ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.81.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 81/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 6. 2018 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných P. H. , a Š. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 50 To 205/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 20/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 10 T 20/2016, byl obviněný Š. P. sám uznán vinným pod bodem ad 1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, obvinění Š. P. a P. H. společně pod bodem ad 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný P. H. pod bodem ad 3) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. H. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 103/2015, ze dne 6. 10. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 449/2016, ze dne 20. 12. 2016. Obviněný Š. P. byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu a obviněnému bylo podle §85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku stanoveno přiměřené omezení spočívající v povinnosti zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek.
Trestných činů se obvinění dopustili tím, že obviněný „ Š. P. sám ad 1) dne 27. 6. 2015 kolem 23:00 hodin v P., na pláži O., V. B. rybníka Š. P. slovně napadl neznámou ženu a obsluhu baru spol. Jägermeister, K. S., a to nejméně tím, že u baru řekl neznámé ženě: „jestli to okamžitě nevypiješ, tak dostaneš takovou, že se nezvedneš, stejně jako včera", následně po ironické poznámce ohledně jeho chování k neznámé ženě ze strany obsluhy baru K. S., této řekl: „myslíš, že to neslyším, ty píčo“ a poté, co jej K. S. požádala o placení, jí řekl: "to, že si píča, tě vidím na očích, spočítám si, kolik mám zaplatit, sám", kdy uvedené obsluhy se slovně zastal M. K., kdy výše uvedeného jednání se dopustil nejméně před K. S., M. K., S. L., J. S., S. S., následně v době kolem 23.15 hodin slovně a fyzicky napadl stejnou neznámou ženu poblíž místa předchozího slovního napadení, a to nejméně tím, že ji držel rukou pod krkem, něco na ni křičel a také ji tahal za vlasy, ženy se slovně zastal M. K. a J. S., kdy obžalovaný na ně začal křičet, že vůbec neví, co on znamená, že je král P., že neví, co dokázal, kdy tohoto jednání se dopustil nejméně před M. K., J. S., M. L., S. L., S. S., ad 2) obvinění Š. P. a P. H. společně s dvěma nezjištěnými muži dne 28. 6. 2015 v době kolem 01.45 hodin v P., na pláži O., V. B. rybníka napadli obviněný Š. P. a obviněný P. H. poškozeného M. K., po předchozí slovní rozepři popsané pod bodem 1) mezi poškozeným a obviněným Š. P., a to nejméně tím, že obviněný Š. P. zastoupil poškozenému cestu a řekl mu: "myslíš si, že to takhle skončilo", kdy následně Š. P. volal na P. H. a řekl: "tak to je první" a otočil se ke skupině tří osob nacházejících se poblíž, kdy z této skupiny vyběhl obviněný P. H. a zaútočil na poškozeného, a to tak, že jej udeřil nejprve levým a pravým hákem na spánek, kdy poškozený si rukama kryl obličej, poté obviněný P. H. jej mlátil do toho krytu přesně nezjištěným počtem úderů, nejméně šestkrát rukou sevřenou v pěst, kdy poškozený si kryl rukama svůj obličej, a to do oblasti uší, spánku, dvakrát do krytu hlavy, do žeber a temene hlavy, následně se obviněný P. H. pokusil udeřit poškozeného kolenem do hlavy, a to tak, že poškozeného uchopil rukama vzadu na hlavě a chtěl mu dát kolenem do obličeje, kdy poškozeného zasáhl do krytu obličeje, obviněný P. H. poté poškozeného uchopil za pas a strhl jej na zem, kde jej nejméně osmkrát udeřil pěstí do hlavy, do žeber, zad, zátylku, do celého těla, poté jej udeřil nejméně dvakrát loktem do hlavy zezadu a ze strany hlavy, při těchto úderech na něj obviněný Š. P. křičel: „kde sou, ty zmrde, dělej, nebo tady chcípneš“, poté co poškozený řekl, že neví a že by mu to ani neřekl, byl chvíli klid a v době, kdy se poškozený snažil si sednout a opřel se o ruku, tak jej obviněný Š. P. kopl do zad velkou silou, což doprovodil dotazem: „neřekneš mně to“ a poté byl opět napaden ze strany obviněného P. H. do žeber pěstí nejméně třemi ranami, údery byly vedeny s velkou razancí, kdy při těchto úderech došlo u poškozeného ke fraktuře 6. a 8. žebra a způsobení traumatického pneumotoraxu vpravo, poškozený vlivem tohoto zranění nemohl mluvit, chrčel, poté neznámý muž ze skupiny osob nacházejících se na místě činu, řekl: "už se nehejbe, tohle už je moc", načež obviněný Š. P.zareagoval tak, že řekl: „hovno moc, to je ještě málo" a šlápl nohou na hlavu poškozeného a plivl na něj, výše uvedenému jednání nebo jeho částem byli nejméně přítomni J. Z., J. H., J. S., M. S. a A. K., dva zbývající muži ze skupiny, ve které na místo přišel obviněný P. H. - dosud nezjištění neznámí pachatelé, v průběhu fyzického útoku obviněného P. H. a obviněného Š. P. proti poškozenému M. K., tohoto obestoupili a aktivně bránili J. Z. při pokusu o pomoc napadenému, kdy J. Z. byl odstrkáván ze strany těchto mužů od místa napadení, kdy mu tito neznámí pachatelé řekli: "neser se do toho, je to jeden na jednoho, když mu pomůžeš, tak to odsereš taky", J. Z. nebyl při tomto zraněn, ke škodě na majetku u J. Z. nedošlo, při napadení došlo ke vzniku škody na majetku u poškozeného, byl mu rozbit displej mobilního telefonu Iphone 4S a byl mu poškozen zadní kryt předmětného telefonu, kdy dle odborného vyjádření činí celková škoda na majetku 1.200,- Kč; poškozený M. K. byl poté převezen záchrannou službou do Fakultní nemocnice Plzeň, kde byl hospitalizován na Chirurgické klinice FN Plzeň v době od 28. 6. 2015 do 1. 7. 2015, přičemž poškozený dle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství utrpěl zlomení 6. a 8. žebra vpravo v čáře pažní s nevelkým posttraumatickým pneumotoraxem v oblasti hrotu pravé plíce v šíři 18 mm, laterálně v šíři 10 mm, podvrtnutí krční páteře, tupé trauma lebky charakterizované krevním výronem při pravém oku, kdy pro uvedená zranění byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu pěti týdnů, kdy docházelo k hojení zlomených žeber, ad 3) obviněný P. H. sám dne 30. 7. 2015 v době kolem 19:00 hodin v obci L. u P., na ulici u domu, se společně s J. F., dostavil za poškozeným J. L., kdy tento nebyl doma, a proto jednal nejprve s J. L. st., kterému ukázal papír, o němž prohlásil, že je to směnka na 200 000 Kč, kterou dluží jeho syn, svědek řekl, že se mu to nelíbí a šel volat policii a dolů sešla jeho manželka M. L., mezitím se dostavil na místo jeho syn J. L. ml., který vysvětlil obžalovanému, jak směnka vznikla, načež mu obžalovaný odpověděl, že jej to vůbec nezajímá, že se přijel domluvit, a že příště přijede vymáhat, přičemž jeho matka se zeptala obviněného P. H., jak myslí vymáhat a obžalovaný popsal vymáhání ve stylu, že by jej zmlátili, hodili do kufru od auta a v lese by si kopal vlastní hrob, že takhle vypadá vymáhání a nyní si přijeli domluvit na splátkách směnky, a že příště to už bude horší, že příště přijedou vymáhat, poté ovšem na místo přijela hlídka PČR, kterou telefonicky přivolal otec poškozeného J. L., a jednání obviněného P. H., J. F. a další osoby nikterak dále nepokračovalo.“
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupkyně proti výroku o trestech v neprospěch obou obviněných. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 50 To 205/2017, podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali prostřednictvím svých obhájců řádně a včas dovolání oba obvinění.
Obviněný Š. P. podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Konkrétně namítl, že právní kvalifikace jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, byla užita naprosto nepřípadně, když z provedených důkazů podle něj vyplývá, že trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, nespáchal vůbec. Nemohl tedy spáchat zločin vydírání ve druhém odstavci. Soudy dále vůbec nehodnotily klíčovou výpověď svědka D. K. a nerespektovaly obecně platnou zásadu in dubio pro reo, při zjevné důkazní nouzi vůči jeho osobě. Obviněný je i nadále přesvědčen, že mu trestná činnost nebyla prokázána. Pokud jde o přečin výtržnictví, má za to, že vůbec nebylo prokázáno, že by kohokoli napadl. Žena, o které se v rozsudku hovoří, nebyla orgány činnými v trestním řízení ztotožněna a jednání tak hrubé intenzity, jak vyžaduje uvedený přečin, mu podle jeho názoru, nebylo prokázáno. Žádná žena si minimálně na nějaké napadení nestěžovala ani žádné napadení nehlásila. Svědci tvrdili, že ženu měl napadat muž balkánského typu, kdy obviněný uvádí, že jeho popisu to neodpovídá. V této souvislosti poukázal na zásadu in dubio pro reo, kterou měly soudy uplatnit a v případě důvodných pochybností rozhodnout v jeho prospěch. Obviněný připustil, že mu bylo prokázáno expresivnější chování vůči obsluze stánku s nápoji, což ovšem podle něj nezakládá naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví. Jeho jednání mohlo být bráno jako neslušné, ale měl v té době již „upito“ a obsluha to takovým způsobem i brala, jak podle obviněného vyplývá z jejich výpovědí. Pokud jde o zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku není podle obviněného zřejmé, jakým konkrétním jednáním se ho měl dopustit, neboť celé dokazování podle něj ukazovalo pouze na fyzické napadení poškozeného jednou neznámou osobou, kterou však rozhodně nebyl on. Soud podle obviněného přes množství provedených výslechů tyto nehodnotil korektně v jejich souhrnu, když se přiklonil k nepravděpodobné a ze znaleckého hlediska zcela vyvrácené výpovědi poškozeného M. K. Dále uvedl, že incident sledovaly desítky lidí a nikdo jiný než poškozený neuvádí, že by se měl fyzického incidentu mezi poškozeným a svalnatým blonďákem, jakkoli zapojovat on. V další části dovolání se obviněný zabýval důkazní situací. Uvedl, že ve věci bylo vyslechnuto 24 osob, avšak soudy jako směrodatnou zcela nekriticky přijaly výpověď poškozeného M. K. Podle obviněného ani jeden ze svědků nevypovídal, že by měl být poškozený napaden dvěma muži, z nichž jedním z nich měl být on. Pokud měl na místě incidentu vykřikovat věty, jak vypovídá pouze poškozený, museli by o tom vypovědět i další svědci. Skutečnost, že poškozený nehovoří pravdu, vyplývá podle obviněného ze znaleckého posudku a doplňující výpovědi znalkyně, z výpovědi svědka D. K., kterou podle něj soudy vůbec nehodnotily a z výpovědí všech dalších svědků, z nichž žádný nepotvrdil výpověď poškozeného. Obviněný dále rozebíral výpověď svědka D. K., který incident sledoval na vlastní oči a vypověděl, že byl po celou dobu incidentu s obviněným Š. P., který poškozeného ani nijak nenapadl ani nikoho nevydíral. Soudy však podle obviněného nehodnotily jeho výpověď ve vztahu k němu, ale pouze ve vztahu k obviněnému P. H. (str. 12 usnesení odvolacího soudu). Svědek D. K., přitom sledoval celý incident a v podstatě měl potvrdit, že se obviněný Š. P. incidentu neúčastnil. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se tzv. zásadou zákazu deformace důkazů. Má za to, že soudy náležitě výpověď D. K. nezachytily a nehodnotily. Obviněný má dále za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Podle obviněného z výpovědí očitých svědků vyplývá, že incident se odehrál napadením poškozeného svalnatým blonďákem. Tento byl podle obviněného jediným útočníkem a pachatelem veškerých negativních následků, které poškozený utrpěl. Obviněný zmínil znalecký posudek a výslech znalkyně z oboru zdravotnictví, který považuje za důležitý objektivní důkaz, ze kterého podle něj vyplývá, že násilí působící na poškozeného nemohlo být takové intenzity, jak poškozený uvádí, který tak podle obviněného celý incident velmi dramatizuje. Obviněný zdůraznil, že žádný ze svědků neuvedl jako útočníka Š. P. Jediným, kdo takto vypovídal, byl poškozený. Podle názoru obviněného je však nepravděpodobná výpověď poškozeného ohledně jeho pachatelství, vzhledem k rozporům výpovědi v přípravném řízení a u hlavního líčení a vzhledem k závěrům znaleckého posudku, zavádějící a nepravdivá, učiněná s cílem způsobit mu nepříjemnosti, ač se fyzického konfliktu vůbec neúčastnil. Skutečnost, že poškozený je studentem vysoké školy, z něj nedělá podle obviněného důvěryhodnějšího svědka. Soud by se měl zamyslet nad tím, proč žádný ze svědků výpověď poškozeného nepotvrdil. Při sebemenších pochybnostech je pak podle něj nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Obviněný Š. P. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. H. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu poukázal na způsob hodnocení důkazů soudy, které podle něj některé skutečnosti záměrně opomíjely a vycházely toliko ze skutečností, které byly pro jeho osobu usvědčující. Tímto postupem soudů bylo podle obviněného zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Podle obviněného soudy sice nezpochybňují výpovědi svědků, jež potvrzují, že se v době činu nacházel na jiném místě, avšak v podstatě presumují, že se přesto mohl na místo činu dostavit, aniž by provedly vyšetřovací pokus či rekonstrukci činu, aby ověřily časové možnosti, za kterých by bylo možno čin spáchat. Byl proveden pouze listinný důkaz, kdy policisté projeli trasu (bez účasti obhajoby) autem a tento údaj sdělili soudu. Návrh na doplnění dokazování v tomto směru nebyl soudy akceptován. Obviněný trvá na tom, že se v době činu nacházel na jiném místě. Závěr soudu, že se přesto na místě činu nacházel, se podle obviněného zakládá pouze na nesprávném odhadu. O odmítnutém návrhu na provedení rekonstrukce se odvolací soud nezmiňuje vůbec. Ignorováním důkazních návrhů odvolací soud podle obviněného porušil jeho právo na spravedlivý proces a uvedl, že zjištěný skutek byl nesprávným způsobem právně posouzen. Pokud jde o skutek pod bodem ad 2) ze skutkové věty nevyplývá, že by se nějak zapojil do trestného činu vydírání. Slovní projevy, ze kterých je dovozováno, že mělo jít o vydírání, jsou popsány pouze ve vztahu Š. P. k poškozenému M. K. Ze skutkové věty podle něj nevyplývá, že by byli se Š. P. předem domluveni, že užití násilí je prostředkem k donucení k něčemu. Nebylo podle něj ani prokázáno, že by slyšel to, co měl Š. P. říkat v průběhu napadení a měl být tedy srozuměn s tím, že jde o vydírání za užití násilí. Stejně tak nemohl být srozuměn s tím, že se na činu budou podílet další osoby, které budou vyvíjet nějakou činnost ve snaze mu pomoci. Podle obviněného to, že se osoby společně dostavily na místo činu, neznamená automaticky, že byly domluveny, že se do jednání jakkoli zapojí. Spolupachatelství čtyř osob ve vztahu ke zločinu vydírání, nebylo podle názoru obviněného prokázáno a ani okolnosti popsané ve skutku o spolupachatelství nesvědčí. Okolnosti popsané ve skutku podle obviněného odpovídají právní kvalifikaci podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 3) , nebyl tento tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, trestným činem. Skutkové okolnosti neodpovídaly zákonným znakům vydírání ani zákonným znakům žádného jiného trestného činu. Popis skutku vycházel z tehdejších výpovědí poškozených. Později poškozený a svědkyně M. L. uvedli jiné okolnosti, na základě nichž došlo k úpravě popisu skutku a odsouzení pro trestný čin vydírání. Podle obviněného bylo řízení zahájeno a vedeno nezákonně, bez náležitého skutkového podkladu a mělo dojít k jeho zastavení, ale tato námitka nebyla odvolacím soudem akceptována.
Obviněný P. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud, zrušil napadené rozhodnutí a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedla, že oba obvinění se ve své dovolací argumentaci zabývají pouze otázkami skutkovými, komentují rozsah dokazování a soudům vytýkají způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Takové námitky podle státní zástupkyně neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III
Oba obvinění ve svých řádně a včas podaných dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že oba obvinění postavili svá dovolání na námitkách, které byly součástí jejich obhajoby od počátku trestního řízení a náležitě se jimi zabýval již nalézací soud. Obdobné námitky uplatnili obvinění také ve svých řádných opravných prostředcích – odvoláních a dostatečně se jimi zabýval a vypořádal soud druhého stupně. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání obviněných je zřejmé, že jejich námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají.
Pokud jde konkrétně o dovolání obviněného Š. P., je nejprve nutné upozornit na nesprávně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . Obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že citovaný důvod dovolání má dvě alternativy. První jeho alternativa „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…“ má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, řádný opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. a v případě stížnosti zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhá jeho alternativa je vymezena slovy „…nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“. V projednávaném případě tak nepřicházelo v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě (jak to učinil obviněný), neboť odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, shledal jej nedůvodným a podle §256 tr. ř. jej zamítl. Přicházelo v úvahu jeho uplatnění ve variantě druhé.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný Š. P. byl uznán vinným spácháním přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [jednáním popsaným pod bodem ad 1)], zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným P. H. [jednáním pod bodem ad 2)]. Obviněný své jednání popsané pod body ad 1) a ad 2) popírá, resp. u jednání pod bodem ad 1) připouští, že na místě trestného činu byl, avšak doznává toliko jisté neshody s obsluhou baru (expresivnější výrazy pronesené v opilosti) a má za to, že takové (jím uznané) jednání nenaplňuje znaky výtržnictví. U jednání pod bodem ad 2) svou vinu zcela popírá a své jednání považuje za neprokázané.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svými námitkami především popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný Š. P. tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, ohledně obviněného Š. P., neshledal žádný rozpor, natož extrémní, který ostatně ani obviněný výslovně nevytýkal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného M. K. k jednotlivým bodům jednání, kterými byl obviněný uznán vinným. Skutková zjištění mají dále oporu v dalších důkazech (výpovědích svědků, znaleckém posudku, listinných důkazech, viz str. 18, 19 rozhodnutí soudu prvního stupně), jimiž byla ověřena věrohodnost výpovědi poškozeného.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 1) je obviněný usvědčován nejen výpovědí poškozeného M. K., ale také výpověďmi celé řady dalších svědků (K. S., M. L., J. S., S. S., S. L.), kteří obviněného Š. P. předmětný den viděli a identifikovali jako osobu, která se daného večera na hudební akci na B. rybníku dopouštěla velmi vulgárního jednání – slovního vulgárního napadání - vůči neznámé ženě a hrubého vulgárního jednání vůči obsluze baru (K. S.), přičemž uvedli, že agresivní jednání obviněného mělo stoupající tendenci, když po upozornění na své nevhodné chování, obviněný neznámou ženu znovu slovně vulgárně napadl a dokonce fyzicky atakoval tak, že ji držel pod krkem a tahal ji za vlasy. Jak správně uvádí oba soudy, je naprosto nerozhodné, že neznámá žena, jíž obviněný uvedeným způsobem napadl, nebyla ztotožněna, když popsané jednání obviněného bylo prokázáno očitým svědectvím uvedených svědků. Pokud obviněný v této souvislosti uvádí, že mu bylo prokázáno toliko expresivnější vystupování vůči obsluze baru a pouze ve vztahu k tomuto jednání pak namítá nenaplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví, není tato jeho námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť jde o námitku ve své podstatě skutkovou, kterou obviněný sám omezuje rozsah soudy zjištěného jednání, považuje hodnocení důkazů soudy za chybné a nabízí svou zúženou verzi průběhu skutkového děje, ke které měly podle něj dospět také oba soudy.
Na tomto omezeném skutkovém podkladě pak obviněný vznesl obecně hmotněprávní námitku, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty výtržnictví. Zjevná neopodstatněnost této námitky vyplývá z popisu skutku pod bodem ad 1), jak byl správně zjištěn na základě provedeného dokazování. Takovým jednáním pak obviněný nepochybně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tak, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že jiného napadl. Toto ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Napadení jiného je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Soudy přitom zcela správně hodnotily intenzitu, rysy a průběh útoku, zejména stoupající tendenci agresivity obviněného a posuzovaly okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Právní posouzení jednání obviněného pod bodem ad 1) jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je zcela přiléhavé a námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud dále shledal, že námitky obviněného Š. P. uplatněné u jednání pod bodem ad 2) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť jde toliko o námitky skutkové, jimiž obviněný zcela popírá skutková zjištění soudů a nadále se domnívá, že provedeným dokazováním nebyla jeho vina prokázána. Obviněný zejména brojí proti věrohodnosti výpovědi poškozeného M. K., má za to, že soudy bagatelizovaly výpověď D. K. a domnívá se, že nebyla prokázána jeho účast na jednání pod bodem 2). Dokazování považuje, i přes jeho rozsáhlost, za nedostatečné pro uznání jeho viny. Obviněný takovými námitkami popírá skutková zjištění soudů učiněná na základě provedeného dokazování, jimž byla zcela vyvrácena jeho obhajoba, že se jednání pod bodem ad 2) vůbec neúčastnil. Také u tohoto jednání popsaného pod bodem ad 2), které má zcela zjevně souvislost s jednáním popsaným pod bodem ad 1) výroku o vině, mají skutková zjištění soudů odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného M. K. Tedy osoby, jíž se bezprostředně dotýkalo jak jednání obviněného pod bodem ad 1), když vytýkal obviněnému Š. P. jeho vulgární a agresivní jednání vůči neznámé ženě a vůči obsluze baru, tak následné navazující jednání pod bodem ad 2) obviněných Š. P. a P. H. vůči jeho osobě, jako nepochybný akt odvety za předchozí snahu poškozeného zabránit obviněnému Š. P. v dalším nevhodném chování a projevené agresi. Výpověď poškozeného navíc rozhodně nestojí osamocená (jak se snaží namítat obviněný), ale je podporována dalšími četnými ve věci provedenými důkazy (viz str. 8 – 19 rozhodnutí nalézacího soudu). Skutečnost, že se obviněný zapojil do jednání tak, jak je popsáno pod bodem ad 2) výroku o vině (tedy zejména slovně a poté i fyzicky), je prokazována zejména podrobnou a neměnnou výpovědí poškozeného a dále například výpověďmi očitých svědků J. H. a J. Z., kteří jednak bezpečně poznali osobu obviněného P. H. jako osobu, která fyzicky útočila na poškozeného a zároveň označili obviněného Š. P. jako osobu přítomnou a účastnou na útoku, která na poškozeného ukázala rukou se slovy v tom smyslu, že „to je on“, přičemž na tento pokyn obviněný P. H. začal útočit (viz str. 8 – 10 rozhodnutí nalézacího soudu; str. 10 – 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Výpovědi dalších osob, očitých svědků, dotváří ucelený obraz celého agresivního útoku vedeného ve společném úmyslu obou obviněných (za přispění dalších dvou osob) proti poškozenému. Skutečnost, že očití svědci nevnímali útok na poškozeného do všech podrobností jako on sám, byla zapříčiněna situací na místě a zejména účastí dalších dvou (neztotožněných) osob při útoku, jejichž úkolem bylo evidentně umožnit obviněným Š. P. a P. H. nerušeně fyzicky napadnout poškozeného a další osoby, které vyčítaly Š. P. jeho předchozí hrubé chování, dokončit útok a především odrazovat kolem stojící svědky od snah pomoci poškozenému. Š. P. se do útoku zapojil nejdříve verbálně, v podstatě jako popud k útoku pro P. H., následně ale také přímým fyzickým útokem, kopem do poškozeného v průběhu jeho napadání, když bylo zřejmé, že označit další osoby, které rovněž chtěli napadnout, poškozený nechtěl a nutil jej k tomu za použití násilí, které na něj vyvíjeli. Útok navíc podle výpovědí trval krátce, byl však velmi intenzivní. Soudy neměly důvod nevěřit výpovědi poškozeného M. K., který se v podstatě sám ocitl v centru agresivního útoku, kdy oba obvinění i další osoby evidentně postupovali ve vzájemné shodě za tím účelem, aby poškozeného zbitím „potrestali“. V průběhu tohoto útoku jej pak násilím nutili k tomu, aby jim poskytl pro ně podstatné informace, tedy kde jsou další osoby, které si „dovolily“ obviněného Š. P. kritizovat za jeho předchozí výtržnické jednání a bránit mu v něm. Výpověď poškozeného není znevěrohodněna ani výpovědí svědka D. K., kamaráda obviněného Š. P., který v podstatě potvrdil, že byl s Š. P. daného dne na předmětné hudební akci, avšak vypověděl, že se těsně před koncem akce rozdělili. Nevěděl o tom, že by měl mít Š. P. nějaký konflikt (str. 14, 15 rozhodnutí nalézacího soudu, 1071e tr. spisu). Viděl sice, že tam došlo k nějaké „šarvátce“ (str. 15 rozhodnutí nalézacího soudu), ale ač o ní vypovídal neurčitě a nemůže říci, zda tam byl obviněný P. H., tak pokud jde o obviněného Š. P. naopak s určitostí ví, že ten tam nebyl. Výpověď tohoto svědka soudy dostatečně hodnotily a zcela oprávněně uzavřely, že obviněného z účasti na útoku nevyviňuje (str. 12 rozhodnutí odvolacího soudu). Ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 562 tr. spisu) a výpovědi znalkyně u hlavního líčení (č. l. 1115 tr. spisu) nelze dovozovat nevěrohodnost poškozeného (jak se opakovaně snaží namítat obviněný), když znalecký posudek hodnotí toliko objektivně vzniklá zranění poškozeného, pouze tato jsou obviněným kladena za vinu a této znalkyni nepřísluší hodnotit věrohodnost výpovědi.
Nejvyšší soud uzavřel, že soudy prvního a druhého stupně ve vztahu k obviněnému Š. P. se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného Š. P.. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
S ohledem na námitku obviněného Š. P. o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že především jde o námitku procesní s tím, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Námitky uplatněné obviněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z podstatné části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání obviněného Š. P. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Obviněný P. H. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný P. H. byl uznán vinným spácháním zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným Š. P. [jednáním pod bodem ad 2)] a spácháním přečinu vydírání podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [jednáním pod bodem ad 3)]. Obviněný uplatnil námitky vůči oběma bodům výroku o vině.
Pokud jde o jednání popsané pod bodem ad 2), svou vinu zcela popírá a nadále zdůrazňuje, že na místě činu vůbec nebyl, soudy podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy, a to výrazně v jeho neprospěch. Namítá také, že jednání pod bodem ad 2) bylo nesprávně právně posouzeno, neboť ze skutkové věty podle něj nevyplývá, jak se měl zapojit do trestného činu vydírání, když slovní projevy, z nichž je vyvozováno vydírání je popsáno pouze ve vztahu k obviněnému Š. P. Nebylo podle obviněného prokázáno, že byli s Š. P. předem domluveni a že by byl srozuměn s tím, že užití násilí je spojeno s donucením k něčemu.
Z obsahu této části dovolání je zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé ani ohledně obviněného P. H., neshledal žádný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného M. K. k jednání pod bodem ad 2), jímž byl obviněný uznán vinným. Skutková zjištění mají dále oporu v dalších důkazech (výpovědích svědků, znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, listinných důkazech, viz str. 18, 19 rozhodnutí soudu prvního stupně), jimiž byla ověřena věrohodnost výpovědi poškozeného. Skutečnost, že se obviněný P. H. nacházel uvedeného dne na místě činu, a že popsaným způsobem provedl útok proti poškozenému M. K., vyplývá z celé řady provedených důkazů. Především to byl Š. P., kdo vypověděl, že P. H. byl přítomen uvedeného dne na hudební akci u B. rybníka. Z výpovědi poškozeného M. K., kterou soudy shledaly věrohodnou, vyplývá, že Š. P. a P. H. identifikoval jako osoby, které ho napadly. O zapojení obviněného P. H. na napadení poškozeného shodně vypovídá také celá řada očitých svědků (př. J. Z., J. H., J. S., R. N.). Provedeným dokazováním (výslechem známých obviněného P. H.) naopak nebylo prokázáno, že by byl obviněný P. H. po celou dobu přítomen jako ochranka v baru Paparazzi (jak se snaží obviněný namítat). Soudy se dostatečně v této souvislosti zabývaly návrhy obviněného na doplnění dokazování, avšak shledaly je s ohledem na dosud provedené důkazy nadbytečnými, když obviněný P. H. byl bezpochyby jako útočník na poškozeného ztotožněn. Obhajoba obviněného v tomto směru, byla zcela vyvrácena. Uvedené námitky ani nelze, jako námitky skutkové, pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Jako jedinou hmotněprávní shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že mělo být jeho jednání kvalifikováno pouze jako přečin ublížení na zdraví a nikoli také jako zločin vydírání, když nebyla prokázána předchozí domluva mezi obviněnými, jakož i nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že jeho násilné jednání bude užito k donucení poškozeného. Nutno zdůraznit, že i tato námitka byla součástí obhajoby obviněného od počátku trestního řízení, zabývaly se jí a vypořádaly se s ní již oba soudy ve věci činné. Nejvyšší soud tuto námitkou shledal zjevně neopodstatněnou.
Především je zřejmé, že obviněný P. H. byl uznán vinným spolu s Š. P. (přičemž trestného jednání se dále dopustily ještě další dvě neustanovené osoby) spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku na zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde také tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona , když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. Podle judikatury spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. V., sv. VII roč. 1925, rozhodnutí publikované pod č. 2180/1925, - „spolupachatelství nevyžaduje, by každý spolupachatel spolupůsobil od prvopočátku při celé trestné činnosti a by případná úmluva předcházela započetí činnosti“). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr. ) . Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání [ŠÁMAL, Pavel. §23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012].
Aplikujeme-li výše uvedené zásady na tento případ, pak je ve světle skutečností, které byly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány (předchozí konflikt obviněného Š. P. s poškozeným M. K., J. S. a M. L., přítomnost obou obviněných - Š. P., P. H. a dalších dvou osob - při následném konfliktu s poškozeným M. K., slova pronášená obviněným Š. P. před útokem a během útoku obviněného P. H. na poškozeného, svědky popisované bránění ze strany dvou osob v jejich snaze pomoci poškozenému), zcela evidentní, že obviněný Š. P. a P. H. jednali při fyzickém útoku na poškozeného ve shodě (ještě spolu s dalšími dvěma osobami), tedy, že byli na útoku domluveni. Jejich dohoda o společném postupu je zřejmá především z vyjádření obviněného Š. P. „ tak to je první “, před útokem prováděným podle svědků tím, že Š. P. na poškozeného (s nímž měl předchozí konflikt) ukázal rukou a v podstatě dal pokyn obviněnému P. H. k fyzickému útoku na něj. Již z takto pronesené věty, jakož i z dalších slovních projevů obviněného Š. P. během útoku, muselo být obviněnému P. H. zřejmé, že účelem násilí páchaném na poškozeném byla odplata za předchozí kritiku chování Š. P., k čemuž následně přistoupila i snaha dostat z poškozeného informaci, kde se nachází další osoby, které byly s Š. P. v předchozím konfliktu. O dohodě mezi obviněnými o útoku na poškozeného a další osoby, resp. že Š. P. obviněného P. H. spravil o svém konfliktu s poškozeným a dojednali společný postup, svědčí také skutečnost, že sám P. H. neměl důvod na poškozeného útočit. Není podstatné, jak namítá obviněný P. H., že nebyli předem domluveni na získání nějaké informace a nebyl předem srozuměn s tím, že užití násilí je spojeno s donucení k něčemu a tedy s vydíráním. Z provedených důkazů je zřejmé, že důvodem jeho příchodu na místo napadení poškozeného M. K. bylo „potrestat“ jej a další osoby za to, že si vůbec dovolily vytýkat obviněnému Š. P. jeho vulgární slovní a následně i násilné fyzické jednání uvedené v bodě 1) rozsudku. Právě proto obviněný Š. P. tyto osoby na místě hledal, poškozeného označil jako prvního a následně, v průběhu jeho bití obviněným P. H., na něj křičel, aby mu řekl, kde jsou další tyto osoby a se slovy „neřekneš mi to“ jej také sám fyzicky napadl kopnutím do zad, přičemž poté byl opět hrubě fyzicky napaden obviněným P. H. V průběhu fyzického napadání poškozeného tak oba obvinění násilím nutili poškozeného, aby jim označil i další osoby, které chtěli již od počátku rovněž z výše uvedeného důvodu fyzicky napadnout a „potrestat“. Obviněný P. H. tak jednal ve shodě s obviněným Š. P. a jejich předchozí dohodou o „potrestání“ daných osob, a jako osoba bezprostředně přítomná také musel vnímat hlasitě pronášené požadavky Š. P. vůči poškozenému na označení dalších osob, které byly v souladu s jejich úmyslem „potrestat“ je tímto způsobem všechny. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy zcela důvodně uzavřely, že obvinění se popsaného jednání dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na obou trestných činech. Námitka obviněného P. H. o nesprávném posouzení jeho jednání jako spolupachatelství na zločinu vydírání, je proto zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 3) obviněný namítl, že skutek jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, nebyl podle něj trestným činem. Popis skutku vycházel z tehdejších výpovědí poškozených. Později poškozený a svědkyně M. L. uvedli jiné okolnosti, na základě nichž došlo k úpravě popisu skutku, což vedlo podle obviněného k jeho odsouzení pro trestný čin vydírání. Podle obviněného bylo řízení vedeno nezákonně, bez náležitého skutkového podkladu a mělo dojít k jeho zastavení. Soudy pak doplnily skutkový stav tak, že se z jeho jednání stal trestný čin. Soudy tak podle obviněného nesprávně hmotněprávně posoudily skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě.
Z uvedených námitek je zřejmé, že obviněný své jednání pod bodem ad 3) v podstatě nepopírá, avšak nepovažuje ho za trestné. Má za to, že skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě nebyl trestným činem, až doplněním popisu skutku soudem prvního stupně, došlo k tomu, že z netrestného jednání se stalo jednání trestné. Obviněný popisuje svou verzi průběhu skutkového děje a nevidí v ní naplnění znaku žádného trestného činu. Takové námitky však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky vycházejí evidentně ze subjektivního hodnocení skutkového stavu obviněným. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při posuzování správnosti právního posouzení skutku ze skutkových zjištění učiněných soudem a tedy uvedených ve výroku o vině rozsudku.
V uvedené věci je nutno podotknout, že trestní stíhání bylo zahájeno pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 5 tr. spisu). Obžaloba byla podána pro skutek kvalifikovaný jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 802 tr. spisu). Popis skutku se shoduje.
Je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek" a „popis skutku." Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Je třeba uvést, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně se sice odlišuje od popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v žalobním návrhu, avšak Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek.
Nejvyšší soud akceptuje právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž touto úpravou popisu skutku byla totožnost skutku zachována, neboť byla zachována totožnost jednání, které spočívalo v tom, že obviněný pohrůžkou násilí jiného nutil, aby něco konal. Došlo pouze k upřesnění vyjádření pohrůžek obviněného P. H., který předmětného dne přijel zcela neakceptovatelným způsobem řešit proplacení směnky J. L. ml. Popis skutku byl doplněn na základě výpovědi svědkyně M. L. a J. L. ml. (hlavní líčení ze dne 9. 12. 2016, č. l. 1114 tr. spisu). Nutno však zdůraznit (stejně jako uvádí krajský soud na str. 13 svého rozhodnutí), že výpověď J. L. ml. v hlavním líčení se nelišila od jeho výpovědi z přípravného řízení a byla také zcela v souladu s výpovědí M. L. ohledně pohrůžek, které obviněný P. H. užil při jednání s nimi. Nejvyšší soud uzavírá, že tato dílčí změna popisu skutku nijak nemění podstatu jednání obviněného, jak je popisováno orgány činnými v trestním řízení od počátku trestního řízení. Soudy pak zcela důvodně a správně kvalifikovaly skutek jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud uzavírá, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem. Při hodnocení důkazů se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obou obviněných. Jestliže v dovolání obvinění tuto obhajobu opakují, lze proto odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Protože podstatná část námitek obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a hmotněprávní námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou, bylo také dovolání obviněného P. H. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jsou pachateli předmětných činů. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu