ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.70.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 70/2022-1385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2022 o dovolání obviněného R. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 4 To 340/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2021, č. j. 1 T 3/2021-1268, byl obviněný R. H. uznán vinným v bodu 1) výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 2) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců a podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku peněžitý trest, a to podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve výměře 30 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 800 Kč, tedy ve výměře 54 000 Kč. Uvedeným rozsudkem byl obviněný dále podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Uvedených trestných činů, pro které byl shledán vinným, se měl obviněný dopustit tím, že
1) dne 1. 7. 2020 v době kolem 19:00 hodin v Týně nad Vltavou, okr. České Budějovice, u vstupní branky zahrady přilehlé k domu na adrese ulice XY č. p. XY, v podnapilém stavu, přestože věděl, že neměl souhlas žádného z uživatelů domu ke vstupu na oplocenou zahradu, přistoupil k brance oplocení zahrady, a když zjistil, že je zamknuta, sáhl přes branku na zámek, v němž byl zasunut klíč, a tímto si odemkl, načež branku otevřel a neoprávněně vstoupil na zahradu, poté přešel ke vstupnímu schodišti do domu, a když se na tomto schodišti setkal se svou manželkou P. H., tuto se v úmyslu přimět ji k uklidnění vzájemných vztahů i přes její slovní odpor snažil uchopit různými způsoby, např. za nadloktí, za krk, resp. za ramena, se slovy „vzpamatuj se“, v průběhu této konfrontace s ní cloumal, načež poškozenou povalil na schody, v důsledku čehož poškozená P. H. utrpěla podkožní krevní výrony na levé paži a pravém stehně a podvrtnutí krční páteře, tedy zranění hodnocené ze soudnělékařského hlediska jako poranění lehké, pro podvrtnutí krční páteře s obvyklou délkou léčení kolem 2 až 3 týdnů, přičemž minimálně po dobu 1 týdne bývá poškozený omezený v obvyklém způsobu života,
2) dne 20. 11. 2020 nejméně v době od 17:50 hodin do 18:03 hodin v Týně nad Vltavou, okr. České Budějovice, po předchozím požití alkoholických nápojů, maje v krvi nejméně 1,25 g/kg alkoholu, což vylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo, řídil osobní motorové vozidlo zn. Citroën C4, RZ XY, a to nejméně z ulice XY přes křižovatku ulice XY a silnice č. II/105, kde v rozporu s §70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. nerespektoval červený světelný signál "Stůj" na semaforu a projel křižovatkou, pokračoval v jízdě přes křižovatku ulice XY a silnice č. II/105 do ulice XY, kde byl s ohledem na to, že nikterak nereagoval na zapnuté výstražné světelné zařízení nápis „STOP POLICIE“ rozsvícené v přední části vozidla, předjet policejním vozidlem v civilním provedení a za tímto posléze zastavil u budovy společnosti Daňhel Agro, a. s., XY čp. XY, poté, co z policejního vozidla vystoupili policisté, pokusil se je objet, v čemž mu jeden z policistů zabránil tím, že mu vstoupil do jízdní dráhy a opakovaně mu levou paží a slovními výzvami dával pokyny k zaparkování vozidla v pravé části vozovky, následně i spolu s dalším policistou, obviněný na tyto výzvy reagoval až s odkladem a své vozidlo zaparkoval na určeném místě, načež v průběhu kontroly se pokusil z místa svévolně i přes výslovný zákaz policistů vzdálit, a rozešel se směrem ke svému bydlišti, na což policisté reagovali tak, že jej obestoupili a vyzvali jej k návratu k policejnímu vozidlu, a po provedení kontroly byl eskortován k lékařskému vyšetření pro ovlivnění alkoholem, kdy byla provedena i krevní zkouška.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 9. 2021, č. j. 4 To 340/2021-1331, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Akceptoval, že v řízení o dovolání se Nejvyšší soud zásadně nemůže zabývat vadami ve skutkových zjištěních v řízení před soudem prvního a druhého stupně, výjimku však podle něj představují extrémní případy, kdy vady při provádění dokazování a odůvodnění soudních rozhodnutí mohou představovat zásah do samotného práva na spravedlivý proces. Pokud jde o skutek popsaný v bodu 1) výroku o vině, soud prvního stupně ani soud odvolací se řádně nevypořádaly s návrhem na provedení důkazu výslechem svědka M. H., který byl obhajobou učiněn s ohledem na úřední záznam, jenž dne 15. 7. 2020 jmenovaný jako tehdejší nadřízený obviněného sepsal o schůzce s V. H., otcem poškozené P. H. Jeho obsahem přitom bylo i sdělení V. H. k úrazu poškozené, podle kterého se měl obviněný snažit dát poškozené v rámci návštěvy dne 1. 7. 2020 pusu, přičemž poškozená měla před ním couvat a upadnout. Úřední záznam měl zpochybnit věrohodnost výpovědi V. H. i P. H., resp. dokládat rozpor v tom, co sdělovali několik dní po samotném incidentu a co následně vypověděli při hlavním líčení. Soud prvního stupně se s úředním záznamem nijak nevypořádal, odvolací soud pak shledal navržený důkaz nadbytečným, což obviněný měl za nedostatečné a rozporné se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou vyhledávací.
5. Obviněný dále poukázal na výpověď svědka J. D., jenž měl celou událost popsanou v bodu 1) výroku o vině sledovat ze vzdálenosti 20 až 25 m a uvést, že obviněný vzal P. H. za ramena a povalil ji, přičemž v blízkém kontaktu mohli být cca 30 až 45 vteřin. Navíc měl svědek před tím vypít tři piva a neměl dobrý výhled. Zmíněný popis je v rozporu s výpovědí poškozené, která sdělila, že doba, po kterou s ní měl obviněný lomcovat, trvala několik minut. Ani z výpovědi jmenovaného svědka tak nelze dovodit, že by měl poškozenou napadnout způsobem, jakým ona tvrdila, i proto měl být proveden důkaz výpovědí svědka M. H., ohledně sdělení V. H.
6. K témuž bodu výroku o vině poukázal na ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku a související výklady a namítl, že při určení, zda došlo k ublížení na zdraví, soud prvního stupně vycházel zejména ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře a měl tak zranění poškozené za objektivně prokázané. Podvrtnutí krční páteře (podkožní krevní výrony nejsou poruchou zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku) však není zraněním, které by bylo nějak objektivně zjistitelné, např. pomocí rentgenu, a při diagnostice bylo vycházeno jen ze subjektivních pocitů poškozené ohledně bolesti krku a hlavy a z jejího popisu dané události. Soudy obou stupňů nicméně neuvedly, na základě čeho považovaly subjektivní stesky poškozené, o které se ve svém posudku znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř opíral, za skutečné objektivní zdravotní potíže, kterými trpěla. K tomu zdůraznil požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí jako součást práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyžadující transparentnost a přezkoumatelnost a vylučující libovůli v soudním rozhodnutí.
7. Následně obviněný citoval ze znaleckého posudku znalce z oboru PhDr. Mgr. Libora Pytla, k osobnosti P. H. a ze svědecké výpovědi znalce Mgr. Václava Šnorka a dovodil, že nelze vyloučit (lze naopak očekávat), že může své zdravotní problémy zvýrazňovat, a to jednak vzhledem ke svým znakům osobnosti, tak i v souvislosti s konfliktními vztahy, které panují mezi nimi, zejména pokud jde o spor o svěření jejich dcery AAAAA (pseudonym) do péče některého z rodičů. Zpochybnil výpověď poškozené o samotném průběhu incidentu, zejména tvrzení, že by ji silou strčil na schody, udeřila se hlavou o schod a že by s ní třásl, neboť by měla, po takovém útoku, znatelné poranění kožního krytu v podobě otoku, který zjištěn nebyl. Nevěrohodnost výpovědi poškozené vyplývá také z vývoje jejího popisu celé události, neboť v prvotní lékařské zprávě je řečeno, že ji měl chytit za paže a následně strčit až spadla na schody, absentuje však zmínka o držení za krk a škrcení, který poškozená doplnila do výpovědi až následně. Měl za to, že poškozená se nechala vyšetřit na traumatologické ambulanci Nemocnice XY proto, že prvotní lékařská zpráva vydaná na Městské poliklinice v XY neobsahovala dostatečně závažné údaje o „údajném zranění“. Zpochybnil také nutnost nošení ochranného límce poškozenou, protože v Nemocnici XY byl poškozené doporučen měkký límec pouze na 4 dny, podle svého tvrzení ho však nosila 4 týdny. Nebylo tedy prokázáno, že došlo k ublížení na zdraví, a tím k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Provedeným dokazováním nebyl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, což vedlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř.
8. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že již v odvolání namítal, že se soud prvního stupně nevyrovnal s ambulantní zprávou, která byla sepsána dne 20. 11. 2020 při odběru krve v Nemocnici České Budějovice, podle níž „ Alcotest Dräger byl proveden s výsledkem bez alkoholu “ a že „ hypertenzní špička, jinak přiměř. somatický nález, t. č. nesvědčí pro ovlivnění alkoholem “. Tato ambulantní zpráva tudíž vyvolává pochybnosti o výsledcích laboratorního vyšetření, při kterém mohlo dojít např. k záměně vzorků. Podle obviněného se jedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť v řízení provedený důkaz nebyl zohledněn v odůvodnění meritorního rozhodnutí, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc přikázal tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání neuvedl námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinů, jimiž byl uznán vinným, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Pokud se týká bodu 1) výroku o vině, zpochybňoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví zpracovaného znalcem MUDr. Zdeňkem Šenkýřem a skutková zjištění o průběhu celého incidentu, jak jsou popsána ve výroku o vině. Prováděl tak vlastní hodnocení svědeckých výpovědí, vytkl neprovedení výslechu svědka M. H. a odmítl podstatnou část skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a teprve na podkladě této skutkové argumentace namítl absenci zákonného znaku ublížení na zdraví. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nevznesl žádné námitky. Rovněž ve vztahu k bodu 2) výroku o vině obviněný nevznesl žádné hmotněprávní námitky, ale pouze zpochybnil skutkové zjištění o množství alkoholu v jeho krvi a tvrdil, že soudy v této souvislosti nehodnotily obsah ambulantní zprávy o odběru krve. Námitky obviněného tak směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají zákonnému vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
11. Státní zástupce pak obviněnému v obecné rovině přisvědčil v tom, že zásada, podle které Nejvyšší soud v řízení o dovolání neprovádí skutkový přezkum, neplatí bezvýjimečně, neboť výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu v případě takových vad důkazního řízení, které svojí intenzitou zakládají porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Takové pochybení však ve věci neshledal, přičemž obviněný se domáhal pouze toho, aby soudy důkazy hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, zejména aby nevycházely ze závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře a aby nepovažovaly za věrohodné výpovědi svědků P. H. a V. H. Neprovedení důkazu výpovědí svědka M. H. nepovažoval státní zástupce za opomenutý důkaz, neboť odvolací soud neprovedení tohoto důkazu akceptovatelným způsobem zdůvodnil v odstavci 12. odůvodnění svého rozhodnutí. O opomenutý důkaz nejde ani ve vztahu k namítané ambulantní zprávě o odběru krve, protože odvolací soud v odstavci 17. svého rozhodnutí konstatoval, že na základě ve spise založených listinných materiálů (tedy i uváděné zprávy) šlo při odběru krve o zcela běžné a standardní vyšetření, při kterém lékař žádnou další obviněným zmiňovanou dechovou zkoušku neprováděl. Státní zástupce dodal, že množství alkoholu v organismu obviněného (1,25 g/kg alkoholu v krvi) nebylo takové, aby musel jevit vnější známky požití, na druhé straně však podle dlouhodobě respektovaných poznatků lékařské vědy není žádný, ani nadprůměrně disponovaný řidič schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1.00 g/kg alkoholu v krvi.
12. Uzavřel, že námitky obviněného obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a nejsou ani způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ke skutkovým zjištěním z důvodů vad důkazního řízení, představujících porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného nebylo využito.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. K tomu je namístě upřesnit, že v důsledku novely trestního řádu, provedené zákonem č. 220/2021 Sb., je s účinností od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v nezměněné podobě zařazen pod písm. m) téhož ustanovení. Obviněným byl uplatněn v tom smyslu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedení v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 pak bylo možno dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, v písm. g) tr. ř. je pak uveden nový důvod, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení v zásadě reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 obsahově zásadně odpovídaly pouze námitky obviněného jako dovolatele, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ovšem nebylo možné se jeho prostřednictvím domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Nicméně ve výjimečných případech bylo nutné k dovolání obviněného přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Bylo to v případech, kdy zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval zjevný (extrémní) rozpor (nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Podle judikatury Ústavního soudu mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Z logiky věci plyne, že i tyto judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Této soudní praxi v zásadě odpovídá obsah nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
17. Nejvyšší soud shledal, že obviněný svými námitkami tvrdil existenci opomenutých důkazů a zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků dovozených trestných činů, s obsahem provedených důkazů, tedy je bylo lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 při zohlednění výše popsaného rozšiřujícího výkladu, tudíž se jimi zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
18. Stran existence opomenutých důkazů obviněný především poukazoval na neprovedení důkazu výslechem svědka M. H., jeho bývalého nadřízeného K tomu Nejvyšší soud v obecném smyslu připomíná, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Současně ovšem platí, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu. Je totiž na jeho úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Stanovuje tedy potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránil provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení.
19. Ve vztahu k neprovedení výše zmíněného konkrétního důkazu je přitom zřejmé, že odvolací soud se touto námitkou zabýval v rámci řízení o odvolání obviněného, přičemž v odstavci 12. svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč pro nadbytečnost nepřistoupil na obhajobou navrhované doplnění. Již proto ve věci nelze spatřovat přítomnost opomenutých důkazů majících vliv na správnost skutkových zjištění, což by ve výsledku mohlo vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na provedené důkazy přitom – a zcela akceptovatelně – uvedl, že výpověď tohoto svědka (který ani nebyl přítomen žalovanému jednání obviněného) by nevnesla do případu nic nového, přičemž svědek V. H. sám o návštěvě M. H. vypovídal, což je zachyceno na str. 15 rozhodnutí soudu prvního stupně. Zcela oprávněně tak odvolací soud shledal provedení navrženého důkazu nadbytečným.
20. Pochybení v podobě opomenutých důkazů neshledal Nejvyšší soud ani v případě obviněným namítaného údajného nevyrovnání se s ambulantní zprávou ze dne 20. 11. 2020, týkající se jednání popsaného v bodu 2) výroku o vině. Je totiž zřejmé, že zmíněná ambulantní zpráva byla jako důkaz provedena v hlavním líčení dne 11. 5. 2021, její obsah byl tedy soudům znám. Je také zřejmé, že ambulantní zpráva a protokol o lékařském vyšetření ze dne 20. 11. 2020 obsahují shodné informace o obviněném po příjezdu do nemocnice k vyšetření, oba dokumenty jsou vypracované týmž lékařem J. B. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí v odstavci 17. konstatoval, že ohledně skutkových zjištění vycházely soudy z listinných důkazů založených v trestním spisu (v trestním spisu se nacházejí obě listiny). Konstatoval vyšetření obviněného provedené dne 20. 11. 2020 (což je obsahem jak ambulantní zprávy, tak protokolu o lékařském vyšetření), přičemž se podle soudu jednalo o zcela běžné a standardní vyšetření, při kterém lékař neprováděl žádnou další dechovou zkoušku, a následně byla obviněnému v 19:05 odebrána krev. Soud druhého stupně zdůraznil, že obviněný byl vyšetřen, úkony o průběhu vyšetření byly řádně zaznamenány a odebraná krev byla zapečetěna, přičemž byl vzorek zkoumán dne 24. 11. 2020 pod číslem 855/20 (zásilka byla neporušena) s tím výsledkem, že krev obviněného obsahovala 1,25 g/kg alkoholu. Soud také spolehlivě vyložil, proč došlo k prodlevě mezi odebráním vzorku a jeho vyšetřením, přičemž tato prodleva neměla vliv na vypovídací hodnotu výsledku. Protokol o lékařském vyšetření jako důkaz, o jehož věrohodnosti neměly soudy důvod pochybovat, pak poskytl zcela oprávněně spolu s dalšími ve věci provedenými důkazy podklad pro kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud doplňuje, že v uvedené věci není podstatné, že obviněný z pohledu lékaře nejevil známky ovlivnění alkoholem, protože výsledek krevního testu zaznamenaný v protokolu o lékařském vyšetření přítomnost alkoholu v krvi obviněného jednoznačně a objektivně prokázal, a to v množství, které s sebou nese trestněprávní důsledky.
21. Dále je namístě uvést, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož zjevný či extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o jednání popsané v bodu 1) výroku o vině, byla svědecká výpověď poškozené. Soudy si byly vědomy okolností případu (konfliktní vztah mezi poškozenou a obviněným) a vzhledem k tomu hodnotily výpověď poškozené velmi obezřetně, přičemž vycházely také ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, znalců MUDr. Jana Tučka a Mgr. Václava Šnorka, jímž byly objasněny jednak osobní vlastnosti poškozené významné pro posouzení věrohodnosti jejích tvrzení, a jednak její způsobilost vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Bylo zjištěno, že u poškozené nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že by měla sklon ke lhaní, výpověď poškozené nevykazuje známky smyšleného příběhu a uváděné prožitky poškozené jsou autentické. Soudy po zhodnocení osoby poškozené, její výpovědi, jakož i na základě dalších provedených důkazů, došly k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, přičemž pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Svědek J. D., který sledoval příchod obviněného k poškozené, v podstatě shodně s výpovědí poškozené uvedl, že se obviněný na poškozenou sápal a povalil ji na schody, s poškozenou také třásl, přičemž určitý časový rozpor je nevýznamný. Jednání obviněného vůči poškozené popsal v souladu s dalšími důkazy také svědek V. H. Výpověď poškozené byla podporována výsledky znaleckého zkoumání vyjádřeného ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Zdeňka Šenkýře, který potvrdil, že krevní výrony na rukou a pravé noze odpovídají nárazu těchto částí těla na pevnou podložku (schody) či násilnému stisknutí, znalec rovněž akceptoval, že k podvrtnutí krční páteře došlo nekoordinovaným pohybem hlavy při nečekaném úchopu či při pádu poškozené. Mechanismus vzniku zranění tak odpovídá způsobu jednání obviněného, jak ho popsala obviněná ve shodě s výpověďmi dalších svědků. Na základě uvedených důkazů mohly soudy oprávněně považovat výpověď poškozené za věrohodnou a ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku poruchu zdraví poškozené způsobenou jednáním obviněného a spočívající v podvrtnutí krční páteře, která si vyžádala lékařské ošetření a která znesnadnila obvyklý způsob života poškozené po nikoli jen krátkou dobu, za prokázanou a objektivizovanou. Nejde tak o pouhé subjektivní stesky či snad dokonce výmysl poškozené, jak se snaží namítat obviněný ve snaze znevěrohodnit její výpověď a zbavit se trestní odpovědnosti.
22. Lze doplnit, že není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených ve zmíněné judikatuře Ústavního soudu, resp. v citovaném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán zejména tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná.
23. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal stav opomenutých důkazů, a rovněž žádný, natož zjevný či extrémní rozpor, které by případně mohly opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
24. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že námitky obviněného byly v zásadě podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, shledal je nicméně zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu