ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.80.2001.1
sp. zn. 7 Tvo 80/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. 6. 2001 stížnost obžalovaného M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 4 Ntv 8/2001, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. B. z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba obžalovaného M. B. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2000 prodloužena do 21. 9. 2001.
Proti usnesení podal v zákonné lhůtě obžalovaný M. B. stížnost, v níž zpochybnil existenci důvodů vazby a namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro její prodloužení nad dobu dvou roků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho propustil z vazby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1998). Trestní stíhání obžalovaného je ve stadiu odvolacího řízení konaného na podkladě odvolání obžalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 50 T 5/2000, jímž byl obžalovaný uznán vinným uvedeným trestným činem a dále ještě pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997). Veřejné zasedání před odvolacím senátem Vrchního soudu v Olomouci bylo nařízeno na dny 19. 7. a 20. 7. 2001.
Ve vazbě je obžalovaný od 21. 6. 1999. V nynějším stadiu trestního stíhání je ve vazbě z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., uplynula dne 21. 6. 2001. Více než 15 dnů před skončením této lhůty předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Olomouci navrhl prodloužení vazby. O tomto návrhu rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Olomouci napadeným usnesením.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného prodloužil do 21. 9. 2001.
S Vrchním soudem v Olomouci je třeba souhlasit především v tom, že na straně obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Obava, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, je reálná. Trvalé bydliště obžalovaný vykazoval pouze formálně, aniž se tam skutečně soustavněji zdržoval. Obvodní úřad v P. ohledně obžalovaného ostatně sdělil, že nikdo toho jména u něho ani není evidován. Sám obžalovaný při výslechu před soudcem, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě, výslovně uvedl, že po dobu asi půl roku před zadržením se schovával a přebýval na různých místech. Obžalovaný to sice dával do souvislosti s tím, že byl vystaven nátlaku Ukrajinců, avšak objektivním důsledkem toho, že se obžalovaný skrýval, bylo také to, že byl nedosažitelný pro orgány činné v trestním řízení a že se Policii ČR nedařilo vypátrat jeho skutečný pobyt. Uvedená obava je nyní zesílena tím, že obžalovanému byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, byť dosud nepravomocně, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na sedm a půl roku. Jde o citelný trest, který by vzhledem k dřívějšímu skrývání mohl obžalovaného motivovat k tomu, aby se opět skrýval.
Obava, že obžalovaný bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, je rovněž reálná. Jednání, pro které je obžalovaný stíhán, nespočívalo jen v nějakém ojedinělém nebo příležitostném obohacení, nýbrž v sérii osmi případů, jimiž měla být způsobena škoda přes 5 milionů korun. Podstatou jednání, které je obžalovanému kladeno za vinu, je vylákání automobilů formou leasingu, jejich následný vývoz do ciziny, zejména do Běloruska, Ukrajiny a Polska, poté prodej a nakonec fingování krádeží vozidel. Rozsah a délka doby, po kterou obžalovaný měl toto jednání páchat, ukazují na vyšší míru rozhodnosti a odhodlanosti k páchání trestného jednání. Z toho plyne obava, že obžalovaný by mohl, byť případně i v pozměněné formě, v tomto jednání pokračovat, zvláště pokud by byl kontaktován Ukrajinci, o jejichž nátlaku se zmínil při výslechu před soudcem, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě.
Skutečnost, že trestní stíhání obžalovaného nebylo skončeno v rámci lhůty dvou roků trvání vazby, má původ v obtížnosti projednávané věci. Ve společném řízení s obžalovaným bylo stíháno dalších osm osob, jejichž trestná činnost souvisela s trestnou činností, která je kladena za vinu obžalovanému. Dokazování muselo být prováděno ke každému z celkového počtu útoků, přičemž důkazy byly roztříštěné v závislosti na tom, že sídla poškozených obchodních společností se nacházela na různých místech v P., O., O. a v okresech V. a Z. Vrchní soud v Olomouci zhodnotil postup trestního stíhání obžalovaného s odpovídajícím závěrem, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k neodůvodněným průtahům, které by měly vliv na délku trestního stíhání. Lze sice uvažovat o tom, že některé úkony mohly být provedeny s větším urychlením, avšak řízení jako celek co do své délky tím bylo ovlivněno jen dílčím způsobem a ve velmi omezeném rozsahu. Primárně délka řízení vyplývá z obtížnosti projednávané věci.
Propuštěním obžalovaného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. I když to Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení výslovně nekonstatoval, je tento závěr namístě, a to ve vztahu k té části účelu trestního řízení, která podle §1 odst. 1 tr. ř. spočívá v tom, že řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci vazbu prodloužil, se jeví jako nezbytně nutná k tomu, aby trestní stíhání mohlo být dokončeno, a to jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak vzhledem ke stadiu, v němž se řízení nachází.
Obžalovaný v rámci stížnosti nabídl slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomuto slibu Nejvyšší soud nepřihlížel, protože vzhledem k charakteru, rozsahu a závažnosti trestné činnosti, která je obžalovanému kladeno za vinu, nelze slib považovat za dostatečný k tomu, aby jeho přijetím mohla být vazba nahrazena.
Nejvyšší soud nepřihlížel ani k výhradám, které obžalovaný v rámci stížnosti podané proti usnesení o prodloužení vazby ve skutečnosti uplatnil proti spránosti rozsudku, jímž byl dosud nepravomocně uznán vinným. Účelem řízení o prodloužení vazby není řešit otázku, zda obžalovaný spáchal či nespáchal trestný čin, který se mu klade za vinu. Při rozhodování o vazbě postačí, že tu je důvodné podezření z toho, že obžalovaný se trestné činnosti dopustil.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 26. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec