ECLI:CZ:NSS:2012:8.AFS.13.2012:64
sp. zn. 8 Afs 13/2012 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: JUDr. M. P.,
zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec
Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2003, čj. 1686/130/2002-Do, čj.
3560/130/2002-Do a čj. 3561/130/2002-Do, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2011, čj. 31 Af 84/2010 – 187,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Trutnově (správce daně) rozhodnutím ze dne 19. 6. 2000,
čj. 52063/00/268910/7561, žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období leden, únor, květen, červen a srpen roku 1995. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 3. 2003, čj. 3560/130/2002-Do. Žalobce podle žalovaného
neprokázal, že přijatá zdanitelné plnění (oděvy) byla použita k dosažení obratu, tedy že plnění
uskutečnil pro ukrajinskou společnost PVKP-GELIOS. Ze sdělení Státní celní služby Ukrajiny
vyplynulo, že tato společnost zboží neobdržela. Správce daně proto oprávněně neuznal nárok
žalobce na odpočet daně.
[2] Finanční úřad v Trutnově rozhodnutím ze dne 19. 6. 2000, čj. 52085/00/268910/7561,
žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben, květen, srpen, září,
říjen, prosinec roku 1996. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím
ze dne 17. 3. 2003, čj. 3561/130/2002-Do. Žalobce podle žalovaného neprokázal, že přijatá
zdanitelná plnění (vany, obuv, kompresory) byla použita k dosažení obratu, tedy že plnění
uskutečnil pro belgickou společnost GUYLINE. Belgická celní správa zjistila, že tato společnost
uvedené zboží neobdržela. Správce daně proto oprávněně neuznal nárok žalobce na odpočet
daně.
[3] Finanční úřad v Trutnově rozhodnutím ze dne 8. 6. 2000, čj. 50213/00/268910/7561,
čj. 50219/00/268910/7561 a čj. 50222/00/268910/7561, vyměřil žalobci daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období květen 1997, nadměrný odpočet za zdaňovací období červen 1997
a daň z přidané hodnoty za červenec 1997. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 17. 3. 2003, čj. 1686/130/2002-Do. V těchto případech se jednalo
o obchodní kontakty s kyperskou společností MIRIOTI TRADING Co. LTD. Žalovaný
dospěl k závěru, že nebylo prokázáno ani přijetí zboží (mikroprocesorů) od dodavatele žalobce
a tím spíše nebyl prokázán jejich následný vývoz na Kypr a jejich úhrada.
II.I
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové.
Krajský soud usnesením ze dne 30. 1. 2004, čj. 31 Ca 121/2003 - 23, spojil výše uvedené věci
ke společnému projednání a současně žaloby odmítl pro opožděnost. Ke kasační stížnosti
žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, čj. 8 Afs 41/2008 - 50, usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] V dalším řízení krajský soud rozsudky ze dne 26. 2. 2009, čj. 31 Ca 214/2008 - 24,
čj. 31 Ca 215/2008 - 25 a čj. 31 Ca 161/2008 - 62, žaloby zamítl. Ke kasačním stížnostem žalobce
Nejvyšší správní soud společným rozsudkem ze dne 12. 5. 2010, čj. 8 Afs 42/2009 - 71, rozsudky
krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Krajský soud následně společným rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, čj. 31 Af 84/2010 - 107,
žaloby zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
29. 7. 2011, čj. 8 Afs 27/2011 – 149, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[7] Nejvyšší správní soud shledal jako důvodnou kasační námitku týkající se zprošťujícího
rozsudku žalobce v trestní věci. Žalobce před krajským soudem uvedl, že z trestního řízení
vyplývá, že řádně obchodoval s Ing. S., že od něj zboží řádně zakoupil a byla tak splněna v pořadí
první podmínka pro uznání nároku na odpočet – nákup zboží a uplatnění daně na vstupu.
Nejvyšší správní soud krajskému soudu uložil posoudit, zda a jaké důsledky má pro daňové řízení
případné zproštění obžaloby v trestní věci. Ostatní námitky, směřující především do hodnocení
důkazní relevance jednotné celní deklarace (JCD), prokazující vývoz (dodání a převzetí) zboží do
zahraničí pro konkrétního odběratele, Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými.
II.II
[8] Krajský soud novým rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, čj. 31 Af 84/2010 – 187, žalobu
opětovně zamítl.
[9] Krajský soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyzval
žalobce k předložení trestního rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2008,
čj. 9T 11/2004-1231. Poté, posouzením jednotlivých žalobních námitek v návaznosti na výsledky
trestního řízení, dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Vycházel přitom ze závazného
právního názoru Nejvyššího správního soudu, podle kterého „daňové řízení na straně jedné a trestní
řízení na straně druhé vykazují podstatné odlišnosti. Nelze obecně tvrdit, že ten, kdo byl zproštěn obžaloby
ze spáchání trestného činu, má bez dalšího nárok na to, aby mu bylo vyhověno v daňovém řízení a byl mu uznán
nárok na odpočet daně. Podmínky pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty a okolnosti vedoucí k závěru
o spáchání trestného činu mohou být rozdílné a zproštění obžaloby v trestní věci automaticky nepředjímá úspěch
i v daňovém řízení.“
[10] Podle krajského soudu nebyla realizace obchodů s Ing. S. předmětem sporu. Žalovaný totiž
žalobci vytýkal, že neprokázal dodání zboží společnosti MIRIOTI TRADING Co. LTD, tedy že
nesplnil druhou podmínku pro uznání nadměrného odpočtu dle §19 zákona č. 588/1992 Sb., o
dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Ani skutečnost, že žalobce byl pouze
společníkem společnosti MIRIOTI TRADING Co. LTD a neměl právo za společnost
obchodovat a dále to, že ve dnech, kdy se uskutečnily dodávky zboží na Kypr, měl žalobce ve
svém cestovním pase vyznačeno, že na uvedené území vstoupil, nemohly vyvrátit pochybnosti
správce daně ohledně uskutečnění zdanitelného plnění. Žalovaný totiž v napadeném rozhodnutí
žalobci vytýkal neprokázání dodávky mikroprocesorů společnosti MIRIOTI TRADING Co.
LTD, nikoliv neprokázání jejich vývozu na Kypr. O samotném vyvezení mikroprocesorů do
zahraničí měl správce daně sice pochybnosti, nicméně ty samy o sobě nebyly důvodem pro
dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty. Žalobci bylo výslovně vytýkáno pouze to, že
neprokázal, že zboží dodal uvedenému plátci.
[11] Ani z žalobcem doplněných tvrzení vyplývajících z trestního řízení nelze dovodit, že splnil
podmínky stanovené v §19 zákona o dani z přidané hodnoty pro uplatnění nadměrného
odpočtu. Tyto závěry nemohly vyvrátit ani další tvrzení žalobce sdělená při posledně nařízeném
jednání, týkající se obchodování ve volné zóně, jeho využití možnosti platit daň formou paušálu
a z toho důvodu i zproštění jeho povinnosti vést jakožto obchodní subjekt účetnictví. V daném
případě totiž žalobce nesplnil druhou podmínku vymezenou v §19 odst. 1 zákona o dani
z přidané hodnoty, tedy, že přijaté plnění použil k dosažení obratu za vlastní zdanitelné plnění.
Nepředložil totiž důkazní prostředky, jež by nesporně prokazovaly, že vývoz zboží
byl uskutečněn pro konkrétního zahraničního odběratele. Jednotlivé žalobcem předložené důkazy
správce daně dalšími důkazy opatřenými v zahraničí vyvrátil. Vzhledem k tomu, že žalobce
uskutečnění obchodů neprokázal, nemohl tak ani získat obrat, který je podmínkou pro uplatnění
nároku na odpočet daně a tudíž ani nemohl takový vývoz uplatnit v daňovém přiznání k dani
z přidané hodnoty.
[12] Krajský soud shrnul, že žalobce byl ze strany daňových orgánů řádně vyzýván ke splnění
své důkazní povinnosti. Důkazy jím předložené nestačily k prokázání jeho tvrzení o uskutečnění
zdanitelného plnění. Krajský soud neshledal v postupu správce daně i žalovaného žádná
pochybení, jež by mohla mít za následek zkrácení práv žalobce. Současně podrobně odkázal
na závěry vyslovené v jeho předcházejících zrušujících rozsudcích, které Nejvyšší správní soud
nezpochybnil.
III.
[13] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu obsáhlou kasační stížností, z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Stěžovatel zpochybnil správnost posouzení právní otázky spočívající v plnění důkazního
břemene ve smyslu §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“). K tomu také odkázal na četná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu.
[15] Stěžovatel v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 110/2007 - 102, poukázal na požadavky kladené na výzvu správce daně dle §43
daňového řádu. Krajský soud se však dostatečně nezabýval zákonností postupu správce
daně při vydání výzvy a ani plněním povinností správce daně identifikovat konkrétní skutečnosti,
na jejichž základě dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal úplnost, správnost a pravdivost
dokladů a důkazních prostředků. Krajský soud ve svém rozsudku nehodnotil, že správce
daně rezignoval na svoji povinnost stanovenou v §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu
a dále se nevěnoval dokazování ve vztahu k zahraničí.
[16] Krajský soud se ve svém rozsudku zaměřil pouze na splnění druhé podmínky pro uplatnění
odpočtu daně z přidané hodnoty, tedy na to, zda zdanitelná přijatá plnění použil k dosažení
obratu. Ačkoliv stěžovatel předložil veškeré daňové a celní doklady ověřující uskutečněný obchod
do zahraničí, krajský soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek oprávněnosti
nároku na odpočet daně. Z rozsudku nelze dovodit konkrétní skutečnosti, na základě
kterých posoudil předložené účetnictví jako neúplné, nesprávné a nepravdivé.
[17] Krajský soud sice uvedl, že se v nově otevřeném přezkumném řízení prioritně zabýval
otázkou, zda žalovaný při pořizování nových důkazních prostředků dbal procesních práv
stěžovatele, avšak z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že této zásadě soud nedostál. Krajský soud
pouze velmi obecně dovodil, že správce daně sám provedl šetření prostřednictvím Ministerstva
financí Generálního ředitelství cel, avšak se jím blíže nezabýval. Podle správních rozhodnutí
měly získané informace ze zahraničí zpochybnit prokázání úplnosti, správnosti a pravdivosti
dokladů a důkazních prostředků, aniž by bylo zřejmé, na podkladě jakých skutečností správce
daně k tomuto závěru dospěl.
[18] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nehodnotil zákonnost postupu správce daně
a obsahu zpráv v tom směru, že mezinárodní spolupráci při výměně informací v dané oblasti
bylo možné realizovat pouze na základě mezinárodních smluv, kterými byla Česká republika
vázána. Žalovanému nic nebránilo, aby si vyžádal potřebné podklady ze zahraničí na základě
zákona č. 253/2000 Sb. Z předložených zpráv nelze zjistit, co bylo účelem získání informací,
zejména na podkladě jakých relevantních skutečností se poskytnuté informace měly vázat
ke stěžovatelem předloženým listinným důkazům. Nebylo řádně posouzeno, zda informace
ze zahraniční lze považovat za důkaz opatřený v daňovém řízení v případě, kdy nezpochybňují
konkrétní obchodní kontrakt.
[19] Stěžovatel v rámci opakovaně provedeného řízení u krajského soudu předkládal
listinné důkazy z trestního řízení (viz čj. 9 T 11/2004-1231), podle kterých lze dovodit, že zboží
specifikované v rozhodnutí čj. 1686/130/2002-Do (mikroprocesory) řádně zakoupil od Ing. S..
Tuto skutečnost však krajský soud nehodnotil, čímž zatížil své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti. Z uvedeného rozhodnutí prioritně vyplývá, že nebyla splněna první
podmínka dle §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy nákup zboží,
přičemž u krajského soudu byl prokázán opak. Jestliže stěžovatel v řízení u krajského soudu
prokázal, že mikroprocesory řádně zakoupil, mělo by být napadené rozhodnutí žalovaného
zrušeno.
[20] Krajský soud vzal pouze na vědomí, že stěžovatel v rámci trestního řízení předložil
cestovní pas potvrzující vstupy na území Kypru, jež korespondují s jednotlivými obchodními
kontrakty uskutečněnými se společností MIRIOTY TRADING Co. LTD. Hodnocení
této skutečnosti ovšem soud neprovedl, což ostatně ani nemohl učinit, neboť z napadeného
správního rozhodnutí zahraniční kontrakty stěžovatele nevyplývají.
[21] Podle stěžovatele bylo v jeho případě provedeno nesprávné hodnocení JCD a zpráv
ze země dovozu zboží, a to z hlediska zákonnosti jejich získání, hodnověrnosti a průkaznosti.
Krajský soud i přes závaznost JCD uvedl, že při posuzování práva na uplatnění nadměrného
odpočtu nelze JCD považovat za stěžejní důkaz, a to navzdory tomu, že o jeho pravosti není
pochyb. Ačkoliv stěžovatel uskutečnění nákupu a vývozu zboží do zahraničí prokázal,
správce daně předložené doklady neuznal. Pouze na základě informací ze zemí dovozu zboží
vzal za prokázané, že zdanitelné plnění nemohlo nastat, příp. že nebylo prokázána existence zboží
samotného.
[22] Stěžovatel se vymezil proti závěru, podle kterého za situace, kdy je skutkový stav
zpochybněn (zde zprávami ze země dovozu zboží), pouhé předložení JCD nestačí; faktické
uskutečnění zdanitelného plnění je proto třeba prokazovat jinak. Jelikož stěžovatel předložil
daňové a účetní doklady prokazující vývoz zboží do zahraničí, správce daně se měl zaměřit
na ověření jejich věrohodnosti a průkaznosti. Správce daně si nemůže učinit úsudek
o uskutečnění vývozu zboží, je-li tato otázka stvrzena JCD. Proto měl dát podnět celnímu orgánu
k zahájení řízení k prokázání, zda JCD odpovídá zjištěným skutečnostem. Teprve poté mohl
správce daně konstatovat, že JCD obstojí. Tento postup však z rozhodnutí žalovaného neplyne.
IV.
[23] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na správnosti svého rozhodnutí.
V.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti,
neboť se v posuzované věci jedná o již čtvrtou kasační stížnost stěžovatele.
[25] Zruší-li Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, zaváže jej současně podle §110 odst. 3 s. ř. s. svým právním názorem
pro další postup či rozhodnutí. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost
v téže věci přípustná, je-li jako její důvod namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Tato zákonná úprava brání Nejvyššímu správnímu soudu
v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního
stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné. Obdobně
je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení ve své předchozí kasační stížnosti neuplatnil,
ačkoliv tak mohl učinit.
[26] Judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 - 165) nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
dovodila další výjimky z nepřípustnosti opakované kasační stížnosti. Uvedené ustanovení
nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytknul krajskému soudu
procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Opakovaná kasační stížnost je přípustná dále v případě, kdy krajský soud doplnil
po zrušení svého původního rozsudku dokazování, i když nově zjištěné skutečnosti hodnotil
v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007 - 56). Námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat
v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci již vyslovil, anebo musí směřovat
k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup
nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla.
[27] Ve vymezených intencích hodnotil Nejvyšší správní soud přípustnost
jednotlivých kasačních námitek. Nejvyšší správní soud ve věci naposledy rozhodl rozsudkem
ze dne 29. 7. 2011, čj. 8 Afs 27/2011 – 149. V něm krajský soud zavázal, aby stěžovatele vyzval
k doplnění tvrzení o tom, která jeho tvrzení podle něj vyplývají z trestního řízení a k předložení
zprošťujícího trestního rozsudku. Následně byl krajský soud zavázán posoudit, zda zjištění
učiněná v trestním řízení mohou vést k závěru o důvodnosti podané žaloby.
[28] Za této situace mohl stěžovatel v opakované kasační stížnosti účinně namítat zejména to,
že se krajský soud závazným pokynem vysloveným ve zrušujícím rozsudku neřídil,
a jeho rozhodnutí je co do hodnocení zprošťujícího rozsudku v trestní věci
nadále nepřezkoumatelné. Dále mohl namítat nesprávnost právních závěrů vyslovených krajským
soudem ohledně hodnocení jeho nároku na odpočet daně ve vztahu k doplnění dokazování
a hodnocení rozsudku v trestní věci.
[29] Kasační námitky stěžovatele ovšem tímto směrem nevedly. Stěžovatel v kasační stížnosti
jednoznačně a explicitně nenamítal, že by krajský soud porušil svou zákonnou povinnost,
aby se řídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 8 Afs 27/2011 – 149, nebo že by jeho následné právní hodnocení
bylo ze stěžovatelem uvedených důvodů nezákonné.
[30] Jak naopak vyplývá z rekapitulační části tohoto rozsudku (ad bod III.), stěžovatel se zaměřil
především na otázku rozdělení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně,
na důkazní sílu stěžovatelem předložených důkazních prostředků, zejména průkaznost JCD,
a na to, že prokázal splnění dodání předmětného zboží do zahraničí. Uvedené
námitky je třeba odmítnout jako nepřípustné ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
neboť nejsou namířeny proti novému hodnocení věci krajským soudem po doplnění skutkových
zjištění z trestního řízení stěžovatele, ale naopak nadále směřují ke stavu, který byl již posuzován
krajským soudem v předchozím rozsudku čj. 31 Af 84/2010 - 107. Předmětná argumentace
stěžovatele již byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 27/2011 – 149 shledána
jako neopodstatněná.
[31] Co se týče samotné podstaty nynějšího soudního přezkumu, tedy vlivu trestního řízení
a následného zprošťujícího rozsudku na daňovou povinnost, stěžovatel namítl, že v rámci
opakovaně provedeného řízení u krajského soudu předkládal listinné důkazy z trestního řízení
(viz čj. 9 T 11/2004-1231), z nichž plyne, že zboží specifikované v rozhodnutí
čj. 1686/130/2002-Do řádně zakoupil od Ing. S.. Jelikož tuto skutečnost krajský soud
nehodnotil, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto argumentaci stěžovatel
v podstatě uplatnil v řízení o své předchozí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
ovšem z důvodu zajištění co nejširšího soudního přezkumu vyšel z toho, že kasační námitky
spojené s trestním řízením směřují do odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku krajského
soudu čj. 31 Af 84/2010 - 107. V něm krajský soud trestní řízení stěžovatele rozhodně
nepominul. Naopak se v něm, vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
řádně, a téměř výlučně, zabýval vlivem trestního řízení na daňové řízení stěžovatele. Rozsudek
krajského soudu proto není nepřezkoumatelný.
[32] Krajský soud se ve svém posledním rozsudku řádně vyjádřil též k námitce,
podle které pokud stěžovatel u krajského soudu prokázal, že mikroprocesory řádně zakoupil,
poté odůvodnění rozhodnutí žalovaného nesplňuje náležitosti ze zákona a jako takové by mělo
být zrušeno. Soud v daném rozsudku uvedl, že zakoupení zboží od Ing. S. nebyla předmětem
sporu. Žalovaný stěžovateli naopak vytýkal, že neprokázal dodání tohoto zboží společnosti
MIRIOTI TRADING Co. LTD, tedy splnění jedné z podmínek pro uznání nadměrného
odpočtu. Nejvyšší správní soud k tomu jen pro úplnost doplňuje, že k uplatnění nároku na
nadměrný odpočet bylo třeba prokázat splnění obou podmínek: tedy nejenom přijetí zdanitelných
plnění, ale rovněž toho, že tato plnění stěžovatel posléze použil k dosažení obratu za svá
zdanitelná plnění a že vývoz zboží byl uskutečněn pro konkrétního zahraničního plátce.
[33] Důvodnou není konečně ani námitka, jíž stěžovatel krajskému soudu vytýkal,
že vzal pouze na vědomí a nikterak dále nehodnotil tu skutečnost, že v rámci trestního řízení
předložil cestovní pas potvrzující vstupy na území Kypru. Krajský soud ve svém novém rozsudku
neopomněl ani tyto skutečnosti. Dospěl přitom k závěru, že a ni tyto skutečnosti
nemohly pochybnosti správce daně ohledně uskutečnění zdanitelného plnění vyvrátit. Nejvyšší
správní soud s tímto hodnocením souhlasí. I pokud by tedy bylo prokázáno, že stěžovatel
nakoupil a následně vyvezl mikroprocesory na Kypr, musel v souladu s §19 odst. 1 zákona o dani
z přidané hodnoty současně prokázat, že zboží dodal jím uvedenému odběrateli.
[34] Z rozsudku krajského soudu čj. 31 Af 84/2010 - 107, jehož části byly Nejvyšším správním
soudem shledány jako zákonné a přezkoumatelné, a dále z rozsudku čj. 31Af 84/2010 - 187
jasně plyne, z jakého důvodu soud přisvědčil žalovanému, že podmínky pro uplatnění
nároku na uplatnění nadměrného odpočtu daně, nebyly na straně stěžovatele prokázány,
a to ani na základě doplněných tvrzení vyplývajících z trestního řízení. Nejvyšší správní soud
souhlasí, že se stěžovateli v průběhu daňového a následného soudního řízení nepodařilo předložit
dostatečné důkazní prostředky, jež by nesporně prokazovaly, že vývoz zboží byl uskutečněn
pro konkrétního zahraničního odběratele. Stěžovateli se nepodařilo vyvrátit zjištění získaná
správcem daně v zahraničí. Posuzovaný vývoz do zahraničí proto nemohl účinně uplatnit
v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu vytkl, že se nezabýval zákonností postupu
správce daně při vydání výzvy podle §43 daňového řádu. Stěžovatelem poukazovaná výzva
ze dne 5. 9. 2002, čj. 61227/02/068930/4141, ovšem nebyla vydána v rámci vytýkacího řízení
na základě §43 daňového řádu, ale až v rámci odvolacího řízení, a to na základě §48 odst. 6
daňového řádu. Stěžovatel se přitom v žalobě sám dovolával skutečností uvedených v odpovědi
na tuto výzvu a nikterak nezpochybňoval postup správce daně při jejím vydání. Jelikož se námitky
směřující proti zákonnosti postupu při vydávání výzvy a s tím souvisejícího zjištěného stavu
netýkají shora vymezeného okruhu možných kasačních námitek, je třeba je odmítnout
jako nepřípustné. To samé platí o námitce, podle které se krajský soud dostatečně nezabýval
otázkou, zda žalovaný při pořizování nových důkazních prostředků dbal procesních
práv stěžovatele. Nicméně krajský soud se obecně vyjádřil i k této námitce, a to tak, že v závěru
svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel byl ze strany daňových orgánů řádně vyzýván
ke splnění své důkazní povinnosti, důkazy jím předložené však nepostačovaly k prokázání
jeho tvrzení o uskutečnění zdanitelného plnění.
[36] Do skutečností, které byly krajským soudem posuzovány v rámci nového řízení,
nemíří ani kasační námitky týkající se postupu správce daně při obstarávání a hodnocení
informací ze zahraničí, které sloužily jako podklad pro vyvrácení toho, zda stěžovatel fakticky
dodal deklarované zboží jím uváděným společnostem v Belgii, na Ukrajině a na Kypru.
I tyto námitky nejsou proto přípustné.
[37] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že se krajský soud ve svém rozsudku zaměřil
pouze na splnění druhé podmínky pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, tedy na to,
zda zdanitelná přijatá plnění stěžovatel použil k dosažení obratu. Doplnil, že ačkoliv předložil
veškeré daňové a celní doklady ověřující uskutečněný obchod do zahraničí, podle krajského
soudu přesto neprokázal splnění podmínek oprávněnosti nároku na odpočet daně. Z obecného
způsobu koncipování této námitky není zřejmé, zda stěžovatel míří ke stavu, který tu vznikl
po doplnění dokazování o informace plynoucí z trestního řízení a zprošťujícího rozsudku.
Stěžovatel totiž uplatnil uvedenou argumentaci již v předchozí kasační stížnosti a v současné
kasační stížnosti ji nerozvinul v návaznosti na nově doplněná zjištění. Proto se k ní Nejvyšší
správní soud na tomto místě blíže nevyjádřil a toliko odkazuje na shora uvedené závěry
a dále na odůvodnění předchozího rozsudku krajského soudu čj. 31 Af 84/2010 - 107,
a rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 27/2011 - 149.
[38] Nejvyšší správní soud shledal uplatněné kasační námitky dílem nedůvodné a dílem
nepřípustné podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady,
k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[39] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. listopadu 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu