znaků objektivní stránky těchto trestných činů. V nyní projednávané věci přitom obviněný lživě obvinil policistu z toho, že jej měl údajně požádat o úplatek v rámci výkonu svého povolání při řešení přestupku spáchaného obviněným, čímž měl současně zneužít svou pravomoc úřední osoby. Provedeným dokazováním před soudem prvního stupně bylo přitom spolehlivě prokázáno, že se jednalo o nepravdivá tvrzení obviněného. Tato tvrzení přitom odpovídají zcela znakům zmiňovaných trestných činů, ze kterých policistu lživě obvinil. Odkaz na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není tedy přiléhavý.
Pokud je obviněným namítáno ve vztahu k subjektivní stránce projednávaného trestného činu odlišné hodnocení jeho jednání v otázce úmyslu ze strany soudů obou stupňů, pak ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Zcela správně uzavřel soud prvního stupně, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl policistu, který řešil jeho přestupek v dopravě, lživě obvinit z trestného činu a také tak učinil jednoznačně, písemně a způsobem nevzbuzujícím jakoukoli pochybnost o tomto záměru, a to v písemném vyjádření k oznámení o přestupku, na kterém byť s menší formulační změnou setrval i v průběhu celého trestního řízení. V rozhodnutí odvolacího soudu se sice skutečně uvádí, že „v jednání obviněného lze spatřovat alespoň nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku“, což je poněkud nepřesná formulace, která může vzbuzovat pochybnosti o konkrétní a správné formě úmyslu obviněného. Tím chtěl odvolací soud zjevně vyjádřit, v jaké minimální formě úmyslu obviněný musel jednat. Z provedených důkazů a okolností případu je přitom zřejmé, že se jednalo o přímý úmysl, jak správně uzavřel a také přesvědčivě odůvodnil soud prvního stupně. Na straně druhé formulační nepřesnost odvolacího soudu neměla žádný faktický vliv na kvalifikaci skutku a tím ani na postavení obviněného. Zcela nepřiléhavě poukazuje přitom obviněný ve svém dovolání na nutnost naplnění znaků specifického úmyslu, a to úmyslu přivodit trestní stíhání. Tento úmysl je vyžadován v případě trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, který je ale samostatnou skutkovou podstatou v poměru speciality k trestnému činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného přitom je posuzováno podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, k jehož naplnění postačuje úmysl jiného (v daném případě osobu, která vůči obviněnému plnila svou povinnost vyplývající z jejího povolání) lživě obvinit z trestného činu. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.