ECLI:CZ:NS:2021:7.TZ.81.2021.1
sp. zn. 7 Tz 81/2021-248
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 9. 11. 2021 stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného I. L. , nar. XY v XY, bytem XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 6 T 64/2020, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 6 T 64/2020,
byl porušen zákon
v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného I. L.
Tento rozsudek Okresního soudu v Ostravě se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 6 T 64/2020, byl obviněný I. L. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, v bodech 2) a 3) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 3) navíc přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se trestné činy krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (jeden z nich dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu) a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a dva měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 T 119/2020, a ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 71 T 160/2020. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 22. 2. 2021, neboť státní zástupce a obviněný se v hlavním líčení po vyhlášení rozsudku vzdali odvolání a obviněný učinil prohlášení, jímž co do obsahového významu vyjádřil, že si nepřeje, aby odvolání v jeho prospěch podaly jiné oprávněné osoby.
3. Ministryně spravedlnosti podala dne 27. 9. 2021 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 6 T 64/2020. Rozsudek napadla v celém rozsahu, přičemž vytkla právní kvalifikaci podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Namítla, že i když se obviněný dopustil krádeží „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu uvedeného ustanovení, konkrétně v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu, nebyly splněny podmínky pro to, aby skutek mohl být posouzen podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť tu nebyla žádná věcná souvislost činů obviněného – odcizení okapů z budovy hotelu, kovových lešenářských trubek z volně přístupného dvora domu a zahradního grilu z oplocené zahrady domu - s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Svou argumentaci podpořila odkazem na rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, publikovaného pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr. a nález ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21.
4. Ministryně spravedlnosti takto dovodila, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutků obviněného, neboť naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo dovozeno pouze z časové souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Jednání obviněného popsané pod bodem 1) výroku o vině mělo být kvalifikováno pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 2) pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 3) navíc jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a trest tak měl být obviněnému ukládán podle trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku, respektive v §178 odst. 2 tr. zákoníku, tj. v rozmezí šesti měsíců až tří let. Z tohoto důvodu se uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky a dva měsíce jeví jako zjevně excesivní. To platí tím spíše, že tento trest překračuje zákonnou trestní sazbu stanovenou pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, resp. pro přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Ve veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona se obhájce obviněného plně ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona včetně závěrečného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Intervenující státní zástupce uvedl, že vzhledem k soudem přijatému prohlášení viny je třeba vycházet z ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., z něhož vyplývá nepřípustnost všech opravných prostředků, tedy i mimořádných, včetně stížnosti pro porušení zákona. V rámci prohlášení viny se obviněný vyjadřuje ke skutkovým i právním otázkám. Akceptuje právní kvalifikaci skutku, pro který je stíhán, a že se trestné činnosti dopustil. Z tohoto procesního důvodu je vyloučeno vyhovět stížnosti pro porušení zákona. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nepřípustnou. Pro případ, že by senát Nejvyššího soudu - ve shodě s již vydanými rozhodnutími jiných senátů Nejvyššího soudu - dospěl k závěru o přípustnosti stížnosti pro porušení zákona, dodal, že pak by nezbylo než stížnost vyhodnotit jako důvodnou se všemi kasačními důsledky.
8. Nejvyšší soud jako soud příslušný k vedení řízení o stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je stížnost pro porušení zákona přípustná. V projednávané věci obviněný po zákonném poučení v hlavním líčení konaném dne 22. 2. 2021 učinil prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. a soud usnesením jeho prohlášení viny přijal a uvedl, že dokazování se v rozsahu prohlášení viny provádět nebude (§206c odst. 4, 6 tr. ř.). Je vhodné dodat, že podle §206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obviněný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.
9. Státní zástupce při svém závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona vycházel z druhé věty ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., která říká, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Toto ustanovení podle názoru státního zástupce představuje limit přípustnosti též pro stížnost pro porušení zákona, neboť se vztahuje na všechny opravné prostředky obecně, tj. nejen na opravné prostředek řádné, ale i mimořádné, tedy i na stížnost pro porušení zákona.
10. S názorem státního zástupce se lze ztotožnit ohledně dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků. Obviněný by totiž v předmětné věci nemohl napadnout odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, což přímo vyplývá z §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Odvolání by mohl podat pouze do výroků ostatních, na které se nevztahovalo jeho prohlášení viny. Proto by nemohl být výrok o vině v rozsahu prohlášení viny odvolacím soudem přezkoumán. Z toho důvodu by proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v tomto rozsahu možné ani podat dovolání, jelikož tím lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (nebo byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně. Vyplývá to ze znění §265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni.
11. Výše uvedený závěr však neplatí pro stížnost pro porušení zákona. Podle §266 odst. 1 věta první tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Rozhodnutí, vůči kterým je možné stížnost pro porušení zákona podat, jsou vymezena poměrně široce. Specifická je i role stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Tímto mimořádným opravným prostředkem disponuje pouze ministr spravedlnosti a zakládá možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho právní moci trvat. V projednávané věci pak není jiná možnost, jak napravit zjevně nesprávné rozhodnutí soudu, než cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
12. Ustanovení §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. prioritně míří na vyloučení možnosti podat řádný opravný prostředek, tedy odvolání [jak vyplývá i ze zmíněného ustanovení §246 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Jak bylo vyloženo, z logiky věci plyne, že takové rozhodnutí nelze v tomto rozsahu napadnout ani dovoláním. Naproti tomu u stížnosti pro porušení zákona je nutné zdůraznit, že právní úprava v ustanoveních §266 až 276 tr. ř. nijak (na rozdíl od odvolání a z něj vycházejícího dovolání) na prohlášení viny nereaguje a možnost podání stížnosti pro porušení zákona výslovně vylučuje pouze proti rozhodnutím Nejvyššího soudu. To souvisí se shora naznačenou specifickou, výlučnou povahou stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku svěřeného pouze ministru spravedlnosti a uplatňujícího se tam, kde náprava jinými opravnými prostředky není možná, ačkoli je nutná.
13. Pro objasnění rozdílu mezi dovoláním a stížností pro porušení zákona (z uvažovaného hlediska) lze zmínit institut vzdání se odvolání. Oprávněná osoba se může vzdát odvolání a musí tak učinit výslovným prohlášením, přičemž prohlášení o vzdání se odvolání je neodvolatelné. V takovém případě rozhodnutí nabylo právní moci u soudu prvního stupně, nebylo učiněno ve druhém stupni, a nelze tudíž proti němu podat ani dovolání. Naproti tomu je možné podat v takovém případě u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.
14. Lze také souhlasit s argumentací ministryně spravedlnosti, že věta druhá §206c odst. 7 tr. ř. neuvádí, že opravné prostředky nejsou přípustné proti samotnému rozhodnutí soudu, které po prohlášení viny následuje, ale jen proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny. V tomto smyslu proto vyloučení přezkumu v rámci opravných prostředků míří primárně na otázky skutkové (i s ohledem na použití termínu „skutečnosti“). Z ničeho však nevyplývá, že by bylo záměrem zákonodárce vůbec nepřipustit nápravu právních vad navazujícího rozhodnutí, navíc z důvodu pochybení soudu při stanovení právní kvalifikace a stanovení trestu. Je nutné také zmínit, že ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona napadla i uložení nepřiměřeného trestu, přičemž prohlášení o vině souhlas s výší trestu vůbec neobsahuje.
15. Smyslem novely trestního řádu upravující (mimo jiné) institut přiznání viny bylo zrychlit soudní řízení a snížit rozsah dokazování. Tím spíše je ale třeba zdůraznit, že nelze připustit zásadně nerovné postavení obviněného, který by v rámci soudního řízení prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř., oproti tomu obviněnému, který prohlášení viny neučinil. Pokud obviněný prohlášení viny učiní, výrazně zjednoduší a urychlí průběh řízení před soudem. Prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. představuje kvalifikovanější formu pozitivní a aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní (dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, se neprovádí). Právě tento přístup je pak nutné zohlednit i ve výši ukládaného trestu. Nelze tedy takového obviněného znevýhodnit vůči obviněnému, který prohlášení viny neučinil, v tom směru, že bude a zůstane - v důsledku své dobré vůle bez možnosti nápravy mimořádným opravným prostředkem - odsouzen na základě nesprávné, podstatně přísnější právní kvalifikace k podstatně přísnějšímu trestu.
16. Je namístě dodat, že názor soudů na to, zda v podobných případech aplikovat §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nebyl jednotný. Některé soudy podle této přísnější kvalifikované skutkové podstaty postupovaly, jiné ale ne, a tuto praxi sjednotil až Nejvyšší soud v citovaném rozsudku velkého senátu trestního kolegia. V případě nepřípustnosti podat proti rozsudku, ve kterém obviněný prohlásil vinu, stížnost pro porušení zákona, by nebylo možné napravit zásadní a podstatné vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. Záměrem zákonodárce nebylo v případě takových vad soudního rozhodnutí vyloučit jakoukoli možnost domoci se zákonného a spravedlivého rozhodnutí v konkrétní věci.
17. Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona přípustnou. Ostatně nejedná se o první takové rozhodnutí, když stejný právní názor Nejvyšší soud zaujal již v rozhodnutích ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tz 63/2021, a ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tz 79/2021.
18. Nejvyšší soud proto následně přezkoumal podle §267 odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
19. Zmíněných zločinů krádeže pod body 1 až 3 s kvalifikací za použití §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se obviněný dopustil podle výroku o vině napadeného rozsudku v podstatě tím, že
ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 5 T 48/2019, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který nevykonal,
1)
dne 16. 3. 2020 v době od 15:30 h do 15:35 h v Ostravě-Zábřehu na ulici XY společně
s dalším pachatelem, v úmyslu se obohatit, násilím odtrhli z budovy kongresového střediska hotelu Clarion tři kusy okapového svodu o celkové délce 9,25 m, přičemž také poškodili fasádu domu, okapy naložili na dětský kočárek za tímto účelem přivezený a odešli, čímž způsobili poškozené společnosti Kerina, a. s., škodu odcizením ve výši 5 920 Kč a poškozením fasády ve výši 3 000 Kč,
2)
v době od 7:00 h dne 18. 4. 2020 do 20:54 h dne 25. 4. 2020 v Ostravě – Mariánských Horách, na ulici XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, odcizil z lešení umístěného na domě č. XY, ze strany volně přístupného dvora, čtyři kovové lešeňových trubky, čímž poškozené společnosti Exit Group, s. r. o., způsobil škodu odcizením ve výši 560 Kč,
3)
v době od 20:00 h dne 5. 5. 2020 do 7:00 h dne 6. 5. 2020 v Ostravě – Mariánských Horách na ulici XY společně s dosud neustanoveným spolupachatelem v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, po odsunutí mobilního oplocení v místě sundaných vrat
pozemku, vnikl na zahradu domu, odkud odcizil volně stojící zahradní gril, čímž poškozené P. Č. způsobil škodu odcizením ve výši 11 000 Kč,
přičemž tohoto jednání se dopustil v době nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 194 ze dne 12. 3. 2020 z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s výskytem koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2, který byl prodloužen až do 17. 5. 2020.
20. Trestný čin krádeže se posoudí podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchá-li pachatel takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
21. Vyhotovení napadeného rozsudku má formu zjednodušeného rozsudku a neobsahuje odůvodnění výroku o vině a trestu (§129 odst. 2 tr. ř.), takže nelze identifikovat důvody, které vedly Okresní soud v Šumperku k tomu, že posoudil skutek podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Patrně tomu tak ale bylo proto, že čin byl spáchán v době nouzového stavu.
22. Aplikace ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je alternativně podmíněna dvěma skupinami případů. První skupinu představují případy, kdy je vyhlášen stav ohrožení státu (§7 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky) nebo válečný stav (čl. 43 odst. 1 Ústavy). Přitom postačí, že čin byl spáchán v době, kdy je vyhlášen stav ohrožení státu nebo válečný stav. Výčet stavů je v citovaném ustanovení taxativní, takže jiný stav – a tudíž ani nouzový stav – není důvodem aplikace citovaného ustanovení. Druhou skupinu představují případy, kdy tu je živelní pohroma nebo jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Za „událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ lze považovat nikoli nouzový stav, nýbrž fakt výskytu koronaviru označovaného jako SARS Cov-2 způsobujícího onemocnění COVID-19 v měřítku epidemie až pandemie. Avšak pouhá časová shoda doby spáchání činu s dobou zmíněné „události“ není dostatečnou podmínkou pro to, aby čin mohl být posouzen podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. K tomu je třeba, aby čin také nějak věcně souvisel s uvažovanou „událostí“, tj. s výskytem koronaviru a epidemií nemoci COVID-19 nebo s opatřeními přijatými k potlačení či omezení epidemie. Tato souvislost se demonstruje např. tím, že pachatel byl k činu motivován zvláštními okolnostmi vyplývajícími z epidemie nebo z opatření přijatých k jejímu potlačení či omezení, že takových okolností nebo opatření využil k spáchání činu, že mu takové okolnosti nebo opatření umožnily nebo usnadnily spáchání činu, že čin byl namířen proti věcem, které s ohledem na svůj význam při realizaci opatření směřujících k potlačení či omezení epidemie zasluhují zvýšenou ochranu, apod.
23. Vztáhne-li se tento výklad ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na posuzovanou kauzu, lze konstatovat, že obviněný spáchal činy v době, kdy tu byla „událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, přičemž touto „událostí“ je třeba rozumět nikoli nouzový stav jako takový, nýbrž výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a epidemii onemocnění COVID-19. Z výroku o vině však není patrna žádná věcná souvislost jednání obviněného s uvedenou „událostí“. Z napadeného rozsudku, tj. ani z jeho odůvodnění nebylo možné zjistit ani nějaké další okolnosti, které by soud z tohoto pohledu považoval za významné, ani právní úvahy, které ho k použité kvalifikaci činu vedly. Nutno dodat, že k fakultativnímu postupu vyhotovení rozsudku bez odůvodnění přitom soud přistoupil i přesto, že musel řešit poměrně složitou a nejednoznačnou právní otázku aplikace §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, která byla v té době v praxi soudů řešena rozdílně.
24. Za tohoto stavu nebylo opodstatněné posoudit skutek podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr je v souladu s právním názorem, který byl vysloven v rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, publikovaném pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr. Výrok o vině obviněného zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinem krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je – s ohledem na okruh v této fázi řízení identifikovatelných zjištění soudu - v rozporu se zákonem. Obviněný byl odsouzen pro spáchání trestného činu, aniž by (dosud) bylo shledáno naplnění všech jeho znaků. Tím pádem nemohou obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody.
25. Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. V souladu s návrhem ministryně spravedlnosti a také v zájmu přehlednosti a jednoduchosti řízení Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, tedy i ve výroku o vině obviněného přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (bod 4 výroku o vině), třebaže proti tomuto výroku ministryně spravedlnosti jinak nic nenamítala. Okresní soud v Ostravě tedy věc znovu projedná v celém rozsahu, přičemž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.).
27. Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě obviněného podle §275 odst. 3 tr. ř., neboť obviněný nevykonává trest odnětí svobody uložený v této věci, nýbrž ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 6 T 119/2020, když výkon souhrnného trestu uloženého v této věci dosud nebyl nařízen (viz č. l. 193, 194).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Josef Mazák předseda senátu