ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.752.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 752/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. srpna 2009 o dovolání obviněného P. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 22/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 52 T 22/2005, byl obviněný P. L. uznán vinným pod bodem I. ad 1 a) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zák., pod bodem I. ad 1 b) trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., pod bodem I. ad 1 c) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pod bodem I. ad 2 a) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., pod bodem I. ad 2 b) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem III. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., pod bodem IV. ad 1) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., pod bodem IV. ad 2) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., pod bodem IV. ad 3) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pod bodem IV. ad 4) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Trestných činů pod body ad I. ad 1 a), b), c), ad 2 a), b) se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. L., A. U., J. Z. a J. K. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému T. R., nar. 29. 2. 1976, škodu ve výši 80.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný P. L. podal odvolání proti všem výrokům tohoto rozsudku kromě výroků pod body IV. ad 1), 2). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006, z podnětu odvolání obviněného P. L. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného P. L. ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (pod bodem III. výroku napadeného rozsudku) a v důsledku toho v celém výroku o trestu ohledně tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného P. L. vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej za tento trestný čin a za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání proti všem výrokům opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Spis Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 52 T 22/2005, byl Nejvyššímu soudu předložen k rozhodnutí o dovolání dne 22. 6. 2009.
Obviněný v dovolání uvedl, že spoluobviněný Aleš Urban změnil svou původní výpověď na výpověď svědčící o jeho vině (tj. obviněného P. L.), neboť byl údajně motivován policií příslibem určitých výhod. Obviněný P. L. poukázal na to, že byla provedena řada důkazů, které však neprokazují jeho vinu bez důvodných pochybností, a je přesvědčen, že za těchto okolností byla soudy obou stupňů porušena zásada in dubio pro reo. Výpovědi některých svědků byly podle něj nevěrohodné, konkrétně výpověď svědka M. Ch. byla v rozporu s výpověďmi dalších svědků. Upozornil na to, že významným důkazem v jeho prospěch je výpověď svědka P. M., z níž vyplývá, že poškozený T. R. byl dne 14. 10. 2003 kontrolován na hraničním přechodu S., a proto se nemohl nacházet v objektu bývalé pily v obci F. vzdálené 300 km od zmíněného hraničního přechodu. Závěry soudů jsou proto podle obviněného v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. V této souvislosti poukázal na konkrétní nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného T. R. Namítl, že nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným, a vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl další jím navrhované důkazy, které by podle něj vedly k odstranění pochybností o jeho vině, zejména pokud jde o jednání proti poškozenému T. R. Obdobné nedostatky v postupu soudů nižších stupňů spatřuje obviněný i v případě jeho jednání vůči poškozenému S. Ch. Jeho výpověď údajně není podpořena žádným dalším důkazem. Stejně tak není bez důvodných pochybností prokázána jeho vina trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchaným proti poškozenému A. L. Zcela totožnou výhradu uplatnil obviněný i v případě skutků IV. ad 3), 4) rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný dále připustil, že jeho jednání naplnilo formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy, avšak namítl, že nebyla naplněna materiální stránka jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty.Nemělo na něj být pohlíženo jako na zvlášť nebezpečného recidivistu, a proto mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 52 T 22/2005, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, případně Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že je třeba plně souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který se zabýval odvolací námitkou obviněného týkající se posouzení jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, když dospěl k závěru, že jak předchozí soudní rozhodnutí ohledně obviněného, tak jeho současné odsouzení vykazují mimořádně závažný stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, přičemž tyto okolnosti pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle nejvyšší státní zástupkyně není pochyb o tom, že v obou případech se jedná o zvlášť závažné trestné činy uvedené v ustanovení §62 tr. zák., přičemž jde o úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Obviněný byl dne 4. 3. 2003 podmíněně propuštěn z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. Pp 231/2002, které nabylo právní moci dne 4. 3. 2003, se zkušební dobou dvou let, přičemž v této zkušební době spáchal nyní posuzovanou trestnou činnost. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně považuje proto dovolání obviněného P. L. za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného P. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S konáním neveřejného zasedání souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil z převážné části námitky skutkového charakteru, které však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl nevěrohodnost řady svědků, poukázal na nedostatečný rozsah dokazování, v důsledku čehož údajně nebyla jeho vina prokázána beze všech pochybností, a rovněž vytkl soudům, že se nevypořádaly s rozpory některých svědeckých výpovědí. Tímto však napadl postup soudů při dokazování, způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a v samém důsledku také skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly. Tímto postupem se obviněný snaží prosadit odlišný a pro něj příznivější průběh skutkového děje, který by vycházel z jiného a podle něj správného hodnocení provedených důkazů, a domáhá se, aby byly jiným způsobem posouzeny skutky, kterými byl uznán vinným. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný namítl porušení zásady in dubio pro reo. K této námitce Nejvyšší soud dodává, že jde o procesněprávní zásadu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Jako námitku právního charakteru podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod je možno považovat námitku nesprávného právního posouzení jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty s tím, že nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy. Obviněný však tuto námitku blíže neodůvodnil a pouze odkázal na své odvolací námitky uplatněné v řízení o odvolání.
Podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. §41 odst. 2 tr. zák. a §62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Obviněný směřuje svou námitku pouze proti materiálnímu znaku jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Pokud jde o okolnosti, které podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, judikatura vychází z toho, že vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je přitom nutno hodnotit i délku doby od výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Dále je důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, výměru trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případně působení jiných opatření. Obviněný svou námitku v dovolání nijak blíže neodůvodnil, pouze odkázal na obsah svého odvolání, v němž poukázal na to, že jeho poslední odsouzení bylo jen ve výměře tří let. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy zcela správně aplikovaly ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., když vycházely z předchozího odsouzení obviněného Okresním soudem v Mladé Boleslavi ze dne 18. 2. 2002, sp. zn 1 T 145/2001, kterým byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., návodem k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a návodem k trestnému činu křivého obvinění podle §10 odst. 1 písm. b) k §174 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen po výkon trestu do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest 500.000,- Kč a stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Odvolací soud se s námitkou obviněného dostatečně vypořádal, když uvedl, že: „předchozí zmíněné rozhodnutí nebylo bagatelní ani skutkově a vezme-li se v úvahu mimořádně závažný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného v nyní posuzovaném případě, pak je nepochybné, že tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§41 odst. 1 tr. zák.), když není pochyb o tom, že šlo v obou případech o zvlášť závažné trestné činy uvedené v §62 tr. zák., a to úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody v horní hranici trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil jak formální, tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a jeho námitku shledal vzhledem k výše popsaným skutečnostem neopodstatněnou.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezáleží ani na tom, zda byl nepřípustný druh trestu nebo trest mimo trestní sazbu uložen jako trest samostatný, úhrnný, souhrnný, další nebo společný za pokračování v trestném činu.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tom, že podle jeho názoru neměl být uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, a proto mu byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný tak uplatnil tuto námitku teprve v návaznosti na údajnou nesprávnou aplikaci §41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů zcela správně posoudily jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. V souladu s ustanovením §42 odst. 1 tr. zák. se horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně na konkrétní trestný čin u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 10 To 85/2006, odsoudil obviněného P. L. podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Rozsah horní poloviny trestní sazby podle §234 odst. 2 tr. zák. modifikované podle §42 odst. 1 tr. zák. činí deset a půl až šestnáct let odnětí svobody. Zmíněný soud uložil obviněnému trest v trvání dvanácti let, tedy v rámci zákonem stanovené trestní sazby podle §234 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
Nejvyšší soud připomíná, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatňoval již v předcházejících stadiích trestního stíhání a jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil většinu skutkových námitek, jimiž se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat, a ty námitky, které lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., shledal neopodstatněnými.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného P. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek