ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.592.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 592/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 5. 2003 o dovolání obviněné D. C., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2003, sp. zn 3 To 755/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 108/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 14 108/2001, byla obviněná D. C. uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené P. Š. škodu ve výši 6.050,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce i obviněná. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 3 To 755/2002, rozsudek Okresního soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené P. Š. škodu ve výši 6.050,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné D. C. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněná trestného činu dopustila tím, že dne 14. 12. 2000 …“ pro neshody ohledně výkonu práce s poškozenou P. Š. se snažila vzít poškozené batoh, pro případ, že jí batoh nevydá, vyhrožovala této fyzickým napadením, které také realizovala tak, že poškozenou udeřila pěstí do obličeje, kopla ji do rozkroku, čímž ji povalila na zem, a odcizila poškozené její bundu, kalhoty, tílko, svetr, po určitém časovém odstupu jí vytrhla i z ruky batoh s klíči, hodinkami, peněženkou s částkou 1.000,- Kč a osobními doklady, čímž jí způsobila škodu ve výši 6.050,- Kč, a fyzickým napadením i zranění, a to hematom na nose, na pravém stehně, nad pravou kyčelní kostí, škrábance na ramenech a levém předloktí, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 15. 12. 2000 do 14. 1. 2001“.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu. Poukázala v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedla, že skutek, jímž byla uznána vinnou, není trestným činem loupeže, protože v něm nejsou popsány všechny jeho zákonné znaky. Zcela nepřiměřeným, neodpovídajícím kritériím §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. je podle ní i nepodmíněný trest odnětí svobody, který jí byl vyměřen na dva roky. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé nejen tento důvod dovolání, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. obsahově naplnit. Obviněná vytkla, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem nepřiměřeným, neodpovídajícím kritériím §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák., a takto vytknutou vadu označila za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Námitky proti výroku o trestu však nelze úspěšně uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zásadně toliko prostřednictvím speciálního zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu vytýkat nelze; nelze tedy ani namítat, že stanovení druhu a výměry trestu bylo důsledkem nesprávného vyhodnocení kritérií §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. a že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným. K těmto námitkám obviněné nebylo proto možno přihlížet.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku a namítla, že skutek, jak byl v napadeném rozsudku popsán, nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná proti jinému užila násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněná se pohrůžky fyzického napadení a posléze i užití fyzického násilí dopustila v úmyslu dosáhnout toho, aby jí poškozená „vydala“ batoh, který se jí snažila „vzít“, po užití násilí poškozené „odcizila“ bundu, kalhoty, tílko, svetr a po určitém časovém odstupu jí vytrhla z ruky batoh s klíči, hodinkami, peněženkou s částkou 1.000,- Kč a osobními doklady.
Obviněná namítla, že skutková zjištění uvedená v napadeném rozsudku neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Uvedla, že v něm chybí jednoznačná prezentace tzv. loupežného úmyslu. Z popisu skutku podle ní vyplývá to, že motivem jejího jednání bylo řešení pracovních neshod s poškozenou a následné domáhání se vydání batohu. Vytkla, že ve vztahu k batohu chybí zmínka o tom, vlastnictvím koho vlastně byl, a že odpovídajícím způsobem nebylo přihlédnuto k tomu, že se ve skutečnosti domáhala vydání věcí, které byly jejím vlastnictvím a mohly se v batohu nacházet. Obviněná též zpochybnila, do jaké míry pojem „vzít“ odpovídá zákonnému znaku „zmocnit se“. Vytkla, že z popisu skutku nelze zjistit okamžik, kdy nestandardní řešení pracovních sporů přešlo v loupežný záměr. Došlo-li k odcizení oděvu poškozené, nelze podle ní vyvodit, že byly rovněž předmětem loupežného úmyslu, poněvadž šlo o věci volně položené a nebylo třeba překonávat žádný odpor poškozené. Uvedla, že k vytržení batohu s klíči, hodinkami, peněženkou s částkou 1.000,- Kč a osobními doklady mělo dojít po určitém časovém odstupu, a proto nelze hovořit o časové bezprostřednosti mezi užitým násilím a zmocněním se těchto věcí. S výhradami obviněné vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.
Namítla-li obviněná, že motivem jejího jednání bylo řešení pracovních neshod s poškozenou a že z popisu skutku nelze zjistit okamžik, kdy byla tato motivace změněna v tzv. loupežný úmysl, nemůže její výhrada obstát. Z popisu skutku vyplývá, že se tak stalo v situaci, kdy vyhrožovala poškozené fyzickým napadením, pokud jí „nevydá“ batoh, který se jí “snažila vzít“. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v těchto souvislostech konkretizoval, že vznik úmyslu obviněné vzít poškozené za použití násilí její věci lze časově zařadit do doby, kdy poškozená odmítla její požadavky (viz č. l. 7 napadeného rozsudku). K této otázce je na místě připomenout, že úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Důvodná není ani výtka, že ve skutkových zjištěních chybí údaj, ve vlastnictví koho batoh byl. Relevantní v daných souvislostech je, že batoh nebyl vlastnictvím obviněné a že byl tedy pro ni „cizí věcí“.
Přihlížet nebylo možno k těm výhradám, jimiž obviněná zpochybnila právní závěr, že její úmysl směřoval ke zmocnění se cizích věcí, namítla-li ve shodě s již uplatněnou obhajobou, že sledovala vydání věcí, jež byly jejím vlastnictvím, které se mohly v batohu nacházet, a že v popisu skutku nebyla tato okolnost přiléhavě vystižena. Jde o námitky směřující proti způsobu hodnocení provedených důkazů, proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, poněvadž z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že této obhajobě soud neuvěřil. Tyto námitky, mající jednoznačně skutkový charakter, nejsou způsobilé obsahově naplnit žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Obviněná též uplatnila připomínku, zda a do jaké míry odpovídá pojem „vzít“ zákonnému znaku „zmocnit se“. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit (k tomu viz např. č. 41/1967, č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Tento výklad zákonného znaku zmocnění se věci znamená, že pojem „vzít si věc“ (zvláště pak ve spojení s konkretizací postupu pro případ, že věc nebude vydána) lze podřadit pod zákonný znak „zmocnit se věci“, neboť jeho podstatou je zjednání faktické dispozice s věcí s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci.
Shodný závěr lze vztáhnout i k výkladu soudem užitého termínu „odcizit“ ve vztahu k ošacení poškozené. Vytýkala-li obviněná, že v popisu skutku nebylo uvedeno, kde se ošacení poškozené nalézalo, z hlediska formálních znaků trestného činu loupeže není rozhodné, zda bundu, kalhoty, tílko a svetr měla poškozená volně položené či na sobě. Významné je, že ke zmocnění se těchto věcí poškozené došlo poté, co obviněná vůči poškozené užila násilí v úmyslu zmocnit se její věci a není důležité, že v průběhu pohrůžky násilím či při jeho užití nekonkretizovala právě ty věci, jichž se následně zmocnila.
Výhrady obviněné se soustředily i k té části zjištění, podle nichž bylo z hlediska užitého právního posouzení skutku významné, že „po určitém časovém odstupu“ poškozené vytrhla z ruky batoh s klíči, hodinkami, peněženkou s částkou 1.000,- Kč a osobními doklady. Vyvozovala, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže je nutná časová bezprostřednost mezi násilím a zmocněním se cizí věci, navíc se podle ní nikde nehovoří o tom, že by poškozená kladla aktivní odpor nebo že by její odpor byl dočasně vyloučen. Podle jejího názoru šlo o neočekávané vytržení věcí ve smyslu trestného činu krádeže.
Násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže se rozumí typicky použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a musí tedy zmocnění věci předcházet. Ze znění ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. však nevyplývá, že by ke zmocnění se cizí věci muselo nutně dojít ihned po užití násilí. Vyžaduje se, aby užití násilí bylo způsobilé jako zásah do poměrů poškozeného ovlivňovat jeho vůli. Není proto nezbytné, aby zmocnění se věci následovalo ihned po použití fyzické síly k překonání odporu, musí však být zjevné, že při zmocnění se věci, k němuž dojde případně i s určitým relativně krátkým časovým odstupem po užití násilí, při němž útočník projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, je vůle poškozeného předchozím užitím násilí důvodně ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava před dalším násilím apod.). V takové situaci není k naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže ani třeba, aby poškozený, vědom si fyzické převahy pachatele, kladl odpor (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Časový odstup, s nímž je spojeno vytržení batohu s klíči, hodinkami, peněženkou s částkou 1.000,- Kč a osobními doklady, nebyl natolik zásadní, aby relevantně změnil působení užitého násilí a zjevné fyzické převahy obviněné na vůli poškozené. Poškozená ještě držela v ruce batoh, který byl předmětem násilného útoku, a nekladla–li aktivní odpor, když jí obviněná batoh s věcmi vytrhla z ruky, nešlo v žádném případě o neočekávané vytrhnutí věci z ruky, ale o realizaci záměru obviněné zmocnit se této věci v situaci, kdy vůle poškozené byla ovlivněna předchozím užitím násilí.
Ze zjištění odvolacího soudu se podává, že úmysl obviněné nutno vztáhnout jak k násilnému jednání, jímž chtěla překonat odpor poškozené, pro který by se jinak nemohla věcí zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnila cizích věci, čímž evidentně naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková