ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.648.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 648/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2002 dovolání obviněné L. N. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 13 To 46/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 81/2000 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 13 To 46/2002, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná L. N. T. podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 13 To 46/2002, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 1 T 81/2000. Obviněná podala dovolání z důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítla, že Krajský soud v Praze o jejím odvolání rozhodl ve veřejném zasedání bez její přítomnosti za situace, kdy v rozporu s ustanovením §302 tr. ř. konal řízení proti uprchlému. Dále vytkla, že výrok o vině je založen na skutkových zjištěních, která se tak podstatně odlišují od toho, co vyplývalo z výsledků dokazování, že to vedlo k nesprávnému posouzení skutku podle hmotného práva. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby Krajskému soudu v Praze přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
I když obviněná formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila v tomto ohledu námitky, které jej obsahově nenaplňují. Podle citovaného ustanovení dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat nesprávnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů apod. Dovoláním tedy lze napadat právní kvalifikaci skutku, nikoli však samotná skutková zjištění. V posuzovaném případě obviněná své námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v celém rozsahu zaměřila proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Její dovolání bylo tedy v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto Nejvyšší soud při přezkumu napadeného usnesení a předcházejícího řízení k této části dovolání nepřihlížel.
Z podnětu té části dovolání, v níž obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že v tomto směru je dovolání důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Napadené usnesení je rozhodnutím, které Krajský soud v Praze učinil ve veřejném zasedání, které se konalo v nepřítomnosti obviněné v rámci řízení proti uprchlému. Je však třeba konstatovat, že pro konání řízení proti uprchlému nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v §302 tr. ř. V důsledku toho je postup a rozhodnutí Krajského soudu v Praze nepřípustným zásahem do ústavně garantovaného práva obviněné na to, aby věc byla projednána v její přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Podle §302 tr. ř. řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
Hlavní líčení před Okresním soudem v Kladně se konalo za přítomnosti obviněné, protože se k němu na předvolání dostavila, a to jak k hlavnímu líčení konanému dne 15. 11. 2001, tak k odročenému hlavnímu líčení dne 4. 12. 2001, kdy bylo rozhodnuto rozsudkem. Věc byla dne 29. 1. 2002 předložena Krajskému soudu v Praze s odvoláním obviněné. Dne 8. 2. 2002 Krajský soud v Praze nařídil veřejné zasedání na 26. 2. 2002. Předvolání k tomuto veřejnému zasedání se nepodařilo doručit obviněné, avšak její obhájkyně podáním ze dne 22. 2. 2002 Krajskému soudu v Praze sdělila, že obviněná je na dovolené ve V., že trvá na své osobní účasti při veřejném zasedání a že v České republice bude opět přítomna v květnu 2002. Proto obhájkyně v tomto podání požádala o odročení veřejného zasedání na květen 2002.
Krajský soud v Praze veřejné zasedání dne 26. 2. 2002 po jeho zahájení a po přečtení citovaného podání obhájkyně odročil na neurčito za účelem opětovného předvolání obviněné. Mezitím si vyžádal zprávu Policie ČR – služby cizinecké a pohraniční policie, podle které obviněná měla povolen přechodný pobyt na dlouhodobé vízum nad 90 dnů platné do 1. 9. 2002. Dne 11. 3. 2002 Krajský soud v Praze znovu nařídil veřejné zasedání, a to na 26. 3. 2002, a vyrozumění o tomto veřejném zasedání, které patrně mělo být adresováno obviněné, vyvěsil dne 12. 3. 2002 na úřední desce. Ve veřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2002 pak Krajský soud v Praze rozhodl, že proti obviněné bude konáno řízení proti uprchlému, a po provedení tohoto veřejného zasedání rozhodl napadeným usnesením.
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Vzhledem k popsaným okolnostem, které provázely řízení ve stadiu po předložení věci Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu, není možné dojít k přesvědčivému úsudku, že obviněná se pobytem v cizině trestnímu řízení vyhýbala ve smyslu §302 tr. ř. Takový závěr je v rozporu s tím, že obhájkyně před konáním původně nařízeného veřejného zasedání informovala soud o tom, že obviněná je v cizině, že tam je za účelem dovolené a kdy opět bude v České republice. Z těchto informací soud nemohl učinit závěr, že obviněná se trestnímu řízení vyhýbá, zvláště když její obhájkyně požádala o odročení veřejného zasedání na dobu opětovné přítomnosti obviněné v České republice, přičemž tuto dobu s dostatečnou určitostí také uvedla. Žádné informace, které by bylo možné interpretovat tak, že obviněná se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, neobsahovala ani zpráva Policie ČR ? služby cizinecké a pohraniční policie. Ostatně sám Krajský soud v Praze, pokud veřejné zasedání dne 26. 2. 2002 odročil na neurčito, učinil tak za účelem opětovného předvolání obviněné. Z toho lze usuzovat, že zřejmě předpokládal nařízení veřejného zasedání na dobu, o které obhájkyně ve svém podání uvedla, že obviněná opět bude v České republice, protože jedině tak by mělo smysl odročení za účelem opětovného předvolání obviněné. Náhlé rozhodnutí Krajského soudu v Praze konat řízení proti uprchlému působí v těchto souvislostech dojmem snahy vyřídit věc co nejrychleji bez ohledu na zákonné podmínky uvedeného zvláštního způsobu řízení.
Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil svůj postup tím, že obviněná se nezdržovala na žádné z adres svého pobytu v České republice. Z toho nelze vyvozovat nic ve vztahu k podmínkám řízení proti uprchlému. Nepřítomnost obviněné na adresách jejího pobytu v České republice byla jen logickým projevem skutečnosti, že obviněná je mimo území České republiky, tj. skutečnosti, o které obhájkyně soud informovala. Nic na tom nemění ani okolnost, že jednou z těchto adres byla i adresa pro účely doručování podle §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dále Krajský soud v Praze poukázal na to, že obviněná již v přípravném řízení prohlásila, že svou návštěvu V. odloží do skončení trestního řízení. Ani z takového prohlášení nevyplývá, že obviněná by se pobytem v cizině vyhýbala trestnímu řízení. Uvedené prohlášení učinila dne 21. 4. 2000 a odvolací řízení se konalo s tak značným časovým odstupem, který již sám o sobě ukazuje na nepřesvědčivost zmíněné úvahy Krajského soudu v Praze. Nakonec Krajský soud v Praze odkázal na to, že sdělení obhájkyně o tom, že obviněná odjela do V. a že se v květnu 2002 vrátí, bylo založeno na údajích příbuzných obviněné a nikoli na údajích, které by obhájkyni poskytla sama obviněná. Ani tato okolnost nemůže být hodnocena jako projev toho, že obviněná by se pobytem v cizině vyhýbala trestnímu řízení. Nelze pominout, že obhájce činí veškerá podání a návrhy za obviněného a že je výlučně otázkou vztahu obhájce a obviněného to, z jakých zdrojů obhájce čerpá informace, které za obviněného předkládá soudu ve svých podáních či návrzích. I když v posuzovaném případě obhájkyně informovala soud o tom, že obviněná odjela na dovolenou do V. a že se vrátí v květnu 2002, s odvoláním na sdělení příbuzných obviněné, nemohl mít Krajský soud v Praze žádnou jistotu o tom, že toto sdělení je nepravdivé a že obviněná se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení. Úvahy Krajského soudu v Praze ve vztahu k podmínkám řízení proti uprchlému tedy vyznívají zcela nepřesvědčivě a nemohou přijatelným způsobem zdůvodnit konání takového řízení.
Nejvyšší soud proto z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadené usnesení (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazovala a která jeho zrušením pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Krajský soud v Praze znovu rozhodne o odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Kladně. Provede nové odvolací řízení podle obecných zásad. Řízení proti uprchlému jako zvláštní druh řízení může konat jedině tehdy, budou-li skutečně splněny zákonné podmínky stanovené v §302 tr. ř. Význam tohoto usnesení Nejvyššího soudu je v tom, že jím bylo napadené usnesení zrušeno, protože v době jeho vydání evidentně nebyly splněny zákonné podmínky řízení proti uprchlému, a nikoli v tom, že by konání takového řízení bylo do budoucna vyloučeno, jestliže pro to skutečně budou splněny zákonné předpoklady.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec