ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.421.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 421/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 4. 2007 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 146/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 105/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 9 T 105/2005, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 146/2006, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutková věta výroku o vině nenaplňuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Dále vytkl, že nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku.
Jako trestný čin posoudily soudy skutek, který podle jejich zjištění spočíval v tom, že obviněný R. B. v P. dne 19. 8. 2005 kolem 13:00 hodin v P. ul. na pravém břehu řeky R. nejprve pomocí rukou natlačil J. P. do nedalekého rákosí, kde ji strčil na zem, naklonil se nad ní se slovy „Dáš mně, nebo nedáš?“, uchopil ji rukou pod krkem, a když jeho jednání odmítala, postupně zesílil stisk za současného opakování svého dotazu, přičemž J. P. pod dojmem tohoto jeho jednání s pohlavním stykem souhlasila, neboť obviněný jí dále vyhrožoval tím, že pokud cekne nebo bude křičet, hodí ji do řeky, pak byla J. P. na jeho naléhání nucena sundat si kalhoty, zároveň mu oznámila, že má menstruaci, obviněný jí přesto stáhl kalhotky, nedbal jejích žádostí, aby svého jednání zanechal, vyňal jí menstruační tampon, začal ji lízat na genitáliích, požadoval po ní soulož, ke které pro nedostatek erekce nedošlo, a J. P. byla nakonec nucena obviněného orálně uspokojovat, avšak obviněný posléze pro nedostatek erekce svého jednání zanechal.
Takto zjištěný skutkový stav evidentně naplňuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve variantě, při níž obviněný násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k pohlavnímu styku obdobnému souloži. Jednání obviněného proti poškozené zahrnovalo jak násilí, tak pohrůžku bezprostředního násilí. Násilím bylo natlačení poškozené do rákosí, její povalení, uchopení pod krkem a zesilování stisku. Pohrůžkou bezprostředního násilí byla výhrůžka, že poškozenou hodí do řeky. Jednání obviněného jako celek jasně směřovala k tomu, aby si na ní vynutil pohlavní styk, nejprve v podobě soulože, ke které nakonec pro nedostatek erekce nedošlo, a poté v podobě jiného obdobného pohlavního styku, tj. v podobě tzv. orálního sexu. Tato forma pohlavního styku již znamenala dokonání trestného činu, byť k pohlavnímu uspokojení obviněného pro nedostatek erekce nedošlo. Kromě způsobu provedení činu svědčí o úmyslu obviněného také jeho výslovný projev ve znění „Dáš mně, nebo nedáš?“ pronesený na adresu poškozené na počátku celého jednání. Za daných okolností byl tento projev výslovným požadavkem směřujícím k dosažení pohlavního styku s poškozenou.
Obviněný formuloval svou námitku, že skutek nenaplňuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., pouze obecně bez bližšího uvedení toho, který ze zákonných znaků trestného činu nebyl naplněn a proč. Proto se také Nejvyšší soud nemohl s námitkou obviněného vypořádat jinak než obecným odkazem na to, že zákonné znaky trestného činu byly skutkovým stavem, který zjistily soudy, naplněny.
Soudy považovaly obviněného za zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. na podkladě zjištění, že se činu dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 7 T 238/94, odsouzen pro trestný čin znásilnění jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který vykonal dne 17. 7. 2001. Toto zjištění je obsahem výroku o vině.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V posuzovaném případě soudy naprosto důvodně považovaly obviněného za zvlášť nebezpečného recidivistu. Právní posouzení skutku je v tomto směru správné jak z hlediska formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy, tak z hlediska materiální podmínky spočívající v tom, že předchozí potrestání obviněného podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nynějšího trestného činu pro společnost.
Předchozí potrestání se týkalo rovněž trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Dřívější i nynější trestný čin jsou tedy trestnými činy též povahy. To svědčí o hlouběji zakořeněném sklonu obviněného k tomu, aby si násilným způsobem vynucoval pohlavní styk. Tento závěr je podporován tím, že již v předchozí věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 7 T 238/94 byl obviněný odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť tomuto odsouzení předcházelo to, že pro trestný čin znásilnění podle §41 odst. 1 tr. zák. byl již dvakrát odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody v prvním případě v trvání osmnácti měsíců a v druhém případě v trvání tří let. Výkon předchozích nepodmíněných trestů odnětí svobody nevedl u obviněného k trvalejší nápravě. Přitom ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 7 T 238/94 byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm roků, tedy ve výměře při horní hranici zákonné trestní sazby. Lze sice uvažovat o tom, že od tohoto odsouzení uplynula již delší doba, neboť k němu došlo rozsudkem ze dne 22. 2. 1995, avšak na druhé straně není možné pominout, že obviněný vykonával uložený trest odnětí svobody až do 17. 7. 2001. Při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné vycházet nikoli z doby, která uplynula od uložení trestu, nýbrž z doby, která uplynula od vykonání trestu, neboť tato doba je ukazatelem toho, zda a nakolik došlo výkonem předchozího trestu k nápravě obviněného. Mezi vykonáním trestu za dřívější trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (17. 7. 2001) a spácháním dalšího trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (19. 8. 2005), tedy uplynula doba čtyř roků a zhruba jednoho měsíce. V rámci jejího hodnocení je nutné vzít zřetel na okolnost, že v době od 18. 2. 2002 do 15. 1. 2003 byl obviněný ve vazbě ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 9 T 52/2002. Tím se doba, po kterou byl obviněný na svobodě po vykonání předchozího trestu za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. zkracuje zhruba o jedenáct měsíců a činí tak pouhé tři roky a asi dva měsíce. Tato doba již není nijak dlouhá a je plně způsobilá být podkladem pro závěr o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Tento závěr je podporován také zjištěním, že část této doby byla totožná se zkušební dobou, která byla obviněnému stanovena při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 9 T 52/2002, a že obviněný spáchal nyní posuzovaný trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve zkušební době podmíněného propuštění. To vše v souhrnu svědčí o tom, že obviněný při pobytu na svobodě není s to dlouhodoběji korigovat své jednání v tom směru, aby se zdržel násilného vynucování pohlavního styku. I z hlediska materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ho proto soudy důvodně považovaly za zvlášť nebezpečného recidivistu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, zejména jeho výpověď a svědeckou výpověď poškozené. Námitky proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají mu a nejsou pod něj podřaditelné. Dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z toho je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. Přípustné jsou tedy jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak nejsou přípustné s k u t k o v é námitky, jejichž smyslem je dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou verzí, kterou prosazuje dovolatel, a teprve v návaznosti na tuto změnu usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto zabýval právním posouzením skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec