ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.70.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 70/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 6. 2001 o stížnostech obžalovaného M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/2001 a obžalovaného P. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 23/2000 takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnosti obžalovaných M. Š. a P. S. z a m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 56 T 23/2000, byl obžalovaný M. Š. uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1písm. b), §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. (účinného od 1. 1. 1994 do l. 9. 1995) a podle §219 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 4 000 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku.
Týmž rozsudkem byl obžalovaný P. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. (účinného od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995). Městský soud uložil obžalovanému podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, když pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou.
V průběhu odvolacího řízení konaného před Vrchním soudem v Praze podal obžalovaný M. Š. žádost o propuštění z vazby, rovněž soudu předložil písemný slib ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Rovněž obžalovaný P. S. podal žádost o propuštění z vazby na svobodu. Vrchní soud v Praze rozhodl o žádosti obžalovaného M. Š. usnesením ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/2001, tak, že ji podle §72 odst. 2 tr. ř. zamítl, nepřijal podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. písemný slib obžalovaného ani nabídku peněžité záruky manželky obžalovaného podle §73a odst. 1 tr. ř. Usnesením ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/01, zamítl Vrchní soud v Praze podle §72 odst. 2 tr. ř. žádost obžalovaného P. S. o propuštění z vazby na svobodu. Proti těmto usnesením podali obžalovaní M. Š. a P. S. stížnosti.
Nejvyšší soud shledal, že stížnosti podané obžalovanými P. S. a M. Š. nejsou přípustné, neboť byly podány proti usnesením odvolacího soudu.
Podle §141 odst. 2 tr. ř. lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.
Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na to, že o žádosti obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu nerozhodoval soud, který by ve věci rozhodoval v prvním stupni. Sám trestní řád používá pojmu „ve věci\" v různých významech. Soudem, který rozhoduje ve věci je myšlen soud, který rozhoduje v meritu věci, tedy v tomto případě Městský soud v Praze. Vrchní soud v Praze je soudem odvolacím, byť rozhoduje o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího řízení ve skutečnosti poprvé. Význam tohoto pojmu (ve věci) plynoucí z ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti stížnosti nespatřuje ale Nejvyšší soud v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z chronologického uspořádání ustanovení §140 odst. 1 písm. b) tr. ř. a následně §141 odst. 2 tr. ř. plyne závěr, že dikce „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává soudem prvního stupně. Z uvedeného lze tedy dovodit, že proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná.
Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné uvést, že v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému v intencích předcházejících úvah neshledává stížnost přípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaní mohou toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle §72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podají v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.
Ze skutečností shora uvedených plyne, že jestliže proti usnesení stížnost přípustná vůbec není, je nutno ji zamítnout podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i když bylo podáno nesprávné poučení, že zákon stížnost připouští (obdobně R 8/94 Sb. rozh. trest.).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnosti obžalovaných M. Š. a P. S. podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z podnětu podaných stížností přezkoumal správnost výroků napadených usnesení a předcházející řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann