ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.88.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 88/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 3. 2010 o dovolání obviněného Ing. J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 36/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, byl obviněný Ing. J. T. uznán vinným pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák., §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §171 odst. 2 tr. zák., §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na 4 měsíce.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti B. D. , a. s., se pokusil odstranit majetek této společnosti, neboť dne 7. 5. 2007 za tuto obchodní společnost uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností E. , s. r. o., ohledně prodeje nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 621 v katastrálním území H. za částku 55.455.000,- Kč s tím, že návrh na vklad vlastnického práva obchodní společnosti E. , s. r. o., do katastru nemovitostí byl dne 10. 5. 2007 doručen Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, i když Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 19 Nc 5458/2007, vydaným podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. Lucie Jamborové ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 1438/07, rozhodl o vymožení pohledávky Města Oslavany jako oprávněného ve výši 2.250.000,- Kč s příslušenstvím proti obchodní společnosti B. D. , a. s., a proti další akciové společnosti, v níž byl obviněný předsedou představenstva, jako povinným, přičemž podle bodu IV citovaného usnesení nesměl žádný z povinných po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem a toto usnesení bylo spolu s exekučními příkazy obviněnému doručeno dne 29. 3. 2007 exekutorem. Podle dalších zjištění Městského soudu v Brně nedošlo ke zcizení nemovitostí podle kupní smlouvy z toho důvodu, že katastrální úřad dne 11. 7. 2007 zamítl návrh na vklad vlastnického práva.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitky směřující proti tomu, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti. V tomto postupu Krajského soudu v Brně spatřoval porušení ustanovení §205 odst. 2 tr. ř., §202 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojil námitky uplatněné v tom smyslu, že z jeho strany nešlo o trestný čin, resp. pokus trestného činu. V tomto ohledu zdůraznil, že kupní smlouva byla absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. a jako taková nemohla způsobit žádné porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním právem. Kromě toho namítl, že jeho jednání nesměřovalo k poškození Města Oslavany jako oprávněného, ale naopak k uspokojení jeho pohledávky, a toto tvrzení podepřel tím, že v kupní smlouvě bylo ujednání, podle něhož kupující poukáže část kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč nejpozději do 30. 8. 2007 na účet Města Oslavany. Vytkl, že ačkoli pohledávka oprávněného činila asi 2.000.000, Kč, exekuce směřovala proti majetku v hodnotě přes 50.000.000,- Kč. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ustanovení §205 odst. 2 tr. ř., §202 odst. 2 tr. ř., jejichž porušení obviněný namítl ve vztahu k postupu Krajského soudu v Brně, se netýkají veřejného zasedání, nýbrž hlavního líčení. Citovaná ustanovení nejsou aplikovatelná na veřejné zasedání ani prostřednictvím ustanovení §238 tr. ř., neboť toto ustanovení spojuje přiměřené užití ustanovení o hlavním líčení jen s veřejností, řízením, počátkem a odročením veřejného zasedání. Pokud jde o přítomnost při veřejném zasedání, má trestní řád zvláštní úpravu v ustanovení §234 tr. ř., která je ve vztahu k veřejnému zasedání konaném o odvolání doplněna ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. Z těchto ustanovení vyplývá, že odvolací soud nemůže konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného pouze tehdy, jestliže obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody (ledaže by obviněný výslovně prohlásil, že se účasti při veřejném zasedání vzdává). To znamená, že pokud obviněný není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může odvolací soud při splnění podmínky včasného předvolání, příp. vyrozumění (§233 odst. 1, 2 tr. ř.) konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného zásadně kdykoli bez ohledu na to, co je důvodem nepřítomnosti obviněného a zda se obviněný případně omluvil.
Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání, v němž rozhodl napadeným usnesením, za situace, kdy obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán v souladu s ustanoveními §233 odst. 1, 2 tr. ř. Pro úplnost lze dodat, že obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, což by mohlo být z hlediska trestního řádu jediným důvodem vylučujícím konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (§263 odst. 4 tr. ř.). Postupem Krajského soudu v Brně nebylo porušeno žádné ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Okolnost, že obviněný se omluvil, požádal o odročení veřejného zasedání a předložil doklad o své pracovní neschopnosti, nemá v uvažovaném ohledu žádný význam.
Postup odpovídající trestnímu řádu musí zároveň respektovat také ústavně garantovaná práva obviněného. Proto vyvstává otázka, zda konání veřejného zasedání, v němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením, nebylo porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
V posuzovaném případě bylo ve veřejném zasedání, které konal Krajský soud v Brně dne 1. 10. 2009, jen vyhlášeno napadené usnesení. Ve skutečnosti šlo o odročené veřejné zasedání. Původně se veřejné zasedání konalo dne 26. 2. 2009 a tomuto veřejnému zasedání byl obviněný přítomen s tím, že měl reálnou možnost vyjádřit se k projednávané věci, přednést své návrhy atd. Této možnosti obviněný také využil. Lze konstatovat, že ve veřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2009 byla věc před Krajským soudem v Brně jako odvolacím soudem meritorně v celém rozsahu projednána až na to, že nebylo vyhlášeno rozhodnutí. Obviněný totiž v průběhu veřejného zasedání uplatnil návrh týkající se vyloučení soudce Krajského soudu v Brně a návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Brně a na její přikázání jinému krajskému soudu. Za tohoto stavu bylo veřejné zasedání odročeno za tím účelem, aby věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jednak k rozhodnutí o stížností obviněného proti usnesení, že soudce Krajského soudu v Brně není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, jednak k rozhodnutí o návrhu obviněného na odnětí věci Krajskému soudu v Brně a na její přikázání jinému krajskému soudu. Poté, co Vrchní soud v Olomouci rozhodl o zamítnutí stížnosti obviněného, a poté, co rozhodl, že věc se Krajskému soudu v Brně neodnímá, došlo k tomu, že Krajský soud v Brně nařídil veřejné zasedání na 1. 10. 2009, v němž v podstatě jen vyhlásil napadené usnesení. V tomto veřejném zasedaní zejména nebyly prováděny žádné důkazy ani jiné úkony, kterými by bylo napadené usnesení nějak obsahově či jinak meritorně podmíněno. Pokud Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání dne 1. 10. 2009 v nepřítomnosti obviněného, evidentně nešlo o stav, který by spočíval v tom, že by obviněnému bylo znemožněno před odvolacím soudem osobně vystupovat, vyjádřit se k věci, učinit návrhy potřebné pro uplatnění práva na obhajobu apod. Rozhodně tedy nešlo o takový zásah do ústavně garantovaného práva na projednání věci ve vlastní přítomnosti, který by se nějak dotýkal celkového charakteru procesu jako procesu spravedlivého (č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Navíc ze samotné okolnosti, že obviněný byl ve stavu pracovní neschopnosti a že se po předcházející hospitalizaci nacházel v domácím léčení, bez dalšího ještě nevyplývá, že se k veřejnému zasedání fakticky nemohl dostavit a že mu jeho zdravotní stav skutečně bránil v účasti při veřejném zasedání.
Z toho všeho je jasné, že k žádnému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání nedošlo.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo zmařil nebo podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, že zcizil věc, které se takové rozhodnutí týká. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. bylo jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z kterého v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák., §171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Podstatné je, že tu byl především exekuční titul, jímž byl vykonatelný rozhodčí nález, dále rozhodnutí soudu o nařízení exekuce a konečně na to navazující exekuční příkazy vydané exekutorem. Tím se nemovitosti obchodní společnosti B. D. , a. s., staly věcí, které se týká rozhodnutí soudu, a to v tom smyslu, že nabyly povahy majetku, který byl postižen exekucí, v důsledku čehož bylo uvedené obchodní společnosti jako povinnému zakázáno převést tento majetek na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Tento stav byl nastolen dne 29. 3. 2007, kdy exekutor doručil obviněnému usnesení soudu o nařízení exekuce a exekuční příkazy.
Uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2007, podle níž předmětem prodeje byly nemovitosti obchodní společnosti B. D. , a. s., jako majetek postižený exekucí, bylo aktem, který evidentně směřoval k tomu, aby exekuce prodejem nemovitostí nemohla být provedena a aby tak byl zmařen výkon rozhodnutí soudu o nařízení exekuce.
Namítaná neplatnost kupní smlouvy (§47 odst. 4 exekučního řádu, §39 obč. zák.) nic nemění na tom, že její uzavření bylo ze strany obviněného jednáním směřujícím k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu byl zmařen, zvláště když bezprostředně na uzavření kupní smlouvy navazovalo podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný. Pokud by byla naznačená myšlenka dovedena do krajnosti, nutně by vedla až k absurdním závěrům, při nichž by byla nepřípustně vyloučena odpovědnost za široký okruh trestných činů páchaných v praxi převážně nebo ve výrazné míře právě jednáním, které má navenek podobu právních úkonů. Tyto úkony by na jedné straně směřovaly k uskutečnění zločinného záměru a byly by již z tohoto důvodu neplatné, avšak jejich neplatnost by zároveň byla okolností vylučující trestnost činu. Taková konstrukce je nepřijatelná. (K otázce spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.)
Od toho je třeba odlišovat podpůrnou funkci trestní represe, tak jak to vyplývá z principů, na kterých je založen demokratický právní stát. V této spojitosti vyvstává požadavek, aby trestní represe nebyla uplatňována v případech, kdy to není nutné a kdy lze nápravu narušených poměrů účinně a dostatečně zajistit s použitím institutů jiných právních odvětví. Samotná neplatnost právního úkonu, jehož prostřednictvím byl spáchán posuzovaný čin, nemusí v konkrétním případě garantovat odpovídající ochranu dotčených zájmů, zvláště když neodstraňuje rozpor mezi faktickým stavem a právním stavem.
V posuzovaném případě učinil obviněný v podstatě vše, co bylo z jeho hlediska nutné k dosažení stavu, při němž by exekucí nemohl být postižen nemovitý majetek, který byl předmětem uzavřené kupní smlouvy. Pokud by katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, byl by s účinky ode dne podání návrhu na povolení vkladu považován za vlastníka uvedeného majetku kupující vzhledem ke konstitutivnímu významu vkladu a odstranění tohoto stavu by bylo záležitostí poměrně komplikovaného řízení. Navíc nelze pominout, že při rozhodování o povolení vkladu katastrální úřad primárně ani nepřezkoumává platnost právního úkonu, ale posuzuje ho z jiných hledisek, která jsou specifikována v §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže by v katastru nemovitostí byl kupující po povolení vkladu uveden jako vlastník, bylo by bez dosažení změny tohoto zápisu nemožné exekucí postihnout nemovitosti, ohledně nichž byla uzavřena kupní smlouva, byť byla neplatná. Okolnost, že kupní smlouva byla uzavřena neplatně, by totiž automaticky sama o sobě nebyla s to odstranit z katastru nemovitostí zápis, který by v důsledku povolení vkladu konstituoval vlastnické právo kupujícího. Vznikl by tedy stav, kdy by tu byla neplatná kupní smlouva na straně jedné a vlastnické právo kupujícího zapsané cestou vkladu do katastru nemovitostí na straně druhé. Rozpornost tohoto stavu by nemohla být konvalidována bez dalšího pouhou neplatností kupní smlouvy.
Ujednání, které bylo pojato do kupní smlouvy a podle kterého měl kupující do 30. 8. 2007 poukázat část kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč na účet Města Oslavany, je velmi dobře slučitelné se závěrem soudů, že obviněný jednal v úmyslu zmařit výkon rozhodnutí soudu, a nikoli v úmyslu uspokojit pohledávku oprávněného. Očividně to vyplývá již z časové návaznosti jednotlivých aktů posuzovaného jednání a ze samotné konstrukce zmíněného ujednání. Obviněný uzavřel kupní smlouvu dne 7. 5. 2007. Návrh na povolení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí byl podán dne 10.5.2007. Rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu nebylo nijak vázáno na podmínku, že kupující částku 3.000.000,- Kč na účet Města Oslavany skutečně poukáže, ani na podmínku, že Město Oslavany bude s povolením vkladu souhlasit. Pokud by katastrální úřad, který rozhodl dne 11. 7. 2007, vklad povolil, byl by v katastru nemovitostí s účinky od 10. 5. 2007 jako vlastník nemovitostí zapsán kupující, a to bez ohledu na okolnost, zda skutečně poukázal či v budoucnu poukáže uvedenou částku na účet Města Oslavany. Po podání návrhu na povolení vkladu z ničeho nevyplývala pro katastrální úřad nějaká povinnost vyčkávat s rozhodnutím na dobu po 30. 8. 2007 nebo dokonce zkoumat, zda kupující poukázal prostředky na účet Města Oslavany. Katastrální úřad ostatně zamítl návrh na povolení vkladu z důvodu, že prodávající strana byla omezena rozhodnutím soudu a exekučním příkazem ve smluvní volnosti týkající se věcí, které byly předmětem právního úkonu. Návrh na povolení vkladu tedy byl zamítnut z důvodu, který s otázkou poukázání prostředků na účet Města Oslavany nijak nesouvisel. Kupní smlouva, tak jak byla uzavřena, Městu Oslavany jako oprávněnému rozhodně nezaručovala uspokojení jeho pohledávky kupující stranou. Jestliže by úmyslem obviněného skutečně bylo uspokojení pohledávky oprávněného, bylo by logické, aby uzavřená kupní smlouva byla z hlediska tohoto cíle koncipována podstatně jinak, např. aby uspokojení pohledávky Města Oslavany bylo garantováno složením příslušné části kupní ceny ve prospěch Města Oslavany již před podpisem smlouvy do notářské či advokátní úschovy apod.
Úmysl obviněného zmařit výkon rozhodnutí soudu nijak nevyvracejí ani námitky týkající se nedostatku vstřícnosti Města Oslavany k návrhům obviněného ve stadiu po nařízení exekuce. Nedůvěra a obezřetnost funkcionářů Města Oslavany ohledně toho, že obchodní společnost E. , s. r. o., jako kupující skutečně poukáže na účet města částku 3.000.000,- Kč, měla reálný základ v tom, že V. K. , který podepsal kupní smlouvu za obchodní společnost E. , s. r. o., byl do obchodního rejstříku zapsán jako společník a jednatel této společnosti dne 30. 4. 2007, tedy v době po nařízení exekuce, navíc za okolností vyvolávajících dojem, že se v tomto postavení ocitl z popudu obviněného a že je osobou postupující v zájmu obviněného. Kromě toho i celkový koncept způsobu úhrady kupní ceny, který spočíval ve splátkách a byl závislý na hypotečním úvěru od banky, vyvolával logickou obavu z nedostatečné solventnosti obchodní společnosti E. , s. r. o.
Správnost právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák., §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. není dotčena ani namítaným nepoměrem mezi výší závazku, jehož splnění mělo být exekucí vynuceno, a hodnotou majetku postiženého exekučními příkazy. Nehledě na to, že samotné ujednání ceny v neplatné kupní smlouvě nemusí vyjadřovat skutečnou hodnotu nemovitostí uvedených ve smlouvě, je nutno považovat za nepřijatelné, aby obrana proti exekuci spočívala ve zcizení majetku, který je postižen exekucí.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně ani rozsudek Městského soudu v Brně tedy v žádném případě nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku. Soudům lze v krajním případě vytknout jen to, že odůvodnění obou rozhodnutí je místy nepřesné, nejasné či neobratné. To však nemá vliv na meritorní správnost výroku o vině a výroku o zamítnutí odvolání.
Závěrem k rozhodnutí o dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec