ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.489.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 489/2014-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 4. 2014 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 9 To 272/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 1/2013 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 9 To 272/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 11 T 1/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 1 odst. l tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 11 T 1/2013, byl obviněný D. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku (ve znění účinném před 15. 1. 2013), jehož se měl dopustit v podstatě tím, že do 14,00 hodin dne 28. 8. 2012 nenastoupil ve Vazební věznici Brno výkon trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2012, sp. zn. 9 T 127/2012, který nabyl právní moci dne 28. 7. 2012, přičemž v nástupu trestu mu nebránily vážné důvody a nástupu trestu se vyhýbal až do dne 8. 9. 2012, kdy byl zadržen při drobné krádeži a následně dodán policií do věznice. Městský soud v Brně odůvodnil zprošťující výrok tím, že obviněný nebyl k nástupu výkonu trestu odnětí svobody vyzván způsobem uvedeným v §321 odst. l tr. ř.
O odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 9 To 272/2013. Podle §258 odst. l písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku. Krajský soud v Brně se sice neztotožnil se závěry Městského soudu v Brně ohledně výzvy k nástupu výkonu trestu, avšak poukázal na to, že obviněný se výkonu trestu vyhýbal jen krátkou dobu deseti dnů, že se na něho vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a že zbytek trestu mu byl rozhodnutím prezidenta republiky o této amnestii prominut. Z toho Krajský soud v Brně dovodil, že čin neměl požadovaný stupeň společenské škodlivosti a že tedy nejde o trestný čin.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že ustanovení §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku je konstruováno způsobem, při kterém není rozhodné, po jak dlouhou dobu trvá protiprávní stav vyplývající z nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody. Zdůraznil, že obviněný nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dobrovolně, ale byl do výkonu trestu dodán policií poté, co byl zadržen při spáchání dalšího trestného činu. Za bezvýznamnou označil okolnost, že zbytek trestu byl obviněnému prominut amnestií prezidenta republiky. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný ani jeho obhájce se k podanému dovolání nijak nevyjádřili.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku - s účinností od 15. 1. 2013 podle §337 odst. l písm. f) tr. zákoníku - se dopustí mimo jiné ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody.
Městský soud v Brně zprostil obviněného návrhu na potrestání pro nedostatek znaku „na výzvu soudu“, neboť dospěl k úsudku, že obviněný nebyl k nástupu výkonu trestu vyzván podle §321 odst. l tr. ř. S tímto názorem se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Podle §321 odst. l tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu (samosoudce) příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil.
Citované ustanovení nepředepisuje způsob, jímž má být odsouzený vyzván k nástupu výkonu trestu. Ve vztahu k věznici toto ustanovení vyžaduje, aby jí předseda senátu (samosoudce) z a s l a l nařízení výkonu trestu, což implicitně znamená, že nařízení výkonu trestu musí mít povahu písemnosti. Ve vztahu k odsouzenému uvedené ustanovení vyžaduje, aby ho předseda senátu (samosoudce) v y z v a l k nástupu výkonu trestu. Z odlišné dikce „zaslal“ a „vyzval“ logicky vyplývá i obsahová rozdílnost obou pojmů. Pokud by zákon vyžadoval, aby také výzva odsouzeného k nástupu výkonu trestu měla povahu písemnosti, muselo by ustanovení §321 odst. l tr. ř. znít tak, že předseda senátu (samosoudce) „zašle příslušné věznici nařízení výkonu trestu a odsouzenému výzvu k nástupu výkonu trestu“. Tím, že zákon stanoví, že předseda senátu (samosoudce) „vyzve“ odsouzeného k nástupu výkonu trestu, ponechává způsob výzvy na soudu, který může zvolit způsob, jehož vhodnost vyplývá z okolností konkrétního případu.
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (publikovaná pod č. 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti) ve vztahu k postupu soudu při nařízení výkonu trestu odnětí svobody v §62 stanoví, že je-li odsouzený na svobodě, vyzve ho předseda senátu (samosoudce) písemně (vzor 49 tr. ř.), aby trest nastoupil, přičemž ve výzvě odsouzenému sdělí, který den a ve které věznici má trest nastoupit, a upozorní ho na následky, kdyby trest ve lhůtě nenastoupil. Citovaná instrukce není obecně závazným právním předpisem, má povahu interního předpisu, a pokud se od ní soudce případně odchýlí, jsa podle čl. 95 odst. l Ústavy vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, nelze z toho vyvozovat závěr o nezákonnosti jeho postupu. Porovnají-li se ustanovení §321 odst. l tr. ř. a §62 citované instrukce, je zřejmé, že instrukce stanoví písemnou formu výzvy v podobě vzoru č. 49 tr. ř., tj. tiskopisu, a tím ohledně způsobu výzvy klade na soud požadavek, který nevyplývá ze zákona a překračuje jeho rámec.
Nejvyšší soud nemíní zpochybnit ustálenou praxi soudů, pokud dodržují postup uvedený v §62 citované instrukce, a obecně pokládá tento způsob výzvy odsouzeného k nástupu výkonu trestu odnětí svobody za nejvhodnější, nicméně musí připustit, že případná odchylka od uvedeného postupu nemůže sama o sobě odůvodnit závěr, že odsouzený nebyl k nástupu výkonu trestu vyzván v souladu s ustanovením §321 odst. l tr. ř.
V posuzované věci se jedná o výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který byl obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2012, sp. zn. 9 T 127/2012. Po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení se státní zástupce i obviněný vzdali odvolání, přičemž obviněný dalším vyjádřením projevil nesouhlas s tím, aby v jeho prospěch podávali odvolání jiné oprávněné osoby. Rozsudek tím pádem nabyl právní moci již dnem vyhlášení a zároveň se stal vykonatelným. Byly tedy splněny podmínky pro okamžité nařízení výkonu trestu. V protokolu o hlavním líčení ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 127/2012 je uvedeno toto: „Obviněnému bylo sděleno, že nejpozději do 28. 8. 2012 14,00 hodin má nastoupit trest odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice. Pokud tak neučiní vystavuje se nebezpečí trestního stíhání pro §337 odst. l písm. e) trestního zákoníku. Termín byl obviněnému poznačen na papír.“
Tento způsob výzvy k nástupu výkonu trestu se sice formálně odchyloval od ustanovení §62 citované instrukce Ministerstva spravedlnosti, avšak obsahově zahrnoval vše, co bylo nutné k tomu, aby obviněný nastoupil výkon trestu. Samosoudce Městského soudu v Brně za okolností, kdy se rozsudek stal vykonatelným, ústně při hlavním líčení vyzval obviněného k nástupu výkonu trestu, přičemž mu sdělil den a nejzazší hodinu nástupu i příslušnou nástupní věznici, přičemž ho upozornil i na případné trestní následky nenastoupení. Tento způsob výzvy lze akceptovat jako výzvu podle §321 odst. l tr. ř. a Krajský soud v Brně v tomto směru správně korigoval chybný závěr Městského soudu v Brně.
Krajský soud v Brně pochybil tím, že neposoudil skutek jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku (ve znění účinném před 15. 1. 2013) a že po zrušení rozsudku Městského soudu v Brně nevrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem zprošťujícího rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla jednak krátká doba, po kterou trval stav nenastoupení výkonu trestu, a jednak amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, kterou byl obviněnému prominut zbytek trestu, jehož výkon obviněný nenastoupil. Z těchto okolností Krajský soud v Brně vyvodil absenci „požadované škodlivosti činu pro společnost“. I když to Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku výslovně neuvedl, zprostil obviněného návrhu na potrestání s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. To však nemohl Nejvyšší soud akceptovat.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Ustanovení §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku (ve znění účinném před 15. 1. 2013) nestanoví, po jak dlouhou dobu má trvat protiprávní stav spočívající v tom, že pachatel nenastoupil výkon trestu odnětí svobody. Z toho je zřejmé, že není stanovena ani žádná minimální doba, která by byla v tomto ohledu vyžadována. Nejvyšší soud zásadně nevylučuje, že o trestný čin podle citovaného ustanovení nemusí jít v případě, kdy doba, po kterou odsouzený nenastoupil výkon trestu, je zanedbatelná, zvláště když odsouzený s určitým zpožděním nastoupí výkon trestu sám, tj. dobrovolně. V posuzovaném případě obviněného D. K. však šlo o dobu deseti dnů, která již zanedbatelná není a která navíc byla přerušena nikoli dobrovolným nástupem obviněného do výkonu trestu, ale tím, že byl zadržen při spáchání dalšího trestného činu a dodán do výkonu trestu policií. Za tohoto stavu není možné z doby deseti dnů, po kterou trval protiprávní stav, vyvozovat nic, co by svědčilo ve prospěch obviněného a co by mohlo být přesvědčivým důvodem závěru o nedostatku společenské škodlivosti činu.
Následné prominutí zbytku trestu odnětí svobody amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je okolností, která nastala po spáchání činu. Společenská škodlivost činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku úzce souvisí především s povahou a závažností činu, jejichž kritéria jsou vymezena v §39 odst. l tr. zákoníku. Tato kritéria se zásadně vztahují k těm okolnostem, které tu byly v době spáchání činu. Nejvyšší soud apriorně nevylučuje, že po spáchání činu mohou dodatečně nastat okolnosti, vzhledem k nimž se společenská škodlivost činu jeví jinak než v době jeho spáchání, avšak v posuzované věci se o takový případ evidentně nejedná.
Amnestie ve formě prominutí trestu nebo jeho zbytku je aktem dobrodiní, kterým není nijak zpochybněna opodstatněnost uloženého trestu a jeho výkonu. Amnestie není ve vztahu k odsuzujícím rozsudkům, jimiž byly uloženy tresty, žádným hodnotícím aktem. Je-li amnestie vyhlášena v době, kdy je trest vykonáván, a dojde-li na jejím podkladě k prominutí zbytku trestu, nijak se to nedotýká dosavadního výkonu trestu včetně okolností jeho nástupu. To znamená, že nenastoupil-li na výzvu soudu odsouzený bez závažného důvodu výkon trestu odnětí svobody, není protiprávnost jeho jednání v žádném ohledu dotčena následnou amnestií. Nic se totiž nemění na tom, že v době před vyhlášením amnestie odsouzený byl povinen podrobit se výkonu trestu a respektovat vykonatelné soudní rozhodnutí. Pokud je objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání zájem na řádném a nerušeném výkonu vykonatelných rozhodnutí orgánů veřejné moci, pak tento zájem nijak nepominul ani nebyl zeslaben následnou amnestií. Z amnestie proto není možné vyvozovat žádné závěry ve vztahu ke společenské škodlivosti činu, zvláště pak ne závěr, že posuzovaný čin pozbyl společenské škodlivosti, resp. takového jejího stupně, při kterém jde o trestný čin.
Obviněného D. K. nebylo možné zprostit návrhu na potrestání z důvodů, z kterých v posuzované věci vycházely soudy obou stupňů, neboť skutek uvedený v návrhu na potrestání je přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. e) tr. zákoníku (ve znění účinném před 15. 1. 2013). Pokud Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného návrhu na potrestání, je tento rozsudek rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil nejvyšší státní zástupce.
Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně znovu rozhodne o návrhu na potrestání obviněného D. K., přičemž se bude řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. l tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec