ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.65.2001.1
sp. zn. 7 Tz 65/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 4. 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2000, sp. zn. 9 To 329/2000, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 67/99 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 1 T 67/99, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena na pět roků, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu zaměstnání a zákazu podnikání v oboru cestovního ruchu na sedm let. V návaznosti na to bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 se obviněný dopustil tohoto trestného činu tím, že jako společník a jednatel obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., se sídlem v P., vystupující ve funkci výkonného ředitele, nařídil zaměstnancům vybírat v období od 6. 1. 1997 do 14. 3. 1997 pod příslibem zajištění zájezdů do Itálie, oblast Bibione, zálohy na tyto zájezdy v sezóně 1997 s vědomím, že tyto zájezdy se s ohledem na finanční situaci společnosti a její neuhrazené závazky vůči ubytovatelům neuskuteční, a tím způsobil celkem 67 osobám škodu ve výši 771.905,-- Kč.
V další části rozsudku byl obviněný J. P. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 7. 11. 1996 převzal od V. W. částku 300.000,-- Kč na vybavení cestovní kanceláře G. T., P., s. r. o., v P., avšak tuto částku ke smluvenému účelu nepoužil a nezaznamenal ji do účetnictví cestovní kanceláře, čímž měl V. W. způsobit škodu ve výši 300.000,-- Kč. V návaznosti na to bylo podle §229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný J. P. odvolání. Toto odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2000, sp. zn. 9 To 329/2000, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze a nikoli Městský soud v Praze proto, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. Ntd 74/2000, byla věc odňata Městskému soudu v Praze a přikázána Krajskému soudu v Praze.
Ministr spravedlnosti podal dne 26. 3. 2001 ve prospěch obviněného J. P. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Praze s tím, že tento soud nesprávně zamítl odvolání obviněného. Podle ministra spravedlnosti nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že neměl úmysl ponechat si peníze vybrané od klientů cestovní kanceláře a neuhradit potřebné zálohy italským partnerům, neboť v kritickou dobu počítal s tím, že peníze nutné k provozu cestovní kanceláře dodá druhý společník. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a odsuzující část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a v kterém nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Obvodní soud pro Prahu 9 provedl v tomto řízení všechny reálně dostupné důkazy, které byly nutné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Důkazy zhodnotil způsobem, jemuž z hlediska zásad stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout, a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění. Správně zjištěný skutkový stav Obvodní soud pro Prahu 9 ve shodě se zákonem posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Uložený trest, a to jak pokud jde o podmíněný trest odnětí svobody, tak pokud jde o trest zákazu činnosti, je trestem, který v žádném případě není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani k poměrům obviněného a který co do druhu rozhodně není v zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Uložený trest odnětí svobody, jehož výměru Obvodní soud pro Prahu 9 stanovil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a jehož výkon podmíněně odložil, lze označit spíše za mírný a nevystihující dostatečně některé závažné okolnosti svědčící v neprospěch obviněného, zejména způsob provedení činu a výši škody způsobené většímu okruhu poškozených. Z hlediska podmínek, za nichž lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona vyslovit, že výrokem o trestu byl porušen zákon (§266 odst. 2 tr. ř.), jde o trest, který ještě je možné akceptovat. Zákonu odpovídá také výrok o náhradě škody, který má podklad ve výroku o vině obviněného trestným činem podvodu.
Výrok, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., je rovněž založen na správných skutkových zjištěních. Určitou nepřesností tohoto výroku je jen to, že Obvodní soud pro Prahu 9 zprostil obviněného obžaloby postupem podle §226 písm. a) tr. ř., to znamená z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. To ale neodpovídá zjištěním, ke kterým sám Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl na podkladě provedených důkazů. Obvodní soud pro Prahu 9 došel k závěru, že obviněný převzal od V. W. částku 300.000,-- Kč, avšak zároveň shledal, že nebylo prokázáno, že by si tuto částku ponechal a že by ji nepoužil v souladu s jejím určením k financování provozu cestovní kanceláře. Jde tedy o situaci, kdy skutek, jehož podstatou bylo převzetí uvedené částky, se stal, avšak není trestným činem. Tomu odpovídalo zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. Uvedená nepřesnost ve vyjádření důvodu zproštění obviněného ovšem není tak podstatná, aby Nejvyšší soud kvůli ní výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že byl porušen zákon, zvláště když Obvodní soud pro Prahu 9 jako důvod zproštění použil důvod, který je pro obviněného příznivější. Na to navazuje odpovídající výrok o uplatněném nároku na náhradu škody, který je v souladu se zákonem.
Krajský soud v Praze za tohoto stavu správně zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. K tomu lze jen dodat, že ani odvolací řízení nevykazuje žádné podstatné vady.
Námitky, které ministr spravedlnosti uplatnil ve stížnosti pro porušení zákona proti výroku o vině obviněného trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nejsou důvodné.
Námitka, že obviněnému nebyl prokázán úmysl ponechat si peníze vybrané od klientů cestovní kanceláře, sice odpovídá výsledkům dokazování, avšak nemá žádný vliv na to, že zákonné znaky trestného činu podvodu byly jednáním obviněného naplněny. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe nebo j i n é h o obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu. I když si obviněný peníze, vybrané od klientů cestovní kanceláře, neponechal pro svou osobní potřebu a jeho úmysl k tomu ani nesměřoval, byla jeho jednáním obohacena cestovní kancelář G. T., P., s. r. o., která použila vybrané peníze na úhradu svých provozních výdajů. Z hlediska obviněného šlo tedy o obohacení jiného, což k naplnění příslušného zákonného znaku trestného činu podvodu postačuje. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 lze v této souvislosti vytknout, že v tzv. právní větě výroku o vině měl vyjádřit naplnění zákonného znaku „obohatil jiného\". Uvedení zákonného znaku „obohatil sebe\" je nepřesností, která však zůstala bez vlivu na to, že skutek byl jinak správně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Neopodstatněná je námitka, že Obvodní soud pro Prahu 9 jednoznačně nezjistil vzájemné postavení obviněného J. P. a svědka V. W. jako společníků obchodní společnosti G. T., P., s. r. o. Ze společenské smlouvy a z výpisu z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že oba byli jedinými společníky uvedené obchodní společnosti a že jejich podíly na základním jmění společnosti, které činilo 100.000,-- Kč, představovaly částky 60.000,-- Kč u svědka V. W. a 40.000,-- Kč u obviněného. Oba byli jednateli společnosti s tím, že každý z nich byl oprávněn jednat za společnost samostatně. Obchodní společnost byla založena dne 30. 10. 1996 uzavřením společenské smlouvy a vznikla dne 15. 11. 1996 zápisem do obchodního rejstříku. Z výpovědí obviněného i svědka, které jsou v tomto ohledu shodné, je zřejmé, že svědek V. W. do chodu a řízení cestovní kanceláře v podstatě nijak nezasahoval a že ji ve skutečnosti řídil obviněný. Své postavení ostatně sám obviněný popsal jako postavení výkonného ředitele. To plně koresponduje s výpověďmi svědků, pokud jde o osoby, které byly v cestovní kanceláři zaměstnávány a které z toho titulu měly přehled o tom, kdo cestovní kancelář skutečně řídil.
Opodstatnění nemá ani námitka, že Obvodní soud pro Prahu 9 blíže nezkoumal finanční situaci obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., z hlediska odpovědnosti obviněného za stav, který v tomto ohledu nastal, a že znalecký posudek z oboru ekonomiky, vypracovaný znalcem Ing. S. V., je v naznačeném směru nedostatečný, protože nevysvětluje, na co byla použita částka ve výši přibližně 1 milion Kč z celkových dosažených příjmů cestovní kanceláře. Pro posouzení věci je podstatné to, co ve svých výpovědích výslovně uvedl sám obviněný, že totiž koncem prosince 1996 již byly vyčerpány prostředky zapůjčené V. W. včetně základního jmění a tudíž veškeré financování chodu kanceláře od ledna 1997 se zabezpečovalo z příjmů od klientů (viz č. l. 103, 251 spisového svazku I). Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona ve shodě se stavem věci konstatoval, že otázku, na co byla použita částka přibližně 1 milion Kč, bylo možné objasnit na podkladě přílohových svazků 9 - 14, avšak nedůvodně vytkl, že Obvodní soud pro Prahu 9 jimi neprovedl důkaz. K tomu lze jen dodat, že v protokole o hlavním líčení je provedení důkazu těmito listinami zachyceno na č. l. 291 spisového svazku I. Rozhodující je, že prostředky tvořící částku přibližně 1 milion Kč, kterou měl ministr spravedlnosti na mysli, nebyly v žádném případě použity způsobem, který by zajišťoval, že se uskuteční inzerované a již prodávané zájezdy klientů cestovní kanceláře do Itálie. Z důkazů, jimiž bylo objasňováno hospodaření cestovní kanceláře, je i za nynějšího stavu dostatečně zřejmé, že obviněný nezpůsobil situaci, jejíž podstatou bylo to, že koncem roku 1996 byly zcela vyčerpány prostředky, které měla cestovní kancelář k dispozici, a že od ledna 1997 proto byly peníze vybrané od klientů používány jen na financování chodu kanceláře a nikoli na uskutečnění inzerovaných a prodávaných zájezdů. To ostatně ani není podstatou odpovědnosti obviněného. Obviněný nebyl uznán vinným tím, že by popsanou situaci způsobil, ale tím, že za této situace, z níž byla zjevná nemožnost uskutečnit inzerované zájezdy, nechal tyto zájezdy prodávat, resp. vybírat na jejich úhradu zálohy od klientů.
V této spojitosti obviněný v rámci své obhajoby, uplatněné v původním řízení, poukazoval na to, že částku 4,8 milionu Kč, kterou považoval za potřebnou k tomu, aby cestovní kancelář vedle financování svého vlastního chodu mohla uskutečnit také inzerované zájezdy do Itálie, měl dodat svědek V. W. jako druhý společník obchodní společnosti. V tomto ohledu vyvstaly mezi obhajobou obviněného a výpovědí svědka V. W. závažné rozpory, které měl ministr spravedlnosti patrně na mysli, když ve stížnosti pro porušení zákona namítal, že Obvodní soud pro Prahu 9 neodstranil rozpory mezi výpověďmi obviněného a svědka a nezjistil míru jejich odpovědnosti jako společníků na konečném výsledku hospodaření obchodní společnosti G. T., P., s. r. o. Svědek V. W. se totiž k citované obhajobě obviněného vyjádřil způsobem, jímž v podstatě odmítl svůj závazek k dodání uvedené částky a své podpisy na zápisech z valné hromady společníků, v nichž byla o potřebě uvedené částky zmínka, interpretoval jen jako potvrzení skutečnosti, že zápisy převzal, a nikoli jako potvrzení existence nějakého svého závazku vůči obchodní společnosti. K tomu je třeba dodat, že oba soudy postřehly naznačené rozpory a vypořádaly se s nimi logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, které vedly k závěrům, s nimiž souhlasí i Nejvyšší soud.
K částce 4,8 milionu Kč došel obviněný při zpracovávání tzv. podnikatelského záměru tím, že předpokládaný počet klientů 6 000 vynásobil částkou 8.000,-- Kč jako průměrnou cenou zájezdu na jednu osobu. Vyplývá to z dokumentu označeného jako „plán plateb\" (č. l. 977 spisového svazku VI), který obviněný zpracoval a podepsal dne 20. 11. 1996. V tomto dokumentu je částka 4,8 milionu Kč uvažována v podstatě jako tržba od klientů cestovní kanceláře a nikoli jako částka, kterou by měl V. W. sám poskytnout. Částku 4,8 milionu Kč obviněný teprve později ve své výpovědi (č. l. 99, 251 spisového svazku I) označil za tzv. rozjezdový kapitál. Uváží-li se, že i podle výpovědi obviněného měla obchodní společnost G. T., P., s. r. o., pouze základní jmění 100.000,-- Kč a částku 730.000,-- Kč ve formě půjčky od V. W. ze dne 20. 11. 1996 (č. l. 897 - 898 spisového svazku VI), resp. ještě 300.000,-- Kč, kterou obviněný převzal dne 7. 11. 1996 od V. W. na vybavení cestovní kanceláře (č. l. 899 spisového svazku VI), je z toho zřejmé, že od samého počátku byla zcela insolventní ve vztahu k možnosti realizovat inzerované zájezdy do Itálie, zvláště když ubytování a další plnění ve prospěch klientů obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., bylo italskými obchodními partnery garantováno pouze za podmínky, že budou poskytnuty požadované zálohy. Ve vztahu k těmto zálohám byla obchodní společnost G. T., P., s. r. o., rovněž od počátku insolventní. To všechno obviněný věděl a přesto nechal vybírat peníze od klientů. Logicky z toho plyne jediný závěr, totiž že obviněný nechal vybírat peníze za situace, kdy věděl, že se zájezdy do Itálie nemohou uskutečnit a že se neuskuteční. V tom je podstata jeho podvodného jednání vůči klientům a podstata obohacení obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., ke škodě klientů.
Obviněný nemohl reálně spoléhat na to, že jím vyčíslenou částku 4,8 milionu Kč obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., poskytne V. W., byť byl jejím společníkem s většinovým podílem na základním jmění. Důkazem o tom není ani zápis z jednání valné hromady společníků obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., konané dne 20. 1. 1997 (č. l. 920 spisového svazku VI), na který obviněný odkazoval ve své obhajobě. Z uvedeného zápisu je patrno, že obviněný podal informaci o hospodářské situaci obchodní společnosti. V bodě 3 zápisu, který je nadepsán „Opatření k řešení situace\", je pod písmenem a) uvedeno, že „p. W. zajistí finanční krytí činnosti podle původního záměru, tj. 4 mil. 800 tis. Kč, z toho 1 mil na rozšíření prodejní sítě\". Předně je nutné konstatovat, že obviněný nechal zálohy na zájezdy do Itálie vybírat od klientů již od 6. 1. 1997, tedy v době, kdy obchodní společnost G. T., P., s. r. o., byla ve vztahu k možnosti realizovat inzerované zájezdy zcela insolventní. Tato insolventnost se nijak nezměnila ani po valné hromadě konané dne 20. 1. 1997, zejména zůstala nedotčena citovanou částí zápisu. Tímto zápisem nevznikl žádný závazek, zejména ne vymahatelný závazek V. W. vůči obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., poskytnout částku 4,8 milionu Kč. Pokud je jako opatření k řešení situace uvedeno, že V. W. zajistí finanční krytí činnosti obchodní společnosti, mělo to v podstatě jen proklamativní význam a v žádném případě nešlo o akt, z něhož by jakkoli vyplýval nárok obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., na plnění ve výši 4,8 milionu Kč od V. W. K tomu je možné jen dodat, že ze zápisu ani není jasné, o jakou formu poskytnutí prostředků by se mělo jednat, to znamená zda má jít např. o půjčku V. W. obchodní společnosti, o zvýšení základního jmění společnosti, o vklad společníka za účelem zvýšení jeho obchodního podílu, o zprostředkování nějakého plnění třetími subjekty apod. Situace týkající se namítané částky 4,8 milionu Kč velmi ostře kontrastuje s tím, jak bylo předtím postupováno, když obchodní společnost G. T., P., s. r. o., získala od V. W. částku 730.000,-- Kč. Stalo se tak na podkladě písemné smlouvy o půjčce ze dne 20. 11. 1996 (byť v záhlaví smlouvy je obchodní společnost uvedena nepřesně jako „a. s.\" a její sídlo je nepřesně uvedeno jako „P., P. 9\"). Jestliže ohledně relativně menší částky 730.000,-- Kč byla uzavřena smlouva o půjčce, v níž bylo mimo jiné zakotveno právo V. W. na vrácení uvedené částky ku dni 31. 10. 1997, je jen logické, že pokud by měl V. W. skutečně poskytnout obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., mnohonásobně vyšší částku 4,8 milionu Kč, stalo by se tak v podobě aktu, ze kterého by bylo alespoň patrno, o jaký právní úkon jde, jaké jsou jeho bližší podmínky či okolnosti, ke vzniku jakých práv a povinností obou stran směřuje atd. Z uvedených souvislostí je jasné, že obviněnému byla dobře známa insolventnost obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., i to, že se na ní nic nezměnilo v důsledku citované části zápisu z jednání valné hromady společníků ze dne 20. 1. 1997. Obviněný za tohoto stavu po 20. 1. 1997 nechal nadále vybírat zálohy od klientů a tím jen pokračoval v podvodném jednání vůči nim a v obohacování obchodní společnosti G. T., P., s. r. o.
Nedůvodně ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítal také to, že obviněnému nebyl prokázán úmysl neuhradit zálohu italským partnerům. Tento úmysl je zřejmý jednak z toho, že obviněný znal insolventnost obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., ve vztahu k možnosti realizovat inzerované zájezdy, a jednak z toho, že i za situace, kdy obchodní společnost G. T., P., s. r. o., nějakými použitelnými prostředky disponovala, použila je vždy na něco jiného než na zálohy italským partnerům. V této souvislosti oba soudy správně odmítly obhajobu obviněného, že na těchto zálohách zaplatil prostřednictvím svědka Ing. J. F. částku 350.000,-- Kč. Ve spise (č. l. 926 spisového svazku VI) je příjmový pokladní doklad, podle něhož svědek Ing. J. F. převzal od obviněného částku 350.000,-- Kč v hotovosti s tím, že jako účel platby bylo uvedeno „záloha partnerům v Bibione\". Svědek Ing. J. F. však vysvětlil, že tento účel platby v dokladu uvedl na naléhání obviněného, který potřeboval svému společníku v obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., vykázat zaplacení zálohy, ačkoli ve skutečnosti šlo o částku, která byla mezi obchodními společnostmi G. T., P., s. r. o., a 3 P. T., s. r. o., sjednána jako platba za to, že obchodní společnost 3 P. T., s. r. o., přenechá obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., své kontakty s dosavadními obchodními partnery v Itálii, kalkulace cen, propagační materiály, videomateriály, seznamy účastníků zájezdů v roce 1996, seznam provizních prodejců, kontakty na dopravní agentury, průvodce, delegáty, cvičitelky a na další spolupracovníky (k tomu viz tzv. smlouvu o prodeji produktu na č. l. 929 - 930 spisového svazku VI). Svědek vyloučil, že by uvedená částka měla sloužit k zálohám plateb, které měla obchodní společnost G. T., P., s. r. o., uhradit italským obchodním partnerům za zájezdy inzerované pro rok 1997, a naopak uvedl, že tato částka byla použita k uhrazení dluhu, který obchodní společnost 3 P. T., s. r. o., měla u italských partnerů z turistické sezóny 1996. Výpověď svědka Ing. J. F. byla významným důkazem vyvracejícím obhajobu obviněného. Obvodní soud pro Prahu 9 svědka několikrát bezvýsledně předvolal k hlavnímu líčení a nakonec postupem podle §211 odst. 1 tr. ř. pouze přečetl protokol o výslechu svědka v přípravném řízení. Obviněný tedy v hlavním líčení nemohl klást svědku otázky, avšak na druhé straně je třeba poznamenat, že výslovně souhlasil s tím, aby protokol o výslechu svědka byl čten, a že obhájkyně obviněného byla v přípravném řízení předem vyrozuměna o konání výslechu a nevyužila možnosti zúčastnit se tohoto vyšetřovacího úkonu. Nejvyšší soud považuje za důležité i to, že okolnosti uváděné svědkem Ing. J. F. v jeho výpovědi korespondují s tím, co vyplývá z dalších důkazů. Svědkové, kteří se k věci vyjadřovali za italské společnosti, shodně s výpovědí Ing. J. F. uvedli, že jim nebyly uhrazeny žádné zálohy na zájezdy, které se měly uskutečnit v roce 1997 a které měla ve své nabídce obchodní společnost G. T., P., s. r. o. Rovněž tito svědkové potvrdili, že od Ing. J. F. obdrželi peníze jen z těch obchodních vztahů, které se realizovaly v roce 1996 mezi nimi a obchodní společností 3 P. T., s. r. o. Pominout nelze ani samotný obsah pokladního příjmového dokladu, protože v něm bylo jen paušálně uvedeno „záloha partnerům v Bibione\", aniž bylo jakkoli blíže specifikováno, jaký díl této částky připadá na zálohu tomu či onomu z italských partnerů. Žádná taková specifikace na uvedený doklad nenavazuje ani v jiné písemnosti. Přitom na straně italských obchodních partnerů vystupovaly tři společnosti, a to J., S. a L. P. Pokud by skutečně mělo jít o zálohu pro ně, muselo by být výslovně uvedeno, kolik je pro každého z nich určeno. Navíc by bylo logické, aby obviněný tyto zálohy poskytl přímo těmto italským obchodním partnerům a nikoli Ing. J. F., který by tu figuroval jen jako evidentně zbytečný mezičlánek a musel by mít nějaké zmocnění od italských partnerů k přijetí záloh. Logická by byla také existence nějakého dokladu o tom, že italští partneři zálohy přijaly a na jaké platby byly tyto zálohy určeny. Existenci takového dokladu obviněný ani nenamítal. O tom, že takový doklad vůbec nemohl existovat, protože žádné zálohy nebyly italským partnerům poskytnuty, jasně svědčí i to, že pokud se italští partneři začali zaplacení záloh pro turistickou sezónu 1997 domáhat u obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., nezmiňoval žádný z nich okolnost, že určitá, byť sebemenší, část těchto záloh byla již zaplacena. Tomu ostatně odpovídá i obsah dokumentu, který zpracoval obviněný pod názvem „Platební kalendář, rozpis plateb za apartmány Bibione 97\" (č. l. 997 spisového svazku VI). V tomto dokumentu obviněný rozepsal postup plateb jednotlivým italským partnerům velmi podrobně po měsících roku 1997, avšak v dokumentu není ani zmínka o jakékoli záloze, která by již byla dříve zaplacena. I tím je potvrzena okolnost, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že dosud italským partnerům nebyly žádné zálohy zaplaceny. Protože uvedený doklad obviněnému sloužil k jeho jednání s italskými partnery, je jasné, že pokud by nějaké zálohy již byly poskytnuty, muselo by na ně být v dokladu odkázáno. Význam uvedeného dokladu spočívá jinak jen v tom, že ukazuje na snahu obviněného odvrátit rozhodnutí italských partnerů o ukončení vztahů s obchodní společností G. T., P., s. r. o. Neexistence zaplacených záloh ve vztahu k zájezdům inzerovaným pro rok 1997, to znamená záloh požadovaných italskými obchodními partnery, je tedy dostatečně zřejmá i z dalších důkazů, a nejen z výpovědi svědka Ing. J. F. Proto Nejvyšší soud nepovažoval za podstatnou vadu řízení to, že Obvodní soud pro Prahu 9 v hlavním líčení osobně nevyslechl svědka Ing. J. F. a místo toho přečetl protokol o jeho výslechu z přípravného řízení.
V otázce viny obviněného J. P. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je pro meritorní správnost rozhodnutí obou soudů podstatné to, že po celou dobu, po kterou obviněný nechal od klientů vybírat zálohy na zájezdy, bylo z insolventnosti obchodní společnosti G. T., P., s. r. o., a z neschopnosti splnit požadavky italských partnerů jasné, že se tyto zájezdy neuskuteční. Vyplývalo to z okolností, které byly obviněnému známy, které tu byly od počátku a na kterých se ani v průběhu doby nic nezměnilo. Obviněný nechal zálohy od klientů vybírat za situace, kdy věděl o nereálnosti zájezdů, a byl s ní přinejmenším srozuměn, a proto jeho jednání mělo charakter podvodu vůči klientům. Tímto podvodem obviněný obohatil obchodní společnost G. T., P., s. r. o., ke škodě klientů, jejichž omylu o uskutečnění zájezdů využil. Proto jsou námitky ministra spravedlnosti proti výroku o vině obviněného nepodložené.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 a ze skutkových zjištění tohoto soudu, která sám nijak neměnil. K důkazům provedeným v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 měl obviněný dostatečnou možnost se vyjádřit v původním řízení před soudy obou stupňů. V řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud obviněnému i obhájci doručil opis stížnosti pro porušení zákona s tím, že se mohou písemně vyjádřit, avšak této možnosti nevyužili.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec