ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.598.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 598/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. srpna 2016 dovolání obviněného T. P ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 6 To 379/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 44/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 2 T 44/2015, uznal obviněného T. P. vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, a §43 odst. 2 tr. zákoníku, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil také trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (pozn. věcí v rozsudku konkrétně uvedených), podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let, a podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a §69 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 15 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu a z rozsudků ve výroku o trestu konkrétně uvedených, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění obviněný spáchal uvedený zločin a přečin tím, že „dne 25. 5. 2014 kolem 19.20 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů a pervitinu v P. v ulici S. řídil odcizené osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus, vlastníka V. M., opatřené nepříslušnými odcizenými tabulkami r. z. ........, následně nerespektoval dopravní značky Přikázaný směr jízdy vpravo a Zákaz vjezdu všech vozidel a vjel v protisměru do jednosměrné pozemní komunikace v ulici F., kde byl zastaven hlídkou Policie ČR, a přes opakovanou výzvu policisty k vypnutí motoru a předložení dokladů potřebných k řízení vozidla a následně k zastavení vozidla začal couvat, vozidlo otočil a ve snaze uniknout pronásledujícímu vozidlu Policie ČR vysokou rychlostí ujížděl ulicemi F., N. F. a J., následně nerespektoval dopravní značku Zákaz vjezdu všech vozidel a vjel v protisměru do jednosměrné pozemní komunikace v ulici S., dále pokračoval ulicí S. a S., kde opakovaně objel čerpací stanici Agip, dále se vrátil ulicí S. do ulice S., kde ve snaze předjet vozidlo jedoucí před ním najel na chodník, po něm pokračoval do křižovatky ulic N. a S., sjel z chodníku zpět na vozovku, dále pokračoval nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí v jízdě ulicí N. S. a V., kde se snažil v místě neumožňujícím souběžnou jízdu z pravé strany minout tramvaj přepravující v té době nejméně 20 osob, přičemž pravými koly jím řízeného vozidla najel na chodník a levou stranou vozidla narazil do pravého boku tramvaje v místě zužující se vozovky, přičemž došlo k proražení pneumatik obou pravých kol a rozlomení pravého předního kola tohoto vozidla, následně pokračoval setrvačností v jízdě nepojízdným vozidlem na K. nám., kde se mu nepodařilo odbočit do ulice U N., a na křižovatce ulic V. a U N. vjel na ostrůvek pro pěší, kam vozidlo dojelo, vystoupil a snažil se utéct, byl však zadržen příslušníky Policie ČR, čímž způsobil na jím řízeném vozidle poškozenému V. M. škodu ve výši nejméně 97 414 Kč a na tramvaji poškozenému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s., škodu ve výši nejméně 8 221 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli věděl, že mu byl trestním příkazem Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 12. 2013, sp. zn. 8 T 250/2013, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2014, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků“.
Městský soud v Praze k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 6 To 379/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil celý výrok o trestu v rozsudku soudu I. stupně, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, (výrok ad I) uložil obviněnému podle §272 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku za tyto trestné činy, a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 102 T 74/2014, doručeným obviněnému dne 22. 7. 2014, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 51 T 57/2014, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil také trest propadnutí věci (v rozsudku konkrétně uvedených) a jiné majetkové hodnoty. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly v rámci uložení souhrnného trestu zrušeny výroky o trestech uložených obviněnému výše uvedenými rozhodnutími, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Výrokem ad II. pak podle §178 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 4 T 84/2014, uložil obviněnému samostatný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. pak odvolací soud zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně daný skutek kvalifikovaly jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, a tato právní kvalifikace byla podle jeho názoru tvořena spíše pod vlivem jeho trestní minulosti, než hodnocením znaků této skutkové podstaty. Odvolacímu soudu vytýká, že se právní kvalifikací tohoto zločinu téměř nezabýval, a protože se nevypořádal s jeho argumentací v odvolání, opakuje ji také v dovolání. Uvedl, že jeho dovolání přesahuje jeho individuální zájem, když má judikatorní snahu vyplnit legislativní mezery způsobené absencí trestného činu, který by postihoval pouhé ujíždění policejní hlídce. Konkrétně pak namítá, že v projednávané věci nenastala ani na zlomek vteřiny situace, která by ohrožovala život nebo zdraví byť jen jediného člověka, natož pak skupiny alespoň sedmi lidí, nebo která by byla způsobilá vyvolat nebezpečí škody na majetku v rozsahu alespoň 5 mil. Kč. Střet automobilu s hmotností málo přes 1 000 kg, při předjíždění s tramvají o hmotnosti několika desítek tun, že nemůže v reálném světě vyvolat ohrožení v kvalitě požadované ustanovením §272 odst. 1 tr. zákoníku, ani jeho jízda, že se v žádném momentu nepřiblížila reálnému stavu hrozícímu poruchou v potřebném rozsahu, a úvahy o možné náhodě nemají při této právní kvalifikaci opodstatnění. Pro účely právní kvalifikace, že nelze spekulativně sčítat pomyslné náhody, ke kterým by snad teoreticky mohlo dojít, ač reálně nedošlo a nic nenasvědčuje tomu, že dojít mělo. Podle obviněného je sčítání dílčích ohrožení (nebezpečných situací), jak tomu bylo v případě řešeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, na které soudy poukázaly, na místě pouze v případě jak byl řešen v tomto rozhodnutí (pachatel řidiče vybržďoval, nedal jim přednost a tito byli jeho jízdou bezprostředně ohrožování), kdy každé z dílčích ohrožení vyvolávalo reálné bezprostřední nebezpečí ohrožení životů, zdraví nebo majetku, a tento judikovaný případ „se rozhodně neuchyluje ke sčítání fantastických situací, které nenastaly“. Obviněný proto nesouhlasí s „abstraktním sčítáváním smyšlených fantazijních náhod, které snad, za určité velice nepravděpodobné konstelace okolností nenastalých by mohly jisté ohrožení vyvolat“, když ohrožení požadované kvality musí být v daném skutku reálně přítomno, jinak nelze o trestném činu obecného ohrožení ani jen uvažovat. Obviněný namítá, že v jeho případě nebyl jeho jízdou nikdo reálně ohrožen, nebyl ani vystaven nebezpečí škody na majetku potřebné hodnoty a jedná se tak o situaci podstatně odlišnou, než řešil uvedený judikovaný jiný případ. Obviněný ohledně úvahy soudu I. stupně o sčítání nahodilých událostí, které snad teoreticky mohly nastat, namítá také absenci spolehlivě zjištěného jeho úmyslu pokračovat v takovýchto nehodových situacích, když lze s pravděpodobností hraničící s jistotou konstatovat, že by jízdu ukončil již při první kolizi, jak se také stalo, a je tedy vyloučeno, aby dále navazoval nebezpečné situace, které by dále ve svém součtu naplňovaly znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení. Obviněný namítá také absenci byť nepřímého jeho úmyslu vydat lidi v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví, nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, když při nezdařeném předjetí tramvaje, či při úprku policejní hlídce, lze sotva takový úmysl spatřovat. Lze o něm pouze spekulovat za přehlížení reality, ve které se skutek odehrál, přičemž o spekulativnosti takových úvah ústících ve stav požadovaného ohrožení svědčí podle obviněného i skutečně nastalý následek, kdy ke zdravotní újmě nedošlo u jediného člověka a na poškozené tramvaji došlo ke škodě cca 8 000 Kč. Ohrožení, že tak přerostlo v poruchu samu, a přičemž rozsah újmy vzniklé touto poruchou je značně vzdálený újmě definované v §272 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný také uvedl, že má-li být skutková podstata trestného činu obecného ohrožení naplněna rychlou jízdou automobilem v intravilánu obce, je přítomnost pronásledující hlídky policie marginální, protože skutková podstata obecného ohrožení vychází z účinku fyzikálních sil a tyto u rychle jedoucího vozidla nejsou dotčeny vozidlem jedoucím za ním. Pokud má být skutková podstata trestného činu obecného ohrožení naplněna rychlou jízdou při ujíždění policejní hlídce, pak by tento trestný čin měl být shledáván i při prosté rychlé jízdě obcí bez tohoto pronásledování, což je vidět v ulicích dennodenně, ale takto i tato jízda postihována není. V závěru dovolání uvedl, že jakékoliv ujíždění policejní hlídce je počin nežádoucí, ale bez zákonné opory jej nelze kriminalizovat extenzí jiných trestných činů a je nutno vyčkat zásahu zákonodárce. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i předcházející rozsudek a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného uvedené v dovolání byly jím uplatněny v rámci jeho obhajoby od samého počátku trestního stíhání a také v jeho odvolání, takže se jimi zabýval jak soud I. stupně, tak i soud odvolací. Státní zástupkyně souhlasí s názorem soudů, že se jednalo ze strany obviněného o úmyslně bezohlednou jízdu. Pro stav obecného ohrožení, i když k poruše nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost v průběhu události, při níž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob, obviněný tento stav svou jízdou ulicemi v zabydlené části P. vyvolával a skutečnost, že následky nenastaly, nebyla jeho zásluhou. Proto státní zástupkyně považuje za správnou právní kvalifikaci jeho jednání jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kterou uplatnil obviněný, by byla naplněna za předpokladu, že by rozhodnutí soudu druhého stupně a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami obsahově předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný odkazuje ve svém mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud ale nezjistil žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svém dovolání namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací soud této námitce nepřisvědčil. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako řidič motorového vozidla porušil řadu pravidel silničního provozu. Poté, co z důvodu vjetí v protisměru do jednosměrné pozemní komunikace byl zastaven hlídkou Policie ČR, pojal úmysl neuposlechnout výzvy policisty a vyhnout se policejní kontrole, začal couvat, vozidlo otočil, a ve snaze uniknout pronásledujícímu vozidlu policie ujížděl vysokou rychlostí ulicemi P. (pozn. podle výpovědí policistů jelo za ním policejní vozidlo rychlostí 110 až 120 km/hod. a přesto se pronásledovanému vozidlu příliš nepřibližovalo), kdy pokračoval v riskantní, agresivní a bezohledné jízdě ulicemi v zabydlené části P., jak je tato jízda podrobně popsána ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, a pro kterou je typická živelnost a neovladatelnost v případě kolize v průběhu takovéto jízdy, kdy vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech vymykajících se zcela vlivu pachatele i ohrožených osob. K právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, se dostatečně podrobně vyjádřil v odůvodnění rozsudku již soud I. stupně a k námitkám obviněného také soud odvolací. Protože tuto argumentaci soudů považuje Nejvyšší soud za správnou, bylo by zcela nadbytečné ji opakovat, a proto postačí na příslušné části soudních rozhodnutí odkázat.
Nejvyšší soud pouze dodává následující. Pokud obviněný v dovolání uvedl, že jeho dovolání přesahuje jeho individuální zájem, když má judikatorní snahu vyplnit legislativní mezery způsobené absencí trestného činu, který by postihoval pouhé ujíždění policejní hlídce, nutno předně uvést, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho zlehčujícímu názoru, že se v tomto případě jedná o pouhé ujíždění policejní hlídce. Jak uvedl již soud odvolací, obviněný ve snaze uniknout policistům vozidlo řídil způsobem odpovídajícím jeho motivu. Již obecně snaha ujet policejní hlídce znamená, že ujíždějící řidič nemůže tohoto svého cíle dosáhnout za dodržení pravidel silničního provozu, ale právě při jejich vědomém porušování. Účelem těchto pravidel je přitom právě zabránit, aby v silničním provozu nedocházelo k nebezpečným situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i dalších lidí, nebo majetek osob. Rozhodne-li se tedy pachatel ujet pronásledující policejní hlídce, aby se tak vyhnul silniční kontrole, a zabránil zpravidla i zjištění jeho jiného protiprávního jednání, ať již povahy přestupku nebo trestného činu, rozhodne se pravidla silničního provozu porušovat zcela vědomě a tedy úmyslně. Pokud tak v tomto případě obviněný T. P. činil v situaci a způsobem popsaným ve výroku o vině, je zjevně neopodstatněná jeho námitka o absenci spolehlivě zjištěného úmyslu vydat lidi v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. S možností takového následku byl za dané situace srozuměn, jeho vznik mu byl lhostejný, a to včetně alternativy, že k němu dojde, přičemž nemohl počítat s ničím, co by vzniku i takto závažného hrozícího následku mohlo zabránit. V rozporu se skutečností je také námitka obviněného o absenci spolehlivě zjištěného jeho úmyslu pokračovat v takovýchto nehodových situacích, když podle něj lze s pravděpodobností hraničící s jistotou konstatovat, že by jízdu ukončil již při první kolizi, a je tedy podle něj vyloučeno, aby dále navazoval nebezpečné situace, které by dále ve svém součtu naplňovaly znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení. Obviněný totiž při vědomí své bohaté trestní minulosti, kdy bez řidičského oprávnění a soudem uložený zákaz řízení motorových vozidel řídil vozidlo, o němž sám předpokládal, že je kradené, byl jednoznačně rozhodnut zabránit kontrole policií a svému zadržení. Proto se také snažil ujet pronásledující policejní hlídce bezohlednou jízdou za každou cenu. Po způsobení kolize s tramvají se vůbec nezajímal o osud osob cestujících v tramvaji a dál se snažit uprchnout útěkem, když další jízdou to již nebylo možné pro nepojízdnost automobilu. Naopak s jistotou lze tedy konstatovat, že za uvedené situace by obviněný jízdu neukončil již při první kolizi, jak uvádí v dovolání, stalo se tak výhradně z důvodu nepojízdnosti vozidla způsobené jeho poškozením při najetí na chodník a nárazu do tramvaje, a nebýt této skutečnosti, dále by navazoval nebezpečné situace, které by naplňovaly znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení.
Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Je obtížné prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o nepřímém úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, ale lze i v tomto případě učinit z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti, při jejich hodnocení všech ve vzájemné souvislosti, jednoznačně úmyslné zavinění obviněného prokazují.
Pokud obviněný namítá, že v jeho případě nelze použít sčítání dílčích ohrožení (nebezpečných situací), jak tomu bylo v případě řešeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, na které soudy poukázaly, a je na místě pouze v případě řešeném v tomto jiném rozhodnutí, kdy každé z dílčích ohrožení vyvolávalo reálné bezprostřední nebezpečí ohrožení životů, zdraví nebo majetku, a proto nesouhlasí s „abstraktním sčítáváním smyšlených fantazijních náhod“, když ohrožení požadované kvality musí být v daném skutku reálně přítomno, lze odkázat na citovanou část uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak je uvedena na str. 6 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Namítá-li obviněný, že v jeho případě nebyl jeho jízdou nikdo reálně ohrožen, nebyl ani vystaven nebezpečí škody na majetku potřebné hodnoty a jedná se tak o situaci podstatně odlišnou, než řešil uvedený judikovaný jiný případ, nelze se s ním ztotožnit. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, k tehdy řešené situaci uvedl, že „u obviněného nešlo o jednorázové způsobení stavu, který lze označit za obecné nebezpečí, v němž by se ocitly v tentýž okamžik všechny ohrožené osoby, ale to v žádném případě neznamená, že se o způsobení obecného nebezpečí nejednalo. Obviněný podle skutkového zjištění projížděl nejen nepovolenou, ale zcela nepřiměřenou (až 80km/h) rychlostí centrem P. (byť v ranních hodinách, což zřejmě též mělo vliv na to, že nikdo z ostatních účastníků silničního provozu nebyl usmrcen nebo zraněn), nejméně pět frekventovaných křižovatek projel, ačkoli v jeho směru jízdy bylo na semaforu červené světelné znamení, které mu projetí křižovatky zakazovalo. To zároveň znamenalo, že z příčného směru ústícího do téže křižovatky měli jiní řidiči, ale i chodci zelené světelné znamení, které jim povolovalo do křižovatky vjet či vstoupit a to při vědomí, že mají v nastalé dopravní situaci přednost a nesmí je tak ohrozit žádné vozidlo přijíždějící např. ze směru, v němž do křižovatky vjel obviněný. Pouze čirou shodou okolností nedošlo ke střetu těchto vozidel nebo chodců s vozidlem obviněného. Nejvyšší soud je toho názoru, že hlavním důvodem, proč se tak nestalo, nebyla bravura obviněného při řízení vozidla, ale okolnost, že byl pronásledován policejními vozy, které měly zapnutou výstražnou zvukovou a světelnou signalizaci, což zvýšilo pozornost ostatních účastníků silničního provozu a tito do těchto křižovatek nevjeli (nevstoupili) či včas zastavili. To ale každopádně nebyla zásluha obviněného“. Při porovnání s citovaným jednáním se tak ani v tomto případě T. P. nejedná o žádné obviněným namítané sčítání fantastických situací, které nenastaly, nebo o abstraktní sčítávání smyšlených fantazijních náhod, které by snad, za určitých velice nepravděpodobných okolností mohly jisté ohrožení vyvolat. Naopak se jedná o obdobnou situaci jako ve výše uvedené jiné trestní věci řešené Nejvyšším soudem a ohrožení požadované kvality bylo i v případě jednání obviněného T. P. reálně přítomno. Podle výpovědi řidiče vozidla Policie ČR pprap. D. P. (hlavní líčení dne 23. 6. 2015, č. l. 232 tr. spisu), jeli kolem tramvajových zastávek kde byli lidi, směrem k O. nám. jela vozidla, řidiči asi viděli majáky, automaticky zpomalovali, obviněný proto mezi zaparkovanými vozidly podél silnice, kde byly dvě tři volná místa, vjel na chodník aby mohl ta vozidla objet, po chodníku jel asi 40 až 50 metrů, přičemž přes tato vozidla na něj neviděl a pak se přes přechod pro chodce vrátil z chodníku zpět do ulice. Z námitky obviněného, že v jeho případě nebyl jeho jízdou nikdo reálně ohrožen, a nebyl ani vystaven nebezpečí škody na majetku potřebné hodnoty, je zřejmé, že pomíjí ohrožovací povahu zločinu obecného ohrožení, a také skutečnost, že bezprostřední vznik obecného nebezpečí může při daném způsobu jízdy vyvolat i automobil menší hmotnosti tím, že způsobí hromadnou dopravní nehodu, nebo způsobí havárii jiného vozidla s daleko destruktivnějšími účinky. Dopravní nehody jsou přitom charakteristické právě živelností a neovladatelností jejich průběhu.
Lze obecně souhlasit s námitkou obviněného, že má-li být skutková podstata trestného činu obecného ohrožení naplněna rychlou jízdou automobilem v intravilánu obce, je přítomnost pronásledující hlídky policie marginální, protože skutková podstata obecného ohrožení vychází z účinku fyzikálních sil a tyto u rychle jedoucího vozidla nejsou dotčeny vozidlem jedoucím za ním. Přesto jsou ale rychlost jízdy, kterou řidič zvolí, a tím i působení fyzikálních sil, ovlivňovány také skutečností, že je stíhán vozidlem policejní hlídky, které chce uprchnout. Pokud by se jednalo o stejně nebezpečný srovnatelný způsob jízdy, lze obecně souhlasit i s námitkou, že pokud má být skutková podstata trestného činu obecného ohrožení naplněna rychlou jízdou při ujíždění policejní hlídce, pak by tento trestný čin měl být shledáván i při prosté rychlé jízdě obcí bez tohoto pronásledování. Pokud by tedy obviněný T. P. jel stejným způsobem ulicemi P. jako v tomto případě, bylo by jeho jednání právně postihnutelné podle §272 odst. 1 tr. zákoníku i kdyby nebyl stíhán hlídkou policie. Běžné případy rychlé jízdy řidičů obcí, jak na ně poukazuje obviněný, se ale způsobem jízdy, a svojí závažností z hlediska hrozícího nebezpečí, zpravidla zásadně odlišují od případu jízdy pachatelů snažících se zabránit silniční kontrole a jejich případnému zdržení tím, že se pokouší uprchnout, a ujíždějí před policejní hlídkou, která je pronásleduje (nejezdí vysokou rychlostí po chodnících atp.). Bez ohledu na to, zda řidič je nebo není pronásledován hlídkou policie, stejně nebezpečný způsob jízdy by tedy měl být postihován v zásadě stejně. Pokud se tak podle obviněného neděje, může to být tím, že porovnává neporovnatelné, ale také tím, že možnost dostatečně zdokumentovat a prokázat náhodnou rychlou jízdu neznámého řidiče je daleko obtížnější, než jízdu řidiče prchajícího před policejní hlídkou.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je z hlediska uplatněných námitek zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu