ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.23.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 23/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2001 stížnost obžalovaného R. B., podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 25. 1. 2001, sp. zn. 10 Ntv 2/01, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného R. B. z a m í t á.
Odůvodnění:
Nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 20. 10. 2000, sp. zn. 2 T 23/2000, byl obžalovaný R. B. odsouzen za dílem dokonaný, dílem formou pokusu nedokonaný trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný R. B. řádně a včas odvolání, o kterém odvolací soud dosud nerozhodl.
Usnesením Vrchního soudu v Praze z 25. 9. 2000, sp. zn. 10 Ntv 11/2000, byla vazba obžalovaného R. B., vykonávaná v této trestní věci, prodloužena do 31. 1. 2001. Stížnost obžalovaného, podanou proti rozhodnutí o prodloužení vazby, Nejvyšší soud České republiky usnesením ze 7. 11. 2000, sp. zn. 7 Tvo 128/2000 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle §71 odst. 3 tr. řádu prodloužil vazbu obžalovaného R. B. z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu do 31. května 2001.
Proti usnesení o prodloužení vazby podal obžalovaný R. B. řádně a včas stížnost, kterou písemně zdůvodnil jak vlastnoručním podáním, tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. V. V obou písemných odůvodněních stížnosti obžalovaný především podotkl, že podle jeho názoru zákonné vazební důvody specifikované v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu pominuly, resp. nebyly dány od samého zahájení trestního stíhání, neboť stěžovatel se cítí být v této trestní věci nevinen. Odsuzující rozsudek je založen na pouhých domněnkách, důkazně nepodložených, provedeným dokazováním nebyla vina obžalovaného R. B. vůbec prokázána a navíc jeho chování další trvání vazby neodůvodňuje, přičemž obžalovaný zopakoval nabídku již dříve nabídnutého slibu.
Obžalovaný R. B. zároveň poukázal na to, že zpochybňovat jeho slib dostavovat se k hlavnímu líčení dobrovolně jen proto, že v SRN má další děti, je nepřesvědčující. Obžalovaný s touto rodinou nežije, naopak žije se svou rodinou v České republice, přičemž stěhování této rodiny do D. bylo zadržením obžalovaného a vzetím do vazby přerušeno a jeho družka se proto i s dítětem vrátila do bytu v T., kde skutečně bydlí.
Obžalovaný R. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k jeho stížnosti napadené usnesení vrchního soudu zrušil a stěžovatele propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu obžalovaným R. B. m podané stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto opravném prostředku, shledal stížnost přípustnou a obžalovaného R. B. osobou oprávněnou k podání této stížnosti a mohl tudíž za této procesní situace z podnětu stížnosti obžalovaného ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak správnost řízení jemu předcházejícího. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.
Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze na podkladě zcela konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obžalovaného R. B., včetně jeho osobnostních dispozic a způsobu života před zadržením a vzetím do vazby v této trestní věci, tak mimořádně závažné trestné činnosti, kladené mu v tomto trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému závěru, shodnému s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v téže trestní věci, že u tohoto obžalovaného i nadále trvají zákonné důvody vazby, předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Obžalovanému nadále naprosto reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, takovýto trest mu ostatně také již byl, byť nepravomocně, uložen a trvá tedy obava, že z obavy před faktickým výkonem tohoto trestu se bude skrývat nebo dokonce z území České republiky uprchne.
Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto stadiu řízení možno vazbu obžalovaného R. B. nahradit zárukou nebo slibem, jak předpokládá ustanovení §73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou ustanovením §73a tr. řádu.
Navíc intenzita naplnění a specifická povaha důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, správně konstatovaných u obžalovaného R. B. Vrchním soudem v Praze, činí i v současné době zcela opodstatněným i další závěr vrchního soudu o tom, že propuštěním tohoto obžalovaného na svobodu by naprosto reálně hrozilo přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení (srovnej ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu).
A není pochyb ani o tom, že trestní stíhání obžalovaného R. B. nebylo možno především s ohledem na obtížnost a rozsáhlost, zejména však důkazní komplikovanost této trestní věci pravomocně skončit v maximální obecné dvouleté vazební lhůtě, ani ve lhůtě již prodloužené, přičemž v postupu orgánů činných v tomto řízení v přípravném řízení trestním nebyly zjištěny žádné nedůvodné průtahy a nezákonné průtahy neshledal Nejvyšší soud ani v řízení po podání obžaloby. Podmínky pro použití §71 odst. 3 tr. řádu a pro další prodloužení vazby byly tudíž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky z důvodů shora uvedených splněny.
Úvahy o opodstatněnosti postupu vrchního soudu podle citovaného ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu lze navíc uzavřít konstatováním, že Vrchní soud v Praze skutečně prodloužil vazbu obžalovaného podle zjištění Nejvyššího soudu toliko na dobu nezbytně nutnou k provedení procesních úkonů pro pravomocné spravedlivé a zákonné skončení věci zásadních a nezastupitelných.
To ovšem samozřejmě nic nemění na tom, že pokud v dalším řízení vazební podmínky odpadnou nebo pokud nebude splněna kterákoliv ze zákonem požadovaných podmínek pro aplikaci ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu, bude nezbytné rozhodnout o propuštění obžalovaného R. B. z vazby na svobodu. Bez ohledu na to, zda bude tomuto obžalovanému v dalším řízení i nadále hrozit uložení vysokého trestu odnětí svobody či zda jeho případným propuštěním na svobodu bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.
Naproti tomu se Nejvyšší soud nezabýval a zabývat ani nemohl skutkovými a procesními námitkami, které obžalovaný R. B. uplatnil v odůvodnění svého opravného prostředku, směřujícího právě proti rozhodnutí o prodloužení vazby, a kterými polemizoval o důvodnosti a zákonnosti samotného obvinění a následného trestního stíhání. V řízení o prodloužení vazby nelze meritorně řešit otázku viny obžalovaného, neboť v tomto řízení je třeba zodpovědět výhradně otázku, zda existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu (srov. článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zda je dán některý ze zákonných vazebních důvodů a zda jsou splněny zákonné důvody pro prodloužení lhůty vazby ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu.
Existence shora uvedených zákonných předpokladů v tomto řízení zjištěna a prokázána byla, za stávajících procesních podmínek tak Nejvyšší soud České republiky neshledal obžalovaným R. B. podaný opravný prostředek důvodným a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proto stížnost tohoto obžalovaného, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prodloužení jeho vazby, zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k