ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.764.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 764/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. srpna 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného P. B., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 128/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 4/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 33 T 4/2005, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. (bod 2 výroku o vině), trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (bod 3 výroku o vině) a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod 4 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 128/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaných ve výroku napadených rozhodnutí. Co se týče bodu 1 výroku o vině, obviněný má za to, že jediným přímým důkazem je rekognice provedená poškozenou V. S., která podle obviněného nebyla provedena zákonným způsobem, když mu obhájce byl ustanoven až po jejím provedení a když byl poškozené ukázán v policejním fotoalbu; z těchto důvodů nemohl být protokol o rekognici použit jako důkaz. Pokud jde o jednání pod bodem 2 výroku o vině, jediným důkazem je záznam z kamery umístěné ve výtahu, který nepotvrzuje výpověď poškozené F., neboť z něj není zřejmé, že by obviněný tuto poškozenou kopal nebo uhodil do hlavy; není tedy prokázáno, že jednání dosáhlo takové intenzity útoku, aby jej bylo možné posoudit jako pokus ublížení na zdraví. Obviněný v této souvislosti taktéž poukázal na to, že u hlavního líčení v něm poškozená F. nepoznala pachatele. Ve vztahu k jednáním popsaným v bodech 3 a 4 výroku o vině obviněný uvedl, že jde o jediný skutek, neboť měl-li se tohoto jednání dopustit, pak toto bylo vyvoláno jedinou příčinou, a to jeho sexuální deviací; jeho jednání tedy bylo motivováno požadavkem na sexuální uspokojení a jeho úmysl nesměřoval ke zmocnění se cizí věci.
Obviněný dále ve svém dovolání uvedl, že se podle něj Krajský soud v Ostravě nevypořádal se základní otázkou, a to, zda je za předmětné jednání trestně odpovědný, když znaleckými posudky nebyla objasněna skutečnost, do jaké míry byla v době skutku zachována jeho ovládací schopnost, neboť znalec MUDr. V. odmítl tuto otázku zodpovědět a poukázal na předchozí léčbu s tím, že obviněný byl seznámen se svojí sexuální deviací, znal její rizikové faktory a mohl při jejich projevu vyhledat lékařskou pomoc. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že byl v minulosti odsouzen za trestnou činnost obdobného charakteru a že v tehdejším znaleckém posudku znalci MUDr. V. a MUDr. K. dospěli k závěru, že trpí sexuální deviací typu patologické sexuální agresivity se sadistickou složkou a že jeho ovládací schopnosti jsou sníženy o jednu polovinu rozsahu pásma; s ohledem na tyto závěry má obviněný za to, že ani v posuzovaném případě nebyl schopen se ovládnout a dopouštěl se předmětného protiprávního jednání nezávisle na své vůli. Mělo být tedy objasněno, do jaké míry byla snížena jeho ovládací schopnost přímo v kritické době. Podle obviněného dále soudy nedostatečně vyhodnotily i tu skutečnost, že v inkriminované době na něm bylo vykonáváno ochranné opatření v podobě ambulantní léčby, které se řádně podroboval, a že k recidivě u něj mělo dojít až poté, co mu byla prodloužena frekvence aplikace léku Androcur. S ohledem na tyto skutečnosti se obviněný domnívá, že mělo-li dojít k opětovnému projevu jeho sexuální deviace, musela být hlavní příčinou změna frekvence aplikace Androcuru, a že v případě zachování dávkování by zůstala síla jeho sexuálního pudu na předchozí úrovni dosažené ústavní a ambulantní léčbou. Jednání obviněného je tedy důsledkem jeho choroby a hlavně špatné léčby, která byla málo intenzivní.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího, včetně dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále podle §265l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatovala, že je třeba souhlasit s odůvodněním rozhodnutí soudu II. stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci rozhodování o jeho řádném opravném prostředku a který dospěl k závěru, že stran příčetnosti obviněného bylo provedeno velmi podrobné zkoumání, a to zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Těmito posudky bylo zjištěno, že obviněný byl poučen o průběhu své léčby a věděl, jakým způsobem má postupovat v případě, kdy by u něj docházelo ke zvýšení erotické intenzity a ke zvýšení deviantní apetence, s tím, že vzhledem ke svému intelektu byl schopen vyhledat adekvátní lékařskou pomoc, kterou nejenže nevyhledal, ale ani své ošetřující lékařce neoznámil podstatnou změnu v dříve navázaném heterosexuálním vztahu, jež by plně odůvodňovala návrat k předchozímu intervalu v aplikaci léku Androcur.
Protože podle státní zástupkyně použitá právní kvalifikace plně odpovídá učiněným skutkovým zjištěním, tato v závěru vyjádření k dovolání obviněného P. B. navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně dále pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaných ve výrocích napadených rozhodnutí, že rekognice provedená poškozenou V. S. nebyla provedena zákonným způsobem, když mu byl obhájce ustanoven až po jejím provedení a když byl poškozené ukázán v policejním fotoalbu, a proto protokol o tomto úkonu nemohl být použit jako důkaz, že záznam z kamery umístěné ve výtahu nepotvrzuje výpověď poškozené F., neboť z něj není zřejmé, že by obviněný tuto poškozenou kopal nebo uhodil do hlavy, a že tedy nebylo prokázáno, že jeho jednání dosáhlo takové intenzity útoku, aby jej bylo možné posoudit jako pokus ublížení na zdraví. Těmito námitkami totiž obviněný de facto nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu, tedy jím tvrzené porušení procesních ustanovení upravujících provádění rekognice, a správnost hodnocení důkazů soudy dříve činnými v posuzované trestní věci, v důsledku čehož napadá i správnost skutkových závěrů, k nimž tyto soudy dospěly, a to zejména závěrů, že to byl on, kdo se dopustil násilného jednání vůči poškozené V. S. popsaného pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a že poškozenou N. F. „kopnul … kolenem do břicha tak, že upadla na zem, … a také ji minimálně jednou uhodil do obličeje“ (bod 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Jak již bylo uvedeno, námitky skutkové povahy směřující proti tvrzenému porušení procesních ustanovení, a to zejména §2 odst. 5 a 6 tr. ř., obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Otázkou zákonnosti provedení rekognice se přitom podrobně zabýval soud odvolací (str. 14 – 15 usnesení), když obviněný nepoužitelnost tohoto důkazu namítal již v odvolání.
Jako námitku hmotně právní povahy dovolací soud neposoudil ani tvrzení obviněného že se Krajský soud v Ostravě nevypořádal se základní otázkou, zda je obviněný za předmětné jednání trestně odpovědný, když znaleckými posudky nebylo objasněno, do jaké míry byla v době skutků zachována jeho ovládací schopnost, a když nebyla dostatečně vyhodnocena skutečnost, že v inkriminované době na něj bylo vykonáváno ochranné opatření v podobě ambulantní léčby, které se řádně podroboval, a že k recidivě mělo dojít až poté, co mu byla prodloužena frekvence aplikace léku Androcur. Touto námitkou totiž obviněný primárně napadá jím tvrzenou neúplnost provedeného dokazování, a to znaleckých posudků vypracovaných za účelem vyšetření jeho duševního stavu a objasnění jeho psychiatricko-sexuologické léčby, jejích výsledků a účinků a výpovědí znalců, a současně i správnost hodnocení těchto důkazů soudy, tedy opětovně jím tvrzené porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a až v návaznosti na to, tj. sekundárně, správnost právního závěru soudů nižších stupňů o jeho příčetnosti a tedy trestní odpovědnosti za posuzované skutky.
Námitku obviněného, že jeho jednání bylo důsledkem jeho choroby a zejména málo intenzivní léčby, se podrobně zabýval soud odvolací (20 – 21 usnesení). Správně přitom zdůraznil, že frekvence aplikace léku byla snížena na žádost samotného obviněného, vzhledem k jeho přetrvávajícím problémům s erekcí v navázaném heterosexuálním vztahu, přičemž zánik tohoto vztahu jako podstatnou změnu neoznámil ošetřující lékařce, ač by to plně odůvodňovalo návrat k předchozímu intervalu v aplikaci daného léku. Přitom byl obviněný poučen o průběhu své léčby a věděl jak má postupovat v případě, že u něj dojde ke zvýšení erotické intenzity a deviantní apetence.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil toliko jedinou námitku hmotně právní povahy odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž jednání popsaná pod body 3 a 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tvoří jediný skutek, neboť byla motivována požadavkem na jeho sexuální uspokojení, a není tedy možné v něm spatřovat trestný čin loupeže, když úmysl obviněného nesměřoval ke zmocnění se cizí věci. Dovolací soud se touto námitkou, kterou se obviněný v podstatě domáhá, aby jednání popsaná pod body 3 a 4 výroku o vině byla posouzena jako jeden skutek a kvalifikována jako jeden trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V případě uvedené námitky je třeba vyjít z toho, že podstatu každého skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, které může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (ataků) zahrnutých do jednání jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání, přičemž se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (ataky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 27 s.). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. Pod pojmem následek se přitom rozumí porušení nebo ohrožení zájmů, které jsou objektem trestného činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).
Podle bodu 3 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tím, že „dne 18.12.2004 v době kolem 02.50 hod. v O., okres O., kdy požádal poškozenou V. K., aby nezamykala vchodové dveře, tuto v přízemí domu fyzicky napadl tak, že ji škrtil pod krkem, přičemž v pravé ruce držel nezjištěný podlouhlý kovový předmět, požadoval po ní, ať mu vydá své kalhotky, poté ji odtáhl do sklepního prostoru domu, kde pokračoval v jejím intenzivním škrcení, nadále požadoval, aby mu vydala své kalhotky, a vyhrožoval jí, že, když mu je nedá, jí uškrtí, přičemž v průběhu konfliktu na straně poškozené došlo ke ztrátě náušnice z bílého kovu v hodnotě 100,- Kč“. Podle bodu 4 výroku o vině téhož rozhodnutí bylo naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. shledáno v jednání obviněného, které spočívalo v tom, že obviněný „dne 18.12.2004 v době kolem 02.50 hod. v O., okres O., ve sklepním prostoru bezprostředně poté, co se dopustil jednání popsaného pod bodem 3) rozsudku, za neustálého škrcení poškozené V. K., si obnažil pohlavní úd, poškozenou uchopil za levou ruku, na které měla rukavici, přiložil ji ke svému pohlavnímu údu a požadoval, aby mu pohlavní úd třela, čemuž ze strachu o své zdraví a život vyhověla, a poté, kdy se na chodbě domu rozsvítilo světlo, z místa činu utekl“. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný jednání uvedeného pod bodem 3 této věty „dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 19/96 ze dne 20. 11. 1997 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 53/98 ze dne 4. 6. 1998 odsouzen mimo jiné i pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestné činy znásilnění dílem dokonané podle §241 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a dílem nedokonané ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu bylo podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení ústavní formou, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 6. 1998 a usnesením Okresního soudu v Sokolově sp. zn. PP 4/2002 ze dne 18. 4. 2002, které nabylo právní moci dnem 19. 4. 2002, byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 5 let“, tedy jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené vymezení pojmu „skutek“ a citované body 3 a 4 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů správně posoudily jednání obviněného vůči poškozené V. K. jako dva samostatné skutky a tyto skutky správně kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 3) a jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod 4), a nikoli jako jeden skutek naplňující toliko zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Citované body 3 a 4 výroku o vině totiž popisují dva různé skutky (byť zčásti spočívající v totožném jednání obviněného spočívajícím ve škrcení poškozené V. K.), a to s ohledem na odlišné následky relevantní z hlediska trestního práva, které jimi byly způsobeny, a odlišné úmysly, které obviněného ke spáchání těchto skutků vedly.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 3 výroku o vině, tím, že obviněný škrtil opakovaně poškozenou V. K. a přitom po ní požadoval, aby mu vydala své kalhotky, došlo k porušení zájmů na ochranu její osobní svobody a tělesné integrity a současně k ohrožení zájmů na ochranu jejího majetku a tedy k dokonání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., resp. k naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu. Námitce obviněného, že subjektivní stránka trestného činu loupeže naplněna nebyla, neboť jeho úmysl nesměřoval ke zmocnění se věci poškozené V. K., nelze přisvědčit. Jak již uvedl soud prvního stupně na str. 26 odůvodnění svého rozsudku, pokud obviněný „v první fázi napadení poškozené … za použití násilí, které je popsáno v bodě 3) rozsudku, po této poškozené zcela jednoznačně a opakovaně požadoval vydání kalhotek, nepochybně … toto násilí bylo užito v úmyslu zmocnit se cizí věci“, přičemž „úmyslu obžalovaného skutečně zmocnit se cizí věci, a to konkrétně kalhotek poškozené, nasvědčuje i to, že zpočátku opakovaně požadoval vydání pouze těchto kalhotek s tím, že tyto sbírá, a vyjadřoval se tak, že, když mu je poškozená vydá, pustí ji“. Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněný v případě jednání popsaného pod bodem 3 výroku o vině „užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ a že „v tomto případě jednal v úmyslu přímém“ (str. 26 rozsudku soudu prvního stupně) ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. V této souvislosti nelze nezmínit to, na co již poukázal soud druhého stupně na str. 19 svého meritorního rozhodnutí, že i loupež, tedy použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, může být motivována sexuálními potřebami pachatele tohoto trestného činu. Jinými slovy, sexuální motiv nevylučuje úmysl zmocnit se cizí věci, jak se obviněný mylně domnívá. Toto jednání konečně, když z místa činu musel v důsledku vyrušení uprchnout, plně koresponduje s jeho jednáním, za které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 37 T 19/96, kdy obviněný poté co poškozenou pod pohrůžkou použití nože donutil k různým sexuálním praktikám a nakonec na ní vykonal soulož, přivlastnil si po tomto činu spodní krajkové kalhotky poškozené, které byly nalezeny v bytě obviněného při domovní prohlídce (bod 4 výroku o vině rozsudku). Znalec se specializací klinické psychologie hodnotí zájem obviněného o věci obětí jako „potřebu trofeje symbolizující zažité dobrodružství“.
Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem 4 výroku o vině, které spočívalo v tom, že škrcením poškozené V. K. tuto přinutil, aby mu třela pohlavní úd, a kterého se dopustil bezprostředně poté, co po této poškozené požadoval za použití stejného násilí vydání jejích kalhotek, tímto došlo k porušení zájmů na ochranu svobodného rozhodování poškozené, přičemž „v tomto případě“ násilí obviněného „již nesměřovalo k úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy kalhotek poškozené, nýbrž k tomu, aby něco konala za účelem jeho sexuálního uspokojení“ (str. 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně).
S ohledem na uvedené závěry ohledně způsobených následků jednání obviněného a jeho odlišných úmyslů zahrnujících tato jednání dovolací soud shledal námitku obviněného, podle níž měla být jednání popsaná pod body 3 a 4 výroku o vině posouzena jako jeden skutek a s ohledem na obviněným tvrzenou absenci subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. právně kvalifikována toliko jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože jediná hmotně právní námitka, kterou obviněný P. B. ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, byla dovolacím soudem shledána zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Jeho zjevná neopodstatněnost přitom vyplývá zejména ze skutečnosti, že obviněný i přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutků popsaných pod body 3 a 4 výroku o vině.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš