ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.389.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 389/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. dubna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 68 To 314/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 96/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2017, č. j. 5 T 96/2017-371, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že v době od 6. 9. 2016 do 10. 9. 2016 z místa svého tehdejšího pobytu v O., se záměrem vylákat od poškozeného J. Š. finanční prostředky ve výši 250 000 Kč, pod smyšlenou záminkou postupně od něj vylákal částky 100 000 Kč a 50 000 Kč, přičemž tyto prostředky nevrátil a způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši 150 000 Kč. Tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 10 T 13/2007, odsouzen mj. pro trestný čin podvodu jako recidivista k trestu odnětí svobody na deset let, kdy z výkonu tohoto trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 19. 5. 2016, se zkušební dobou v trvání 7 let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 68 To 314/2017-488 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle obviněného soud nepřijatelně hodnotil důkazy svědčící o jeho americkém občanství a také v souvislosti s hodnocením jeho zdravotní dokumentace a skutečností, že nebyl dostatečně zkoumán jeho zdravotní stav. V napadeném rozsudku jsou rozpory i mezi skutkovými závěry a právní kvalifikací, neboť jeho jednání mělo být kvalifikováno spíše jako přečin podle §211 tr. zákoníku, nikoli podle §209 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že se jedná toliko o civilní spor s poškozeným, nikoli o trestnou činnost. Konečně také namítl, že před vyhlášením rozsudku nemohl řádně uplatnit svoji obhajobu, neboť neměl přístup k věcem, které mu byly zabaveny.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby ve věci sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že z uplatněných námitek lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit toliko námitku, že jednání obviněného mělo být posouzeno podle §211 tr. zákoníku, nikoli podle §209 tr. zákoníku. Tato námitka však není podle státního zástupce opodstatněná, neboť vztah mezi obviněným a poškozeným se podobal spíše sjednání smlouvy o zápůjčce, než uzavření smlouvy o úvěru. Připomněl, že jednání obviněného však od počátku nesměřovalo k uzavření jakéhokoli občanskoprávního vztahu s poškozeným, nýbrž k uvedení jej v omyl a vylákání finančních prostředků k vlastnímu obohacení. K námitce extrémního rozporu státní zástupce uvedl, že v rozhodnutí soudů nelze extrémní rozpor shledat a navíc skutečnosti, které obviněný v souvislosti s extrémním rozporem namítl, nebyly jakkoli podstatné pro posouzení jeho jednání. Ani námitka, že obviněný se nemohl kvůli zajištěným věcem náležitě hájit, nespadá pod uplatněný dovolací důvod, protože se jedná o otázku rozsahu dokazování a obviněný navíc tuto námitku nijak nekonkretizoval.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, nejsou námitkami, které by mohly naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Obviněný v souvislosti s těmito námitkami uvedl, že ve věci existoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Avšak tento extrémní rozpor obviněný vytkl soudu pouze ohledně hodnocení otázky jeho státního občanství a onkologické diagnózy. Obě tyto skutečnosti však nemají praktickou relevanci pro posouzení skutku obviněného, neboť sloužily toliko okrajově k dokreslení počátku vztahu s poškozeným a nemohou mít jakýkoli vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Závěry soudů obou stupňů shledal Nejvyšší soud správnými, neboť soudy zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi poškozeného a svědků Z. B., T. H., Š. K. i listinnými důkazy, především pak komunikací mezi obviněným a poškozeným. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný relevantní, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu. K námitce obviněného stran zajištěných věcí je namístě doplnit, že tato námitka se týká skutkových a procesních otázek a nespadá pod uplatněný dovolací důvod, přičemž obviněný ani neuvedl, jaká data a jakým způsobem měla údajně napomoci jeho obhajobě.
Námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno spíše jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Na tomto místě je důležité připomenout, že trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, příp. kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. Podmínkou pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu je tedy existence úvěrové smlouvy. Při posuzování, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu je proto nutné podle obsahu přezkoumávané smlouvy stanovit, že jde o úvěrovou smlouvu a že se nejedná o jiný druh smlouvy, neboť pokud se nejedná o smlouvu úvěrovou, ale o jiný smluvní typ, jednání obviněného se posuzuje podle obecného ustanovení §209 tr. zákoníku jako trestný čin podvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 211/2010). V případě vztahu mezi obviněným a poškozeným se nejednalo o vztah podobný úvěrové smlouvě podle §2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (nebyla např. smluvně dána povinnost hradit úroky), ale spíše o vztah podobný smlouvě o zápůjčce podle §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navíc je ale nutné zdůraznit, že jednání obviněného nesměřovalo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o zápůjčce, ale pouze k podvodnému vylákání finančních prostředků od poškozeného pod falešnou záminkou potřeby půjčky. Lze proto uzavřít, že soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Obviněný dále namítl, že v jeho jednání lze shledávat spíše civilněprávní spor než trestněprávní. Takto koncipovanou námitku, kterou se de facto domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe lze, při absenci jakékoli bližší konkretizace, s určitou mírou benevolence podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní ve věcech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována především speciální recidivou obviněného, který byl za obdobnou trestnou činnost v minulosti opakovaně trestán, a to i citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody, přičemž nyní projednávaného skutku se dopustil krátce po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody ve zkušební době podmíněného propuštění. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.