ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.455.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 455/2020-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. S. , nar. XY v XY, Ukrajina, občan Ukrajiny, trvale bytem Ukrajina, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 103/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 10/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2019, č. j. 33 T 10/2019-538, byl A. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti let a trest propadnutí věci, a to nože užitého ke spáchání činu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
K odvolání státního zástupce (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a o trestu v neprospěch obviněného) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 8 To 103/2019-560, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti let a trest propadnutí věci – nože užitého ke spáchání činu. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 4 436 832 Kč a poškozenému R. Z. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Tento poškozený byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokusu zločinu vraždy se podle zjištění odvolacího soudu dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 3. 11. 2018 kolem 23.40 hodin v Plzni na XY se svými dvěma bratry bez důvodu fyzicky napadl R. Z., nar. XY, a J. S. za přítomnosti A. D., přičemž v průběhu konfliktu vytáhl nůž, tzv. motýlek, o délce čepele 90 mm, kterým nejméně pětkrát bodl R. Z., přičemž dvakrát jej zasáhl do těla, čímž mu způsobil dvě bodnořezné rány v oblasti levé poloviny trupu o délce 1,5 cm. Jedna lokalizovaná v levé zadní podpažní čáře pronikla pouze do stěny hrudní bez nutnosti operace, druhá lokalizovaná v levém podbřišku pronikla do dutiny břišní, směřovala nahoru k páteři a vyžádala si neodkladnou operační revizi. Došlo k průbodu břišní srdečnice těsně nad větvením, pravé společné kyčelní tepny a průbodu zadní stěny žaludku. U poškozeného nastal traumatický hemoragický šok z velké krevní ztráty do dutiny břišní, rozvoj ischemických změn obou dolních končetin a progrese ischemie levé dolní končetiny, selhávání jater a ledvin. Poškozený dýchal pouze s přístrojovou podporou. Dne 9. 11. 2018 mu musela být provedena amputace levé dolní končetiny ve stehně, následně bylo třeba operačně odstranit odumřelé tkáně z podkoží stěny břišní a odumřelé tkáně pravé dolní končetiny. V průběhu hospitalizace došlo u pravé dolní končetiny poškozeného k ischemické tibioperoneální paréze lýtkového svalu, v důsledku které není schopen dorzální flexe nohy, tzn. zvednout špičku nohy a postavit se na patu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že jeho jednání po právní stránce správně posoudil soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, a to zejména pokud jde o úmysl poškozeného usmrtit. Obviněný dále citoval část napadeného rozsudku a uvedl, že to, že je něco důvodně předpokládáno, neznamená, že to lze považovat za prokázané. Z napadeného rozhodnutí podle něj není zřejmé, na základě jakých okolností soud dovodil, že vedl útok záměrně proti částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány. K tomu obsáhle odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 3 Tdo 439/2009. Uzavřel, že nelze dojít bez pochybností k závěru, že by jednal v přímém či nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, pročež je nutné postupovat podle zásady in dubio pro reo. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření zrekapitulovala část odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožnila, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,tj. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů (jež zahrnuje i zjištění skutkového stavu věci).
Obviněný v dovolání v podstatě vytkl zhodnocení subjektivní stránky činu odvolacím soudem, což je námitka pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, neboť se týká hmotně právního posouzení zjištěného skutku.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).
Srozuměním ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).
V dané věci šlo o situaci (v praxi naprosto převládající), kdy bylo možno a nutno subjektivní stránku dovozovat z objektivních okolností. Ty zhodnotil odvolací soud zcela správně a dospěl v souladu s výše uvedenými obecnými zásadami k odůvodněnému a jedinému možnému závěru o nepřímém úmyslu obviněného usmrtit poškozeného. Nejvyšší soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a pouze znovu připomíná, že útok byl veden životu nebezpečnou zbraní (nožem – tzv. motýlkem – s délkou čepele 9 cm), velkou intenzitou (bodný kanál nejnebezpečnější rány pronikl tři čtvrtiny těla poškozeného a končil prakticky až před páteří) a do míst na těle poškozeného, o nichž je všeobecně známo, že jsou zde uloženy životně důležité orgány (do podbřišku, resp. břicha, a do hrudníku). Nadto obviněný bodl poškozeného několikrát, nejméně pětkrát. Ze zjištěného způsobu útoku lze nepochybně dovodit, že si byl obviněný v zásadě vědom, kam nožem míří, tj. že útočí i proti trupu (proti hrudníku a břichu) poškozeného.
K naplnění eventuálního úmyslu usmrtit pachatel samozřejmě nemusí mířit útok na určité přesné místo na těle poškozeného (například cílený útok nožem na srdce napadeného by nasvědčoval spíše přímému úmyslu). Rozhodné je, že z okolností plyne, že pachatel počítal s tím, že vede útok do určitých oblastí na těle oběti, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž přesná lokalizace ran a konkrétní účinek jsou pak už dílem náhody.
Je zjevné, že obviněný se nemohl spoléhat na žádnou okolnost, která by mohla zabránit smrti poškozeného. S tou musel být při zjištěném způsobu útoku srozuměn a ona také objektivně a reálně hrozila – podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví mohlo vzhledem k poranění srdečnice dojít k okamžité smrti poškozeného.
Pro doplnění lze připomenout i další okolnosti, tj. že obviněný poté v útocích nožem pokračoval i vůči další osobě – společníkovi poškozeného. Poté, co na pomoc přišly další osoby, obviněný uprchl a o stav poškozeného se nezajímal, což jeho vztah k možnému následku v podobě smrti poškozeného dokresluje.
Motiv či pohnutka útoku nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a nejsou stěžejní pro posouzení (eventuálního, nepřímého) úmyslu usmrtit, i když někdy mohou být rovněž jednou z důležitých okolností. Nicméně lze dodat, že obviněný sám nevypovídal a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se jeho jednání jevilo jako zcela bezdůvodné či vedené nějakou banální, malichernou záminkou. Poškozený ani jej doprovázející osoby nedali k nesmyslnému a surovému ozbrojenému útoku obviněného jakýkoli významnější podnět a po celou dobu se jej snažili ukončit. Zde už je ale řeč spíše o okolnostech určujících závažnost činu a výši trestu. O nutné obraně ani o vybočení z jejích mezí nelze vůbec uvažovat (a dovolatel to ani netvrdí).
Neadekvátní bylo hodnocení soudu prvního stupně, podle kterého chtěl obviněný pouze získat převahu v potyčce proti fyzicky disponovanějším poškozeným a v konfliktu „zvítězit“, z čehož soud prvního stupně dovodil, že se nejednalo o úmysl usmrtit. Takový závěr postrádá jakýkoli vztah ke způsobenému a hrozícímu následku na zdraví poškozeného. V podstatě lze souhlasit s tím, že obviněný chtěl v konfliktu zvítězit, nicméně to nijak nevylučuje jeho srozumění s následkem v podobě případné (eventuální) smrti poškozeného. Snahou zvítězit v potyčce a přemoci protivníka by mohl být veden i pachatel, který by například vystřelil několik ran z pistole do hlavy napadeného. Je tak zřejmé, že soud prvního stupně do jisté míry zaměnil otázku rozlišení úmyslu usmrtit od úmyslu způsobit „pouze“ těžkou újmu na zdraví s otázkou rozlišení úmyslu přímého a nepřímého, eventuálního (jehož znaky byly výše vyloženy). Některé jeho argumenty přesvědčivě podporovaly závěr, že obviněný nejednal v přímém úmyslu usmrtit poškozeného, tj. – slovy zákona – usmrtit ho nechtěl.
Jestliže sám soud prvního stupně zjistil, že poškozený ani jeho doprovod nevystupovali v konfliktu aktivně, ale snažili se jej ukončit, útočníky uklidnit, dokonce se jim i omlouvali, pak je nelogické, aby si obviněný zjednával převahu pomocí nože. K použití zbraně zjevně neměl žádný důvod. Pokud by svého jednání zanechal, konflikt by skončil.
Obviněným citovaná judikatura se zabývala skutkově odlišnými případy. Ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 433/02 šlo o situaci, kdy obviněný byl poškozeným nejprve napaden pěstí a kopnut do břicha a jeho jednání bylo excesem z nutné obrany. Bezprostředně po činu také žádal, aby byla poškozenému přivolána lékařská pomoc. Šlo vůbec o situaci nepoměrně složitější z hlediska objasňování skutkových okolností.
Nejvyšší soud nehodlá blíže komentovat zmíněné rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 439/2009, neboť posouzení v dovolání namítaných otázek vždy záleží na konkrétním skutkovém stavu věci. V dovolatelem zmiňované věci soudy především nezjistily, co předcházelo napadení poškozeného. Rozhodně však nelze obecně tvrdit, že by nebylo možné uznat pachatele vinným trestným činem vraždy (nebo jeho pokusem) jen proto, že není detailně objasněn motiv či pohnutka činu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl o tom v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu