ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.604.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 604/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. P. F. K. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 430/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 166/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 9 T 166/2008, byl obviněný uznán vinným trestnými čin útisku podle §237 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Podle §249a odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu I. stupně dopustil tím (zkráceně uvedeno), že jako zákonný zástupce svých nezletilých dětí, spoluvlastníků domu v M. O., ul. P., vystupující ve vztahu k nájemníkům jako správce domu, poté co byla Krajským soudem v Ostravě dne 9. 11. 2006, č. j. 42 Co 391/2006-316, zamítnuta žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu proti A. K., v úmyslu zabránit jí v řádném a nerušeném užívání bytu v uvedeném domě, s cílem dosáhnout buď uzavření nové nájemní smlouvy s neregulovaným nájemným, nebo donutit jmenovanou k opuštění bytu, a dále s cílem donutit ji k úhradě dluhu za služby spojené s užíváním bytu, nerespektoval platnou nájemní smlouvu A. K. ze dne 31. 7. 2002, vědomě zneužil svého silnějšího postavení jakožto zákonného zástupce vlastníků domu,
- a v období nejméně od 17. 11. 2007 do 9. 4. 2008 vědom si toho, že došlo omylem k přerušení svislého pojistného a odvzdušňovacího potrubí DN 25, vedoucího od kotle etážového topení A. K. ke společné expanzní nádobě umístěné mimo společné a volně přístupné prostory domu, na jehož základě došlo k zamezení možnosti používání etážového topení v bytě A. K., úmyslně nevyvinul jakékoliv jednání směřující k nápravě poruchového stavu, ačkoli byl k tomu jako zástupce vlastníků domu povinen, a ačkoli byl k tomu opakovaně písemně vyzýván dopisy zmocněnkyně poškozené a také byl k tomu vyzván dopisem ze dne 14. 12. 2007 Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz a mohl tak učinit bez nebezpečí pro sebe či jiné,
- v době nejméně od 21. 11. 2007 do 20. 2. 2008, ačkoli věděl, že netěsnost plynoměru bytu A. K. byla dne 21. 11. 2007 odstraněna, a plynovod k jejímu bytu byl utěsněný a schopný běžného a bezpečného provozu, a plynové spotřebiče v bytě jmenované vyhovují běžnému uživatelskému provozu, pod záminkou možnosti úniku vody z kotle etážového topení a ohrožení zdraví osob a majetku, neučinil vědomě žádné kroky směřující k obnovení dodávky plynu, ačkoli byl k tomu povinen a ačkoli byl k tomu opakovaně písemně vyzýván dopisy zmocněnkyně poškozené a byl k tomu vyzván dopisem ze dne 22. 11. 2007 Severomoravskou plynárenskou, a. s., a dopisem ze dne 14. 12. 2007 také Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz a ačkoli tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe či jiné,
- v době nejméně od 26. 11. 2007 do 9. 4. 2008, opět pod záminkou nutných oprav a možnosti úniku vody z kotle etážového topení, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že bezpečné provozování uvedeného zařízení bylo možné od provedení tlakové zkoušky vodovodu dne 10. 9. 2007, neučinil vědomě žádné kroky směřující k obnovení dodávky vody, ačkoli byl k tomu povinen, a ačkoli byl k tomu opakovaně písemně vyzýván dopisy zmocněnkyně poškozené a byl k tomu vyzván i dopisem ze dne 14. 12. 2007 Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz a mohl tak učinit bez nebezpečí pro sebe či jiné,
a tímto kumulovaným jednáním A. K., jako osobě značně vysokého věku a zhoršeného zdravotního stavu, znemožnil koupání, přípravu pokrmů, vytápění bytu, praní prádla a dodržování základních hygienických potřeb, kdy jeho jednáním byla nucena vynakládat zvýšené a značné fyzické úsilí spočívající v donosu vody do bytu, psychické úsilí spočívající v překonání dopadů dlouhodobého jednání obviněného a nutnosti snášet jeho jednání při nemožnosti jiného než právního řešení vzniklé situace a zvýšených finančních nároků spojených s nákupem vody, otopem přímotopem a na právní zastoupení.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, z podnětu kterého Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 3 To 430/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově ve věci rozhodl tak, že na v podstatě stejném skutkovém základě opět uznal obviněného vinným trestnými činy podle §237 a §249a odst. 2 tr. zák. Podle §249a odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. mu opět uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon ale podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně vyhodnotil jeho námitku odkazující na ustanovení §560 občanského zákoníku, kterou měl řešit jako otázku předběžnou, a podle kterého mají-li si plnit účastníci ze smlouvy navzájem, může se splnění domáhat pouze ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je ochoten jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhé strany ohroženo určitým kvalifikovaným způsobem. Z toho pak obviněný dovozuje, že pokud u nájemní smlouvy, jako dvoustranného závazku, nájemce dlouhodobě služby nehradí nebo je nedoplácí (což bylo v řízení prokázáno), je pronajímatel oprávněn plnění spočívající v poskytování služeb odepřít až do doby, kdy mu bude poskytnuto plnění vzájemné, případně zajištění tohoto plnění. Protože poškozená dlouhodobě, a již před žalovaným obdobím, služby tzv. nedoplácela, avšak žádné zajištění ani protiplnění mu neposkytla, nelze plnění ze smlouvy požadovat ani po něm. Přitom poukázal na smlouvy uzavírané mezi odběrateli a Severomoravskou plynárenskou, či Všeobecné podmínky dodávky elektřiny společnosti ČEZ, v nichž je zakotveno oprávnění těchto subjektů přerušit dodávky médií pro případ, že odběratel poruší své finanční závazky ze smlouvy a neuhradí je ani v dodatečné lhůtě. Vlastníci domu přitom hradí příslušným poskytovatelům médií přímo a roční fakturu poskytovatelů následně rozúčtují mezi nájemce. Proto obviněný považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu v otázce výkladu vzájemných práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, zejména pak v otázce nutnosti dodávat služby i za situace, kdy tyto nájemce dlouhodobě nedoplácí.
Vzhledem k výše uvedenému pak odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval případným jeho jednáním v tzv. omluvitelném právním omylu negativním, neboť se domníval, že obsahem hmotně právní normy dané §560 občanského zákoníku, je právě i možnost pronajímatele odepřít nájemci plnění. Důsledkem tohoto omylu pak může být nedostatek trestnosti jeho jednání, ať již z důvodu nedostatku formální či materiální stránky.
Naplnění důvodu dovolání dále obviněný spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. Namítá, že poškozená se neocitla v tísni, když přes její pokročilý věk je velmi vitální, není nemocná jak tvrdí odvolací soud a je schopna sama či prostřednictvím právní zástupkyně domáhat se svých práv. Přitom z dokazování vyplynulo, že již dlouhou dobu před žalovaným obdobím se v bytě vyskytovala spíš sporadicky a nárazově, z její výpovědi plyne, že se v podstatě zdržuje u známých a příbuzných, kteří ji nikdy nenaznačili, že je obtěžuje. Podle obviněného poškozená nikdy nebyla ani ve vztahu závislosti k němu, když z důchodu (cca 14.000,- Kč) si byla schopna zajistit případné i náhradní ubytování na přechodnou dobu, náhradní dodávku vody měla po celou předmětnou dobu zajištěnou ve vzdálenosti cca 8 m od jí užívaného bytu (což bylo v řízení prokázáno). Její odmítnutí odebírat vodu náhradním způsobem pak vylučuje tíseň na její straně.
Za stěžejní pak považuje, že nemůže jít o trestný čin útisku, jestliže se někdo dovolenými prostředky domáhá, aby jiný konal, opominul nebo trpěl to, co je ze zákona povinen. Není proto trestným činem, jestliže poškozenou omezil v užívání bytu v rozsahu nutném pro provedení oprav a udržování věci, když v řízení bylo prokázáno, že rozvody vody a plynu v dosud nespravených částech jsou v havarijním stavu.
Dále obviněný namítá, že u něj nelze dovodit ani subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl bránit poškozené v řádném užívání bytu s cílem donutit ji uzavřít novou nájemní smlouvu s neregulovaným nájemným nebo opustit byt. K tomu uvedl, že jeho nezletilé děti spolu s vydražením domu nastoupili také do již dříve uzavřených nájemních smluv s tzv. regulovaným nájemným, později využili možnosti jednostranně zvýšit zálohy za služby a nájemníci jsou podle platné nájemní smlouvy povinni tyto navýšené zálohy na služby hradit. To ale nečinili, a včetně poškozené se dohodli, že nebudou zálohy na služby hradit v účtované výši, ale pouze dle svého vlastního uvážení. Proto již ke dni splatnosti ročního vyúčtování za rok 2003, evidovali vlastníci domu vůči poškozené pohledávku v řádu několika tisíc korun a tato se časem navyšuje. Také samotná poškozená ve své výpovědi uvedla, že doposud zálohy v plné výši nehradí, resp. je hradí jen ve výši podle své úvahy. K zamítnutí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou vlastníci z důvodu neplacení nájemného či úhrad na služby podali již v roce 2003, obviněný uvedl, že neuspěli pouze z formálních, výkladových důvodů (v řízení bylo prokázáno, že poškozená na zálohách na služby vlastníkům skutečně dluží, ne však déle než tři měsíce). Proto se obviněný domnívá, že jako zákonný zástupce vlastníků domu, se pouze legálně domáhal práv vlastníka, resp. pronajímatele nemovitosti. Nesouhlasí přitom se závěrem odvolacího soudu, který dává zamítnutí žaloby do souvislosti s přerušením dodávky médií v bytě poškozené a s jeho úmyslem zabránit poškozené v řádném užívání bytu s cílem dosáhnout zrušení jejího regulovaného nájemného vztahu a donutit ji k opuštění bytu. Toto tvrzení soudu je podle obviněného v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V řízení nebylo ani prokázáno, že by poškozenou nutil k uzavření nové nájemní smlouvy s regulovaným nájemným, nebo že by poškozená neměla oprávnění vstupovat do půdních a sklepních prostor. Zdůraznil přitom, že mezi ním a poškozenou jsou nepřátelské vztahy, mj. s ohledem na množství sporů, které mezi sebou vedou, a skutečnost, že poškozená s ním odmítá komunikovat jinak, než prostřednictvím své právní zástupkyně.
Nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák. spatřuje obviněný také v tom, že odvolací soud ani k jeho námitce nehodnotil skutečnost, zda je vůbec nájemní smlouva platná, když pronajímatel fakticky nemá možnost navýšit nájemné na hodnotu tržního nájemného, a současně nemá ani možnost z tohoto důvodu nájemní smlouvu ukončit. Rovněž že se nezabýval ani další předběžnou otázkou, zda lze mít nájemní smlouvu za platnou, když poškozené bylo dáno několik výpovědí z nájmu bytu a jejich případná neplatnost bude teprve řešena v rámci civilních sporů.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a zprostil jej obžaloby, protože žalovaný skutek není trestným činem.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, k němu nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky obviněného ohledně posouzení jeho povinností pronajímatele, povinností nájemce v souvislosti s ustanovením §560 občanského zákoníku a s tím související námitka o jeho jednání v omluvitelném negativním právním omylu. Dále rovněž námitky, kterými obviněný zpochybňuje naplnění formálního znaku „tísně“ ustanovení §237 tr. zák., ohledně trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., pak námitky o naplnění formálního znaku „neoprávněně brání“, subjektivní i materiální stránky tohoto trestného činu, a konečně námitka týkající se otázky platnosti předmětné nájemní smlouvy.
Mimo uplatněný důvod dovolání je námitka obviněného, že zjištění soudu o jeho jednání s cílem dosáhnout zrušení jejího regulovaného nájemního vztahu, a donutit ji k opuštění bytu, je v přímém rozporu „se zjištěným skutkovým stavem“. Obviněný měl zjevně na mysli rozpor s provedenými důkazy, protože zjištěný skutkový stav je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a ten namítaná skutková zjištění obsahuje. Tato skutková zjištění týkající se cíle, resp. motivu jednání obviněného zásadně nejsou důvodem dovolání, a výjimečný zásah do těchto zjištění Nejvyšším soudem může být odůvodněn pouze existencí tzv. extrémního nesouladu (rozporu) mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, jehož důsledkem by bylo nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
Existenci takovéhoto rozporu, ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a ani obviněný ji nenamítá. Stejnou námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud k tomu uvedl, že samotný obviněný přiznává tři probíhající občanskoprávní řízení ve vztahu k výpovědi z nájmu, a jeho snaha přimět poškozenou k podpisu nové nájemní smlouvy vyplývá z jeho dopisů, které poškozené zaslal. Z těchto dopisů, které soud I. stupně podrobně zmiňuje na str. 24 a 32 – 33 odůvodnění rozsudku, Nejvyšší soud připomíná zejména skutečnost, že poškozenou v nich opakovaně označuje za posledního regulovaného nájemníka, označuje ji za zlodějku, vykořisťovatelku jeho nezletilých dětí (vlastníků domu), obtížnou osobu a uráží ji dalšími vulgárními označeními. O snaze obviněného vyřešit problém s poškozenou jako posledním nájemníkem, který zůstal ještě v domě s regulovaným nájemným, cestou uzavření nové nájemní smlouvy s tržním (neregulovaným) nájemným nebo opuštěním bytu, pak svědčí také, že v podstatě hned po získání domu do vlastnictví jeho dětmi, nabízel všem nájemníkům nové nájemní smlouvy, což tito ale odmítli a krátce na to již v roce 2003 následovala první výpověď z nájmu. Když se pak postupně jiní nájemníci odstěhovali, v dopise ze dne 30. 7. 2007 poškozené sděluje, že nuceně odchází předposlední neplatič, předchozí „regulovaní nájemníci“ se již vystěhovali, a ona se tak stává poslední „regulovanou nájemnicí“ v domě a kdo se odstěhuje později, ten víc zaplatí. Opakovaně jí v dopisech také sděloval, že když se jí stávající stav nelíbí, může vyměnit pronajímatele, obtíže ale budou narůstat a on nakonec dosáhne odchodu všech. K těmto skutečnostem pak lze zmínit i výpověď obviněného, že A. K. zůstala v domě jako jediná nájemkyně „stále využívající výhod regulovaného nájemného“, již třikrát ji dal výpověď z nájmu (mimo již zamítnuté žaloby uvedené ve skutku), ale o žalobách poškozené na jejich neplatnost ještě nebylo rozhodnuto. Z provedených důkazů tak spolehlivě vyplývá závěr, že obviněný jednal s cílem donutit poškozenou k podpisu nové nájemní smlouvy, nebo k opuštění bytu.
K hmotně právní námitce obviněného ohledně aplikace ustanovení §560 občanského zákoníku, se rovněž vyjádřil již odvolací soud, když obviněný tuto námitku uplatnil již v odvolání. Tento soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že poškozená (omylem uvedeno „obžalovaná“) řádně platí za dodávky vody a plynu a není důvod odmítnout jí plnění vyplývající z nájemní smlouvy, a to i pro značný nepoměr mezi výši nedoplatků a zajištěním dodávek vody a plynu.
Odvolací soud rozhodl věcně správně, když dospěl k závěru, že ustanovení §560 občanského zákoníku, upravujícího vzájemnou vázanost plnění z tzv. synallagmatických smluv, nelze v daném případě použít. Na doplnění je ale nutno uvést, že povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, vyplývající z ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku, není tzv. synallagmatickým závazkem podle §560 téhož zákoníku, a proto její splnění nelze podmiňovat splněním povinnosti nájemce. Omezení dodávky vody nebo plynu proto nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení povinnosti nájemce, v daném případě platební. V tomto směru proto Nejvyšší soud neshledal ve věci tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, a nepřisvědčil námitce obviněného.
Stejně tak nepřisvědčil ani s tím související námitce, že obviněný mohl jednat v omluvitelném tzv. negativním právním omylu, neboť se domníval, že obsahem ustanovení §560 občanského zákoníku je také možnost pronajímatele odmítnout nájemci plnění. Jednání v tomto omylu o mimotrestních normách, kterých se trestní zákon nedovolává, by pak podle obviněného mělo za následek nedostatek trestnosti jeho jednání.
V případě negativného omylu obviněného o mimotrestních normách, kterých se trestní zákon nedovolává, se postupuje při posuzování věci podle zásad o omylu skutkovém. O negativní skutkový omyl, který by vylučoval trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin (a vědomou nedbalost), se jedná v případě, že pachatel nezná nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně, nebo okolnost podmiňující jeho trestní odpovědnost.
Obviněný svoji obhajobu od zahájení trestního stíhání zakládal na tvrzení, že důvodem žalovaného jednání bylo nebezpečí škod, cíleně vyvíjel úsilí k tomu, aby zjištění různých poruch v domě a z nich hrozící nebezpečí také zdokumentoval a prokázal. Rovněž na opakovaná upozornění o jeho povinnosti odstranit případné závady v domě, obnovit dodávky vody a plynu do bytu poškozené, poukazoval toliko na nemožnost dokončení rekonstrukce domu, přetrvávající závady a jeho povinnost zamezit možnému ohrožení majetku, života a zdraví jiných. Netvrdil tedy, že poskytovat tato plnění spojená s užíváním bytu poškozené není povinen vzhledem k tomu, že ani poškozená neplní své povinnosti nájemce. Neodvozoval tak oprávněnost svého jednání z ustanovení §560 občanského zákoníku. Přímo k jeho postupu vůči poškozené z důvodu nedoplácení předmětných náhrad se rovněž neodvolával na oprávněnost neposkytovat jí z tohoto důvodu vzájemné protiplnění, ale naopak zdůrazňoval používání pouze legálních postupů spočívajících v tom, že ji na to opakovaně upozorňoval a předmět sporu předkládal k rozhodnutí civilním soudům. Ani v odvolání, kde již soudu I. stupně vytýkal, že prioritně nevyřešil otázku jeho povinnosti poskytovat plnění za situace, kdy nájemkyně dlouhodobě neplní své povinnosti z nájemní smlouvy, nepoukazoval na to, že z důvodu §560 občanského zákoníku nebyl povinen a proto jí plnění neposkytoval. Až v dovolání pak namítá, a to opět pouze hypoteticky, že mohl jednat v omluvitelném negativním právním omylu. Obhajobě sice nelze nepřiznat význam jen proto, že nebyla uplatněna již od počátku, v daném případě ale z provedených důkazů vyplývá, že obviněný v namítaném omylu nejednal a jeho dodatečná obhajoba je v rozporu s provedenými důkazy. Z těch naopak vyplývá, že obviněný nejednal za situace, kdy se mylně domníval, že postupuje v souladu se zákonem a jeho jednání není trestné.
Nesprávné právní posouzení skutku jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. obviněný shledává v nenaplnění znaku tísně ani závislosti, jako formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Protože soudy obou stupňů dospěly k závěru pouze o naplnění znaku tísně, Nejvyšší soud se otázkou naplnění znaku závislosti nezabýval.
Objektem trestného činu útisku je svoboda rozhodování, a oproti trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., se jedná o méně intenzivní zásahy pachatele do této svobody jiné osoby. Pod pojem tíseň se zahrnuje stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro které se určitá osoba ocitá v těžkostech a nesnázích a jež vedou k omezení volnosti v rozhodování, přičemž není rozhodné jak se do tohoto stavu dostala, tedy zda si jej způsobila sama, nebo k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Mimořádně tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech osoby, která se ocitla ve stavu tísně. Zákonné znaky trestného činu útisku může naplnit i jednání oprávněného majitele domu nebo bytu, který nájemníkům v zimě znemožní topení, aby je donutil k vyklizení užívaných prostor, a to bez ohledu na to, zda je užívají na základě řádného právního titulu nebo bez něj. Vynucovaným konáním ve smyslu §237 tr. zák. tedy může být i vyklizení bytu a stejně tak je možné zneužít tísně uživatele bytu dané tím, že nemá možnost jiného bydlení (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 804/2003).
Pokud obviněný podle skutkových zjištění soudů poškozené A. K., která ve věku 85 let sama užívala předmětný byt, v době od listopadu 2007 do dubna 2008 znemožnil vytápění bytu etážovaným topením a dodávku vody, a současně téměř do března 2008 i dodávku plynu, zjevně tak u této osoby již značně vysokého věku vyvolal mimořádně tíživou situaci, když musela v průběhu zimního období přežívat ve zcela nedostatečně vytápěném bytě, a to jen díky používání přímotopu, nemohla si v bytě řádně připravovat stravu, dodržovat základní hygienu, prát prádlo, atp. Tyto své základní potřeby důstojného života přitom nebyla schopna zajistit si sama, a dlouhodobě je nouzově zajišťovala pouze s vynaložením značného úsilí, a za pomoci příbuzných či známých. Pro stav tísně je přitom nepodstatné, že se poškozená byla schopna domáhat svých práv u příslušných orgánů, nebo prostřednictvím své právní zástupkyně. Tvrzení obviněného, že měla po celou dobu zajištěnou náhradní dodávku vody, je přitom v rozporu s výpovědí poškozené, že jí to nikdy nenabídl. Obviněný přitom sám uvedl, že tuto možnost měla mít jen na požádání a mimo byt, což by stejně značně omezovalo poškozenou, když obviněný v předmětném domě nebydlel. Podstatné ale je, že znemožnění dodávky vody do bytu bylo zcela bezdůvodné, nehledě na skutečnost, že totéž platí i pro současné zastavení dodávky plynu a neodstranění závady bránící používání topení v bytě. Jeho obhajoba, že poškozenou omezil v nutném rozsahu z důvodů havarijního stavu v domě, byla přitom vyvrácena provedenými důkazy. Námitku obviněného o nenaplnění znaku „tísně“ ustanovení §237 tr. zák. proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou, když v dalších podrobnostech lze odkázat na řádné odůvodnění zejména rozsudku soudu I. stupně.
Ohledně trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., pak obviněný namítá jednak absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, naplnění formálního znaku „neoprávněně“, nedostatek materiální podmínky trestnosti a zpochybňuje také platnost uzavřené nájemní smlouvy.
Subjektivní stránku tohoto trestného činu obviněný zpochybňuje s tím, že ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit jeho úmysl bránit poškozené v řádném užívání bytu s cílem donutit ji k uzavření nové nájemní smlouvy s neregulovaným nájemným, nebo opustit byt. Jak již bylo výše uvedeno, v souvislosti s tzv. extrémním rozporem ohledně námitky obviněného o neprokázání jeho jednání s cílem dosáhnout zrušení regulovaného nájemního vztahu, a s cílem donutit poškozenou k opuštění bytu, bylo toto zjištění soudů spolehlivě prokázáno. Z toho pak také jednoznačně vyplývá i existence úmyslné formy zavinění u obviněného, kterou již soud I. stupně vyhodnotil jako jednání v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Uvedený cíl jednání obviněného je také součástí popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu, a proto je také tato námitka zjevně neopodstatněná.
Další hmotně právní námitky ohledně trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., tj. nenaplnění formálního znaku „neoprávněně“ a zpochybnění platnosti uzavřené nájemní smlouvy, spolu vzájemně souvisí. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání bytu (domu, nebytového prostoru) oprávněnou osobou, kterou je především nájemce bytu na základě platné nájemní smlouvy. Otázka platnosti nájemní smlouvy (resp. trvání nájemního vztahu) je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. ř., protože oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. je mj. nájemce bytu na základě platné nájemní smlouvy a nájemní vztah mezi obviněným a poškozenou musí trvat i v době páchání trestné činnosti. Již soud I. stupně v tomto směru dospěl k závěru, že nájemní smlouva je stále platná (str. 37 rozsudku). V dovolání obviněný neplatnost nájemní smlouvy zakládá na tom, že pronajímatel fakticky nemá možnost navýšit nájemné, které zůstalo na úrovní roku 2002, na hodnotu běžného tržního nájemného a současně nemá ani možnost nájemní smlouvu z tohoto důvodu ukončit. Za další možný důvod neplatnosti nájemní smlouvy pak obviněný považuje skutečnost, že poškozené bylo dáno několik výpovědí z nájmu bytu a jejich případná neplatnost bude teprve řešena v rámci civilních sporů.
Neplatnost nájemní smlouvy jako právního úkonu se posuzuje podle ustanovení §37 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Je tedy zřejmé, že důvody z nichž obviněný dovozuje neplatnost nájemní smlouvy, nemůžou mít vliv na platnost smlouvy, protože občanský zákoník žádný z těchto důvodů neplatnosti neobsahuje. Proto je také tato námitka zjevně neopodstatněná, soudy správně rozhodly, že předmětná nájemní smlouva je platná, a proto je také poškozená osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. Přitom námitka obviněného, že neoprávněným bráněním ve smyslu tohoto ustanovení, nelze považovat omezení v užívání v rozsahu nutném pro provedení oprav a udržování věci, vychází ze setrvalé ale vyvrácené obhajoby obviněného a je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Jedná se tedy o nikoliv hmotně právní, ale skutkovou námitku, která je v řízení o dovolání bez významu, protože podle zjištění soudů obviněný ve všech třech případech uvedených ve výroku o vině, úmyslně (vědomě) neučinil nezbytné kroky k nápravě poruchového stavu, resp. obnovení dodávky vody (plynu), ačkoliv tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe či jiné.
Zjevně neopodstatněnou pak Nejvyšší soud shledal také námitku obviněného o nenaplnění materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. K této námitce obviněný neuvádí nic, z čeho by podle jeho názoru vyplýval nedostatek společenské nebezpečnosti tohoto jeho jednání. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Přitom zásadně platí, že odpovídající stupeň společenské nebezpečnosti činu je dán v běžně se vyskytujících případech již při naplnění formálních znaků daného trestného činu, pokud nejsou zjištěny významné okolnosti, které by společenskou nebezpečnost činu snižovaly až na nepatrný stupeň (§3 odst. 1 tr. zák.). V případě obviněného je však situace zcela opačná v tom, že soud I. stupně u něj neshledal žádné polehčující okolnosti významné pro nebezpečnost činu pro společnost, ale naopak shledal řadu významných přitěžujících okolností /s výjimkou §34 písm. l) tr. zák., kterou odvolací soud neshledal, stejně jako speciální recidivu/, které podrobně uvádí na str. 39 rozsudku. Protože obviněný sám pouze formálně namítl nedostatek materiální podmínky, Nejvyšší soud rovněž obecně konstatuje, že po přezkoumání věci z tohoto hlediska shledal také tuto námitku zjevně neopodstatněnou a odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.
Protože z hlediska vytýkaných vad nespočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nebyl námitkami obviněného naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože z hlediska skutkových námitek Nejvyšší soud neshledal ve věci ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš