ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.902.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 902/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. září 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného R. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 119/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 158/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 90 T 158/2011, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Pro výkon trestu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn návrhu na potrestání pro jiné skutky.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že se dne 4. 12. 2011 kolem 20:30 hodin vrátil k bytu poškozené D. R. na adrese B. , J. , ze kterého byl téhož dne v odpoledních hodinách poškozenou vykázán pro své agresivní chování a dožadoval se vstupu do jejího přízemního bytu boucháním na okno a výhrůžkami, že okno rozbije, že poškozená i její matka „chcípne“, že jsou obě dvě „mrchy, kurvy a piče“, dále vyhrožoval „že nemá co ztratit, že pokud půjde ke dnu, půjde ke dnu poškozená i matka“, kdy následně tohoto jednání zanechal po domluvě hlídky policie, kterou na místo přivolala poškozená, dále se na místo vrátil dne 5. 12. 2011 po půlnoci, opět se dožadoval vstupu do uvedeného bytu boucháním na okno, opět poškozené vyhrožoval slovy „budeš mrtvá, zajistím nějaké lidi, mám tvoji fotku a tu rozešlu, stane se vražda, špatně to dopadne, mně už o nic nejde, obě chcípnete a ta stará kurva ať co nejdřív chcípne“, přičemž tohoto jednání zanechal po domluvě policie, kdy se na místo vrátil v cca 02:15 hodin a začal silně bušit na okno přízemního bytu poškozené a poté co mu poškozená sdělila, že jej do bytu nevpustí, opět jí začal vyhrožovat smrtí a hrubě urážet, kdy všechny výše uvedené výhrůžky vzbudily v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví, zejména s ohledem na předchozí fyzické napadení a výhrůžky smrtí ze strany obviněného a dalšímu agresivnímu jednání zamezila přítomnost hlídky policie.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 119/2012, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru ze skutkového stavu vyplývá, že nebyly zcela naplněny znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Zdůraznil, že uvedené jednání nespáchal. Uvedl, že mezi ním a poškozenou došlo k hádce z důvodů osobních rozporů, na poškozenou měl vztek a v jeho důsledku se vůči ní dopustil několika verbálních výpadů. Má však za to, že tyto výpady nevybočily z rámce běžných hádek. Vyhrožování, které by naplňovalo znaky přečinu podle §353 odst. 1 tr. zákoníku si není vědom a je přesvědčen, že ani zjištěný skutkový stav tomu nenasvědčuje. Při hodnocení znaků uvedené skutkové podstaty soudy podle obviněného nezohlednily, že jeho vztah k poškozené byl od počátku konfliktní, a jeho jednání by tak mělo být posuzováno s ohledem na poměry, jež si mezi sebou obviněný a poškozená vytvořili a nikoli podle běžných zvyklostí a pravidel, která soudy předpokládají. Při zohlednění této skutečnosti měly soudy posoudit, zda jednání obviněného bylo skutečně způsobilé v poškozené vyvolat důvodnou obavu nebo šlo o běžný způsob řešení neshod, přičemž se domnívá, že k vyvolání takové obavy by musely k jeho jednání přistoupit další okolnosti, např. fyzické napadení či pohrůžky zbraní. Hádka mezi obviněným a poškozenou tedy podle něj nebyla takové intenzity, aby z ní soudy mohly dovozovat naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty. V této souvislosti obviněný odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze v usnesení ze dne 5. 11. 1993 sp. zn. 5 To 76/93, který dovodil, že pokud obviněný pronesl „ na adresu poškozené výhrůžky za takových okolností, kdy mezi nimi probíhala hádka a obviněný jednal ve vzteku, není možno bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozenou, když jinak z jeho útoku proti poškozené objektivně žádné reálné ohrožení života nevyplývalo “. Podle názoru obviněného průběh hádky nevybočoval z rámce běžného řešení konfliktních situací, poškozené nezpůsobil žádnou hmotnou či nehmotnou újmu a nezvýšil intenzitu svých nadávek a výhrůžek použitím zbraně, nemohl tedy v poškozené vyvolat důvodnou obavu. Na tomto názoru ničeho nemění ani skutečnost, že v minulosti byl již pro stejný trestný čin vůči poškozené odsouzen a namítá, že v případě předchozích jednání vždy útok doprovázel dalšími projevy, např. fyzickým napadením. Obviněný poukázal rovněž na postup policie v dané věci, když jeho jednání nebylo zprvu posouzeno jako trestněprávní, a nebyly shledány důvody pro zahájení trestního řízení, přičemž v dalších dílčích útocích soud neshledal naplnění znaků dané skutkové podstaty a zprostil jej návrhu na potrestání. Na závěr obviněný poukázal na svou lítost a zdůraznil, že neměl v úmyslu poškozenou zastrašovat způsobem, který by v ní vyvolal důvodnou obavu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 119/2012, tak i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 90 T 158/2011, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak považuje je za zjevně neopodstatněné.
Relevantní je podle něj námitka, že v jednání obviněného nebyl naplněn znak „vyhrožování takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu“. S tímto závěrem se však státní zástupce neztotožnil, neboť soud I. stupně pečlivě posuzoval jednotlivé verbální útoky obviněného vůči poškozené, přičemž jako trestněprávně relevantní vyhodnotil pouze jejich dílčí část a ve zbytku obviněného zprostil podaného návrhu na potrestání. Z popisu skutku podle státního zástupce vyplývá, že ve výhrůžkách obviněný pokračoval i přesto, že poškozená z obav přivolala na místo policii, což jej však od dalšího jednání neodradilo. Podle státního zástupce je za tohoto stavu závěr soudu, že obviněná z výhrůžek měla důvodnou obavu, zcela přesvědčivý. Poukaz obviněného na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nemůže podle státního zástupce v daném případě vůbec obstát, neboť závěry tohoto rozhodnutí se vztahují k posouzení úmyslu jiného usmrtit, jako určujícího znaku trestného činu vraždy, resp. ublížení na zdraví. Citované rozhodnutí tak spočívá na zcela odlišných skutkových a právních základech a tyto závěry tak nelze mechanicky přenášet na zcela odlišnou skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. V obecné rovině státní zástupce souhlasil s námitkou obviněného, že na „způsobilost“ vyvolání důvodné obavy je třeba často usuzovat s ohledem na další doprovodné jednání, či chování pachatele, jako např. fyzické útoky, popřípadě pohrůžka se zbraní. Pouze těmito způsoby se však formy jednání pachatelů uvedeného přečinu dle názoru státního zástupce nevyčerpávají. V daném případě soud I. stupně dovodil, že obviněný výhrůžkami na poškozenou působil přesto, že mu muselo být zřejmé, že z něj má poškozená strach a své jednání během uvedené noci opakoval. Na důvodnost obavy poškozené lze podle názoru státního zástupce usuzovat i z toho, že poškozená byla již v minulosti obviněným napadena a pro takové jednání byl odsouzen, svého jednání se dopouštěl ve zkušební době podmíněného odsouzení pro typově zcela obdobnou trestnou činnost, a přesto ve svém jednání pokračoval. Státní zástupce je přesvědčen, že na straně poškozené byly skutečně dány objektivní důvody se obávat, že obviněný výhrůžky nějakým způsobem realizuje. Za zcela bezpředmětný považuje státní zástupce poukaz obviněného na vyhodnocení jeho jednání Policií ČR, když zprvu neposoudila jeho jednání jako trestné. Uvedl, že prvotní předběžné posouzení jednání orgánem Policie ČR (a zde dokonce nikoli v postavení policejního orgánu jakožto orgánu činného v trestním řízení, ale pouze jakožto orgánu pořádkového) nemůže na posouzení viny obviněného soudem ničeho měnit a zdůraznil, že pouze soud je ústavně povolán k tomu, aby učinil konstitutivní závěr o vině trestným činem. Státní zástupce má tedy za to, že právní kvalifikace jednání obviněného je zcela odpovídající a obviněný byl důvodně uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Uplatněnému důvodu dovolání tak odpovídá hmotně právní námitka obviněného, že v jeho případě nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nemohlo v poškozené vyvolat důvodnou obavu a bylo jen běžným způsobem řešení neshod mezi ním a poškozenou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněné námitce obviněného nelze přisvědčit.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou.
Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. manipulace zbraní, šermování nožem gestem naznačujícím podříznutí krku nebo jiným gestem představujícím zdůraznění hrozby), bude též možno dovodit, že taková výhrůžka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je patrno, že tento pečlivě zkoumal celkové jednání obviněného vůči poškozené, když pouze jeho dílčí část podle něj naplnila všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu a ve zbytku obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil podaného návrhu na potrestání.
Z tzv. právní věty výroku o vině v odsuzující části rozsudku soudu I. stupně se podává, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jinému vyhrožoval usmrcením a těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Skutková část výroku o vině (citovaná výše) ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky obviněného, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat v poškozené důvodnou obavu, neboť hádka mezi ním a poškozenou nedosahovala takové intenzity, aby z ní soudy mohly dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu, shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
Není sporu o tom, že konkrétní jednání popsané ve výroku o vině je třeba hodnotit také v kontextu s celkovým chováním a vztahem obviněného k poškozené. Je však nepochybné, že jednání obviněného v posuzovaném případě vybočilo z běžného rámce řešení konfliktu mezi ním a poškozenou. Výhrůžka zabitím adresovaná poškozené provázená hrubými nadávkami, boucháním na okno, dobýváním se do bytu, jakož i vyhrožování smrtí nejen poškozené, ale i její matce za okolností popisovaných soudem I. stupně, a to opakovaně několikrát v průběhu večera a noci, ve svém komplexu vytvářelo jednání způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, že obviněný své výhrůžky uskuteční, pokud se ona nepodvolí jeho požadavkům. Když navíc měla poškozená s obviněným špatnou zkušenost, neboť již v minulosti jeho agresi zažila, když ji fyzicky napadl (obviněný byl v roce 2011 dvakrát odsouzen, a to mimo jiné pro přečin nebezpečného vyhrožování, kdy trestná činnost vždy směřovala vůči poškozené D. R. a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil tři měsíce po svém odsouzení). Svůj strach z obviněného poškozená v průběhu jeho vyhrožování obviněnému sdělila a obviněný jednal s vědomím, že se ho poškozená bojí. Své obavy z obviněného navíc poškozená vyjádřila dostatečně průkazně také přivoláním hlídky policie, což však obviněného od jeho jednání neodvrátilo. Je zřejmé, že právě souhrn všech těchto okolností je objektivně způsobilý vyvolat u poškozené reálné obavy, že obviněný své jednání vystupňuje a k realizaci vyslovených výhrůžek přikročí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že byl vztah mezi obviněným a poškozenou od počátku provázen hádkami, a jak se obviněný zřejmě domnívá, poškozená měla být na jeho vulgární a agresivní chování zvyklá, neboť je zřejmé, že popisované jednání překročilo běžný rámec jeho konfliktního jednání.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že k vyvolání důvodné obavy u poškozené bylo nutné, aby doprovodil svůj verbální útok dalšími okolnostmi jako např. fyzickým útokem. Takové jednání totiž není samo o sobě povinným znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je toliko chováním, které může ilustrovat a doprovázet odhodlání pachatele výhrůžky splnit a zvyšuje pocit strachu v poškozeném. Důvodnost obavy však byla u poškozené naplněna souhrnem okolností popsaných výše a nebylo nutné intenzitu vyhrožování nikterak zvyšovat.
Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s přesvědčivými závěry soudů obou stupňů vyjádřenými v jejich rozhodnutích a shledává námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se postupu policejního orgánu, který zprvu jednání obviněného neposoudil jako trestněprávní, Nejvyšší soud dodává, že tato námitka nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a že je to jedině soud, kdo na podkladě hodnocení provedených důkazů může učinit závěr o vině obviněného.
Poukaz obviněného na rozhodnutí Vrchního soudu, sp. zn. 5 To 76/93, nemůže obstát, neboť jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jsou závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí na uvedený případ nepřiléhavé, když v případě obviněného nejde o úmysl jiného usmrtit, ale o úmysl vyhrožovat druhému takovým způsobem, který je způsobilý vzbudit důvodnou obavu.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených důvodů zjistil, že skutková zjištění soudu I. stupně naplňují v dovolání namítané znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a hmotně právní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš