ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.692.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 692/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. října 2017 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné Ing. P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 6 To 479/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 65 T 89/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 7. 2016, č. j. 65 T 89/2016-130, byla obviněná Ing. P. K. uznána vinnou spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a poškozeného P. J.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 6 To 479/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., zrušil rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněné, podaného proti všem jeho výrokům. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tuto obviněnou uznal vinnou spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a tří měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 2 503 Kč a P. J. částku ve výši 308 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody odkázáni do řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná se podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu uvedeného přečinu dopustila tím, že „dne 8. 12. 2015 v 18:50 hodin na ulici Č. a. v K., okres B., silnici II. třídy č. 459, dlouhém přímém úseku vozovky, jako řidička osobního motorového vozidla značky Toyota Yaris, za tmy, při rozsvícených tlumených potkávacích světlech svého vozidla, přehlédla a pozdě zareagovala na podnapilého chodce P. J., u kterého analyzátorem alkoholu v dechu a po přepočtení na hladinu alkoholu v krvi bylo zjištěno 1,78 promile alkoholu, jenž uprostřed jejího jízdního pruhu vedl mimo chodník neosvětlené jízdní kolo opatřené odrazkami se sníženou funkčností na šlapátkách a pod sedadlem a přesto, že zahájila brzdění, narazila do zadní části jízdního kola, v důsledku čehož chodec upadl na zem a utrpěl zranění ve formě zlomeniny vnitřního kotníku levé nohy a zhmoždění hlavy s dobou léčení v trvání nejméně 9 týdnů a porušila tak ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a chodec P. J. svým jednáním porušil ust. §3 odst. 1, §4 písm. a), §53 odst. 1, 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ (dále jen zákon o silničním provozu).
II
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím svého obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že skutková věta výroku o vině neumožňuje právní kvalifikaci podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Ve skutkové větě není uvedeno, že by neuzpůsobila rychlost vozidla. Nelze jí vytýkat, že nesnížila rychlost vozidla z důvodu míjení vozidla v protisměru kvůli možnému oslnění. Nebyl zde důvod pro snížení rychlosti, tudíž takový požadavek odvolacího soudu představuje nesprávné právní posouzení věci. Pokud jí bylo vytknuto, že pozdě zareagovala na podnapilého chodce, pak tento nebyl podnapilý, ale těžce opilý a není pravdou, že by jej přehlédla. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že jen vyšetřovacím pokusem by šlo zjistit, kdy měla poškozeného vidět a reagovat na něj. Odvolací soud pochybil, když znalecký posudek RNDr. Miroslava Skácela hodnotil toliko jako listinný důkaz, jelikož v době, kdy znalec posudek vypracoval, mu nebylo pozastaveno právo vykonávat znaleckou činnost. Zavinění chodce na nehodě nebylo podle obviněné 60 % ale 100 %, jelikož šel opilý uprostřed jejího jízdního pruhu bez reflexních prvků na oděvu a bez osvětlení jízdního kola.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se zprošťuje obžaloby, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, že skutková věta neobsahuje popis jednání, které mělo být podstatou porušení jejích povinností, tedy že měla snížit rychlost vozidla, dále, že snížení rychlosti nebylo její povinností, a že neexistuje spoluzavinění obviněné na dané nehodě. V popisu skutku je uvedeno, že pozdě reagovala na poškozeného, a při oslnění z protijedoucího vozidla jela tak částečně na slepo, a tudíž měla této situaci přizpůsobit rychlost. V případě, že by rychlost snížila, mohla by na poškozeného reagovat včas. Popis skutku je neobratný, nicméně je v něm obsaženo nezbytné minimum, které při vysvětlení v odůvodnění může být základem použité právní kvalifikace. Nelze souhlasit s tvrzením obviněné, že neměla povinnost snížit rychlost z důvodu míjení protijedoucího vozidla. Podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu je řidič povinen postupně zpomalovat, aby splnil povinnost jet rychlostí odpovídající jeho dohledu. Poškozený se dopustil porušení obecné ohleduplnosti podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Úvaha o porušení ustanovení §53 odst. 1, 7 zákona o silničním provozu je nesprávná, jelikož zákon uvádí, že chodec vedoucí jízdní kolo smí, nikoli musí, užít chodník. Fakt, že raději měl jít po chodníku lze dovodit právě z ustanovení o povinnosti obecné ohleduplnosti podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Reflexní materiál na sobě poškozený v době nehody mít nemusel, jelikož tato povinnost byla do zákona o silničním provozu včleněna až s účinností od 20. 2. 2016. Přesto bylo jednání poškozeného natolik bezohledné, že je možné připustit i vyšší míru jeho zavinění, nikoli však 100 %. Důležitá je však skutečnost, že k nehodě došlo v obci, kde lze předpokládat chůzi chodců, včetně chodců vedoucích své jízdní kolo po vozovce. Judikát uvedený obviněnou na danou věc nedopadá. Rozpor v užití výrazu podnapilost a těžká opilost je pro danou věc zcela nerozhodný, jelikož je uvedena přesná hladina alkoholu v krvi poškozeného. Pokud obviněná spatřuje extrémní rozpor ve skutkovém zjištění soudu, že chodce přehlédla a reagovala na něj pozdě, pak není zřejmé, jaké jiné zjištění by za daného stavu bylo možné učinit. Narazila do poškozeného buď úmyslně, nebo proto, že jej přehlédla. Obviněná se patrně snaží dokázat, že mohla chodce vidět až ve chvíli, kdy již nebyla schopna vozidlo včas zastavit. Takové zjištění však učinil odvolací soud, který jí klade za vinu to, že při oslnění protijedoucím vozidlem jela příliš rychle. Pokud jde o námitku, že soud posuzoval znalecký posudek jako listinný důkaz, nikoli jako znalecký posudek, pak je zřejmé, že soud se o tento důkaz výslovně opřel a obsah posudku byl soudem akceptován.
Konkrétní důvody uváděné obviněnou jsou podle státního zástupce dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby bylo dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nad rámec vyjádření státní zástupce uvedl, že obviněná dovolání neopřela o §12 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv poškozený větší měrou přivodil škodlivý následek, míra zavinění obviněné byla zcela nepatrná, když jen začala brzdit o 1 m později než měla a Nejvyšší soud v takovýchto případech připouští užití zásady subsidiarity trestní represe (uvedl např. usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013).
V reakci na část vyjádření k dovolání, kde státní zástupce uvedl, že toto obviněná neopřela o §12 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv poškozený větší měrou přivodil škodlivý následek, obviněná doplnila své dovolání i o tuto námitku s tím, aby byl napadený rozsudek přezkoumán i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněná prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Pokud jde o skutkové a procesní námitky obviněné, které nespadají pod uplatněný důvod dovolání a obviněná ohledně nich namítá tzv. extrémní rozpor, Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, z nichž po doplnění dokazování vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Provedení dalších důkazů bylo jednoznačně nadbytečné, jelikož o vině obviněné nebylo žádných pochyb. I když Nejvyšší soud sice nesdílí obecný závěr odvolacího soudu o povaze daného znaleckého posudku, jenž byl proveden jako listinný důkaz, závěry z tohoto důkazu vyplývající ale nemají vliv na rozhodná skutková zjištění a tedy ani na právní posouzení skutku. Možnost provedení rekonstrukce, jejíž neprovedení obviněná namítá, pak RNDr. M. Skácel sám vyloučil z důvodů uvedených na str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Pokud obviněná spatřuje extrémní rozpor ve skutkovém zjištění soudu, že chodce přehlédla a reagovala na něj pozdě, pak již státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že není zřejmé, jaké jiné zjištění by za daného stavu bylo možné učinit. Narazila do poškozeného buď úmyslně, nebo proto, že jej přehlédla. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Protože mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný rozpor, Nejvyšší soud vycházel ze zjištění uvedených ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku.
Obviněná právně relevantně namítla, že neměla povinnost snížit rychlost kvůli projíždějícímu protijedoucímu vozidlu, že skutková věta výroku o vině neumožňuje právní kvalifikaci podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, kdy ve skutkové větě není nikde uvedeno, že by nepřizpůsobila rychlost vozidla. Tato skutečnost je obsažena až v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Relevantní námitkou, kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, bylo i to, že neexistuje její spoluzavinění, jelikož chodec porušil své povinnosti natolik zásadně, že nelze usuzovat o tom, že by se na nehodě podílela sama obviněná. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání Nejvyšší soud považuje i námitku obviněné ohledně subsidiarity trestní represe. Byť tato námitka byla uplatněna až v doplnění dovolání, nijak se tím ale nemění rozsah ani důvody dovolání ve smyslu ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. Ostatní námitky obviněné byly procesního nebo skutkového charakteru a nelze je pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
Nejvyšší soud nepřisvědčil těmto námitkám obviněné. Je pravdou, že skutková věta výroku o vině odvolacího soudu neobsahuje nic o tom, že by nepřizpůsobila rychlost vozidla v důsledku oslnění protijedoucím vozidlem. K naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku v důsledku dopravní nehody je třeba, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. R 7/1965). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout (ŠÁMAL, Pavel. §147 [Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1558. ISBN 978-80-7400-428-5). Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a zraněním poškozeného zde je přítomna a tím došlo k porušení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má dohled. Sama obviněná uvedla, že byla oslněna protijedoucím vozidlem a v tomto jí přisvědčil i znalecký posudek (byť posuzovaný jako listinný důkaz). Přitom jela s vozidlem v obci a nikoliv v pozdních nočních hodinách, takže pohyb osob nebo jiných účastníků silničního provozu i po silnici byl pravděpodobný a předvídatelný. Z tohoto důvodu se měla nejen plně věnovat řízení vozidla ale také uzpůsobit rychlost jízdy dané situaci. Obviněná tak však neučinila a proto nebyla schopna včas zabrzdit a zabránit střetu s poškozeným. Není relevantní, že samotná skutková věta výroku o vině neobsahovala přímý odkaz na to, čím obviněná porušila ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, protože toto vyplývá již ze zjištění, že poškozeného přehlédla, pozdě na něj zareagovala a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak konkrétně zmiňuje, v čem dané porušení spočívalo. S tímto souvisí i námitka, že neměla povinnost snížit rychlost. Jak bylo uvedeno výše, byla oslněna a z toho důvodu byla omezena vzdálenost, na kterou dohlédla, a na kterou by bezpečně zastavila. Zákon zakládá objektivní odpovědnost řidiče za dodržení takové rychlosti vozidla, která neohrozí bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zejména jeho účastníky. Liberovat se z této odpovědnosti může pouze tehdy, když se prokáže, že nastalou okolnost nešlo předvídat. Důkazní břemeno je na řidiči vozidla (KOVALČÍKOVÁ, Daniela, ŠTANDERA, Jan. §18 [Rychlost jízdy]. In: KOVALČÍKOVÁ, Daniela, ŠTANDERA, Jan. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 68. ISBN 978-80-7400-418-6). Obviněná v dané situaci při jízdě v obci a v době, kdy lze na komunikaci předpokládat i pohyb jiných účastníků silničního provozu (vozidel nebo osob), jako zkušená řidička, musela toto předvídat, a přesto při snížení jejich dohledových možností oslněním protijedoucím vozidlem rychlost jízdy tomu neuzpůsobila. Poškozený pak vedl kolo po správné pravé straně komunikace. Svědkyně z protijedoucího vozidla jej zaregistrovala a jak uvedla, sama si říkala, že ho to auto snad nevidí, že nebrzdí, pak uslyšela ránu, kolo vyletělo vzhůru a pán spadl. Také řidička protijedoucího vozidla, ač nejprve uvedla, že chodce nezahlédla, v hlavním líčení vypověděla, že zahlédla někoho, jak šel s jízdním kolem okolo okraje, ale věnovala se své jízdě. I když podle výpovědi její spolujezdkyně se chodec s kolem „motal po cestě“, tak současně tato svědkyně uvedla, že vedl kolo po své pravé straně. Zjevně se tak poškozený podle výpovědí svědkyň z protijedoucího vozidla přes ovlivnění alkoholem nijak nekoordinovaně nepotácel středem komunikace, ani náhle nevstoupil do jízdního pruhu obviněné. To potvrzuje výpověď poškozeného, že sice pociťoval vliv alkoholu, ale cítil se normálně, šel po vozovce, snažil se jít po pravé straně. Nelze proto přisvědčit ani námitce obviněné, že poškozený byl ve stavu těžké opilosti, který je charakteristický blábolivou řečí, neschopností samostatné chůze a výraznějšími poruchami chování.
Co se týče spoluzavinění poškozeného, tak s tímto se vypořádal odvolací soud tak, že změnil poměr spoluzavinění, že 40 % viny spočívá na obviněné a 60 % na poškozeném, přičemž výslovně hodnotil jednání obviněné jako jednu z důležitých příčin vzniku následku. Obviněná porušila povinnosti uvedené v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Ani způsob, jakým si počínal na vozovce poškozený, není z hlediska spoluzavinění nehody bezvýznamný. Neměl sice zákonnou povinnost mít na oděvu reflexní prvky, neboť tato byla do zákona o silničním provozu zavedena až později, s účinností od 20. února 2016. Ustanovení §53 odst. 9 zákona o silničním provozu přitom upravuje tuto povinnost tak, že „pohybuje-li se chodec mimo obec za snížené viditelnosti po krajnici nebo po okraji vozovky v místě, které není osvětleno veřejným osvětlením, je povinen mít na sobě prvky z retroreflexního materiálu umístěné tak, aby byly viditelné pro ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích“. Nelze proto přisvědčit obviněné, která tuto okolnost v dovolání opakovaně zdůrazňuje. Nicméně sám poškozený uvedl, že reflexní prvky u sebe měl, ale umístil si je do kapsy. Zbytečně tak ztížil možnost, aby jej ostatní účastníci silničního provozu uviděli dostatečně včas na to, aby se mu mohli bezpečně vyhnout. Druhou skutečností, je, že vedl své kolo po vozovce přesto, že měl k dispozici chodník. Podle §53 odst. 7 zákona o silničním provozu smí chodec vedoucí jízdní kolo užít chodníku jen, pokud neohrozí chodce po něm jdoucí. Tato překážka, že by někoho mohl ohrozit, zde nebyla, jelikož se po chodníku v dané době chodci nepohybovali, avšak pořád je nutné respektovat to, že chodec vedoucí jízdní kolo užít chodník smí, nikoli musí. Bylo by jistě bezpečnější, kdyby jej užil, ale nelze hovořit o porušení §53 odst. 7 zákona o silničním provozu, ale o porušení povinnosti podle §4 odst. 1 zákona o silničním provozu, které stanoví, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Poškozený se tak choval neohleduplně. V případě, že by užil chodníku, ke střetu s vozidlem řízeným obviněnou by vůbec nedošlo. Jelikož však neměl povinnost po tomto chodníku jít, nelze určit, že by tak byl jediným viníkem nehody, jak namítá obviněná. Lze tedy shrnout, že spoluzavinění nehody poškozeným je sice významné, nicméně i obviněná porušila svou povinnost a míru jejího spoluzavinění zvýrazňuje rovněž fakt, že byla řidičkou motorového vozidla a porušení jejích povinností je způsobilé mít dalekosáhlejší následky než porušení povinnosti chodce vedoucího jízdní kolo, který svým jednáním ohrožoval primárně sám sebe.
Obecně lze říci, že ve svém dovolání opakuje obviněná své námitky, které uplatnila již v odvolání. Odvolací soud se jimi zabýval a částečně jí dal za pravdu, když překvalifikoval její čin na přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Uložen jí byl mírnější, podmíněně odložený trest odnětí svobody a nebyl jí uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. S námitkami, kterým nebylo vyhověno, se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vypořádal.
Pokud jde o námitku obviněné ohledně posouzení věci z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tato vychází z vyjádření státního zástupce k dovolání, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, uvedl, že v obdobných případech uplatnění zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud připouští.
Je však nutno uvést, že v uvedené jiné trestní věci byl obviněný obžaloby zproštěn, podle §226 písm. b) tr. ř., protože soudy dospěly k závěru, že čin nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Podle obžaloby se přitom měl dopustit tohoto trestného činu tím, že nedal přednost v jízdě motocyklistovi přijíždějícímu z levé strany, který jel nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí kolem 80 km/hod., v důsledku čehož došlo ke střetu a k havárii motocyklisty, který utrpěl smrtelné zranění. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, že ačkoli povinnost dát přednost v jízdě ve smyslu §22 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti nežli povinnost dodržet maximální povolený rychlostní limit, obviněný v této jiné konkrétní věci ale žádnou povinnost neporušil, resp. nezpůsobil vzniklý následek z nedbalosti, neboť řádně sledoval situaci v silničním provozu a svoji povinnost dát přednost v jízdě splnil tím, že zastavil na hranici křižovatky. Z hlediska vzniku dopravní nehody připomenul i výrazný podíl překročení maximální povolené rychlosti motocyklistou, který v úseku s předepsanou maximální rychlostí 50 km/hod. jel rychlostí 80 km/hod. Právě vzhledem ke skutečnosti, že v uvedené jiné věci se na vzniklém následku obviněný nepodílel sám, a jeho míra zavinění byla velice limitována porušením pravidel silničního provozu i dalších osob, lze v takovýchto případech podle Nejvyššího soudu uvažovat o tom, do jaké míry je nutná trestní represe a věc posuzovat z hlediska ultima ratio.
To ale není případ obviněné Ing. P. K., kde jde o jiné okolnosti případu a proto Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle §12 odst. 2 tr. zákona.
Pokud se obviněná v dovolání domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, tedy posouzení společenské škodlivosti jejího jednání, v podstatě namítá, že toto nedosahuje intenzity předvídané u trestného činu. K výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu, a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve stanovisku jeho trestního kolegia (Tpjn 301/2012; publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013). Konstatoval, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Obecně se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomuto závěru ale v této trestní věci nelze dojít, protože jednání obviněné, která jako řidička osobního motorového vozidla za tmy a v obci na přímém úseku vozovky, při rozsvícených tlumených potkávacích světlech svého vozidla, přehlédla a pozdě zareagovala na podnapilého chodce a porušila tak ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, naopak odpovídá běžným případům této trestné činnosti a nelze jej považovat za čin postrádající potřebnou společenskou škodlivost. Okolnosti svědčící ve prospěch obviněné odvolací soud zohlednil v právním posouzení jejího jednání a v uloženém trestu.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že závěr odvolacího soudu o tom, že obviněná způsobila poškozenému těžkou újmu na zdraví z důvodu, že rychlost své jízdy nepřizpůsobila aktuálním podmínkám, je správný, a jednání obviněné bylo správně kvalifikováno jako přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněné Ing. P. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu