ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.232.2000.1
sp. zn. 7 Tz 232/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 31. 10. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného D. H., v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 4/99 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 6 To 10/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 2 tr. ř., §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného D. H.
Tento rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 T 4/99, se ohledně obviněného D. H. z r u š u j í.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 6 To 10/2000, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 T 4/99, se zrušují také ohledně obviněného L. H.
Z r u š u j í se také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se přikazuje , aby věc obviněných D. H. a L. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 2 T 4/99, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §156 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozhodnuto bylo též ohledně obviněného L. H., který byl uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na pět let.
Trestná činnost obviněných spočívala podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 v tom, že dne 22. 3. 1998 kolem 01.00 až 01.30 hod. v P. 6, N. ul. č. 1050, ve vstupních prostorách podniku D. B. H. - B. b. poté, co nebyli vpuštěni na diskotéku bez zaplacení, fyzicky napadli zaměstnance podniku J. S. tak, že do něho strkali, obviněný L. H. ho udeřil rukou do obličeje, a když obviněný L. H. a J. S. zápasili na zemi, obviněný D. H. držel J. S. za vestu, tahal ho dozadu a zapojil se do fyzické potyčky. Podle dalších zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 pak na terase při zákroku hlídky Městské policie Praha, kterou tvořili strážníci T. H. a M. P., obviněný L. H. nakopl T. H. do rozkroku a oba obvinění vyhrožovali oběma strážníkům pomstou a smrtí ze strany mafie.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podali odvolání oba obvinění. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 6 To 10/2000, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného D. H. výrok o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám uložil obviněnému D. H. podle §156 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a odvolání obviněného L. H. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Ministr spravedlnosti podal dne 25. 9. 2000 proti rozsudku Městského soudu v Praze ve prospěch obviněného D. H. stížnost pro porušení zákona, v níž namítl, že jednání obviněného D. H. s ohledem na svou intenzitu nezakládá znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., že jednání tohoto obviněného, pokud má znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., vykazuje jen menší stupeň nebezpečnosti pro společnost a že za tohoto stavu je trest uložený obviněnému D. H. ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a co do druhu i v rozporu s účelem trestu. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného D. H., aby zrušil napadený rozsudek, aniž výslovně tento návrh omezil jen na část rozsudku týkající se obviněného D. H., a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. nebo podle §271 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání věci nebo aby sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, pokud se týkají obviněného D. H., jakož i řízení, jež této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že Obvodní soud pro Prahu 6 uznal obviněného D. H. vinným na podkladě skutkového stavu, který z provedených důkazů nevyplývá. To se týká skutkových zjištění, jež se vztahují k jednání obviněného D. H. vůči strážníkům Městské policie Praha. Základním pochybením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo to, že svá zjištění ohledně jednání obviněného D. H. v tomto směru opřel o úřední záznam strážníků ze dne 22. 3. 1998 (č. 1. 234 spisu). Obvodní soud pro Prahu 6 takto postupoval za situace, kdy obviněný jakékoli výhrůžky, které by pronášel na adresu strážníků, popřel a kdy pronášení takových výhrůžek nebylo prokázáno výpovědí spoluobviněného L. H., výpověďmi svědků - strážníků Městské policie Praha, ani výpověďmi jiných svědků, kteří byli incidentu přítomni. V této spojitosti je významná okolnost, že výhrůžky ze strany obviněného D. H. nebyly potvrzovány žádnou ze svědeckých výpovědí, které byly učiněny v hlavním líčení, ani žádnou ze svědeckých výpovědí, které byly učiněny v přípravném řízení. Tento nedostatek důkazů, pokud měly povahu výpovědí obviněných a svědků, Obvodní soud pro Prahu 6 chybně nahradil tím, že za důkaz o pronášených výhrůžkách považoval úřední záznam strážníků Městské policie Praha. Navíc Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého rozsudku ani nevysvětlil, proč uvedený úřední záznam považoval za důkaz o pronášených výhrůžkách.
Podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Citované ustanovení, které uvedeným způsobem vymezuje okruh důkazních prostředků použitelných v trestním řízení, je ovšem třeba vykládat v souvislosti se základními zásadami trestního řízení, z nichž v uvažovaném rámci vystupuje do popředí zásada zákonnosti zakotvená v §2 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a „způsobem, který stanoví tento zákon\", tj. trestní řád. Dikce, podle níž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než „způsobem, který stanoví tento zákon\", znamená mimo jiné i to, že orgány činné v trestním řízení mohou jako důkaz použít jen takový úkon, který byl proveden ve shodě s trestním řádem. Součástí zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při dokazování je také odpovídající vztah mezi dokazovanou skutečností a charakterem důkazního prostředku, z něhož jsou poznatky o této skutečnosti dovozovány. Jestliže určitá skutečnost má být prokázána na podkladě toho, že ji nějaká osoba odlišná od obviněného vnímala svými smysly, je odpovídajícím důkazním prostředkem výslech této osoby v procesním postavení svědka. Tato osoba je povinna na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je jí známo o trestném činu a o pachateli nebo okolnostech důležitých pro trestní řízení (§97 tr. ř.). To platí i pro případ, kdy strážník obecní (městské) policie při výkonu služby vnímá svými smysly, jak jednaly jiné osoby na místě, kde konal službu. Sepsání úředního záznamu strážníkem obecní (městské) policie není úkonem podle trestního řádu a nemůže být důkazem o tom, jak jednaly osoby přítomné na místě výkonu služby strážníka. Důkazem o jednání těchto osob je v trestním řízení výslech strážníka v procesním postavení svědka.
Zároveň je třeba vycházet z toho, co je účelem úředního záznamu sepsaného strážníkem obecní (městské) policie. Tuto otázku upravuje zákon č. 553/1991 Sb. o obecní policii (ve znění pozdějších zákonů). Podle §21 odst. 3 cit. zák. o každém použití donucovacích prostředků nebo služební zbraně je strážník povinen vyrozumět bez zbytečného odkladu osobu, která řídí obecní policii (§3 odst. 1 cit. zák.), a sepsat úřední záznam. Sepsání úředního záznamu strážníkem je z hlediska systematiky zákona o obecní policii upraveno v té jeho části, která se týká použití donucovacích prostředků, psa a služební zbraně strážníkem. Z obsahu §23 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. a z toho, jak je toto ustanovení zařazeno do zákona o obecní policii, logicky vyplývá, že úřední záznam sepsaný strážníkem je prostředkem k zachycení skutečnosti, že strážník použil některého z donucovacích prostředků (§18 odst. 1 cit. zák.), psa (§19 odst. 1 cit. zák.) nebo služební zbraně (§20 odst. 1 cit. zák.). Úřední záznam je prvotním podkladem, kterým se zajišťuje kontrola použití donucovacích prostředků nebo služební zbraně. Je proto logické, že obsahem úředního záznamu jsou nejen údaje o době, místě a druhu použitého donucovacího prostředku, resp. o použité služební zbrani, údaje o osobě, proti které byly použity, a o následcích jejich použití, nýbrž také údaje o skutečnostech umožňujících posoudit splnění zákonných předpokladů pro použití donucovacího prostředku či služební zbraně. Avšak je třeba zdůraznit, že význam údajů, které úřední záznam obsahuje o okolnostech použití donucovacího prostředku nebo služební zbraně, spočívá v tom, že orgánu řídícímu obecní (městskou) policii slouží k posouzení postupu strážníka. Skutkové zjištění o tom, jak jednala jiná osoba odlišná od strážníka, pokud je významné pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v rámci trestního stíhání takové osoby, není účelem úředního záznamu sepsaného strážníkem. Takovým úředním záznamem proto v trestním řízení nelze nahrazovat chybějící výpověď strážníka v procesním postavení svědka.
Důkazní význam úředního záznamu strážníků obecní (městské) policie sepsaný podle §21 odst. 3 zákona obecní policii je tedy v trestním řízení omezen v tom smyslu, že slouží jako podklad pro zjištění, jak postupovali strážníci, a nikoli jako podklad pro zjištění, jak jednaly jiné osoby.
Nesprávné použití úředního záznamu strážníků Městské policie Praha je v posuzovaném případě o to závažnější, že žádný ze strážníků ve svědecké výpovědi v přípravném řízení ani v hlavním líčení výhrůžky ze strany obviněného D. H. nepotvrdil. Svědek M. P., který jako jeden ze strážníků vyhotovil a podepsal úřední záznam, v přípravném řízení (č. 1. 222 spisu) i v hlavním líčení (č. 1. 327 spisu) dokonce výslovně připustil, že úřední záznam je nepřesný. Bez významu není ani to, že v úředním záznamu strážníci uvedli, že donucovací prostředky použili jednak z důvodu fyzického napadení pracovníka provozovny, kde zasahovali, a jednak proto, že sami byli fyzicky napadeni osobami, ve kterých posléze byli zjištěni obvinění D. H. a L. H. Výhrůžky, o kterých se strážníci v úředním záznamu zmínili a které měly být pronášeny po celou dobu zákroku, ostatně ani v samotném úředním záznamu nejsou uváděny jako důvod použití donucovacích prostředků. Strážníci kromě úředního záznamu vyhotovili také „hlášení o použití donucovacích prostředků, psa nebo služební zbraně\" (č. 1. 235 spisu), v němž jako důvod použití donucovacích prostředků uvedli „fyzické napadení muže ochrany provozovny a poté obou strážníků a zabránění fyzickému útoku na zdraví osob\". K tomu lze jen dodat, že žádný ze strážníků ve svědecké výpovědi v přípravném řízení ani v hlavním líčení nepotvrdil, že by byl fyzicky napaden obviněným D. H. Fyzické napadení strážníků nebylo obviněnému D. H. kladeno za vinu v obžalobě a nebyl jím uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, i když se o něm úřední záznam i hlášení o použití donucovacích prostředků zmiňuje. Obviněný D. H. nebyl žalován ani odsouzen pro fyzické napadení strážníků Městské policie Praha zjevně proto, že strážníci ve svých svědeckých výpovědích takové jednání obviněného D. H. nepotvrdili (a nepotvrdil ho ani žádný jiný svědek). To, že obviněný D. H. nebyl uznán vinným fyzickým útokem proti strážníkům, je tedy v souladu se stavem důkazů. Tím nelogičtěji působí výrok, jímž byl uznán vinným pronášením výhrůžek na adresu strážníků, a to, že podkladem uvedeného výroku se stal úřední záznam, jehož obsah nebyl potvrzen svědeckými výpověďmi strážníků ani svědeckými výpověďmi jiných osob.
Skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, která se týkají jednání obviněného D. H. vůči poškozenému J. S., jsou nedostatečná. Vadou je zejména jejich nekonkrétnost, jak se projevila v té části výroku o vině, v níž je uvedeno, že obviněný D. H. „se do fyzické potyčky zapojil\". Tato dikce výroku o vině nic nevyjadřuje z hlediska způsobu ani z hlediska závažnosti jednání obviněného D. H. Pokud bylo jednání tohoto obviněného jinak popsáno tak, že „držel poškozeného za vestu a tahal ho dozadu\", vyvolává to v souvislosti s tím, že v době tohoto jednání obviněného D. H. probíhala podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 potyčka mezi obviněným L. H. a poškozeným J. S., spíše dojem, jako by se obviněný D. H. snažil zbývající účastníky incidentu od sebe odtrhnout. Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 jednání obviněného D. H. proti poškozenému J. S. spočívalo v tom, že do něho společně s obviněným L. H. strkal. Vyvstává ovšem závažná pochybnost, zda toto jednání - ať již samo o sobě, anebo ve spojení s dalším jednáním - bylo natolik závažné, aby bylo namístě uvažovat o naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., zvláště když z výpovědi svědkyně I. J., která v podniku pracovala jako šatnářka a uklízečka, vyplývá, že v konfliktu s poškozeným J. S. i se strážníky Městské policie Praha byl iniciativní obviněný L. H., zatímco úlohu obviněného D. H. vyjádřila svědkyně slovy, že „se spíše motal kolem, jako by nevěděl, co se děje\" (č. 1. 192 spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že výrokem o vině obviněného D. H. Obvodní soud pro Prahu 6 porušil zákon v neprospěch tohoto obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného D. H., se s výrokem o vině tohoto obviněného ztotožnil, ponechal ho beze změny a změnil jen výrok o trestu. Tím Městský soud v Praze porušil zákon v neprospěch obviněného D. H. v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., které upravuje přezkumnou povinnost odvolacího soudu, dále v ustanovení §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož samotný výrok o trestu lze zrušit jen tehdy, není-li rozsudek soudu prvního stupně vadný ve výroku o vině, a konečně v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., podle kterého podkladem meritorního rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je skutkový stav správně zjištěný v rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěná porušení zákona, ke kterým došlo v neprospěch obviněného D. H., a zrušil ohledně obviněného D. H. rozsudek Městského soudu v Praze, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků pozbyla podkladu.
Protože důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného D. H., prospívá také obviněnému L. H., zrušil Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, také ohledně obviněného L. H. Společným důvodem, který prospívá oběma obviněným, je nepřípustné použití úředního záznamu strážníků Městské policie Praha jako důkazu v rámci trestního stíhání obviněných.
Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc obou obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci bude Obvodní soud pro Prahu 6 činit skutková zjištění ohledně jednání obviněných jednak proti strážníkům Městské policie Praha a jednak proti poškozenému J. S. jen na podkladě důkazů odpovídajících trestnímu řádu, to znamená bez toho, že by do okruhu těchto důkazů zahrnoval úřední záznam strážníků sepsaný o použití donucovacích prostředků. Po náležitém zhodnocení důkazů, které nezahrnují tento úřední záznam, Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci znovu rozhodne.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že v dalším řízení platí tzv. zákaz reformace in peius, což znamená, že nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch žádného z obviněných oproti tomu, jak bylo pravomocně rozhodnuto v původním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec