ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.8.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 8/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. D., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 3 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 3 T 6/2002, byl obviněný B. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se v období od 23. 3. 1994 do 28. 11. 1995 dopustil celkem šesti dílčími útoky, kterými v souvislosti s leasingovými smlouvami způsobil poškozeným, z části sám (body 1-4) a z části společným jednáním s dalšími osobami, celkovou škodu ve výši 3.687.447,- Kč. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
O odvolání obviněného a Okresního státního zástupce Plzeň-město, které bylo podáno v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu s tím, že je nepřiměřeně mírný, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 7 To 195/2007. Z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozenému správci konkursní podstaty JUDr. K. K. ohledně částky 1.347.428,20 Kč. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že obviněnému podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl opět zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 1 T 91/2002, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl i o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze do výroku o trestu. Poukázal na trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně v trvání 2 roků, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 5 let, ve kterém bylo zohledněno, že trestní stíhání bylo pro jednotlivé skutky postupně zahájeno v období od 8. 7. 1998 do 31. 3. 2000, přičemž sám na délce řízení neměl žádnou vinu. V jeho případě že byla zjevně překročena doba trvání trestního řízení 6 let, která je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva považována za odpovídající požadavku rychlosti řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale ve výjimečných a skutkově i právně složitých případech. Odvolací soud ale k uvedeným požadavkům nepřihlížel a zpřísněním trestu jej posunul do hranice, která by odpovídala trestu, který by mohl být uložen, pokud by ovšem nedošlo k nepřiměřeným průtahům v délce trestního řízení. Odvolací soud přitom nerespektoval ani zásadu presumpce neviny uvedenou v §2 odst. 2 tr. ř., když uvedl, že obviněný údajně i po spáchání projednávané trestné činnosti páchal obdobnou trestnou činnost. K tomu uvádí tři trestní stíhání, která proti němu jsou vedena, přičemž ve věci Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 2 T 126/2004, bylo trestní stíhání již pravomocně skončeno usnesením o zastavení trestního stíhání podle §231 odst. 1 tr. ř., za použití §223 odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože vzhledem k trestu, který obviněného již postihl a který jej podle očekávání postihne, je trest, k němuž může trestní stíhání vést, bez významu. Další dvě trestní stíhání u Okresního soudu v Opavě (2 T 45/2006) a Okresního soudu v Semilech (4 T 20/2007) skončila zcela zproštěním obžaloby, i když tato rozhodnutí dosud nenabyla právní moci. Obviněný se tak po podání obžaloby v této trestní věci 3 T 6/2002, žádné trestné činnosti nedopustil, když v žádném řízení, na které poukázal odvolací soud, nebyla jeho vina pravomocně prokázána. Obviněný proto navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, Nejvyšší soud sám rozhodl a uložil mu trest stejného druhu a výměry, jak byl uložen soudem I. stupně a předtím, aby bylo rozhodnuto podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněným uplatněný důvod dovolání nekoresponduje s jeho odůvodněním, protože se domáhá pouze odlišného posouzení otázky přiměřenosti trestu, kterým mu byl uložen v zákonné trestní sazbě ustanovení §250 odst. 3 tr. zák. Odvolací soud, že v uloženém trestu zohlednil trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby a jde o trest přiměřený všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu. Odvolací soud, že ani ve svém rozsudku neodkazoval na obviněným citovaná rozhodnutí. Státní zástupkyně neshledala ve věci ani extrémní rozpor mezi právním posouzením jednání obviněného a skutkovými zjištěními a závěrem navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případě, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nic ohledně nesprávného právního posouzení nenamítá. Naopak zaměřil dovolání i konkrétní námitky výslovně proti výroku o trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen. V tomto směru pak v podstatě namítá, že na rozdíl od soudu I. stupně soud odvolací nepřihlížel při ukládání trestu k zjevné nepřiměřenosti délky trestního řízení a dále, že mu odvolací soud uložil nepřiměřeně přísný trest, když v jeho neprospěch hodnotil v dovolání uvedená jiná trestní stíhání.
Dovolání obviněného není způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., protože námitky uvedené v dovolání neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mají účastníci soudního řízení právo na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody a čl. 4 Ústavy ČR svěřuje ochranu základních práv a svobod soudům. Shledá-li proto soud porušení základního práva nebo svobody, je povinen učinit opatření k zabránění dalšího jejich porušování a již existující porušení odčinit prostředky v rámci své pravomoci. Pokud by tedy soudy nižších stupňů z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nevyvodily závěry k ochraně práv jednotlivce, je ústavní povinností Nejvyššího soudu tuto ochranu poskytnout.
V daném případě ale soudy nižších stupňů tuto svoji povinnost splnily. Soud I. stupně výslovně uvedl, že s ohledem na velmi dlouhou dobu, která uplynula od spáchání činu, resp. s ohledem na délku samotného trestního stíhání, nebyl obviněnému ukládaný souhrnný trest zpřísňován co do druhu, nýbrž pouze co do výměry zkušební doby, a to jako kompenzace zjevně nepřiměřené délky trestního stíhání na které obviněný nemá vinu. Současně soud I. stupně uvedl, že bez této kompenzace by bylo namístě uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, jak navrhovala obžaloba. V rámci trestní sazby 2 léta až 8 let tak soud I. stupně uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Odvolací soud pak zpřísnění trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, po zhodnocení všech rozhodných skutečností v odůvodnění uvedených, když ve prospěch obviněného hodnotil i neúměrně dlouhou dobu délky řízení bez jeho zavinění, odůvodnil tím, že dlouhá doba od spáchání trestné činnosti nemůže být zohledněna do té míry, aby byl uložen pouze podmíněný trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Vedle přitěžujících okolností, které soud I. stupně vůbec neshledal, hodnotil odvolací soud výslovně ve prospěch obviněného, že se předmětného jednání dopustil před delší dobou a že délka řízení byla neúměrně dlouhá, tj. v uloženém trestu tyto skutečnosti kompenzoval, i když méně než soud I. stupně.
Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů se otázkou kompenzace neúměrně dlouhé doby trvání trestního řízení (i doby od spáchání činu) v uloženém trestu zabývaly a dovolací námitky obviněného směřují pouze do míry této kompenzace odvolacím soudem. Dovolání tak není v rovině námitky o neposkytnutí ústavní ochrany práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale pouze v rovině námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu, která je však v řízení o dovolání nepřípustná. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat pouze z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Z hlediska uloženého trestu lze dovolání podat pouze z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (není-li uložení trestu závislé na hmotněprávním posouzení, např. zda jsou podmínky pro uložení souhrnného trestu nebo zda jsou podmínky pro zvlášť nebezpečnou recidivu, kdy je nutno uplatnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), tj. pouze pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Protože rozhodování obecných soudů, v řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR), je výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšším soudem (ale i Ústavním soudem ČR – viz nález sp. zn. I ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007) takový, že námitku, kdy se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a tedy ji ani nekompenzovaly v uloženém trestu, lze uplatnit v rámci tohoto důvodu dovolání. Obviněný ale námitku o nezohlednění délky řízení neuplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) ale písm. g) tr. ř.
Na druhé straně i Evropský soud pro lidská práva neshledává porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces a na projednání věci v přiměřené lhůtě), pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem nepřiměřenou délku řízení kompenzovaly zmírněním trestu výslovným a měřitelným způsobem (rozsudek ve věci Beck versus Norsko, ze dne 26. 6. 2001). O takovýto případ jde i v této trestní věci B. D., když již soud I. stupně konstatoval, že nebýt nepřiměřené délky řízení, bylo by na místě uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, tj. minimálně trest odnětí svobody v trvání 5 let. Odvolací soud ale obviněnému uložil pouze trest u dolní hranice zákonné trestní sazby v trvání 3,5 roku.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš