ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.398.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 398/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. května 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 7 To 386/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 162/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. 1 T 162/2008, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §59 odst. 2 tr. zákona mu bylo také uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 7 To 386/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami v odvolání, kterými vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně zhodnotil důkazy provedené v hlavním líčení, pokud z nich vyvodil závěr, že se dopustil jednání, ve kterém soud prvního stupně spatřuje naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy. Také namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně uvedená v odůvodnění rozsudku jsou neúplná, protože se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí v této věci. Poukazuje na to, že v této věci byl vydán rozsudek dne 29. října 2008, kdy byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to proto, že jeho jednání nenaplňovalo materiální stránku trestného činu. Následně byl tento rozsudek k odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 574/2008, ze dne 29. ledna 2009, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně. V návaznosti na zrušovací usnesení odvolacího soudu se konalo před soudem prvního stupně hlavní líčení, ve kterém byl proveden důkaz – doplňující výslech svědkyně Z. S. v intencích pokynu odvolacího soudu. Svědkyně se vyjádřila k otázce finanční situace a zajištění výživy nezletilého J. S. v období, kdy svědek P. S. přestal přispívat na jeho výživu. Vypověděla, že v uvedené době nebyla výživa nezletilého J. S. ohrožena a po vydání rozsudku opatrovnického soudu obviněný svou vyživovací povinnost stanovenou soudem řádně plní, kdy uhradil i dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2007 do dubna 2008. Soud prvního stupně se nijak nevypořádal se skutečnostmi uvedenými svědkyní Z. S., že v době na kterou poukazuje odvolací soud, nebyla výživa nezletilého J. S. ohrožena a také s tím, zda byla naplněna materiální stránka skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy. Obviněný nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu. Je přesvědčen o tom, že svým jednáním nenaplnil materiální stránku trestného činu zanedbání povinné výživy a jeho jednání nebylo pro společnost nebezpečné, neboť zájem chráněný trestním zákonem – zajištění výživy nezletilého dítěte, nebyl ani narušen ani ohrožen, co vyplynulo i z provedených důkazů. Bylo prokázáno, že výživu nezletilého kromě matky zajišťoval po dohodě s obviněným tehdejší manžel matky nezletilého svědek P. S. To, že zde nedošlo k ohrožení zájmu chráněného zákonem vyplývá i ze skutečnosti, že matka nezletilého J. S. podala trestní oznámení teprve v roce 2007. Podle obviněného tak neučinila předtím během sedmi let, ve kterých se měl též dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy proto, že výživa nezletilého nebyla nijak ohrožena. Nelze také přehlédnout, že vyživovací povinnost byla občanskoprávním soudem za dobu tři roky zpětně od podání návrhu tj. od září 2004 do září 2007 shledána ve výši nula. Znaky činu, kterého se dopustil, byly uvedeny v trestním zákoně, kdy neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Formální stránka naplněna byla, ale nedošlo k naplnění stránky materiální, jednání odsouzeného nebylo činem pro společnost nebezpečným. K tomu, aby byl spáchán trestný čin, bylo potřeba naplnit obě tyto stránky, jak formální tak materiální, současně. To však v tomto případě nenastalo. Obviněný je toho názoru, že argument, kterým se nelze vzdát nároku na výživu nezletilého dohodou mezi rodiči, by byl relevantní v případě, kdyby v návaznosti na uzavřenou dohodu došlo k ohrožení výživy dítěte, k čemu nedošlo. I kdyby byla uvedená dohoda neplatná nelze pominout fakt, který potvrdil obviněný, a také svědek P. S. a svědkyně Z. S., že tato dohoda byla dodržována. Pokud by tedy měl plnit svou vyživovací povinnost i přes uzavřenou dohodu, nabízí se otázka, jak to měl fakticky provádět, když podle něj matka nezletilého finanční prostředky nechtěla, protože je na výživu J. S. nebylo potřeba. Dokazováním před soudem prvního stupně bylo potvrzeno, že výživa nezletilého nebyla ohrožena a dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2007 do března 2008 ve výši 10.000,- Kč obviněný doplatil. Ve vztahu k tomuto období má tedy obviněný za to, že trestnost činu zanikla ve smyslu ustanovení §214 tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky obviněného spadají pod uplatněný důvod dovolání. Z hlediska obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti, aby se jednalo o trestný čin. Podle obviněného nikoli, protože výživa dítěte byla zajištěna jinou osobou a nebyla ohrožena.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění shledal, že obviněný naplnil zákonné znaky tohoto trestného činu, když v době od 1. 4. 2000 do 30. 9. 2007 zaviněně neplnil svou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi J. S., (v rozsudku nesprávně uvedeno 1966), která mu vyplývá ze zákona o rodině a jejíž výše byla stanovena dne 7. 2. 2008 policejním orgánem, OOP v rámci posouzení předběžné otázky v trestním řízení ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., se zpětnou účinností od dubna 2000 do 1. 10. 2007 ve výši 400,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci, čímž mu vznikl dluh na výživném ve výši 36.000,- Kč.
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zákona je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není založena rozhodnutím soudu, vyplývá přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2005, sp. zn. 6 Tdo 454/2005, publikované pod č. T 828 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck). Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Významné je proto ustanovení §85 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
Obviněný spatřuje nenaplnění materiální stránky trestného činu hlavně v tom, že zajištění výživy nezletilého nebylo narušeno ani ohroženo a tedy jeho jednání nebylo pro společnost nebezpečné. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ohrožení výživy nezletilého (nebezpečí nouze) neplněním povinnosti platit výživné je uvedeno v odstavci 3 §213 tr. zákona jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona není proto významné, zda nezletilý J. S. byl či nebyl vydán nebezpečí nouze; taková úvaha by byla relevantní pouze tehdy, bylo-li by uvažováno o právním posouzení skutku též podle odstavce třetího §213 tr. zák., o což ale v posuzovaném případě nešlo. Obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §213 odst. 1 tr. zákona, který nepožaduje ohrožení výživy neboli stav nouze oprávněného, nýbrž pro kvalifikování jednání jako trestný čin podle tohoto odstavce je podstatné, že nebyla plněna zákonná vyživovací povinnost. Tato povinnost obviněnému plyne přímo ze zákona (§85 zákona o rodině).
Uzavřel-li obviněný s matkou nezletilého dohodu o tom, že na něho nemusí platit výživné, pak tato skutečnost nemá žádný vliv na existenci vyživovací povinnosti obviněného z hlediska jeho odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona. Právo na výživné je totiž právem dítěte a jeho matka se ho nemůže účinně vzdát (k tomu viz Soubor tr. rozh. Nejvyššího soudu 1/2004-T 649). Jednání obviněného bylo i z tohoto důvodu správně kvalifikováno jako nedbalostní.
Také skutečnost, že výživa nezletilého J. S. byla zajištěna svědkem P. S., nezbavuje obviněného povinnosti k plnění výživného vůči jeho synovi. Tuto povinnost zákon o rodině ukládá především rodičům dítěte a nezbavuje je této odpovědnosti ani v situaci, kdy je výživa nezletilého zabezpečována třetí osobou. Obviněný teda neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost a tím došlo k porušení zájmu chráněného trestním zákonem, který spočívá v nároku na výživu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (k tomu viz Sb. soud. rozh. a stanovisek č. 9/1996, R 43/1996 tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zákona určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Soud prvního stupně se otázkou stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost zabýval obecně, když v odůvodnění rozsudku na str. 4 uvádí, že stupeň společenské nebezpečnosti spočívá v tom, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na řádné výživě nezletilých dětí. Také při rozhodování o druhu a výši trestu zohlednil stupeň společenské nebezpečnosti jednání a dosavadní bezúhonnost obviněného. Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů důvodně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Dovolací soud nepochybuje o tom, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný, a to zejména s ohledem na dobu páchání trestného činu a výši částky dlužného výživného. Nejvyšší soud také dodává, že společenská nebezpečnost jednání obviněného spočívala také v neplnění jeho zákonné povinnosti vyživovat nezletilého, čímž nezletilý nedostával to, na co měl od povinného zákonný nárok. Zájmem společnosti totiž je nejen zabezpečení výživy či zaopatření dětí, ale také to, aby tuto svojí zákonnou povinnost plnili rodiče dětí, a nepřenášeli ji, ať již z jakéhokoli důvodu, na jiné osoby, resp. subjekty. Okolnost, že v daném případě došlo na základě dohody rodičů k převedení vyživovací povinnosti k dítěti na další osobu (následného manžela matky), který výživu dítěte řádně zabezpečoval až do rozvodu manželství s matkou dítěte, je tak zohlednitelná pouze při ukládání trestu, ale nemůže snižovat společenskou nebezpečnost činu natolik, aby se nejednalo o trestný čin. Důsledkem tohoto posouzení by byla faktická beztrestnost takového jednání, což by znamenalo, že se zákonná povinnost stane předmětem dohod, resp. dohadování povinných osob. Takový stav považuje Nejvyšší soud obecně za nepřípustný.
Obviněný v dovolání také uvedl, že ve vztahu k období od 1. 10. 2007 do března 2008 doplatil dlužné výživné a rovněž v tomto období nebyla ohrožena výživa nezletilého, proto trestnost činu zanikla ve smyslu ustanovení §214 tr. zákona. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve skutkové větě výroku o vině, je uvedena částka, která odpovídá dlužnému výživnému za období 1. 4. 2000 do 30. 9. 2007, nikoliv za výše uvedené období. Základní podmínkou účinné lítosti podle §214 tr. zákona přitom je, že pachatel dodatečně splní svou vyživovací povinnost v celém rozsahu. Jestliže pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zákona uhradil před tím, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, pouze část dlužného výživného, jehož neplacením se dopustil trestného činu, tak nejsou splněny podmínky účinné lítosti podle §214 tr. zákona. Když tedy obviněný zaplatil dlužné výživné za část období, pro které ani nebyl trestně stíhán, nenaplnil tím podmínky k zániku trestnosti činu pro účinnou lítost podle §214 tr. zákona.
Naopak skutečnost, že obviněný ani poté co bylo zahájeno jeho trestní stíhání, když byl také o možnosti účinné lítosti poučen, a jednoznačně se také dozvěděl o bezvýznamnosti jeho dohody s matkou dítěte, že nemusí platit výživné, tj. i když věděl, že přes tuto dohodu jeho vyživovací povinnost nadále trvala, a přesto ji ani dodatečně nesplnil, svědčí v neprospěch obviněného. Jako biologický otec dítěte tím, že nevyužil ani dobrodiní zákona, a dodatečným zaplacením dlužného výživného se vědomě nezbavil trestní odpovědnosti zánikem trestnosti jeho jednání účinnou lítostí podle §214 tr. zákona, dal obviněný najevo, že vzájemné dohody rodičů klade nad zákonnou vyživovací povinnost.
Protože námitky obviněného, které uplatnil pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly Nejvyšším soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání M. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš