ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.134.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 134/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 9. 2001 stížnost obžalovaného K. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2001, sp. zn. 4 To 99/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného K. H. z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že senát Vrchního soudu v Olomouci složený z předsedy JUDr. J. Z. a soudců JUDr. J. S. a JUDr. J. Z. není vyloučen z projednávání trestní věci obžalovaného K. H. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/99.
Proti usnesení podal obžalovaný K. H. v zákonné lhůtě stížnost, v níž namítl, že uvedení soudci Vrchního soudu v Olomouci, zejména předseda senátu JUDr. J. Z., ve skutečnosti jsou vyloučeni, protože především u předsedy senátu je pochybnost o tom, zda ve věci může nestranně rozhodovat. Tuto pochybnost obžalovaný dovozoval z obsahu přípisu ze dne 24. 8. 2001, který předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci adresoval nově zvolenému obhájci obžalovaného. Podle obžalovaného obsah přípisu znamenal nátlak na obhájce, aby obžalovanému vypověděl plnou moc. Obžalovaný zvláště poukázal na to, že předseda senátu projevil neochotu poskytnout nově zvolenému obhájci čas potřebný k tomu, aby se s věcí náležitě seznámil, a že obhájci vyhrožoval advokátní komorou. V závěru stížnosti obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby sám rozhodl tak, že soudci tvořící uvedený senát Vrchního soudu v Olomouci jsou vyloučeni.
I když napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud v rámci řízení konaného o odvoláních, která byla podána proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 36 T 5/99, a stížnost by jinak byla vzhledem k ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. nepřípustná, považoval Nejvyšší soud stížnost přesto za přípustnou. Nepřipustit stížnost by ve skutečnosti znamenalo stav, jehož podstatou by bylo to, že soudci Vrchního soudu v Olomouci by sami s konečnou platností rozhodli v otázce svého vyloučení. Takový stav by zjevně odporoval zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně Lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
Nejvyšší soud proto z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo. Shledal, že stížnost není důvodná.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 36 T 5/99, podali odvolání státní zástupce a obžalovaný K. H. K rozhodnutí o těchto odvoláních je příslušný Vrchní soud v Olomouci. U tohoto soudu rozhodnutí připadlo senátu, který je složen z předsedy JUDr. J. Z. a soudců JUDr. J. S. a JUDr. J. Z. Obhajobu obžalovaného v té době, kdy věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaných odvoláních, vykonávala JUDr. J. B. jako zvolená obhájkyně. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci dne 8. 8. 2001 nařídil veřejné zasedání na den 28. 8. 2001 s tím, že předmětem jednání v tomto veřejném zasedání jsou podaná odvolání. Obžalovaný a jeho obhájkyně JUDr. J. B. byli o veřejném zasedání vyrozuměni dne 10. 8. 2001. Přípisem ze dne 17. 8. 2001 obhájkyně sdělila Vrchnímu soudu v Olomouci, že jí obžalovaný vypověděl plnou moc. Dne 24. 8. 2001 došla Vrchnímu soudu v Olomouci plná moc, kterou obžalovaný udělil dne 23. 8. 2001 JUDr. E. Z. jako svému novému zvolenému obhájci. Nově zvolený obhájce spolu s plnou mocí předložil Vrchnímu soudu v Olomouci žádost o odročení veřejného zasedání z toho důvodu, aby se mohl seznámit se spisem a aby mohl s obžalovaným osobně konzultovat přípravu obhajoby. Přípisem ze dne 24. 8. 2001 předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci obhájci sdělil, že setrvává na termínu veřejného zasedání tak, jak bylo již nařízeno na 28. 8. 2001, a dodal, že při rozhodování o tom, zda obhajobu obžalovaného přijmout nebo odmítnout měl zvažovat, že jde o převzetí obhajoby několik dnů před termínem nařízeného veřejného zasedání o odvoláních. K tomu předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci připojil pohrůžku, že pokud se nově zvolený obhájce k veřejnému zasedání nedostaví, bude obhajobu vykonávat soudem ustanovený obhájce a přístup nově zvoleného obhájce bude sdělen advokátní komoře. Veřejné zasedání nařízené na 28. 8. 2001 pak bylo pro nepřítomnost nově zvoleného obhájce odročeno na 18. 9. 2001, kdy bylo z téhož důvodu znovu odročeno na 1. 10. 2001. Nově zvolený obhájce se v obou případech omluvil zdravotními obtížemi.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Z přípisu předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2001, který byl adresován JUDr. E. Z. jako nově zvolenému obhájci obžalovaného, nelze vyvozovat nic, co by svědčilo o tom, že předseda senátu má k projednávané věci, k obžalovanému nebo jeho obhájci takový vztah, který zakládá pochybnost o tom, že nemůže nestranně rozhodovat. Tento přípis se týkal výlučně jen otázek organizace nařízeného veřejného zasedání a ze strany předsedy senátu byl evidentně motivován snahou docílit toho, aby se veřejné zasedání v termínu, na který bylo nařízeno, skutečně konalo. Lze uvažovat o tom, že předseda senátu se měl omezit na pouhé sdělení, že návrhu obhájce na odročení veřejného zasedání se nevyhovuje a že platí termín nařízeného veřejného zasedání, a že již nebylo vhodné polemizovat s názory obhájce vyjádřenými v žádosti o odročení veřejného zasedání v tom smyslu, zda měl či neměl obhajobu převzít, zda měl či neměl zákonný důvod odmítnout její převzetí, apod. Je možné uvažovat i o nevhodnosti toho, že v daném kontextu předseda senátu zmiňoval oznámení advokátní komoře, pokud se obhájce k veřejnému zasedání nedostaví. Věcně nesprávná ale byla jen ta část přípisu, v níž předseda senátu uváděl, že v případě nepřítomnosti zvoleného obhájce bude obhajobu obžalovaného ve veřejném zasedání vykonávat ustanovený obhájce, protože má-li obžalovaný zvoleného obhájce, nepřichází v úvahu obhajoba vykonávaná ustanoveným obhájcem.
Meritorně je ovšem třeba konstatovat, že pokud předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci na žádost nově zvoleného obhájce neodročil nařízené veřejné zasedání, nejednal proti žádnému ustanovení, které upravuje právo obžalovaného na obhajobu podle trestního řádu, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) či jiného právního předpisu. Z druhé strany vzato, nově zvolený obhájce neměl vůči soudu nárok na to, aby veřejné zasedání bylo odročeno.
Součástí práva na obhajobu je především právo obžalovaného sám si obhájce zvolit. Toto právo je nezpochybnitelné a obžalovaný ho má v kterémkoli stadiu řízení. Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát, jehož postavení před soudem a ostatními orgány činnými v trestním řízení je do značné míry autonomní. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem. Advokát je povinen jednat čestně a svědomitě. Je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Advokát postupuje tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu a za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky. Toto postavení advokáta vyplývá z ustanovení §16, §17 zákona č. 85/1996 Sb. ve znění zákona č. 210/1999 Sb. (zákon o advokacii).
Jak bylo postavení advokáta s odkazem na citovaná ustanovení zákona o advokacii charakterizováno, zakládá odpovědnost advokáta vůči klientu, případně kárnou odpovědnost vůči České advokátní komoře, nikoli však odpovědnost vůči státu. To se v podmínkách trestního řízení vedeného před soudem projevuje tak, že zmíněné povinnosti advokáta jako obhájce obžalovaného nejsou povinnostmi vůči soudu, nýbrž povinnostmi vůči obžalovanému. Z toho vyplývá na jedné straně to, že soud do vztahu mezi obhájcem a obžalovaným nijak nezasahuje a plnění povinností obhájce vůči obžalovanému nijak nehodnotí, avšak na druhé straně zároveň to, že obhájce nemá vůči soudu nárok na to, aby soud organizoval průběh řízení podle požadavků obhájce. Takový nárok obhájce nevyplývá ani ze skutečnosti, že obhajobu převzal v pokročilém stadiu řízení, např. jen několik dnů před jednáním soudu, v němž má být ve věci rozhodnuto. Nic v tomto směru nelze dovozovat ani z ústavně garantovaného práva na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). V této spojitosti považuje Nejvyšší soud za vhodné citovat z odůvodnění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 293/1996 Sb. tyto části:
„Je proto vždy věcí obžalovaného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obžalovaný nese odpovědnost sám a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby či nečinnost obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem.“
„Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení na poslední chvíli, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.“
Z uvedeného je zřejmé, že pokud předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci nevyhověl žádosti nově zvoleného obhájce na odročení veřejného zasedání, nijak tím nezasáhl do ústavně zaručeného práva obžalovaného na obhajobu. Postup předsedy senátu není možné považovat ani za nátlak na nově zvoleného obhájce, aby obžalovanému vypověděl plnou moc. K polemice, která mezi předsedou senátu a nově ustanoveným obhájcem proběhla v otázce, zda JUDr. E. Z. mohl či nemohl převzetí obhajoby odmítnout, pokládá Nejvyšší soud za potřebné jen dodat, že podle §18 odst. 1 zákona o advokacii advokát je oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven nebo Českou advokátní komorou k poskytnutí právních služeb podle §18 odst. 2 zákona o advokacii určen. Pokud se JUDr. E. Z. rozhodl obhajobu v tak pokročilém stadiu řízení převzít, bylo již jen jeho odpovědností vůči obžalovanému jako klientu, jak se s krátkostí doby, která zbývala do nařízeného veřejného zasedání, vypořádá.
Z okolnosti, že předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci nevyhověl žádosti nově zvoleného obhájce na odročení veřejného zasedání, proto nelze vyvozovat závěr, že by měl k projednávané věci, k obžalovanému nebo k jeho obhájci takový poměr, který opodstatňuje pochybnost, že nemůže nestranně rozhodovat. To se přiměřeně vztahuje i na ostatní členy senátu. Naznačenou pochybnost není možné opírat ani o žádné jiné aspekty postupu senátu či předsedy senátu v řízení o odvolání ani v řízení o vazbě obžalovaného.
Nejvyšší soud proto stížnost obžalovaného zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec