ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.918.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 918/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 8. 2006 o dovolání obviněného Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 9 To 25/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 99/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 2 T 99/2005, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na patnáct měsíců, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Jinak bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Domažlicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný Z. S. dne 27. 5. 2002 osobně oznámil na policii v N., že došlo k odcizení osobního motorového vozidla zn. BMW 528i Combi, ačkoli věděl, že k odcizení nedošlo, ale vozidlo bylo s jeho souhlasem odvezeno jemu neznámou osobou, v důsledku toho jeho manželka V. S., která se spokojila s jeho údaji, předložila formulář „Hlášení škody z havarijního pojištění“ vyplněný obviněným a jí podepsaný dne 6. 6. 2002 v D. v místní agentuře Č. p., a. s., při nahlášení pojistné události a na základě takto uvedených nepravdivých skutečností jí bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 422.662,- Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 9 To 25/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu zahrnujícím rozhodnutí o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích zákonných dovolacích důvodů namítl, že nikoho neuvedl v omyl, že tak nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a že proto nebylo možné kvalifikovat skutek jako trestný čin podvodu. Poukázal na to, že soudy nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v souvislosti se zrušením předcházejících odsuzujících rozhodnutí. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Předchozí odsuzující rozhodnutí soudů, v nichž byl skutek posouzen jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005, s tím, že Okresnímu soudu v Domažlicích bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že skutek nelze posoudit jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., protože obviněný nebyl účastníkem smluvního vztahu založeného pojistnou smlouvou (tím byla manželka obviněného). Zároveň Nejvyšší soud v citovaném usnesení uvedl, že jednání osoby, která není účastníkem právního vztahu z pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1 tr. zák. Ve spojitosti s hodnocením konkrétních okolností posuzované věci Nejvyšší soud dodal, že úvahy nižších soudů, které uznaly obviněného vinným pachatelstvím trestného činu pojistného podvodu, ve skutečnosti směřují k tomu, že jeho jednání mohlo mít nanejvýš povahu účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák.
Tyto právní názory Nejvyšší soud vyslovil jen ve vztahu k otázce trestnosti činu z hlediska ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu a vyjádřil tím, kdy jde o pachatelství tohoto trestného činu a kdy jde o účastenství na tomto trestném činu. Nejvyšší soud neřešil otázku trestnosti činu z hlediska jiných ustanovení zvláštní části trestního zákona, protože samy nižší soudy tuto otázku nijak nezvažovaly a obviněný v dovolání nenamítal, že skutek měl být posouzen jako jiný trestný čin, resp. který jiný trestný čin by přicházel v úvahu.
Význam závazného právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005, byl jen v tom, že nepřicházelo v úvahu, aby nižší soudy uznaly obviněného vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. ve formě pachatelství (§9 odst. 1 tr. zák.). Tímto právním názorem se nižší soudy řídily a nijak se od něj neodchýlily ani tím, že neposoudily skutek jako účastenství na trestném řinu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 3 tr. zák. Takovému posouzení skutku vzhledem k zásadě akcesority účastenství bránilo to, že jednání manželky obviněného nebylo trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. pro nedostatek jejího úmyslného zavinění. Ten byl ve výroku o vině obviněného vyjádřen zjištěním, že manželka obviněného se při předložení formuláře, který vyplnil obviněný a který podepsala, spokojila s jím sdělenými údaji.
Pokud soudy za tohoto stavu posoudily skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., je to evidentně v souladu se zákonem.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí uvedeným činem škodu nikoli nepatrnou. Podle §250 odst. 2 tr. zák. je trestný ten, kdo způsobí uvedeným činem škodu nikoli malou.
Naprotitomu trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §250a odst. 3 tr. zák. je trestný pachatel, který způsobí uvedeným činem škodu nikoliv malou.
Poměr mezi oběma trestnými činy je takový, že ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. je obecným ustanovením postihujícím podvodné jednání v podstatě v jakékoli souvislosti, jestliže je způsobena škoda a dojde k obohacení, zatímco ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. je speciálním ustanovením postihujícím podvodné jednání jen při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, aniž by bylo nutné, aby vznikla škoda a došlo k obohacení, přičemž způsobení škody je při splnění zákonných předpokladů okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Z tohoto vztahu obou trestných činů vyplývá, že pokud skutek nelze posoudit podle speciálního ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu, protože pachatelství je vyloučeno nedostatkem náležitostí v osobě pachatele a účastenství je vyloučeno v důsledku zásady akcesority, je namístě posoudit ho podle obecného ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podvodu, jsou-li naplněny všechny znaky uvedené v tomto ustanovení. Výrok o vině obviněného trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je v souladu s těmito zásadami.
Námitka obviněného, že nikoho neuvedl v omyl, evidentně nemůže obstát. Obviněný uvedl v omyl jednak policii, které nepravdivě oznámil krádež vozidla, a jednak pojišťovnu, neboť jí nechal předložit formulář, který sám nepravdivě vyplnil. Okolnost, že formulář fakticky pojišťovně předložila manželka obviněného, na tom nic nemění. Obviněný ve vztahu k pojišťovně jednal ve formě tzv. nepřímého pachatelství prostřednictvím své manželky jako osoby jednající bez úmyslného zavinění, kterým by bylo zahrnuto to, že údaje ve formuláři ohledně hlášení pojistné události jsou nepravdivé.
V žádném případě nemůže obstát ani námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Obviněný tuto námitku vyvozoval z toho, že nikoho neuvedl v omyl. V předchozím odstavci odůvodnění tohoto usnesení bylo vyloženo, že obviněný uvedl v omyl jak policii, tak pojišťovnu. S ohledem na to, že obviněný je uvedl v omyl ohledně krádeže vozidla, ačkoli věděl, že vozidlo nebylo odcizeno, neboť souhlasil s jeho odvezením jemu neznámou osobou, a s ohledem na to, že vůči policii jednal výslovným oznámením krádeže a vůči pojišťovně jednal (prostřednictvím manželky) výslovným oznámením pojistné události s cílem dosáhnout toho, aby pojišťovna vyplatila manželce pojistné plnění, je jasné, že jeho jednání bylo neseno úmyslem. Proto byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu podvodu.
Námitky obviněného týkající se právního posouzení skutku, jak byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozhodně nemohly zvrátit výrok o vině a proto ho nemohl zvrátit ani odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl v dané věci uplatnitelný jen ve spojení s některým dalším dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přicházel totiž v úvahu jen ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že námitky obviněného zkoumal ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistily soudy, a že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily důkazy. Skutkové námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Jde tedy o aplikaci hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. V dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout jiného hodnocení důkazů a tím změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, prosazovanou dovolatelem, a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami, jejichž podstatou bylo tvrzení obviněného, že vozidlo bylo odcizeno a že bylo pravdivé oznámení krádeže policii i hlášení pojistné události pojišťovně. Těmito námitkami se obviněný snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu, avšak takto pojaté dovolání nekoresponduje se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. také ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tato část citovaného ustanovení se na posuzovaný případ vůbec nevztahuje. Týká se totiž jen věcí, v nichž bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto z důvodů, které mají povahu p r o c e s n í c h důvodů. Jde o zamítnutí odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř., tj. proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podalo odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Spadá sem také odmítnutí odvolání podle §253 odst. 3 tr. ř., tj. pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání. Společným rysem uvedených rozhodnutí je to, že je odvolací soud činí bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. Rozhodne-li odvolací soud podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo podle §253 odst. 3 tr. ř. chybně, znamená to, že odňal obviněnému přístup k druhé instanci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jde o to, aby byl obnoven stav, při kterém obviněný dosáhne meritorního přezkoumání rozsudku soudem druhého stupně. V dané věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto ani odmítnuto z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkumu rozsudku, nýbrž jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. Právo obviněného na přístup k druhé instanci tak bylo zachováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec