ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.638.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 638/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 6. 2010 o dovolání, které podal obviněný I. M . st. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 2 To 102/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 15/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. M. st. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 2 T 15/2008, byli obvinění I. M. st. a I. M. ml. uznáni vinnými trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), obviněný I. M. st. byl uznán vinným ještě trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a byl mu uložen podle §232 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na šest roků a šest měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obou obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 2 To 102/2009. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., obviněný I. M. st. byl uznán vinným ještě trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen podle §232 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Znovu bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Obviněný I. M. st. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a další výroky, které se ho týkaly. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek, tak jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, nelze posuzovat jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., a vyjádřil názor, že mohlo jít jen o trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Nad rámec deklarovaného dovolacího důvodu projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný I. M. st. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové spočíval v tom, že dne 16. 7. 2008 v Hradci Králové obviněný I. M. st. vlákal poškozeného S. F. do vozidla zn. Peugeot 806, přes jeho opakované protesty a proti jeho vůli ho odvezl do obce D., kde se ho pod záminkou, že potřebuje pomoci, pokusil vlákat do domu čp. ..., což je objekt bývalé hospody, poté ho přes jeho slovní i fyzický odpor oba obvinění uchopili za ruce a nohy a vtáhli ho do domu, vtlačili ho do místnosti za bývalým sálem, kde ho obviněný I. M. st. třikrát udeřil do hlavy, v místnosti ho uzamkli a drželi po dobu sedmi dnů, přičemž v místnosti byla odstraněna klička z okna, aby poškozený nemohl utéci, a nebylo v ní sociální zařízení, takže poškozený musel používat kbelík. Podle dalších zjištění soudů obviněný I. M. st. podmiňoval propuštění poškozeného jeho souhlasem k prodeji jeho bytu a poškozený ze strachu z dalšího věznění a násilí tomuto nátlaku podlehl a dne 23. 7. 2008 podepsal zprostředkovatelskou smlouvu k prodeji svého bytu, uznání dluhu ve výši 300.000,- Kč ve prospěch obviněného I. M. st., potvrzení o převzetí hotovosti 300.000,- Kč a plnou moc pro J. H. ke všem právním úkonům týkajícím se prodeje bytu, poté obviněný I. M. st. odvezl poškozeného na matriční oddělení Městského úřadu v Hořicích za účelem ověření jeho podpisů na uvedených listinách, avšak pracovnice matriky odmítla ověření podpisů s ohledem na sdělení poškozeného, že špatně vidí a listiny nečetl, a k ověření podpisů nakonec došlo dne 24. 7. 2008 v kanceláři notářky JUDr. Jany Čírtkové v Hradci Králové. Dále soudy zjistily, že poté obvinění umožnili poškozenému volný pohyb po celém objektu domu v obci D., a že dne 30. 7. 2008 obviněný I. M. st. odvezl poškozeného do O., kde ho donutil založit u místní pobočky České spořitelny, a. s., sporožirový účet, přičemž si zároveň nechal zřídit dispoziční právo k tomuto účtu, navíc poškozeného donutil vybrat z vkladní knížky, kterou mu předtím odcizil v jeho bytě, vklad ve výši 92.238,- Kč a tuto hotovost mu až na částku 200,- Kč odebral. Soudy zjistily, že po celou dobu pobytu v objektu domu v obci D. poškozeného, než ho dne 5. 8. 2008 odvezla policie, hlídal obviněný I. M. ml., a že obvinění svým jednáním způsobili poškozenému rozvoj posttraumatické stresové poruchy. Tuto poruchu Vrchní soud v Praze na rozdíl od Krajského soudu v Hradci Králové nepovažoval za těžkou újmu na zdraví podle §232 odst. 2 tr. zák., resp. podle §235 odst. 2 písm. d) tr. zák.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a dovolání obviněného I. M. st. je spornou právní otázkou to, zda popsaný způsob, jímž byla dotčena možnost poškozeného volně se pohybovat, znamenal, že obviněný „zbavil“ poškozeného osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák., anebo zda mu jen bez oprávnění „bránil užívat“ osobní svobody ve smyslu §231 odst. 1 tr. zák.
Posuzovaným jednáním obviněných byl poškozenému znemožněn volný a neomezený pohyb od 16. 7. 2008 do 5. 8. 2008, tedy po dobu téměř tří týdnů. Z hlediska míry toho, jak byla dotčena osobní svoboda poškozeného, se uvedená doba rozpadá na dvě části. Od 16. 7. 2008 do 23. 7. 2008 byl poškozený držen pouze v místnosti a od 24. 7. 2008 do 5. 8. 2008 mu byl umožněn pohyb v domě, který však nemohl opustit. Po prvním týdnu tedy došlo k určitému uvolnění režimu, jemuž byl poškozený podroben, a to evidentně v důsledku toho, že se podvolil předcházejícímu nátlaku směřujícímu k podepsání listin, s jejichž použitím obviněný I. M. st. hodlal dosáhnout svého konečného záměru. V rámci uvedeného režimu poškozený sice mohl několikrát opustit dům, ale vždy při tom nadále zůstával pod fyzickou kontrolou obviněných a jeho pohyb mimo dům byl omezen na účast při úkonech, které byly nezbytné k tomu, aby se obviněnému I. M. st. podařilo dosáhnout konečného záměru získat byt poškozeného. Bez ohledu na určité zmírnění podmínek, v nichž byl poškozený držen, lze jeho postavení přirovnat k uvěznění, což je typický znak zbavení osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák.
Pro rozlišení trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. jsou významná dvě hlediska, a to jednak povaha a intenzita zásahu do osobní svobody poškozeného, jednak délka trvání takového zásahu. Zásadně platí, že čím je zásah do osobní svobody poškozeného co do povahy a intenzity razantnější, silnější a citelnější, tím kratší doba postačí k tomu, aby byl takový zásah považován za „zbavení“ osobní svobody, a naopak čím menší je razance, síla a citelnost zásahu do osobní svobody poškozeného, tím delší doba je nutná k tomu, aby zásah mohl být posouzen jako „zbavení“ osobní svobody. Např. při spoutání poškozeného, při jeho přivázání k pevné překážce nebo při jeho umístění do mimořádně stísněného prostoru (do sudu, klece, bedny, zavazadlového prostoru automobilu apod.) postačí k tomu, aby šlo o zbavení osobní svobody, i velmi krátká doba, nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou. Naproti tomu jestliže poškozený má v rámci zásahu do své osobní svobody zachovánu určitou možnost volně se pohybovat v rámci nějakého objektu, v němž je proti své vůli držen, např. v bytě či domě, pak závěr, že se jedná o zbavení osobní svobody, je podmíněn zjištěním, že takový zásah byl trvalý či alespoň dlouhotrvající.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že pokud byl poškozený vystaven zásahu do své osobní svobody nuceným pobytem v prostoru, který byl limitován nejprve jedinou místností a poté rámcem domu, v němž byl držen, jde z hlediska povahy a intenzity o zásah, u něhož je spíše delší doba trvání podmínkou toho, aby šlo o zbavení osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák. Jestliže touto dobou byly bez jednoho dne celkem tři týdny nepřetržitě, pak je plně podložený závěr, že již jde o dobu, při které se obviněný nacházel v postavení srovnatelném s uvězněním. V této spojitosti nelze odhlédnout od toho, že osobní svoboda jednotlivce je ústavně garantovaným statkem, jehož ochrana je prioritou demokratického právního státu. Při interpretaci pojmu „dlouhotrvající“ (míněn zásah do osobní svobody) je tudíž třeba vycházet z toho, že k jeho naplnění postačí i doba měřená týdny.
Obviněný I. M. st. v dovolání namítal, že dobu sedmi dní nelze považovat za dlouhodobé omezení osobní svobody poškozeného. Tato námitka však evidentně vychází z toho, jako by zásah do osobní svobody poškozeného spočíval jen v jeho držení v místnosti v době od 16. 7. 2008 do 23. 7. 2008, a nebere ohled na zjištění, že i poté byl poškozený proti své vůli nadále držen v domě, v němž se místnost nacházela, a to až do 5. 8. 2008. Uvedená námitka tedy není přesvědčivým argumentem proti závěru, že poškozený se nacházel ve stavu, který byl zbavením osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 964/2002 (na jednom místě dovolání uvedl nesprávně 7 Tdo 764/2002), avšak toto rozhodnutí nevyznívá jakkoli na podporu námitek uplatněných v dovolání. Citované usnesení se týkalo věci, v níž byl jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. posouzen skutek, který spočíval v tom, že spolupachatelé přepadli poškozeného, hodili mu pytel přes hlavu, naložili ho do automobilu, odjeli s ním na místo, kde mu ovázali oči a ústa, svázali mu ruce i nohy, položili ho na zadní sedadla automobilu, odvezli ho do objektu, v němž ho přivázali za ruce a nohy k židli a kovovému žebříku, v tomto stavu ho drželi po dobu téměř tří dnů, kdy ho různými způsoby fyzicky napadali a vynucovali na něm doznání ke krádeži peněz, a když poškozený označil za pachatele krádeže jinou osobu, převezli ho stále znehybněného a se zalepenýma očima do jiného objektu, přičemž k osvobození poškozeného došlo čtvrtého dne po jeho přepadení. Jednalo se tedy o velmi intenzivní zásah do osobní svobody, který trval jen několik dnů, zatímco podstatou posuzovaného případu je sice méně intenzivní zásah, který ovšem trval výrazně delší dobu, což je ostatně v souladu se zásadami, které Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 964/2002, a znovu opakoval např. v usnesení ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1353/2006.
Právní posouzení skutku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., tak jak našlo svůj výraz v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, je správné. Napadený rozsudek v žádném případě není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Vrchní soud v Praze a před ním i Krajský soud v Hradci Králové, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný I. M. st. uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, znamená to, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Opírat dovolání o skutkové námitky je vyloučeno, a proto nemohou být dovolacím důvodem námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V dané věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, která do napadeného rozsudku převzal Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného I. M. st., mají jasné zakotvení v důkazech, které soudy hodnotily zcela v souladu s jejich obsahem, přičemž jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily svůj hodnotící postup. Soudy zaznamenaly také odchylky, které vyvstaly mezi některými důkazy, a překlenuly je plně akceptovatelnými úvahami. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný I. M. st. se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která soudy učinily na podkladě důkazů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného I. M. st. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec