ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.448.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 448/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. května 2010 v Brně v neveřejném zasedání k dovolání obviněného P. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 302/2007, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. V. zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 T 302/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného P. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 T 302/2007, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §250 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému také uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních šesti spoluobviněných.
Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění M. K., L. T., P. K., V. M. a P. V. odvolání. Odvolání také podal státní zástupce v neprospěch obviněného M. K. a L. T. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. V., M. K. a také státního zástupce ohledně obviněného L. T. Na základě dalších odvolání pak Krajský soud v Brně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný P. V. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když neshledal důvod pro změnu či zrušení rozhodnutí soudu I. stupně. Obviněný od samého počátku trestního stíhání popírá, že by do leasingové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Celá tato smlouva, a na to navazující dokumenty, byly připravovány spoluobviněným M. K. bez jeho účasti. Veškerá jeho účast spočívala v podpisu leasingové smlouvy. Na přípravě falešného potvrzení o výši příjmu se nepodílel, o tomto ani v době podpisu smlouvy nevěděl a tuto skutečnost zjistil až z trestního spisu. Do leasingového vztahu nevstupoval s vědomím někoho podvést, ale pro pomoc příteli, spoluobviněnému M. K., který mu přislíbil, že za něj stejně bude povinnosti leasingového nájemce plnit, že se jedná o úkon formální, krátkého trvání a za krátkou dobu dojde k přepisu vozidla. V době uzavírání leasingové smlouvy o možné trestnosti právního úkonu nevěděl. Obviněný si je vědom, že „neznalost práva“ nikoho neomlouvá, má však za to, že v jeho případě není možné zaměnit neznalost zákona za úmysl. Pokud by se trestného činu podvodu dopustil, stalo by se tak výhradně pro jeho nedbalost, neboť nevěděl, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vědět měl a mohl, resp. měl znát jak zákonnou úpravu trestních předpisů, tak předpisů občansko a obchodně právních, neboť jejich neznalost jej neomlouvá. Protože úmyslný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. není s ohledem na §3 odst. 3 tr. zák. možné spáchat z nedbalosti, pak se trestného činu, který mu je kladen za vinu, nedopustil. Obviněný dále uvádí, že nemohl poškozeného uvést v omyl, když poškozený byl se vším seznámen, mohl být uveden v omyl výhradně jeho zástupcem – spoluobviněným M. K. Také uvádí, že z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně rozhodně úmysl nevyplývá, ale vykazuje znaky nedbalosti. Podle obviněného, soud I. stupně rovněž konstatoval, že „neznalost zákona neomlouvá“, což je pravda, ovšem pouze tam, kde je nedbalost znakem skutkové podstaty, což u podvodu není. Není patrno, na základě jakých provedených důkazu soud tyto závěry učinil. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k němu vyplývají znaky nedbalostní, přesto je paušálně zahrnut s ostatními spoluobviněnými pod úmyslné jednání. Také dodává, že ani jeho vysokoškolské vzdělání zaměřené na obor strojírenství mu nemůže jít k tíži, když složitosti leasingových vztahů představují problém i pro osoby s vysokoškolským vzděláním zaměřeným na právo. Dále namítá, že trestný čin podvodu odvolací soud spatřuje pouze v tom, že vzal leasing na sebe, čímž leasingové společnosti byly zatajeny podstatné skutečnosti ohledně budoucího uživatele předmětu leasingu a toho, kdo si fakticky leasing na sebe bere. Takovým jednáním by bez dalšího k naplnění skutkové podstaty podvodu nemohlo dojít. Kromě toho motivem jeho jednání nebylo dosažení zisku podvodným jednáním, ale naopak snaha pomoci svému tehdejšímu příteli, nyní spoluobviněnému M. K. Trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a úmysl v některé z forem měl být řádně a nade vši pochybnost prokázán.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání i přesto, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ohledně něj zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu I. stupně a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, k námitkám obviněného uplatněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněnému bylo od počátku známo, že on sám uživatelem vozu nebude, že leasingová smlouva neodpovídá realitě, a že vozidlo bude užívat někdo jiný, což se také stalo. Z jeho vlastní výpovědi vyplývá, že si byl podivnosti takového postupu vědom, takže nemůže obstát tvrzení, že chtěl pouze pomoci svému příteli, aniž by ho napadlo, že by se mohlo jednat o podvod. Jednal tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Na základě toho považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě a mohl by být relevantní jenom v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky dovolatele ve vztahu k předcházejícímu řízení jsou však zjevně neopodstatněné a tento závěr lze tedy vztáhnout i na tento uplatněný dovolací důvod.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. /podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Podle rozsudku soudu I. stupně se obviněný P. V. dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že obviněný M. K. zprostředkoval, jako zástupce firmy V. K., se sídlem B., uzavření leasingové smlouvy ze dne 25. 4. 2006, mezi společností GE Money Auto, a. s., Vyskočilova 1a, Praha 4, a obviněným P. V. jako nájemcem, na vozidlo tov. zn. VW Transporter, modré barvy, do smlouvy uvedli nepravdivé údaje o zaměstnání P. V., kdy jako zaměstnavatele uvedli firmu P. K., ve které nebyl nikdy zaměstnán, k tomuto doložili falešná potvrzení o příjmu, P. V. měl předmětné vozidlo užívat asi jeden týden a poté ho předat K. Na leasingu, který byl poskytnut na částku 632.000,- Kč, byla zaplacena záloha na leasingové splátky ve výši 189.600,- Kč a jedenáct měsíčních splátek v celkové výši 273.766,90 Kč, poslední dne 13. 3. 2007. Doposud se nepodařilo zjistit, kdo vozidlo užívá v současné době. Tímto svým jednáním způsobili společnosti GE Money Auto, a. s., Vyskočilova 1a, Praha 4, škodu ve výši 168.634,- Kč.
Z uvedeného popisu skutku vyplývá, že obviněný P. V. si byl předně vědom, že je leasingová smlouva uzavírána s ním jako leasingovým nájemcem jen formálně, ve skutečnosti jím nebude, rovněž nebude předmětné vozidlo užívat ani sám hradit leasingové splátky. Dále z popisu skutku vyplývá, že „uvedli“ do smlouvy nepravdivé údaje o jeho zaměstnání a k tomu „doložili“ falešná potvrzení o výši příjmu, tj. podle zjištění soudu I. stupně se také na tomto jednání podíleli oba společně. Není přitom rozhodné, kdo z nich nepravdivé údaje uvedl, nebo opatřil falešné potvrzení. Podstatné je, zda se tak dělo alespoň s vědomím jak P. V. tak i M. K., zda sledovali společný cíl, když se podle zjištění soudu I. stupně jednalo o předem promyšlenou, naplánovanou a domluvenou činnost. Není rovněž podstatné, zda nepravdivé údaje byly uvedeny přímo ve smlouvě nebo k ní byly přiloženy, když rozhodující je, že jako předpoklad pro uzavření smlouvy byly tyto údaje leasingové společnosti předloženy jako doklady o finanční způsobilosti P. V. k hrazení leasingu.
Ačkoli obviněný namítá, že skutek, jak ho zjistil soud I. stupně nevykazuje znaky uvedeného trestného činu, postavil tuto námitku na argumentech, že není jasné jakým důkazem bylo prokázáno, že by uvedený skutek spáchal, dále že nevěděl a nepodílel se na falšování potvrzení a uvedení nepravdivých údajů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný svými námitkami, že všechno bylo připravováno spoluobviněným M. K., bez jeho účasti, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale domáhá se jeho změny tím, že důkazy budou hodnoceny jinak. Obviněný v dovolání popisuje svoji verzi průběhu skutkového děje, nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, avšak z konkrétních námitek je zřejmé, že skutek zjištěný soudem popírá a považuje jej za neprokázaný. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Takovéto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku jak byl zjištěn již soudem I. stupně na základě provedeného dokazování, ale naopak takto zjištěný skutek zpochybňují jako nesprávný a neprokázaný. Proto by se Nejvyšší soud nezabýval námitkami obviněného, že se na přípravě falešného potvrzení o výši příjmu či údajů o zaměstnání nepodílel, že o nich nevěděl a vše připravil v podstatě bez jeho vědomí spoluobviněný M. K. Rovněž by se Nejvyšší soud nezabýval námitkami obviněného, kde s odkazem na znění odůvodnění rozhodnutí soudů dovozuje neexistenci úmyslné formy zavinění. Je sice skutečností, že odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je značně obecné na velmi nízké gramatické úrovni, s řadou chyb, nepřesností, a také rozporů, na které obviněný poukazuje (viz např. „… není pak zřejmé, že si musel být vědom …“, na str. 17), předmětem dovolacího přezkumu je ale právní posouzení skutku. Proti odůvodnění rozhodnutí dovolání není přípustné. V daném případě ale Nejvyšší soud shledal důvod výjimečného zásahu do skutkových zjištění, a to z důvodu extremního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně (viz dále).
Za jedinou námitku, která je relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat námitku obviněného, že jeho jednání nevykazovalo úmysl, ale nedbalost, přičemž trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nelze spáchat ve formě nedbalosti, a tedy nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty podvodu. Tuto námitku Nejvyšší soud shledal jako opodstatněnou. Obviněný sám ve své výpovědi uvedl, že se mu zdál celý postup leasingového vztahu divný. Jinak ohledně trestné činnosti uváděl zejména okolnosti, které byly součástí jeho obhajoby v průběhu celého trestního stíhání a také dovolání. Přisvědčit lze jeho námitce, že není pravdou, že by se doznal ke spáchání trestného činu podvodu. V souvislosti s tím, že spoluobviněný M. K. vůbec ve věci nevypovídal, když využil svého práva podle §33 odst. 1 tr. ř., lze také přisvědčit námitce obviněného P. V., že u něj není dána úmyslná forma zavinění, a to vzhledem k důkazům, které měl soud I. stupně k dispozici, z nichž tuto formu zavinění nelze spolehlivě a bez důvodných pochybností dovodit. Protože s ohledem na ustanovení §6 tr. zák. lze těžší následek (škodu nikoli malou) zavinit i z nedbalosti, týká se tato námitka pouze §250 odst. 1 tr. zák., byť obviněný v dovolání uvádí také odstavec 2.
Ze skutkové věty, a odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný vstupoval do leasingového vztahu s poškozenou obchodní společností s tím, že věděl, že sám uzavírá leasingovou smlouvu jen formálně, a také od počátku věděl, že předmět leasingu (automobil VW Transporter) nebude sám užívat a předá jej spoluobviněnému M. K. Od počátku tak jednal s úmyslem sám neplnit podmínky leasingové smlouvy a zejména také neplatit leasingové splátky, což také doznal. Předáním vozidla spoluobviněnému přitom sice ztratil kontrolu nad předmětem leasingu, a i když se obviněný hájí tím, že si leasingovou smlouvu jen letmo prohlédl, nečetl ji a nechával všechno na spoluobviněném M. K., tj. jakoby se ho leasing vůbec netýkal, nelze u něj učinit spolehlivý závěr o tom, že jednal alespoň v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Tento úmysl je dán tehdy, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Závěr o zavinění pachatele je závěrem právním a samotné zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Při absenci doznání obviněného P. V., a jakékoliv výpovědi spoluobviněného M. K., lze okolnosti subjektivního charakteru (tj. zavinění) dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy. S tím souvisí i otázka lhostejného vztahu pachatele k následkům, kdy je srozumění s následkem, a tedy nepřímý úmysl, dáno tehdy, když je pachateli lhostejné, zda následek nastane či nenastane a jeho lhostejnost vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem.
Z výpovědi obviněného P. V. je především zřejmé, že jemu samotnému se zdál celý postup leasingového vztahu divným. Přesto však spoluobviněnému poskytl svoje osobní doklady a údaje, a podepsal leasingovou smlouvu s vědomím, že sám toto uzavírá pouze formálně, nebude platit leasingové splátky a nebude vozidlo nejen užívat, ale v podstatě obratem jej předá spoluobviněnému. Tím poškozenou leasingovou společnost uváděl v omyl. Již z těchto okolností mu ale nemuselo být zřejmé, že může nastat i situace, kdy leasingové splátky placeny nebudou a sám je platit ani nechtěl. Pro závěr, že byl s možností neplacení splátek srozuměn, a tedy pro zavinění ve formě nepřímého úmyslu, ale nesvědčí ani další objektivní okolnosti případu. Obviněný P. V., se ve své setrvalé obhajobě staví do pozice nezištného člověka, který chtěl jen pomoci svému příteli, spoluobviněnému M. K., pomíjí však skutečnost, že od něj za tuto „pomoc“ obdržel odměnu ve výši 20.000,- Kč. Nikoli pouze pomoc příteli, ale také především vlastní majetkový prospěch byl tak motivem jednání obviněného, byť to v dovolání opakovaně popírá. Dále nelze pominout skutečnost, že v době kdy jej pro neplnění podmínek leasingové smlouvy kontaktovala leasingová společnost, obviněný neuvedl skutečný stav věci, neuvedl ani, že byl snad podveden M. K., jak tvrdí v dovolání, ale zcela v rozporu se skutečností nahlásil, že vozidlo bylo odcizeno.
Všechny tyto objektivní skutečnosti ale přesto podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě neprokazují, že obviněný P. V. jednal alespoň v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. a tedy věděl, že vzhledem k okolnostem případu může dojít k následku předpokládanému ustanovením §250 odst. 1 tr. zák. ve formě obohacení jiného ke škodě cizího majetku, a byl s tím alespoň srozuměn. Z hlediska existence podvodného jednání ve smyslu §250 tr. zák., nejsou totiž u obviněného postačující již výše uvedené skutečnosti ohledně okolností uzavření předmětné leasingové smlouvy jen formálně na jeho osobu, tj. uvedení poškozené leasingové společnosti v omyl, jak to konstatoval soud odvolací na str. 8 rozsudku. Byť tyto byly z jeho strany předstírány v rozporu se skutečností, v případě znalosti skutečného stavu věci by k uzavření leasingové smlouvy ze strany poškozené nedošlo, a leasingová společnost tak na základě těchto skutečností jednala v omylu vyvolaném obviněným P. V., je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. nutné nejen to, aby pachatel někoho uvedl v omyl, ale také aby jednal alespoň s vědomím, že tím dojde k obohacení (sebe nebo jiného) ke škodě cizího majetku, a to již od počátku. Pro takovýto závěr ale nesvědčí především skutkové zjištění soudu I. stupně, že z celkové hodnoty leasingu (spotřebitelského úvěru) ve výši 632.000,- Kč byla zaplacena nejen záloha na leasingové splátky ve výši 189.600,- Kč, ale také jedenáct měsíčních splátek v celkové výši 273.766,90,- Kč, čímž byl leasing již ze ⅔ uhrazen. To však nikoliv ze strany obviněného M. K., ale zejména obviněného P. V. Ten totiž ve své výpovědi uvedl, že když mu M. K. přestal platit splátky, jen sliboval jejich uhrazení ale neplatil, tak sám dál splátky hradil až do dubna 2007. To není jednání typického podvodníka a spíš to nasvědčuje závěru, že když sám neužíval předmětné vozidlo, a nechtěl ani hradit leasingové splátky, skutečně pouze od počátku spoléhal na to, že tak bude podle příslibu činit spoluobviněný M. K.
Dosud zjištěné okolnosti případu a jednání obviněného P. V. tak vylučují jeho jednání v přímém úmyslu a nejsou spolehlivým podkladem ani pro závěr o úmyslu nepřímém. Ač otázku zavinění je nutno u každého obviněného posuzovat individuálně, soud I. stupně se v tomto směru omezil na paušální konstatování, že všichni obvinění se dopustili jednání v přímém, případně minimálně eventuálním úmyslu podle §4 tr. zák. Takovýto paušální a navíc alternativní závěr je nesprávný, protože forma zavinění musí být určena jednoznačně. Ohledně obviněného P. V. pak soud I. stupně zřejmě dospěl k závěru o úmyslu přímém, když uvedl, že se jednalo o předem promyšlenou, naplánovanou a domluvenou trestnou činnost (viz str. 17 rozsudku). Takovýto závěr ale ve vztahu k tomuto obviněnému nemá oporu v provedených důkazech a zpochybňuje jej také sám soud I. stupně, když uvádí, že obviněný M. K. využil důvěřivosti a neznalosti P. V., resp. když argumentuje tím, že „není pak zřejmé, že si musel být vědom, že ne vše při uzavírání smlouvy je v pořádku“ (tamtéž).
Uvedené pochybnosti o existenci úmyslné formy zavinění posiluje také ničím nepodložené skutkové zjištění soudu I. stupně, že to byl také obviněný P. V., kdo do leasingové smlouvy uvedl nepravdivé údaje o jeho zaměstnání a doložil to falešným potvrzením o jeho příjmu. Obviněný sice důvodně namítá, že leasingová smlouva žádné údaje o jeho zaměstnání neobsahuje, a jedná se tedy o nepřesnost soudu I. stupně v popisu skutku, otázkou ale je, zda k této smlouvě byly alespoň s vědomím P. V. přiloženy doklady nepravdivě potvrzující jeho zaměstnání a příjem. K této otázce neexistuje žádná výpověď jiných obviněných nebo svědků a P. V. vědomost o existenci těchto dokladů popírá. Důvodně proto v dovolání namítá, že není patrno na základě jakých provedených důkazů soud učinil dané skutkové závěry a žádné důkazy potvrzující takové závěry provedeny nebyly. Nejvyšší soud proto ohledně této významné skutkové okolnosti zjistil, že soud I. stupně učinil skutkové zjištění, které z žádného provedeného důkazu nevyplývá a jde tak o případ již výše zmíněného tzv. extremního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Existence tohoto rozporu umožňuje mimořádný zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání, které jinak obecně Nejvyšší soud nepřezkoumává.
Uvedený extrémní rozpor a pochybnosti o existenci úmyslné formy zavinění u obviněného P. V., tak byly důvodem zrušení rozsudků soudů obou stupňů ohledně tohoto obviněného. Protože v trestním spise se nachází leasingová smlouva podepsaná P. V. a také podepsaný tzv. matriční list obsahující nepravdivý údaj o zaměstnavateli a výši příjmu (čisté měsíční mzdy), bylo by možné alespoň odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem (ruční písmo) objasnit, zda podpisy na těchto listinách jsou identické, resp. když obviněný P. V. svůj podpis na leasingové smlouvě nezpochybňuje, zda i podpis na matričním listě je jeho pravým podpisem. Případné zjištění, že i tento podpis je jeho pravým podpisem a nejedná se o falsum, by svědčilo o nevěrohodnosti jeho výpovědi (obhajoby). V případě pochybností bude nutno postupovat podle zásady „in dubio pro reo“. I při zjištění pravosti podpisu obviněného také na matričním listě, se ale bude muset soud I. stupně zabývat otázkou, zda splacení části leasingových splátek samotným obviněným nevylučuje od počátku existující podvodný úmysl ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. K tomu vedle opětovného výslechu obviněného P. V. provede soud I. stupně i další důkazy, které bude pro řádné objasnění věci považovat za potřebné.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil ve věci existenci uplatněných důvodů dovolání, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Proto se Nejvyšší soud nezabýval námitkou obviněného o tzv. „negativním skutkovém omylu“, když s touto se bude muset vypořádat soud I. stupně s ohledem na výsledky dalšího dokazování a na základě toho učiněných nových skutkových zjištění.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš