ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.792.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 792/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2002 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 4 To 153/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 333/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 4 To 153/2002, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 3 T 333/2001. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a výroku o trestu, a to s odkazem na dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu zrušil rozhodnutí obou soudů a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný M. B. v době od 6. 5. 2000 do 5. 6. 2000 převzal od J. P. klíčky a osvědčení o technickém průkazu spolu s vozidlem zn. Mazda 323 F státní poznávací značky BZJ 20–62, které bylo dne 6. 5. 2000 odcizeno z parkoviště na D. ulici v B. a patřilo majitelce JUDr. E. W., odvezl je do obce S., okr. B.-v., požádal Ing. V. Č. o spolupráci při zajištění kupce na vozidlo, Ing. V. Č. pak zkontaktoval jako zájemce o koupi vozidla Ing. J. V., se kterým přijeli do obce S., kde mu Ing. V. Č. za spolupráce s obviněným nabízel vozidlo k prodeji za 70 000 Kč, přestože vůz měl hodnotu 328 500 Kč, a domluvili se, že k převzetí vozidla dojde dne 5. 6. 2000 po předání částky 35 000 Kč, avšak k tomu již nedošlo, neboť všichni byli zajištěni Policií ČR.
Obviněný v dovolání namítal, že nenaplnil znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože nemohl znát původ vozidla. Poukazoval na to, že vozidlo převzal s nepoškozenými zámky, s originálními nepoškozenými klíči, s originálním ovládáním alarmu a s originálem osvědčení o technickém průkazu. Vyjádřil názor, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle §252 tr. zák.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák.). Na rozdíl od toho se trestného činu podílnictví podle §252 tr. zák. dopustí ten, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Z hlediska výroku o vině a podaného dovolání je tedy spornou otázkou to, zda na straně obviněného je dáno úmyslné zavinění i ve vztahu k okolnosti, že vozidlo bylo odcizené. Na jedné straně lze připustit, že ve výroku o vině je posuzovaný skutek popsán způsobem, který dostatečně jasně nevyjadřuje takové skutkové okolnosti, z nichž by úmyslné zavinění obviněného vyplývalo. Na druhé straně však je třeba konstatovat, že jde jen o určitou nepřesnost, neúplnost, neobratnost či nevýstižnost p o p i s u skutku, a nikoli o situaci spočívající v tom, že by soudy ve skutkových zjištěních samotných neměly dostatečný podklad pro právní závěr o úmyslném zavinění obviněného.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně je zřejmé, že oba soudy opřely závěr o úmyslném zavinění obviněného o zjištěné skutečnosti týkající se okolností prodeje vozidla Ing. J. V. V tomto ohledu považovaly za významné to, že obviněný vozidlo odvezl z B. do obce S., ačkoli sám bydlel v B., a považovaly to za projev snahy obviněného vozidlo ukrýt. Za významné dále pokládaly to, že se zájemcem o koupi vozidla Ing. J. V. nejednal sám obviněný M. B. přímo, nýbrž prostřednictvím Ing. V. Č. jako třetí osoby, ačkoli sám obviněný jinak byl na místě jednání osobně přítomen, avšak zdržoval se opodál v automobilu, přičemž průběh jednání s Ing. J. V. ovlivňoval tak, že se od Ing. V. Č. nechal informovat a dával mu pokyny. V tom soudy spatřovaly projev snahy obviněného o to, aby kupujícímu byla utajena totožnost skutečného prodávajícího. Soudy shledaly významnou i tu skutečnost, že vozidlo bylo nabízeno za nápadně nízkou cenu. Ačkoli šlo o zánovní a jen mírně ojeté vozidlo bez zjevných závad či poškození (rok výroby 1998, najeto mírně přes 9 500 km), jehož tržní hodnota byla 328 500 Kč, obviněný požadoval jen 70 000 Kč a nakonec akceptoval dohodu, podle které kupující měl zaplatit 35 000 Kč ihned a zbývajících 35 000 Kč po dodání dokladů. To obviněnému mělo umožnit rychlý a hladký prodej vozidla.
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním závěrem obou soudů, že z uvedených okolností vyplývá úmyslné zavinění obviněného ve vztahu ke skutečnosti, že vozidlo bylo odcizené. Tento závěr nemůže být nijak zvrácen ani tím, co obviněný namítal v dovolání. Namítané okolnosti jsou se závěrem soudů o úmyslném zavinění obviněného slučitelné a logicky vysvětlitelné tím, že obviněný věděl, že spolu s vozidlem byly odcizeny klíče, ovládání alarmu a osvědčení o technickém průkazu. Okolnosti, za kterých obviněný nabízel vozidlo k prodeji, zcela evidentně a naprosto přesvědčivě ukazují na to, že obviněný věděl, že vozidlo bylo odcizené, a že chtěl vozidlo jako odcizené prodat. O úmyslném zavinění obviněného ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. tedy nemá Nejvyšší soud pochyb a považuje právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. za správnou. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl zjevně neopodstatněné dovolání obviněného.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že nijak nepřihlížel k námitce obviněného, že není pravda, že by vozidlo nabízel za 70 000 Kč a že nebyl u jednání mezi Ing. V. Č. a Ing. J. V. Tato námitka je námitkou skutkovou, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Tím se vymyká z rámce dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, nikoli však nesprávnost samotných skutkových zjištění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec