ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.773.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 773/2019-8658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2019 o dovoláních, která podali obvinění K. T. , N. R. (dříve G. A.), L. H. , A. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 108/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 35/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných N. R., L. H. a A. V. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného K. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, č. j. 1 T 35/2015-7853, byl obviněný K. T. pod bodem II. výroku o vině uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pod tímto bodem výroku o vině byly uznány vinnými rovněž obviněné G. A. (nyní N. R.), L. H. a A. V., a to přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (tj. návodu). Obviněný K. T. byl dále pod bodem III. výroku o vině uznán vinným přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu celkem 10 obviněných.
2. Za tyto přečiny byl obviněnému K. T. uložen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, obviněné G. A. a L. H. byly podle §230 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzeny k peněžitému trestu v celkové výši 20 000 Kč vyměřenému jako 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 100 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 100 dnů a A. V. byla podle týchž ustanovení tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč vyměřenému jako 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 300 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 150 dnů.
3. Z podnětu odvolání mj. výše uvedených obviněných směřovaných jak proti výroku o vině, tak i proti uloženým trestům, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 6 To 108/2018-8363, výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně mj. ohledně obviněného K. T. ve výroku o vině pod body II. a III. a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl znovu, přičemž výrok o vině i trestu zůstal ohledně obviněného K. T. v podstatě stejný jako v rozsudku soudu prvního stupně, došlo pouze k menším změnám ve znění tzv. skutkové věty. Odvolací soud dále rozhodl výrokem II. podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání mj. obviněných G. A., L. H. a A. V.
4. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněné G. A., L. H. a A. V. dopustily návodu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací v podstatě tím, že v úmyslu získat a následně využít data z informačního systému (dále jen „IS“) Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), ve vztahu k řízením o udělení pobytových oprávnění na území České republiky, respektive Evropské unie, konkrétním žadatelům – osobám cizí státní příslušnosti, ačkoli k tomu nebyly oprávněny, G. A. nejméně v době od 7. 5. 2013 do 18. 9. 2013, L. H. nejméně v době od 25. 6. 2013 do 21. 11. 2013 a A. V. nejméně v době od 19. 10. 2013 do 13. 6. 2014, v Praze opakovaně zadávaly L. V. objednávky na zjištění informací z IS OAMP, přičemž věděly, že tuto činnost pod řízením L. V. realizuje další osoba zaměstnaná na OAMP, bez jejíž aktivní účasti by nebylo možné požadované informace získat, neboť ta vstupuje do IS OAMP a neoprávněnými lustracemi získané informace předává L. V., který vyřízenou objednávku následně předá za úplatu obviněným, přičemž si byly vědomy toho, že tato dělba činností s L. V. jim umožní uspokojovat poptávku na jejich osoby navázaných objednatelů po informacích z IS OAMP.
5. Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, která mj. ve vztahu k obviněnému K. T. doznala menších změn, se obviněný K. T. dopustil přečinu zneužití pravomoci úřední osoby spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací v podstatě tím, že jako vrchní inspektor Obvodního ředitelství policie XY, Odbor obecné kriminality, přistoupil na to, že jako policista s přístupem do IS Policie České republiky (dále jen „PČR“) bude zneužívat pravomoc úřední osoby a podle pokynů L. V. provádět lustrace osob v IS PČR (ke specifikaci jednotlivých IS PČR viz skutková věta výroku o vině), aniž to souviselo s plněním jeho služebních a pracovních povinností, a že tyto informace bude předávat k další distribuci za úplatu minimálně ve prospěch L. V., přičemž věděl, že jako úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonům č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a že jedná v rozporu se závaznými pokyny policejního prezidenta č. 215/2008 z 31. 12. 2008 a č. 168/2009 z 31. 12. 2009, takže v době od 18. 2. 2013 do 16. 6. 2014 vždy po žádosti L. V. provedl mj. neoprávněně lustraci a následně mu sdělil její výsledky, přičemž obviněný jako úřední osoba přistupoval k IS PČR a neoprávněně užíval data zde uložená předávajíc je L. V. k další distribuci za úplatu, a to celkem ve 13 případech.
6. Dále se podle výroku o vině pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu dopustil uvedeného přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (spáchaného ve spolupachatelství) v podstatě tím, že ve vzájemné dohodě, součinnosti a dělbě úkolů s dalšími třemi osobami v úmyslu obejít zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch v době od konce října 2013 do nejméně 23. 6. 2014 v Praze i jinde pomáhali k neoprávněnému pobytu na území České republiky osobě s ukrajinskou státní příslušností, která podala na OAMP žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU z důvodu sloučení s občanem EU J. K., občanem ČR, jako svým druhem, přičemž všichni (včetně obviněného K. T.) věděli, že čestné prohlášení o jejich vztahu druh-družka, jakož i všechny další skutečnosti dokládající jejich vztah, nejsou pravdivé, přičemž jednali způsobem přesně specifikovaným ve skutkové větě výroku o vině.
7. Obvinění K. T., N. R. (dříve G. A.), L. H. a A. V. podali proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, přičemž obviněný K. T. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ostatní tři obviněné dovolání shodně opřely o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
8. Obviněný K. T. nejprve v obecné rovině odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci. Namítl nezákonnost celého přípravného řízení, neboť vyšetřování konal policejní orgán, který k tomu nebyl příslušný. Ve vztahu k této námitce poukázal na §161 odst. 3 tr. ř. s tím, že vyšetřování měla konat Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), přičemž podle jeho názoru jí tato výlučná příslušnost nemohla být odňata ani opatřením státního zástupce. Tato neodstranitelná procesní vada tak má za následek nepoužitelnost v této fázi opatřených důkazů. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, soud se náležitě nevypořádal s jeho obhajobou a s odvolacími námitkami. Namítl, že ve vztahu ke skutkům pod body 4, 129, 261 a 267 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebylo vůbec prokázáno, že by obviněný výsledky neoprávněných lustrací spoluobviněnému L. V. skutečně předal. Oba soudy rovněž nedostatečně vymezily skutek, neboť neoznačily konkrétní zákonnou povinnost, kterou měl obviněný údajně porušit. Pokud jde o závazné pokyny policejního prezidenta, mělo být dokazováno, zda byl s jejich obsahem seznámen. Dovolatel následně odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe s argumentem, že šlo pouze o kázeňský přestupek. Rovněž namítl, že v předmětné době nemohl vědět, že svým jednáním porušil předpisy v intenzitě přesahující rámec kárného provinění či přestupku. Nebyl mu prokázán úmysl zejména získat pro sebe či jiného nějaký prospěch. Ve vztahu k přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky konstatoval, že odvolací soud jej uznal vinným, aniž by odůvodnil, na základě jakých konkrétních důkazů tak učinil.
9. Obviněný K. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně jeho osoby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, popřípadě aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Obviněné N. R., L. H. a A. V. podaly co do obsahu zcela totožná dovolání. Nesouhlasily se závěrem soudů, že jim muselo být známo, že L. V. získával údaje o stavech probíhajících řízení protiprávně. Namítly, že nevěděly, jakým způsobem informace získává, pouze se domnívaly, že L. V. je ohledně komunikace s OAMP obratnější než ony, a proto jsou mu informace poskytovány rychleji. Nemohly vědět, že L. V. nemá mít k požadovaným informacím ze své pozice přístup a k jejich získání užije nezákonných prostředků. Z žádného důkazu nevyplývá, že by mezi nimi byla jakákoli dohoda o úmyslném získávání nezákonných informací z OAMP. Závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Následně namítly, že jejich jednání nenaplňuje znaky návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jelikož v L. V. nevzbudily rozhodnutí spáchat trestný čin. Předmětnou trestnou činnost systematicky a dlouhodobě sám plánoval, zahájil a ukončil ji nezávisle na nich. Pokud v něm vzbudily rozhodnutí spáchat trestný čin, nestalo se tak úmyslně. V závěru dovolání konstatovaly, že společenská škodlivost jejich jednání byla natolik nízká, že neodůvodňovala uplatnění trestní odpovědnosti. Dovolatelky tímto způsobem získaly pouze informace, ke kterým je jim přístup garantován ustanovením §38 správního řádu, měly tak zákonné právo tyto informace získat prostřednictvím OAMP. Realizaci tohoto práva však znemožňuje samotný OAMP, který nesděluje informace a nedodržuje zákonem stanovené lhůty. Nelze se tak podivovat tomu, že se účastníci řízení obrací na české občany s žádostí o obstarání potřebných, avšak legálních informací. Dále dovolatelky konstatovaly, že se nesnažily získat žádnou nezákonnou výhodu, nebyly motivovány ziskem, ani za poskytnuté informace neposkytly L. V. žádnou úplatu. S ohledem na konkrétní okolnosti a nízkou společenskou škodlivost jejich jednání byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
11. Obviněné N. R., L. H. a A. V. shodně navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněné N. R., L. H. a A. V. zásadně nerozlišují mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením či mezi zákonnými znaky činu a škodlivostí pro společnost. Jestliže popíraly soudy učiněná skutková zjištění týkající se jejich vědomosti o tom, že obviněný L. V. získával údaje o stavech probíhajících řízení protiprávně, taková námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nedošlo ani k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. K námitce, že jejich jednání mělo být posouzeno za použití zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce uvedl, že jakkoli lze lidsky pochopit motivy, jimiž byly dovolatelky vedeny k nezákonnému opatřování informací, nelze dovozovat nižší škodlivost takového jednání pouze ze skutečnosti, že imigrační úřady jsou přetížené. Na podporu své argumentace státní zástupce odkázal na různá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Navrhl dovolání výše uvedených obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
13. K dovolání obviněného K. T. uvedl, že námitka týkající se trestního stíhání nepříslušným policejním orgánem nespadá pod žádný dovolací důvod. Ten by mohl být založen pouze tím, že by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud [§265b odst. 1 písm. a) tr. ř.], o takový případ se však nejedná. Uplatněný dovolací důvod nenaplňují ani námitky směřující proti skutkovým zjištěním. Odůvodnění jednání dovolatele pod bodem III. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu sice skutečně postrádá popis konkrétních okolností, nicméně ty byly poněkud netradičně včleněny již do samotného výroku o vině.
14. Státní zástupce souhlasil s dovolatelem K. T. v tom směru, že v popisu skutku nebyly uvedeny konkrétní zákonné či služební povinnosti, které svým jednáním porušil; tato jednotlivá ustanovení by proto měla být do popisu skutku doplněna (zjevně by se jednalo zejména o ustanovení §60 odst. 2 zákona o Policii ČR). Ani taková změna by však nemohla vést k jinému výroku o vině a trestu, přičemž diskutované doplnění nemá ani judikatorní význam. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech dovolatelů jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
17. Obviněný K. T. uvedl zčásti výhrady nespadající pod deklarovaný dovolací důvod. Jde například o procesní námitku týkající se nezákonnosti přípravného řízení z důvodu, že vyšetřování údajně konal nepříslušný policejní orgán. Kromě toho je nesprávná i zvolená argumentace dovolatele ohledně nezákonnosti postupu státního zástupce. Podle dovolatele nemohlo dojít k odejmutí věci GIBS a jejímu přikázání jinému policejnímu orgánu. V této souvislosti je možné uvést, že namítaný postup podle §157 odst. 2 písm. b) tr. ř. je možný jak ve věci, o které se dosud koná jen prověřování, tak také ve věci, ve které již probíhá vyšetřování. Může se jednat jak o případy, kdy státní zástupce řeší spor o příslušnost mezi policejními orgány, tak o případy, kdy tak státní zástupce činí z vlastního podnětu, jak tomu bylo i v tomto případě. Jde o odnětí a přikázání věci od jednoho policejního orgánu téhož druhu a stupně k druhému takovému orgánu, ale může se jednat i o policejní orgány s rozdílnou věcnou příslušností, např. o policejní orgány v rámci Policie České republiky – útvary s územní působností na jedné straně a útvary s působností na celou republiku, popř. jde-li o útvary jen s územní působností, útvary s vyšším anebo nižším stupněm působnosti, anebo dokonce o policejní orgány Policie České republiky, o Generální inspekci bezpečnostních sborů či o tzv. jiné policejní orgány uvedené v §12 odst. 2 tr. ř., které mají stejné postavení jako útvary Policie České republiky (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1920). Na postupu státního zástupce proto není možné shledat nic nezákonného, jak správně dovodil i odvolací soud na straně 164 odůvodnění svého rozsudku.
18. Uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného K. T., kterými opakovaně zpochybnil prokázání skutkových zjištění ve vztahu ke skutkům pod body 4, 129, 261 a 267 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud obviněný namítl, že mu nebyl prokázán úmysl získat pro sebe či jiného nějaký prospěch, lze pouze ve stručnosti odkázat na stranu 164 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že úmysl opatřit neoprávněný prospěch je naplněn i ve vztahu k jiné osobě [srov. ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž v tomto případě jde o osobu obviněného L. V. Jak uvedl soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku – obviněný K. T. je vedle prokázaných neoprávněných lustrací zaznamenaných v počítačovém systému usvědčován rovněž samotnou výpovědí obviněného L. V. Kromě toho námitky dovolatele směřující do odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. spočívající v nesouhlasu s tím, v jakém rozsahu se odvolací soud vypořádal s jeho obhajobou, nejsou podle §265a odst. 4 tr. ř. v zásadě přípustné. Jak správně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, relativní stručnost odůvodnění rozsudku je odůvodněna mimořádnou obsáhlostí výrokové části, přičemž z bodu III. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (který odvolací soud pojal již současně jako odůvodnění) je patrné i to, na základě jakých důkazů učinil odvolací soud závěr o vině obviněného.
19. Výhrady dovolatele týkající se absence zavinění a námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
20. Obviněný ve své argumentaci ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací uvedl, že v dané době nemohl vědět, že jedná protiprávně v rovině trestního práva, tedy že svým jednáním porušuje předpisy v intenzitě přesahující rámec kárného provinění či přestupku. V podstatě tedy – byť ne výslovně – namítá existenci negativního právního omylu upraveného v §19 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.
21. Ve vztahu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací Nejvyšší soud pouze připomíná, že právní omyl negativní o trestnosti činu pachatele neomlouvá, podle zásady ignorantia iuris nocet , tj. neznalost práva škodí, protože neomlouvá. V souvislosti s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku platí, že právní omyl negativní stran protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, včetně těch, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách, se posuzuje podle zásady ignorantia iuris non nocet (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Uvedené však platí, jen šlo-li o omyl omluvitelný, tj. omyl, kterého se nebylo možno vyvarovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 212). V daném případě se nepochybně jednalo o neomluvitelný omyl, jinými slovy bylo možné se omylu vyvarovat (srov. §19 odst. 2 tr. zákoníku), jelikož povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou (zákony č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky) vyplývala pro obviněného K. T. z jeho postavení policisty coby úřední osoby [ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Pouze pro doplnění Nejvyšší soud poukazuje na stranu 166 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že z výpovědi svědka P. Č. jednoznačně vyplývá, že již od roku 2000 policisté věděli, že není možno provádět jakékoliv lustrace v systému, a to vzhledem k přijetí zákona č. 101/2000 Sb., přičemž o této skutečnosti samozřejmě musel dobře vědět i obviněný K. T., vzhledem ke svému služebnímu zařazení policisty. Námitka dovolatele o tom, že jednal nezaviněně, je proto zjevně neopodstatněná.
22. Obviněný dále namítl nedostatečné vymezení skutku ve výrokové části rozsudku, kde chybělo konkrétní označení zákonné povinnosti, kterou měl svým jednáním porušit. Taková námitka je relevantní ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jde o zákonné ustanovení s tzv. blanketní dispozicí, neboť odkazuje na jiný „právní předpis“, tzn. jakoukoliv právní normu, nebo i na více norem. Přitom u trestných činů s blanketní dispozicí je třeba ve výroku rozsudku uvést odkaz na konkrétní ustanovení právní normy, které obžalovaný svým zaviněným jednáním porušil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006).
23. Nejvyšší soud připouští, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jsou uvedeny pouze obecné odkazy na zákony a interní normativní akty (tj. zákony č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a závazné pokyny policejního prezidenta č. 215/2008 z 31. 12. 2008 a č. 168/2009 z 31. 12. 2009), které byly jednáním obviněného porušeny, nikoliv jejich konkrétní ustanovení, přičemž ta nejsou uvedena ani v odůvodnění předmětného rozsudku. V tomto ohledu je námitka dovolatele opodstatněná. Na druhou stranu nelze dovodit z uvedeného popisu skutku, že by byl tak vágní a neurčitý do té míry, že na jeho základě nebylo možné dospět k závěru o vině uvedeným trestným činem tak, jak jej nakonec soudy shledaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 3/2004).
24. Podle popisu jednání obsaženého v tzv. skutkové větě pod bodem II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je možné uvést, že takovým jednáním bylo bez pochybností porušeno mj. ustanovení §60 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění novely č. 375/2001 Sb., podle něhož zpracovávané informace musí policie zabezpečit před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou nebo odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním. Porušena byla také ustanovení §14, §15 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění novely č. 375/2001 Sb., podle kterých zaměstnanci správce nebo zpracovatele a jiné osoby, které zpracovávají osobní údaje na základě smlouvy se správcem nebo zpracovatelem, mohou zpracovávat osobní údaje pouze za podmínek a v rozsahu správcem nebo zpracovatelem stanoveném. Osoby, které v rámci plnění zákonem stanovených oprávnění a povinností přicházejí do styku s osobními údaji u správce nebo zpracovatele, jsou povinny zachovávat mlčenlivost o osobních údajích a o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů. Bylo by proto vhodné tato konkrétní ustanovení do výrokové části rozsudku doplnit.
25. I kdyby však Nejvyšší soud projednal dovolání a rozsudek v tomto rozsahu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a nově by došlo k včlenění přesného ustanovení právních norem, které obviněný svým zaviněným jednáním porušil, je zcela zřejmé, že takový postup by nemohl nijak, natož zásadně ovlivnit postavení obviněného. Uvedený nedostatek se nijak nedotkl ani práva obviněného na obhajobu. Podstata skutku je po celou dobu trestního stíhání zcela jasná – šlo o zjevně neoprávněné lustrace, jak vyplývá i z výroku rozsudku. Uvedená otázka není ani po právní stránce zásadního významu, aby to odůvodnilo zrušení napadeného rozsudku. Ve vztahu k této námitce byly tudíž splněny podmínky odmítnutí dovolání uvedené v §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
26. Námitka týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako ultima ratio byla uplatněna všemi dovolateli, byť v případě obviněného K. T. byla užita odlišná argumentace (tj. namítal, že šlo jen o kázeňský přestupek). Výrok o vině ohledně všech obviněných však není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně řečeno je třeba trestní odpovědnost vyvodit zásadně za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku). Tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio .
27. Jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplňujícího znaky uvedených přečinů zneužití pravomoci úřední osoby a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací se obviněný K. T. dopustil v období 18. 2. 2013 až 16. 6. 2014 celkem 13 útoky. Kromě toho byl za jednání pod bodem III. výroku o vině uznán vinným dalším přečinem, a to napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Úvaha o tom, zda s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není na místě trestní postih z důvodu nízké společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Z nich především způsob provedení činů a jejich okolnosti, tj. opakované útoky a dlouhodobější jednání ve vztahu k bodu II. výroku o vině vedou k závěru, že uplatnění trestněprávní represe je v posuzovaném případě zcela namístě. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu k výroku o trestu (viz strana 168 rozsudku), že se jedná o trest ryze výchovný. Byť šlo o velmi rozsáhlou trestnou činnost, byla stanovena nízká výměra trestů, a to jako určitá kompenzace za délku trestního řízení.
28. Pokud jde o stejnou námitku uplatněnou dovolatelkami, tj. námitku vztahující se k subsidiaritě trestní represe, jejich nosným argumentem bylo v podstatě tvrzení, že na předmětné informace měly ze zákona nárok, přístup k nim jim byl však odepřen nezákonným jednáním (resp. nečinností) samotného OAMP, proto jim nezbylo nic jiného, než se domoci svých práv svépomocí. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že není možné se k dosažení svých práv uchylovat k prostředkům stojícím mimo zákon, či poukazem na pomalý státní aparát omlouvat své trestné jednání. Pokud měly dovolatelky za to, že jednáním správního orgánu je porušováno jejich veřejné subjektivní právo (např. právo na informace, průtahy v řízení apod.), zákon jim nabízí legitimní prostředky obrany, jak takovou situaci řešit (např. zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, upravující nástroje ochrany před nečinností, a zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, obsahující zákonnou úpravu ochrany před průtahy v již zahájené činnosti správního orgánu). Výše uvedený argument dovolatelek je ve vztahu k ospravedlnění zvoleného postupu zcela lichý a nesnižuje společenskou škodlivost jejich činu. Je rovněž možné odkázat na přiléhavý argument soudu prvního stupně, že nezákonnost takového postupu je nutno vidět také v tom, že citlivé informace k jednotlivým osobám nebyly poskytnuty výhradně těmto osobám, nýbrž s nimi disponovali obvinění, kteří účastníky jednotlivých správních řízení vůbec nebyli (viz strana 186 odůvodnění rozsudku). Jak výstižně uvedl ve vyjádření k dovolání státní zástupce, škodlivost jednání je zvyšována i tím, že se v podstatě jednalo o obchodování s policejními informacemi, což zpochybňuje důvěryhodnost orgánů policie i státu navenek (to lze vztáhnout i na dovolání obviněného K. T.).
29. Není možné přisvědčit ani tomu, že se obviněné nesnažily získat žádnou výhodu, neboť právě rychlejší získání požadovaných informací postupem obcházejícím zákon je takovou výhodou. K argumentu, že nebyly motivovány ziskem, Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 168 ve vztahu k uloženým trestům poznamenal, že je naprosto zřejmé, že obviněné žádaly lustrace pro jiné své klienty a bezpochyby tak činily za úplatu, když za tyto lustrace obviněnému L. V. platily. Námitka dovolatelek, že za poskytnuté informace neposkytly L. V. žádnou úplatu, vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu (viz skutková věta v bodě II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).
30. Opakující se námitku týkající se nedostatku zavinění (tj. nevěděly, že obviněný L. V. získává informace protiprávně) a tvrzení, že jejich jednání nenaplňuje znaky návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, sice dovolatelky správně uplatnily pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Skutečnost, že obviněný L. V. získával požadované informace neoprávněně, musela být obviněným zcela zřejmá již z faktu, že L. V. ani ony samy nejsou účastníky řízení a nejsou zmocněni k tomu, aby nahlíželi do příslušných spisů OAMP. Musely si být rovněž vědomy toho, že ke zpracování jimi požadovaných záležitostí byl přístup ke spisu nezbytný, a že se jednalo o citlivé údaje, jež nebyly volně přístupné (viz strana 186 – 187 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto vzhledem k prostoru, okolnostem, platbám a zajišťování těchto informací jim muselo být naprosto zřejmé, že jde o neúřední, tedy nelegální postup (viz strana 165 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z výše uvedeného je patrné, že u dovolatelek šlo o úmyslné jednání; obviněné záměrně vyvolaly svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele, obviněného L. V., spáchat trestný čin. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu je proto správný a námitka dovolatelek zjevně neopodstatněná.
31. Ve vztahu k naplnění znaků návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je možné poznamenat, že bez toho, aniž by dovolatelky po obviněném L. V. požadovaly, aby jim opatřil požadované informace, které nebyly volně přístupné, obviněný L. V. by neměl žádného důvodu tak v jednotlivých konkrétních případech učinit. Jinými slovy prostředkem navedení byla jejich žádost, přičemž podle skutkových zjištění soudů v případech dovolatelek obviněný L. V. takovou „službu“ spočívající v lustraci určitých osob a získání konkrétních informací o správním řízení vykonával za úplatu. V tomto případě tak platí, že kdyby nebylo návodu, nedošlo by ani k trestnému činu; návod ze strany obviněných zde byl příčinou porušení trestním zákoníkem chráněného zájmu. Byly tudíž bezpochyby naplněny znaky návodu trestného činu, neboť obviněné svým jednáním úmyslně vzbudily v obviněném L. V. rozhodnutí spáchat konkrétní trestná jednání.
32. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnily dovolatelky v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však jejich dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
33. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných N. R., L. H. a A. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obviněný K. T. sice uvedl důvodnou námitku týkající se absence konkrétních ustanovení právních norem, které obviněný svým zaviněným jednáním porušil, ve výrokové části rozsudku, nicméně projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž ani řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného K. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
34. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 19. 6. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 14. 6. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu