ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.445.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 445/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 4. 2012 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 435/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 14/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 2 T 14/2011, byli obvinění J. S. a J. K. jako spolupachatelé uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle §23 tr. zákoníku, §198 odst. l, 2 písm. a), d) tr. zákoníku a odsouzeni podle §198 odst. 2 tr. zákoníku obviněný J. S. k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněná J. K. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. l tr. zákoníku na čtyři roky.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Kladně v podstatě v tom, že od září 2009 do 30. 5. 2010 v R. u P., okr. Praha – západ, a dále od 5. 7. 2010 do 14. 7. 2010 v K. – D. obviněný J. S. po dohodě se svojí družkou obviněnou J. K., která ho pověřila výchovou svého nezletilého syna T. K., žijícího s nimi ve společné domácnosti, nezletilému nadával velmi hrubými výrazy, trestal ho za nicotné prohřešky zjevně nepřiměřenými tresty, které vykonávala i obviněná J. K., přikazoval mu vykonávat těžké fyzické práce nepřiměřené jeho věku, za jejichž neprovedení ho opět trestal zjevně nepřiměřenými tresty, vyžadoval po něm, aby se řídil „rozvrhem“ a „sešitem pravidel“, které pro nezletilého obvinění sestavili, za jejich nedodržení a za neprovedení úkolů v předem určeném a zpravidla velmi krátkém časovém limitu mu ukládali zjevně nepřiměřené tresty, svým jednáním vyvolali u nezletilého pocity strachu a syndrom týraného dítěte a způsobili, že nezletilý dne 14. 7. 2010 utekl z domova. Podle zjištění soudu povahu trestů ukládaných nezletilému měly vysoký počet dřepů nebo kliků (300 i více), které musel nezletilý vykonávat, bití, a to zejména vařečkou, řemenem nebo bezovým prutem přes obnažené hýždě. Práce, které obvinění vyžadovali na nezletilém a pro jejichž vykonání mu stanovili časový limit, podle zjištění soudu souvisely s rekonstrukcí domu a dále spočívaly v úklidu zatopeného sklepa a vynášení septiku. Bití zanechalo na těle nezletilého podle zjištění soudu rozsáhlé podkožní výrony krve v obou hýžďových krajinách a na zadní straně obou stehen a dále i hematomy na kůži obličeje a paží.
Odvolání obviněných J. S. a J. K., podaná proti výroku o vině a trestech, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 435/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný J. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. b), g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. b) tr. ř., obviněný zcela mimo jeho rámec uvedl, že „upozorňuje na možnost porušení práva obhajoby a přítomnosti obhájce na výslechu“, a v této souvislosti poukázal na nepřítomnost obhájce při jeho prvním výslechu a dále při výslechu několika svědků v přípravném řízení. Z toho vyvozoval, že „bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, resp. při prvním výslechu neměl obhájce, ač ho dle zákona mít měl“. Mimo rámec obou deklarovaných dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitky směřující proti regulérnosti provedené domovní prohlídky a proti znaleckému posudku, na jehož podkladě soudy u nezletilého zjistily syndrom týraného dítěte. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že soudy nemohly ze zjištěných skutečností dovodit naplnění zákonných znaků tzv. kvalifikované skutkové podstaty. Tím obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku podle §198 odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Obviněný J. S. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, ale obsahově mu musí odpovídat také uplatněné námitky. Pokud jde o vztah námitek směřujících proti napadenému rozhodnutí a zákonného dovolacího důvodu, platí, že nejsou-li tyto námitky dovolacím důvodem, který byl v dovolání deklarován, není Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda tyto námitky případně nejsou jiným, tj. neuplatněným, dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle 265b odst. l písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán (dále je v tomto ustanovení uvedeno, kdy tento důvod nelze použít).
Žádná z námitek, které jsou obsahem podaného dovolání, se nijak netýká otázky vyloučení některého z orgánů činných v trestním řízení. Pokud bylo dovolání podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. b) tr. ř., není způsobilé být podkladem pro meritorní přezkoumání napadeného usnesení ani předcházejícího řízení.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska tohoto dovolacího důvodu se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. odpovídá dovolání obviněného potud, pokud je v něm namítáno, že ze zjištěných skutečností, tj. skutečností zjištěných soudy, není možné dovodit naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §198 odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku.
Trestného činu (přečinu) týrání svěřené osoby podle §198 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Trestný čin týrání svěřené osoby je zločinem podle §198 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchá-li pachatel čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, a zločinem podle §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, páchá-1i pachatel čin po delší dobu.
Tzv. právní věta výroku o vině je v rozsudku Okresního soudu v Kladně formulována ve vztahu k ustanovení §198 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak, že obviněný spáchal čin „zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem“. Z toho není dostatečně jasné, zda v jednání obviněného byly spatřovány obě uvedené varianty nebo jen některá z nich.
,,Zvlášť surový způsob“ spáchání činu se vyznačuje výraznou mírou brutality, která překračuje obvyklý rámec týrání. V soudní praxi se ustálil výklad, při kterém bylo za zvlášť závažný způsob spáchání činu považováno např. pálení rukou dítěte nad plamenem plynového sporáku, pálení týrané osoby žehličkou na břiše, polití genitálií týrané osoby kyselinou, opakované tlučení týrané osoby do nezhojených modřin apod. Ve vztahu k posuzované věci lze konstatovat, že zjištěné formy týrání poškozeného měly jen takovou povahu, která v podstatě běžně charakterizuje samotný zákonný znak „týrání“ ve smyslu §198 odst. l tr. zákoníku, aniž z tohoto rámce nějak vybočily. Ostatně žádný z obou soudů nevysvětlil, v čem by měl zvlášť surový způsob spáchání činu spočívat. Okresní soud v Kladně, na jehož úvahy a závěry odkázal v napadeném usnesení Krajský soud v Praze, pouze uvedl, že „poškozený … jednání obou obviněných pociťoval jako těžké příkoří“. Tím se ovšem vyznačuje již samotné „týrání“ ve smyslu §198 odst. l tr. zákoníku (viz č. 20/1984 Sb. rozh. tr.), takže naplnění znaku „zvlášť surový způsob“ spáchání činu ve smyslu §198 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze přesvědčivě zdůvodnit tím, že poškozený pociťoval jednání, jemuž byl vystaven, jako těžké příkoří.
,,Zvlášť trýznivý způsob“ spáchání činu se vyznačuje zvýšenou mírou útrap, které z jednání pachatele vyplývají pro týranou osobu. Nejde jen o útrapy ve smyslu fyzické bolesti, ale zejména též o útrapy, které zasahují týranou osobu v emocionální sféře, psychicky ji traumatizují, udržují u ní stav trvalého strachu, zesilují u ní pocit ponížení, vyloučení či zneuznání, navozují z jejího hlediska dojem totální bezvýchodnosti situace apod. Čin může nabýt uvedené povahy nejen razancí jednotlivých aktů týrání, nýbrž také v důsledku jiných okolností, např. v důsledku dlouhodobosti, četnosti a pravidelnosti těchto aktů či nějakého zvláštního postavení poškozeného. V posuzovaném případě byly tyto znaky zvlášť trýznivého způsobu spáchání činu evidentně naplněny. Poškozený byl vystaven bití ze strany obviněného, resp. obou obviněných, velmi často, a to podle zjištění soudů prakticky obden (viz odůvodnění rozsudku). Bití souviselo především s tím, že poškozený nedokázal plnit očividně šikanózní požadavky, které na něho obvinění kladli. Tyto požadavky se týkaly zejména pracovních výkonů a úkonů denního režimu a poškozený jim nedokázal vyhovět, neboť objektivně již vzhledem k věku přesahovaly jeho schopnosti nebo měl k jejich splnění nereálně krátký časový limit. Rovněž nízký věk poškozeného, jemuž v době posuzovaného činu bylo teprve devět let, byl okolností, která prohlubovala jeho útrapy vyplývající z týrání. V dané situaci poškozený nenacházel oporu ani u matky jako osoby, která by mu měla být nejbližší a která naopak byla spolupachatelkou týrání. Jednání obviněného tím pádem zasahovalo poškozeného o to citelněji. Poškozený prakticky neměl žádné útočiště, do kterého by se uchýlil, a po více než půl roce našel východisko v útěku z domova, a to ve stavu se zřetelně rozvinutým syndromem týraného dítěte. Uváží-li se souhrn těchto okolností, navíc ve spojení s tím, že poškozený byl na obviněných plně závislý již z hlediska základních životních potřeb, pak není nic nelogického na závěru, že obviněný spáchal čin zvlášť trýznivým způsobem. Právní posouzení skutku podle §198 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je proto akceptovatelné.
Naplnění znaku, že obviněný páchal čin „po delší dobu“ ve smyslu §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, je podle ustálené soudní praxe podmíněno zjištěním, že se jedná o dobu v řádu více měsíců. V posuzovaném případě obviněný týral poškozeného po dobu více než osm měsíců. Přihlédne-li se ještě k intenzitě jednání, jímž se obviněný dopustil týrání poškozeného, je uvedená doba dostatečná pro závěr, že šlo o delší dobu. Právní posouzení skutku podle §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku proto lze považovat za správné.
Skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, byl tedy důvodně kvalifikován jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Nic na tom nemění dílčí pochybení ve formulaci tzv. právní věty výroku o vině, do níž byl nepatřičně zahrnut zvlášť surový způsobu spáchání činu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a s ohledem na nutnost dát tomuto právu průchod. Pro naznačený zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně musí být důvod spočívající v tom, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech. Základním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozeného, který dostatečně konkrétně a přesvědčivě popsal jednání obviněného J. S. a své matky obviněné J. K.. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný v zásadě popíral toto jednání a že připustil jen ojedinělé nepřiměřené fyzické potrestání poškozeného. Soudy zaznamenaly i to, že poškozený měl k obviněnému vztah založený na přání, aby s ním jeho matka nežila, a že tedy šlo v podstatě o záporný vztah. Již s ohledem na to soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozeného velmi obezřetně, nepřijaly ji jen nějak mechanicky a naopak ji zkoumaly z toho hlediska, zda a nakolik je v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Potřebnou pozornost soudy věnovaly i důkazům směřujícím k objasnění osobních vlastností poškozeného z toho hlediska, že zaručují pravdivost jeho tvrzení. Pro posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného si tak soudy vytvořily odpovídající podklad v širším okruhu dalších důkazů, jimiž bylo byť jen nepřímo ověřeno, že není důvodu k tomu, aby výpověď poškozeného byla pokládána za vymyšlenou či nadsazenou, a že ji lze akceptovat jako věrohodnou. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily, přičemž přiměřeně vysvětlily i to, proč považují provedené dokazování za dostatečné a další dokazování podle návrhů obviněného za nadbytečné.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy může podle okolností nastat i tak, že podkladem skutkových zjištění soudů je úkon, který co do obsahu má povahu jediného nebo rozhodujícího usvědčujícího důkazu, avšak pro nějakou podstatnou vadu nebyl jako důkaz použitelný, a ostatní důkazy nejsou dostatečné k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů. Naznačenou vadou může být i vada, v důsledku které byl úkon použitý jako jediný nebo rozhodující usvědčující důkaz proveden nekontradiktorně, tj. typicky bez možnosti obhájce zúčastnit se takového úkonu.
V posuzované věci obviněný namítal, že při prvním výslechu v přípravném řízení byl bez obhájce a že v přípravném řízení byly svědkyně A. K., E. S. a M. S. vyslechnuty bez přítomnosti jeho obhájce. Především je třeba konstatovat, že pokud obviněný po zahájení trestního stíhání neměl po určitou dobu obhájce, nebyly v této době provedeny žádné úkony, které by jako důkaz byly použity ke konstrukci skutkových zjištění soudů. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s obsahem spisu vysvětlil, že o výslechu svědkyň A. K. a M. S. v přípravném řízení byl obhájce obviněného vyrozuměn. Bez ohledu na to pokládá Nejvyšší soud za podstatné, že svědkyně A. K. a E. S. byly vyslechnuty v hlavním líčení za přítomnosti obviněného a jeho obhájce s možností klást jim otázky, tedy za podmínek zaručujících kontradiktornost dokazování, a že za přítomnosti svého obhájce byl v hlavním líčení vyslechnut také obviněný. Přitom podkladem skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině byly výpovědi těchto svědkyň učiněné v hlavním líčení, které se ovšem od výpovědí z přípravného řízení v ničem podstatném nelišily. Pokud jde o výpověď svědkyně M. S., je z odůvodnění rozsudku patrno, že na jejím podkladě Okresní soud v Kladně nečinil žádná skutková zjištění vyznívající v neprospěch obviněného.
Dále obviněný namítal nezákonnost domovní prohlídky, při které byly nalezeny některé věcné důkazy, které pak byly použity k usvědčení obviněného. Okolnostmi a způsobem provedení domovní prohlídky se Krajský soud v Praze z podnětu námitek obviněného zabýval již v napadeném usnesení, přičemž dospěl k přijatelnému závěru, že domovní prohlídka byla provedena v souladu se zákonem. Věcné důkazy pocházející z domovní prohlídky ostatně nebyly nijak rozhodující a jejich význam spočíval v tom, že nepřímo podporovaly závěr o věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného.
Pokud se obviněný neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nepovažuje dokazování za dostatečné a nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není to dovolacím důvodem.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec