ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.762.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 762/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 173/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 5 T 173/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, a podle §187 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zákona, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu týkající se souběžné trestné činnosti.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin, a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 45/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009, pak obviněnému uložil podle §35 odst. 2 a §250 odst. 3 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu předchozího rozsudku za sbíhající se trestný čin, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Předně namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. s tím, že výpovědi svědkyň před soudem považuje za nevěrohodné, když svědkyně S. L. a V. Š. se vzájemně znají, nevypovídaly před soudem pravdivě a tyto jejich výpovědi se značně lišily od jejich výpovědí v přípravném řízení. Uváděly jinou dobu, okolnosti i množství poskytnuté drogy a tyto rozpory nebyly odstraněny. Výpověď svědkyně A. K. pak obviněný považuje za nevěrohodnou, a tuto svědkyni za podjatou vzhledem k majetkovému sporu, který s ním má z minulosti, takže soud neměl z její výpovědi vycházet. Ve vztahu k výpovědi svědka L. P. obviněný namítá, že se soud nevypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tímto důkazem, když podle tohoto svědka se mu svědkyně A. K. svěřila s tím, že za výpověď v neprospěch obviněného obdržela peněžitý obnos. Namítá proto, že jde o opomenutý důkaz, když jej soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden.
Ohledně uloženého souhrnného trestu obviněný namítá, že mu byl uložen podle již neúčinného zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), což považuje za nesprávné. Uložený trest rovněž považuje za nepřiměřeně přísný, když nebylo přihlédnuto zcela k jeho osobním poměrům a k okolnostem případu z hlediska ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., zejména k délce řízení a k tomu, že trestnou činnost páchal v letech 2004 – 2006 a k citelným trestům byl odsouzen již jinými rozsudky. Namítá proto, že u něj mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, protože trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze formálně podřadit část námitek obviněného týkajících se ukládání souhrnného trestu, ale tyto námitky nepovažuje za důvodné. Souhrnný trest se ukládá podle ustanovení o nejpřísněji trestném činu, a jestliže je tímto trestný čin podle dřívější právní úpravy trestním zákonem č. 140/1961 Sb., pak je třeba ukládat trest podle tohoto zákona.
Další námitky obviněného týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody podle státního zástupce již neodpovídají žádnému z uplatněných důvodů dovolání, stejně jako námitky ohledně mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zákona, nebo upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zákona, pokud soudy neshledaly podmínky pro takový postup.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými napadá věrohodnost výpovědí svědků, provádí vlastní hodnocení pravdivosti jejich výpovědí a namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů soudem podle §2 odst. 6 tr. ř. Tyto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou primárně zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudu, domáhá se jejich změny a až následně na základě této změny by mělo dojít i k jinému právnímu posouzení skutku. Dovolání není dalším odvoláním, a námitky proti hodnocení důkazů lze zásadně uplatňovat pouze v řízení před soudem odvolacím, což obviněný také učinil, když shodné námitky uplatnil již v odvolání, ale krajský soud těmto jeho námitkám nepřisvědčil, včetně námitky o čtení výpovědí svědkyň podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř.
Stejné povahy je i námitka obviněného, že se soud nevypořádal s výpovědí svědka L. P. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že tato námitka obviněného je také v rozporu se skutečností, protože již soud I. stupně (str. 5 rozsudku) k tomu uvedl, že svědkyně A. K. výslovně popřela, že by tomuto svědkovi řekla o vymyšlené výpovědi proti obviněnému za peníze. Odvolací soud pak k tomu uvedl, že výpověď svědka L. P. nemůže zvrátit hodnocení výpovědi A. K. , když tato ani jemu neuvedla, že by vypovídala nepravdivě. Tvrdí-li přitom obviněný v dovolání, že A. K. se podle výpovědi svědka L. P. tomuto svěřila, že výpověď v neprospěch obviněného učinila v situaci, kdy „za příslib křivé výpovědi obdržela peněžitý obnos“, je toto tvrzení v rozporu s výpovědí tohoto svědka. Svědek L. P. totiž ve své výpovědi (č. l. 70 – 72 tr. spisu) pouze uvedl, že na jeho dotaz proč figuruje v této věci obviněného, mu „pouze odpověděla, že je blbá a že toto bylo za peníze“. Je tak zjevné, že obviněný v rozporu se skutečností manipuluje záměrně s tímto důkazem. Nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz, jak v dovolání namítá.
Pod uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nespadají ani námitky obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, když se nejedná o případ, že by byl ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uložen obviněnému druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitkou proti přiměřenosti uloženého trestu je pak také námitka obviněného, že mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, a proto ani tato námitka nespadá pod uplatněné důvody dovolání. Nad rámec přitom Nejvyšší soud odkazuje v tomto směru na důvody, které již soud I. stupně vedly k závěru, že upuštění od uložení souhrnného trestu u pachatele jakým je obviněný nepřichází v úvahu (str. 6 rozsudku). S těmito důvody se Nejvyšší soud ztotožnil.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak spadá pouze námitka obviněného, že mu byl souhrnný trest ukládán nesprávně podle ustanovení zákona č. 140/1961 Sb., protože tato námitka směřuje proti aplikaci ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, a dále námitka týkající se nepoužití ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Tyto námitky jsou ale zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl sice odvolacím soudem uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), ale vzhledem k jeho předchozímu odsouzení byly ve věci splněny formální podmínky pro uložení souhrnného trestu, které ani obviněný nezpochybňuje. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku přitom „soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 …“. Podle §43 odst. 1 tr. zákoníku se přitom úhrnný trest ukládá, a tedy i souhrnný ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. V daném případě byl tímto nejpřísněji trestným činem trestný čin podvodu podle §250 odst. 3 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), kde je trestní sazba 2 – 8 let odnětí svobody, a za který byl obviněný pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 45/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009. Podle §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku tak byl odvolací soud povinen uložit obviněnému souhrnný trest podle §250 odst. 3 tr. zákona, byť jej v této trestní věci uznal vinným přečinem podle trestního zákoníku. Namítá-li proto obviněný, že tento postup je nesprávný, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že vzhledem k jeho osobním poměrům a k okolnostem případu mělo být použito ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Obviněným namítané okolnosti, že trestnou činnost páchal v letech 2004 – 2006, a nebylo přihlédnuto k délce trvání trestního řízení, nejsou nijak významnými okolnostmi případu, které by mohly svědčit pro závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Vzhledem k bohaté trestní minulosti obviněného (viz str. 5 rozsudku soudu I. stupně) pak již vůbec nelze dospět k závěru, že by u něj bylo možno dosáhnout účelu trestu i trestem kratšího trvání ve smyslu požadavku ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona, nebo dosáhnout jeho nápravy ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, který by přicházel v úvahu.
Od spáchání trestné činnosti do ledna 2006 uplynula do prvního pravomocného skončení trestní věci doba v podstatě 4 let, přičemž samotné trestní stíhání bylo zahájeno již 19. 4. 2006. Uvedenou dobu nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou. Byť v řízení před soudem I. stupně došlo k průtahům v trvání několika let, tyto byly vyvolány nejen velkým množstvím trestních věcí u soudu, ale také nutností ukládat souhrnný trest za sbíhající se trestnou činnost a nutností nabytí právní moci rozhodnutí v této jiné trestní věci. Po zrušení původního usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010, k němuž došlo v řízení o dovolání obviněného Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 884/2010, pak odvolací soud znovu rozhodl bez průtahů rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 55 To 50/2010.
Protože námitky obviněného zčásti neodpovídaly uplatněným důvodům dovolání, a ostatní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš