ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.40.2001.1
sp. zn. 7 Tz 40/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. března 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch i v neprospěch obviněného I. V. S., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 1 T 108/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 1 T 108/2000, byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se podle zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že od 13. 8. 1999 do 21. 7. 2000 do 00.15 hod. se zdržoval v Hradci Králové v České republice, ačkoliv mu bylo rozhodnutím Policie ČR, odboru Cizinecké a pohraniční policie č. j. PJM-597/OCP-KPE-ZP-4/99 ze dne 14. 7. 1999, které nabylo právní moci dne 30. 7. 1999, zakázáno na území České republiky pobývat do 14. 7. 2009 a lhůta k vycestování z území České republiky byla určena do 13. 8. 1999, tedy mařil výkon rozhodnutí státního orgánu tím, že se zdržoval na území republiky, ačkoliv mu byl pobyt na území republiky zakázán.
Za uvedený delikt byl obviněný I. V. S. podle §171 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu osmi let. Odsuzující rozsudek nabyl dne 24. 10. 2000 právní moci. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 1 T 108/2000, které rovněž nabylo právní moci dne 24. 10. 2000, byl obviněný I. V. S. vzat podle §350c odst. 1 tr. řádu do vyhošťovací vazby s tím, že tato vazba potrvá do realizace výkonu trestu vyhoštění.
V průběhu úkonů směřujících k realizaci pravomocně uloženého trestu vyhoštění, provedených v rámci vykonávacího řízení, a při ověřování totožnosti obviněného bylo zjištěno, že se nejedná o I. (V.) S., ale o osobu jménem I. S. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie poté sdělilo okresnímu soudu, že může realizovat trest vyhoštění jen na základě právoplatného rozsudku a požádalo tento soud o přijetí opatření vedoucích ke změně, resp. opravě jména cizince v rozsudku na základě jeho skutečné totožnosti.
Ministr spravedlnosti poté podal proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 1 T 108/2000, ve lhůtě uvedené v ust. §272 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona s tím, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení §120 odst. 2 tr. řádu ve prospěch i v neprospěch obviněného I. V. S.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti argumentoval tím, že podle §120 odst. 2 tr. řádu musí být obžalovaný v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, případně jinými údaji, potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného i útvar, jehož je příslušníkem.
Z obsahu spisu však vyplynulo, že obviněný I. V. S. úmyslně používal v průběhu celého trestního řízení jiné jméno.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl ve prospěch i v neprospěch obviněného I. V. S. porušen zákon v ustanovení §120 odst. 2 tr. řádu, aby tento rozsudek včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Podle §266 odst. 1 tr. řádu může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, výhradně tehdy, jedná-li se o rozhodnutí pravomocné.
Nejvyšší soud proto z pohledu procesních podmínek řízení o stížnosti pro porušení zákona nejprve zkoumal, zda - a to i s ohledem na charakter procesních výhrad ministra spravedlnosti, uplatněných v podané stížnosti pro porušení zákona, podaný mimořádný opravný prostředek vskutku směřuje proti pravomocnému rozsudku okresního soudu.
Obdobné případy, které se až dosud v soudní praxi vyskytly, názorně ukazují, že vliv záměny obviněného s jinou osobou je z hlediska právní moci v trestním řízení diferencovaný. Orgány činné v trestním řízení proto musí už proto věnovat náležitou pozornost totožnosti osoby, kterou stíhají jako obviněného, což platí nejen z důvodu předcházení případům, kdy stíhané osoby používají falešné doklady o své totožnosti, ale i proto, že se vyskytují případy, kdy je stíhána osoba, jejíž totožnost se hned nepodaří spolehlivě zjistit a totožnost je zjištěna nebo upřesněna teprve dodatečně. Výsledek naznačeného upřesnění přitom může být i takový, že stíhaná osoba je identifikována jinak než na počátku trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení proto musí mít jasno i v tom, zda a jak případné nesrovnalosti v identitě či označení obviněného a dodatečné změny, ke kterým popřípadě v tomto ohledu dojde, ovlivňují právní moc dosud vydaných rozhodnutí.
V úvahu přitom přichází především záměna obviněného s jinou osobou, nebo případ, kdy se za obviněného vydává jiná osoba a konečně procesní situace, kdy se naopak obviněný vydává za jinou osobu. Nejvyšší soud České republiky je toho názoru, že spočívá-li záměna v tom, že za obviněného se vydává jiná osoba, které je vyhlášeno a doručeno rozhodnutí místo toho, aby bylo vyhlášeno a doručeno skutečnému obviněnému, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud není doručeno obviněnému jako tomu, kdo je fyzicky identický s tím, o kom bylo skutečně rozhodnuto.
Spočívá-li však, jako v přezkoumávaném případě obviněného I. V. S., resp. S., záměna v tom, že obviněný se vydává za jinou osobu, ale rozhodnutí je vyhlášeno a doručeno obviněnému ve smyslu jeho fyzické identity s tím, o kom bylo rozhodnuto, nabývá rozhodnutí právní moci a okolnost, že obviněný vystupoval pod cizím jménem, není relevantní a nemá pro otázku právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí význam.
Nejvyšší soud České republiky tudíž za tohoto stavu věci přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost výroku napadeného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného I. V. S. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani v neprospěch obviněného, ale ani v jeho prospěch.
Z obsahu spisu vyplývá, že obvinění z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. bylo dne 21. 7. 2000 vyšetřovatelem Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové pod ČVS: OVHK-1193/10-2000 sděleno osobě, která vystupovala pod jménem I. V. S. Znaleckým posudkem z oboru daktyloskopie bylo přitom posléze potvrzeno, že daktyloskopické otisky I. V. S., nar. 21. 12. 1970, pořízené dne 14. 7. 1999 u cizinecké a pohraniční policie Správy Jihomoravského kraje Policie České republiky v Brně, jsou shodné s otisky jmenovaného, pořízenými dne 21. 7. 2000 u Okresního úřadu vyšetřování v Hradci Králové.
Osoba, které bylo sděleno shora citované obvinění, je tudíž v každém případě totožná s osobou, které byl pravomocným rozhodnutím Policie ČR, odboru Cizinecké a pohraniční policie č. j. PJM-597/OCP-KPE-ZP-4/99 ze dne 14. 7. 1999 zakázán na území České republiky pobyt do 14. 7. 2009 a které byla současně lhůta k vycestování z území České republiky určena do 13. 8. 1999.
Dotyčný podepsal jménem „S.\", napsaným azbukou, celou řadu písemností: např. dne 21. 7. 2000 tímto způsobem potvrdil převzetí opatření o ustanovení tlumočníka (viz číslo listu 10 spisu), téhož dne, tj. 21. 7. 2000, takto podepsal adekvátní část protokolu o zadržení podezřelé osoby (číslo listu 13) a záznamu o předání osoby do policejní cely (viz číslo listu 14 spisu), a stejně podepsal protokol o výslechu obviněného na Okresním úřadu vyšetřování v Hradci Králové (viz čísla listů 24-27) i protokol o výslechu u Okresního soudu v Hradci Králové (číslo listu 18 spisu). Zjevně totožným podpisem je ostatně stvrzeno i převzetí rozhodnutí Policie ČR, Odboru cizinecké a pohraniční policie, Oddělení kontroly pobytu a eskort Brno, vydané pod č. j. PJM-597/OCP-KPE-ZP-4-99 dne 14. 7. 1999 (srov. čísla listů 30-31).
Osoba, vydávající se za I. V. S., stejným způsobem podepsala také dne 20. 9. 2000 protokol o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování (číslo listu 40) a dne 10. 10. 2000 takto potvrdila na doručním lístku převzetí obžaloby a vyrozumění o konání hlavního líčení.
Svoji tvrzenou totožnost obviněný nijak nezpochybnil ani v rámci hlavního líčení, konaného dne 24. 10. 2000, v průběhu celého trestního řízení byl řádně zastupován ustanoveným obhájcem Mgr. S. K., advokátem, a po poradě s tímto obhájcem, přítomným jednání před nalézacím soudem, se také obviněný výslovně vzdal práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, a to i za osoby uvedené v ustanovení §247 odst. 2 tr. řádu (číslo listu 48 p. v.). Evidentně stejný podpis konečně figuruje také na doručním lístku, potvrzujícím převzetí rozsudku obviněným dne 3. 11. 2000 (číslo listu 52 p. v.).
Není přitom pochyb o tom, že ve skutečnosti bylo trestní řízení vedeno proti I. S., který po celé toto řízení úmyslně vystupoval pod jménem I. V. S. a úmyslně se tedy v celém průběhu trestního řízení vydával právě za I. V. S., kterého se nepodařilo dostupnými informačními prostředky ztotožnit.
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky je i z pohledu zákonnosti a správnosti trestního řízení, vedeného proti obviněnému I. V. S., pro posouzení věci podstatné, zda byla či nebyla zachována fyzická identita konkrétní osoby s tím, o jehož právech a povinnostech bylo ve skutečnosti v trestním řízení jednáno, event. zda procesní práva tohoto obviněného nebyla v průběhu řízení porušena.
Účelem trestního řízení je upravit postup orgánů v tomto řízení činných tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Významná zásada, zakotvená ustanovením §1 odst. 1 tr. řádu, vymezuje základní úkoly trestního řízení, jak vyplývají z obecných úkolů soudů a státního zastupitelství a jak jsou stanoveny v článcích 81, 82, 90 a násl. Ústavy České republiky a v zákonných normách nižší právní síly.
Základní zásady trestního řízení jsou kodikovány ustanovením §2 tr. řádu, práva obviněného vymezuje zejména ustanovení §33 odst. 1 tr. řádu, zákonný způsob provádění úkonů trestního řízení specifikuje ustanovení §52 a násl. tr. řádu, dokazování je upraveno v hlavě páté tr. řádu, počínaje ustanovením §89 tr. řádu, legální zahájení trestního stíhání a další postup v něm specifikují hlavy desátá a násl. tr. řádu. Žádné z odpovídajících procesních ustanovení, včetně ministrem spravedlnosti namítaného ustanovení §120 odst. 2 tr. řádu, však nebylo porušeno samotnou okolností, že obviněný I. S. vystupoval po celé trestní řízení s přejatou identitou a že se po celé toto řízení vydával za I. V. S.
V rámci své přezkumné povinnosti proto Nejvyšší soud zkoumal i samotnou správnost skutkových zjištění a použité právní kvalifikace, ani zde však neshledal žádné pochybení nalézacího soudu či jiného orgánu v tomto trestním řízení činném, resp. porušení zákona v důsledku vadného postupu tohoto orgánu.
Třeba podotknout, že Nejvyšší soud při úvahách o správnosti použité právní kvalifikace vycházel z toho, že novelou trestního zákona z roku 1993 byla zákonná dikce skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. rozšířena tak, aby se vztahovala i na úmyslné nerespektování rozhodnutí o zákazu pobytu na území České republiky, vydané ve správním řízení na základě ustanovení §14 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění zák. č. 190/1994 Sb. a zák. č. 150/1996 Sb.
Lze tudíž předpokládat, že pokud by zákonodárce na tento záměr rezignoval, promítly by se změny zákonné úpravy, realizované zákonem č. 326/1999 Sb., nepochybně kromě jiného do novelizace právě ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Citovaný zákon sice pojem „zákaz pobytu\" nebo „zakázaný pobyt\" na žádném ze svých míst výslovně neobsahuje, podle názoru Nejvyššího soudu je však pojem „zákazu\", obsažený v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., nutno vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejen, že nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít charakter ani žádné jiné sankce. Povahu takového zákazu správní vyhoštění, kodifikované a vymezené právě zákonem č. 326/1999 Sb., podle závěru Nejvyššího soudu zcela nepochybně má, neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území České republiky ze sankčních důvodů, ale navíc stanoví i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na území České republiky vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního opatření je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území České republiky zakázán.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že na podobné jednání pochopitelně nedopadají správní delikty, uvedené pod ustanovením §156 odst. 1 písm. a), písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., ale ani žádná ze skutkových podstat přestupků, uvedených pod ustanovením §157 cit. zák., včetně §157 odst. 1 písm. e) cit. zák. V tomto případě viník úmyslně poruší povinnost stanovenou tímto zákonem, tj. zákonem č. 326/1999 Sb., povinnost, o kterou se však v tomto případě jedná, je stanovená konkrétním rozhodnutím ve správním řízení. Takže by jakákoliv sankce podobného dolosního jednání vůbec nepřicházela v úvahu, což zákonodárce patrně rovněž nezamýšlel.
Nejvyšší soud se tudíž rovněž se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil, z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného I. V. S., proto podle §268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
O podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §274 tr. řádu, věta za středníkem, v neveřejném zasedání. Tímto procesním postupem nebyl žádný z účastníků řízení zkrácen na svých procesních právech, přičemž obviněnému I. V. S. byl pro řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanoven obhájce, když obviněný nevyužil svého zákonného práva obhájce si pro toto řízení sám zvolit.
Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl, aniž považoval za potřebné řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoliv doplňovat, takže nebylo důvodu k osobnímu slyšení či osobní účasti obviněného na jednání, neboť obviněný plně realizoval svoje právo na řádný proces v předchozím řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 28. března 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák