ECLI:CZ:NS:2002:7.TDO.889.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 889/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 11. 2002 o dovolání obviněného L. E., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2002, č. j. 10 To 266/2002-656, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 91/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2002, č. j. 3 T 91/2001-598, byl obviněný L. E. uznán vinným dvěma trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., které spáchal v jednočinném souběhu s trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podkladem pro závěr o vině bylo skutkové zjištění, že obviněný pod bodem 1) výroku rozsudku „dne 2. 6. 2001 kolem 4.40 hodin v P. VII, pod středovým schodištěm kulturního domu, napadl J. K. tak, že ho ranou pěstí do hlavy srazil k zemi a ležícího odvlekl za roh schodiště, kde jej silou opakovaně kopal do celého těla a zejména do hrudníku, kdy poškozený se snažil chránit před útokem obžalovaného tím, že se schoulil do klubíčka a rukama si chránil hlavu, přesto obžalovaný poškozenému způsobil zranění spočívající ve zlomenině 6., 7., 8. a 9. žebra vlevo, doprovázené menším výronem krve do dutiny hrudní a tříštivé dislokované zlomenině nosních kůstek s trvalými následky spočívajícími v dislokaci nosu a ztrátě čichu, uvedené zranění si vyžádalo hospitalizaci a pracovní neschopnost trvající od 2. 6. - 5. 8. 2001, včetně“ a pod bodem 2) výroku rozsudku „dne 2. 6. 2001 kolem 5.00 hodin v P. VII, ul. A. D., před prodejnou potravin S. N. – s., fyzicky napadl Ing. M. M. tak, že jej kopl kolenem do břicha, přesně nezjištěným násilím způsobil, že poškozený týlem své hlavy rozbil silnostěnné sklo výlohy této prodejny, poškozeného opakovaně kopal do celého těla, v době, kdy byl poškozený sražen na zem, se k němu sklonil a ukousl mu část levého ušního boltce, čímž mu způsobil zlomeninu týlní kosti vpravo, ztrátové poranění levého ušního boltce, pohmoždění a krevní výron šourku a pyje vpravo, pohmoždění pravého varlete, pohmoždění lebky, hrudníku, levého lokte a pravého stehna, uvedené zranění si vyžádalo hospitalizaci a pracovní neschopnost, která trvá až do současné doby“.
Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 23. 7. 2002, č. j. 10 To 266/2002-656, o odvolání obviněného a odvolání státního zástupce rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonem stanovené lhůtě dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Vytkl soudům, že se v širších souvislostech nezabývaly otázkou jednočinného souběhu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. s trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. K závěru o kvalifikaci jednání podle zásad o jednočinném souběhu nelze podle jeho názoru dospět pouze na podkladě obecného konstatování, že jednočinný souběh trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. s trestným činem ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. není vyloučen. Při posuzování jednočinného souběhu není možno vycházet pouze z toho, že trestný čin výtržnictví a trestný čin ublížení na zdraví mají různé objekty, v prvém případě zájem na veřejném pořádku a nerušenosti občanského soužití a ve druhém ochranu života a zdraví, nýbrž je třeba vzít v úvahu i jiné znaky skutkové podstaty, zejména objektivní stránku trestného činu. Pro názornost obviněný porovnává znaky skutkové podstaty výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kdy jednání pachatele spočívá v tom, že „se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů“, a znaky skutkové podstaty trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., kdy jednání pachatele spočívá v tom, že „jinému způsobí úmyslně těžkou újmu na zdraví“ s konkrétním jednáním, pro nějž byl uznán vinným, přičemž dospěl k závěru, že znak výtržnictví spatřovaly oba soudy v tom, že obviněný „napadl jiného“. Obviněný dodává, že z obžaloby ani z odůvodnění rozhodnutí soudů nelze dovodit, v čem byly spatřovány další znaky výtržnosti. Oba incidenty se odehrály ve velmi krátkém časovém úseku, z toho prvý prakticky bez přítomnosti dalších osob. Násilí ze strany obviněného nebylo provázeno žádnými verbálními útoky, předchozími výhrůžkami, křikem apod., tedy znaky, které by naplňovaly jiné ze znaků skutkové podstaty podle §202 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy výtržnické jednání spočívalo pouze v tom, že obviněný napadl jiného, pak toto napadení, které by samo o sobě neslo znaky výtržnosti, případně znaky některého z vývojových stadií trestného činu ublížení na zdraví, je stadiem vzdálenějším dokonání závažnějšího trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. Z toho je podle obviněného zřejmé, že jeho jednání mělo být v obou případech posouzeno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že pětidenní lhůtu, kterou mu zákon poskytuje k přípravě na veřejné zasedání, je třeba dodržet také v případech, kdy jejímu plnému využití brání okolnosti nezaviněné osobou, v jejíž prospěch je lhůta stanovena. Taková okolnost může podle obviněného být objektivní povahy (jako v případě povodní) nebo subjektivní povahy, která může spočívat i v přechodně nepříznivém zdravotním stavu, což u obviněného bylo způsobeno náhlou nevolností.
V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k tr. ř., zrušil napadené rozhodnutí a také rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 3 T 91/2001, a dále postupoval podle §265l tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“). V rámci svého vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že námitky obviněného se podle jeho názoru nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože tento dovolací důvod jednoznačně dopadá pouze na případy, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Taková procesní situace však v předmětné trestní věci nenastala a dovolatel nic takového ani netvrdí. Dovolatel vytýká nikoli porušení ustanovení týkajících se přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, ale porušení ustanovení §233 odst. 2 tr. ř., které zajišťuje řádnou možnost přípravy obviněného k veřejnému zasedání. I kdyby k takovému porušení práv obviněného skutečně došlo, nebylo by se jeho nápravy možno domáhat cestou dovolání. Za této situace považuje státní zástupce uvedený extenzivní výklad obviněného za nepřípustný, tudíž není nutné se jím po věcné stránce podrobněji zabývat. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojí proti použití právní kvalifikace podle §202 odst. 1 tr. zák. Uplatněné námitky jsou převážně hmotněprávního charakteru a korespondují dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce uvádí, že lze připustit, že soudy obou stupňů ve svých právních úvahách zdůvodnily použití právní kvalifikace podle §202 odst. 1 tr. zák. značně kuse, nicméně existence skutečností zakládajících zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. vyplývá přímo i ze skutkových vět rozsudku soudu prvního stupně. V předmětné trestní věci se obviněný dopustil dvou surových útoků vůči osobám, které svoje napadení nijak nepodnítily. Z provedeného dokazování vyplývá, že minimálně poškozený Ing. M. obviněného před svým napadením vůbec neznal. Právě skutečnost, že v obou případech se obviněný dopustil bez jakéhokoliv alespoň částečně racionálního důvodu násilí vůči osobám, se kterými se fakticky náhodně setkal na veřejném prostranství, svědčí o tom, že jeho jednání směřovalo nejenom vůči lidskému zdraví, které je objektem trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák., ale že bylo zároveň projevem neúcty pachatele k základním zásadám občanského soužití. Na poškozené i na některé další přítomné osoby /prakticky na všechny osoby přítomné skutku pod bodem 2) výroku o vině/ mělo jednání obviněného takový dopad, že v trestním řízení z obavy o svoji bezpečnost vystupovaly jako tzv. utajení svědci. Z charakteru použitého násilí současně vyplývá, že šlo o útoky déle trvající. Došlo k nim sice v časných ranních hodinách, v obou případech jim však byly přítomny minimálně ty osoby, které figurovaly jako svědci v trestním řízení a jejichž výpovědi jsou citovány v odůvodněních soudních rozhodnutí. Skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině byl ostatně spáchán na místě, kde bylo i v tuto denní dobu pohyb osob možno předpokládat (u prodejny potravin s nepřetržitým provozem). Některá tvrzení dovolatele (spáchání útoků ve velmi krátkém časovém úseku a bez přítomnosti dalších osob) tedy odporují skutkových zjištěním, které v předmětné trestní věci soudy učinily. Rovněž osobou obviněného a jeho postojem k trestné činnosti se soudy zabývaly v souvislosti s úvahami o trestu a nezjistily skutečnosti snižující konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Dle názoru státního zástupce tak jednání obviněného vykazovalo v případě obou skutků formální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., u něhož byla dána i materiální stránka trestného činu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci učinil jiné rozhodnutí, udělil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, obviněný jej podal prostřednictvím obhájce v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje způsoby rozhodnutí dovolacího soudu, pro Nejvyšší soud vyplývá, že nejprve je třeba zkoumat, zda nepřichází v úvahu některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Skutek tak, jak je popsán pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, zcela odpovídá právní kvalifikaci tohoto jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Tak tomu je i v případě uvedeném pod bodem 2) výroku rozsudku, přičemž není pochyb o tom, že svým jednáním obviněný naplnil jak skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., tak trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Pravdou je, a zde lze přisvědčit tvrzení obviněného, že v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, kromě zákonného znaku „napadení jiného,“ nevěnoval pozornost dalším znakům trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a spokojil se pouze s konstatováním uvedeným v tzv. právní větě výroku o vině, tj. že trestný čin výtržnictví obviněný spáchal tím, že se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti zejména tím, že napadl jiného. Ve vztahu k ostatním zákonným znakům trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v podstatě nic neuvedl ani Krajský soud v Praze. Nicméně nezbývá než souhlasit se závěrem soudů obou stupňů v tom, že jednání pod bodem 1) a pod bodem 2) výroku rozsudku je třeba kvalifikovat také podle §202 odst. 1 tr. zák., i když napadená rozhodnutí nejsou dostatečně zdůvodněna.
Judikatura se shoduje v tom, že místem veřejnosti přístupném je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Pro posouzení tohoto znaku proto není rozhodující, kolik osob se na daném místě v době spáchání trestného činu nachází. Spolehlivě lze v tomto směru námitky obviněného vyvrátit tím, že jeho jednání pozorovalo několik osob, které posléze v trestní věci vystupovaly v postavení svědků.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, které jsou zakotveny v hlavě páté zvláštní části trestního zákona. Pokud zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy hrubě narušující občanské soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž je některý z těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo občanské soužití. Z toho je nutno vyvodit, že formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití h r u b ě , to znamená ve zvýšené míře tak, aby jednání obviněného po materiální stránce trestného činu naplňovalo vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě /sub 1)/ lze na toto jednání usoudit zejména z charakteru útoku, který byl proveden zvlášť agresivním způsobem a s takovou intenzitou, že poškozenému nezbývalo nic jiného, než se schoulit do klubíčka a chránit si hlavu před dalšími útoky obviněného. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmů ostatních občanů. Nutno podotknout, že obě jednání se odehrála ve velmi krátké časové souvislosti, obviněný po prvním útoku si musel být vědom následku, který poškozenému J. K. svým jednáním způsobil, přesto o několik minut později obdobným způsobem zaútočil na poškozeného Ing. M. M., to vše se odehrálo za přítomnosti přihlížejících osob (ve shora uvedených souvislostech). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jednání obviněného skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. naplňuje.
Při zvážení všech skutečností a okolností případu /sub 1) i sub 2)/ je třeba si uvědomit, že pachatel jednáním, jež naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., způsobil těžkou újmu na zdraví, čímž se současně (v jednočinném souběhu) dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Pominout rovněž nelze jednání, které způsobenému následku předcházelo.
Jestliže výtržnické jednání zakládající trestný čin výtržnictví podle §202 tr. zák. naplňuje též znaky jiného trestného činu, nutno uznat i tento další trestný čin v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví. Podřazením takového skutku toliko pod ustanovení §202 tr. zák. by byl chráněn pouze pořádek ve věcech veřejných, a nebyla by v celé šíři vystižena nebezpečnost činu pro společnost, když výtržnost narušuje i jiné společenské vztahy (k tomu viz č. 59/1958 Sb. rozh. tr.), které trestní právo chrání (§1 tr. zák.) a jsou vyjádřeny v každé skutkové podstatě trestného činu individuálním objektem. U trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. je tímto objektem občanské soužití, objektem u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je ochrana života a zdraví.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v posuzovaném případě na jednočinný souběh trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je třeba pohlížet tak, že souběh těchto obou trestných činů není vyloučen, a podle této zásady je možno provést kvalifikaci jak jednání pod bodem 1) výroku rozsudku, tak jednání pod bodem 2) výroku rozsudku. Skutkové podstaty uvedených trestných činů nejsou mezi sebou ve vztahu, kdy by byl jeden z nich trestným činem speciálním vůči druhému, a to ani v případě, kdyby těžká újma na zdraví záležela v tom, že „napadení jiného“ vedlo k předpokládanému následku na zdraví či životě. V takových případech nemůže být jednočinný souběh vyloučen ani v důsledku okolností konkrétního skutku, které by zakládaly faktickou konzumpci jeho posouzení podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že popisu skutků /sub 1), sub 2)/ odpovídá i jeho právní kvalifikace. Navíc je toto právní posouzení zcela v souladu s publikovanou judikaturou.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Je nezbytné konstatovat, že účast obviněného u veřejného zasedání předseda senátu odvolacího soudu ve smyslu §233 odst. 2 tr. ř. zajistil, a to jednak tím, že o termínu konání veřejného zasedání obviněného vyrozuměl (dne 16. 7. 2002) a jednak tím, že učinil všechny potřebné úkony pro to, aby obviněný mohl být k veřejnému zasedání předveden z vazby. Z ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. dále mj. plyne i to, že den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která může být rozhodnutím přímo dotčena, zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Obviněný v podaném dovolání poukazuje na to, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. d) tr. ř. je nutno spatřovat nejen v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale uvedený dovolací důvod je nutno spatřovat i v tom, že u obviněného, který sice byl přítomen veřejnému zasedání, nebyla „zachována lhůta k jeho přípravě“. K výše uvedenému (s ohledem na znění §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud pouze uvádí, že obviněnému bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno dne 16. 7. 2002, a lhůta k přípravě byla v tomto směru zachována. Zachována byla i ve vztahu ke shora uvedené námitce obviněného, neboť lhůta k přípravě uplynula dnem 21. 7. 2002, tedy před vznikem zranění obviněného (běžela od 17. 7. 2002 do 21. 7. 2002 včetně). Charakter zranění přesně také specifikovala lékařská zpráva. Nejvyšší soud poukazuje na to, že pokud by obviněný vycházel z toho, že poslední den lhůty připadl na 21. 7. 2002 (neděli) a při počítání lhůt bylo nutno vycházet z ustanovení §60 odst. 1 a 3 tr. ř. a z toho dovozoval, že posledním dnem k přípravě byl 22. 7. 2002, kdy mu mělo vzniknout zranění (avšak tohoto dne již nebyl schopen se na veřejné zasedání připravit), je nezbytné uvést, že trestní řád činí rozdílu mezi lhůtou k přípravě na hlavní líčení (§198 odst. 1 tr. ř.) a lhůtou k přípravě na veřejné zasedání (§233 odst. 2 tr. ř.). Na rozdíl od lhůty k přípravě na hlavní líčení běží lhůta k přípravě na veřejné zasedání i ve dnech pracovního volna a klidu. Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nelze akceptovat názor obviněného, že by ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání, resp. přípravy k veřejnému zasedání. V tomto směru je tedy okolnost, která by mohla obviněnému bránit v přípravě na veřejné zasedání, vedle skutečnosti, že lhůta k přípravě obviněnému byla zachována, zcela bez významu.
S ohledem na skutečnosti výše rozvedené rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann