ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.918.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 918/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. září 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Mgr. D. B., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 10/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 49 T 14/99, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo odsuzujícím výrokem rozhodnuto ohledně spoluobviněného P. H.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 10/02, bylo odvolání obviněného P. H. a Mgr. D. B. zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Mgr. D. B. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b písm. b) tr. ř. /správně §265b odst. 1 písm. b) tr. ř./.
K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti, celá věc byla nesprávně právně posouzena a k základnímu pochybení došlo při hodnocení důkazů a nerespektování základních zásad trestního řízení uvedených v §2 odst. 2 tr. ř., §2 odst. 5 tr. ř. a zejména i v §2 odst. 6 tr. ř. Soudům vytýká, že chybějící mezery ve zjištění skutkového stavu a v dokazování zaplnily svými úvahami, že ze zjištěného skutku něco předpokládají, a to zejména, že k předmětnému jednání došlo po vzájemné dohodě s dosud neztotožněným spolupachatelem. Taková dohoda uzavřena nebyla, při zřizování účtu nevěděl, o jaké finanční prostředky půjde a v jaké výši mohou být na účet jím zřízený zaslány, a tedy hypotéza, že mělo jít o jednání spáchané formou spolupachatelství, je mylná. Soudy obou stupňů pochybily, když se řádně nezabývaly subjektivní stránkou, tj. otázkou zavinění. Jeho jednání lze zredukovat pouze na to, že zřídil účet, na který byly posléze zaslány finanční prostředky, jež v souladu se svým příslibem vyzvednul a předal, za což obdržel naprosto nepatrnou odměnu, resp. část finančních prostředků. Protože z rozhodnutí soudů nevyplývá a není prokazováno srozumění obviněného, že mělo jít o nelegálně získané prostředky, měla být respektována zásada in dubio pro reo. Obviněného nenapadlo a ani nepřemýšlel o původu finančních prostředků, resp. o jejich nelegálnosti, a byl přesvědčen, že jde o peníze z nějakého obchodu, resp. transakce uskutečněné osobami, které ho před tím nakontaktovaly. Právní posouzení provedené oběma soudy je tedy zcela nesprávné, jeho jednání by mohlo být posuzováno pouze jako trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti. Obviněný zpochybňuje i soulad uloženého trestu s ustanovením §23 a §31 tr. zák. S ohledem na nesprávné posouzení věci z hlediska kvalifikace spolupachatelství, naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu a na nesprávné hodnocení subjektivní stránky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, event. aby rozhodl tak, že se obviněný obžaloby pro trestný čin podvodu zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání konstatuje, že podatel neuvedl žádné námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. /nikoli toliko §265b písm. b) tr. ř., jak uvedl dovolatel/ a že lze předpokládat, že ust. §265b písm. b) tr. ř. bylo citováno nedopatřením. Uplatněné námitky se však obsahově nekryjí ani s žádným jiným dovolacím důvodem, a to ani s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který měl pravděpodobně dovolatel na mysli. Dovolatel brojí proti správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů soudy, odmítá tu část skutkových zjištění, podle kterých jednal „po vzájemné dohodě s dosud neztotožněným spolupachatelem“ a podle kterých evidentně věděl, že se jedná o nelegálně získané finanční prostředky. Teprve na podkladě zpochybnění skutkového základu soudních rozhodnutí dovolatel namítá neexistenci některých znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popř. znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a poukazuje na možnost použití jiné právní kvalifikace. Námitky primárně směřují proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nekryjí se s žádným z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání lze podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. V rámci tohoto uplatněného důvodu dovolání, ale obviněný v dovolání žádné námitky neuvádí.
Pokud obviněný ale namítá, že celá věc byla nesprávně právně posouzena, bylo by možno uvažovat o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Proto i námitky obviněného, kterými zpochybňuje existenci dohody, a to, že vůbec nevěděl a neměl ani povědomí, že k takovému jednání v pojišťovně dojde či může docházet, že při zřizování účtu nevěděl, o jaké finanční prostředky půjde a v jaké výši mohou být na účet jím zřízený zaslány atd., nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny tyto námitky jsou totiž založeny na zpochybňování skutkového zjištění soudu prvního stupně, že obviněný jednal „po vzájemné dohodě s dosud neztotožněným spolupachatelem“, resp. z upřesňujícího skutkového zjištění odvolacího soudu, že „věděl o podvodném původu peněz“, ke kterému dospěl zejména na základě zjištění, že si obviněný předem připravoval podmínky pro vyloučení své trestní odpovědnosti a obhajobu nepravdivým ohlášením ztráty občanského průkazu, který měl být údajně k založení účtu a výběru peněz zneužit neznámou osobou.
Obviněný ve svém dovolání dále uvádí, že se soudy obou stupňů řádně nezabývaly subjektivní stránkou, otázkou zavinění, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá a nebylo prokazováno jeho srozumění s tím, že mělo jít o nelegálně získané prostředky; měla být tedy respektována zásada in dubio pro reo, popř. jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podílnictví spáchaný z nedbalosti. Rovněž tato námitka ohledně neexistence úmyslné formy zavinění je primárně založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu, a to vědomí obviněného o tom, že jde o nelegálně - podvodně získané finanční prostředky. Jinak řečeno, pokud by soudy po skutkové stránce, za použití zásady in dubio pro reo (ta se uplatňuje právě při hodnocení důkazů a tedy zjišťování skutkového stavu), dospěly k zjištění, že o podvodném původu peněz nevěděl, nemohly by dospět ani k právnímu závěru o existenci úmyslné formy zavinění, resp. podvodného úmyslu. Ani tato námitka by proto důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohla naplnit.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se souladu uloženého trestu s ustanovením §23 a §31 tr. zák., dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolání proti výroku o trestu lze opřít především o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. o skutečnost, že byl uložen buď takový druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo přípustný druh trestu mimo stanovenou trestní sazbu. To ovšem obviněný v dovolání nenamítá. Jak ale vyplývá z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., musí být v dovolání mj. uvedeno, z jakých důvodů napadá dané rozhodnutí, s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Obviněným uvedený dovolací důvod, ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však námitky ohledně uloženého trestu nenaplňují a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání uplatněn nebyl.
Ačkoli obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., uplatnil námitky, které tento ani žádný jiný důvod uvedený v §265b tr. ř. obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš