ECLI:CZ:NSS:2014:8.AFS.65.2013:52
sp. zn. 8 Afs 65/2013 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. H., .zastoupeného JUDr.
Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému:
Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 5. 2012, čj. 13392/12-3211-010435, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2013, čj. 10 Af 494/2012 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalobce požádal o obnovu řízení ukončených rozhodnutími ze dne 10. 12. 2009,
čj. 6200/09-1300, čj. 6243/09-1300 a čj. 6244/09-1300, jimiž Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích zamítlo odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům, kterými
byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až červen 2005
a září 2005; prosinec 2004; srpen až listopad 2004, leden až březen 2005, červenec 2005 a říjen
až prosinec 2005.
2. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) zamítlo návrh
žalobce na obnovu řízení rozhodnutím ze dne 6. 11. 2011, čj. 5935/11-1300.
3. Žalovaný zamítl odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 1 6. 5. 2012, čj. 13392/12-3211-010435.
II.
4. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, čj. 10 Af 494/2012 – 50, zamítl. Rozsudek
krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
6. Stěžovatel předeslal, že v první fázi obnovy řízení správce daně zkoumá, zda jsou splněny
podmínky pro „otevření“ řízení, přičemž stačí pochybnost o skutkovém stavu, který byl zjištěn
v předchozím řízení. Tato nejistota v posuzované věci existovala, bylo proto namístě povolit
obnovu řízení.
7. V rámci daňového i soudního řízení stěžovatel tvrdil, že z předložených důkazních
prostředků plynou pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud tuto námitku
vypořádal podle závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozsudcích ze dne
13. 8. 2010, čj. 8 Afs 36/2010 – 107, a ze dne 24. 8. 2010, čj. 8 Afs 37/2010 – 119,
a čj. 8 Afs 38/2010 – 101. Stěžovatel však již v rámci původních řízení navrhl provedení důkazu
mj. protokolem o svědecké výpovědi J. H. Soud neprovedl tento důkaz a nevyšel ani z protokolů
o svědeckých výpovědích v trestním řízení. Závěry Nejvyššího správního soudu proto nelze
považovat za nezměnitelné, zejm. při zohlednění obsahu důkazních prostředků předložených
stěžovatelem v rámci řízení o povolení obnovy.
8. Zákonná úprava ostatně umožňuje obnovu řízení i v případech, kdy věc již byla
přezkoumána soudem. V opačném případě by právní úprava obnovy řízení obsahovala
ustanovení obdobné §121 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů. Stěžovatel odkázal i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 7. 2007, čj. 2 Afs 51/2006 – 58, č. 1355/2007 Sb. NSS. Závěr krajského soudu
o aplikovatelnosti předchozích rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i v řízení o mimořádném
opravném prostředku byl proto nesprávný.
9. Krajský soud nevyhověl návrhu na provedení svědecké výpovědi J. H. s tím, že tento
důkaz mohl být proveden již v původním daňovém řízení. Navržený svědek se ovšem
v předmětné době aktivně podílel jako úřední osoba na daňovém řízení. Jeho výslech
by byl proto „procesně zapeklitý“. Navíc by byl pravděpodobně ovlivněn jeho pracovním poměrem
se správcem daně. První příležitostí pro provedení výslechu tak bylo hlavní líčení a zároveň
tím byl naplněn požadavek novosti.
10. Správce daně je povinen obstarávat si bezprostřední důkazní prostředky. Stěžovatel
v daňovém řízení předložil zvukový záznam a přepis protokolu z hlavního líčení. Z nich
vyplývaly pochybnosti o předložení záznamní pochybnosti, jak se mělo stát podle spisu. Žalovaný
se nesoustředil na obsah důkazních prostředků, ale jejich znevěrohodnění. V daňovém řízení byla
zpochybněna hodnověrnost záznamu z hlavního líčení, ale správce daně si neobstaral důkazní
prostředek sám. Stěžovateli tak neumožnil prokázat jeho tvrzení ani autenticitu záznamu. Krajský
soud pak odmítl vyslechnout J. H. jako svědka s tím, že neprovedení výslechu bylo pochybením
správce daně.
11. Stěžovatel poukázal na, z hlediska daňového řízení významné, rozdíly mezi zvukovým
záznamem a protokolem z hlavního líčení. Tím vyčerpal své možnosti a správce daně měl provést
dokazování. Správce daně tak neučinil, čímž pochybil a porušil ustanovení daňového řádu
upravující dokazování. Krajský soud měl pro tuto vadu rozhodnutí žalovaného zrušit,
ale odmítnutím výslechu J. H. ji pouze umocnil. Závěrem stěžovatel navrhl Nejvyššímu
správnímu soudu, aby provedl důkaz svědeckou výpovědí J. H. Ten měl prokázat, že správci daně
nebyla předložena záznamní povinnost.
IV.
12. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Připomněl, že stěžovatel vznesl v řízení před
krajským soudem námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatečnou
aplikaci §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu a námitku nesprávného procesního postupu
žalovaného, který neprovedl výslech svědka J. H. Krajský soud se s takto vymezeným rozsahem
přezkumu beze zbytku vypořádal. Kasační stížnost z uvedeného rámce vykračuje a mimo rámec
stanovený v §75 odst. 2 s. ř. s. zpochybňuje předložení záznamní povinnosti. Tato otázka přitom
byla opakovaně řešena i před Nejvyšším správním soudem.
13. Provedl-li krajský soud rozbor skutkového stavu s odkazem na předchozí rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, učinil tak při posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Stížní námitka týkající se věcného posouzení proto vybočuje z předmětu sporu vymezeného
žalobními body.
14. K namítanému neprovedení výslechu J. H. žalovaný uvedl, že stěžovatel vytrhuje
z rozsudku krajského soudu jen některé otázky, jimiž se tento soud v dané souvislosti zabýval.
Základní argumentace soudu vycházela z §93 odst. 3 daňového řádu. Proto neobstojí ani odkaz
stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 232/02, vztahující se k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“), který neobsahoval
ustanovení obdobné §93 odst. 3 daňového řádu. Stěžovatel proti této podstatné argumentaci
krajského soudu nevznesl žádné námitky. Dále žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 Afs 124/2006 – 59, č. 1887/2009 Sb. NSS. Vyjádřil také
pochyby o výslechu svědka za situace, kdy již v původním řízení kasační soud konstatoval, že
protokol o hlavním líčení nemůže ničeho změnit na přesvědčivě prokázaném skutkovém stavu.
15. Žalovaný zmínil rovněž procesní postup stěžovatele, na němž demonstroval účelovost
jeho jednání a sníženou věrohodnost jeho tvrzení.
16. Závěrem žalovaný požádal o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši odpovídající paušálu
za každý úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Žalovanému vznikla řada nákladů, které by bylo možné doložit pouze složitým
a neefektivním dokazováním. Podle žalovaného lze proto analogicky použít advokátní tarif, který
slouží pro obecný výpočet nákladů advokáta a rovněž státního orgánu.
V.
17. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel znovu zdůraznil význam výslechu J. H.
Připomněl také, že správní soudnictví je postaveno na zásadě plné jurisdikce a setrval na návrhu,
aby svědka vyslechl Nejvyšší správní soud.
18. Co do nálezu sp. zn. II. ÚS 232/02, ten poukazuje na principy, které jsou v zásadě stejné
podle zákona o správě daní i daňového řádu.
19. Stěžovatel se ohradil také proti tvrzení žalovaného o účelovosti stěžovatelových tvrzení
a nesouhlasil s tím, že žalovaný uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení podle advokátního
tarifu.
VI.
20. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
21. Kasační stížnost není důvodná.
22. Stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení svědeckými výpověďmi pracovníků správce
daně, učiněnými v rámci trestního řízení vedeného se stěžovatelem. Podle stěžovatele z výpovědí
J. H. a G. P. vyplynulo, že správce daně neměl v průběhu daňové kontroly k dispozici záznamní
povinnost k dani z přidané hodnoty.
23. V řízení bylo třeba posoudit, zda výpovědi pracovníků správce daně v trestním řízení
mohly vést k povolení obnovy řízení podle §117 daňového řádu.
24. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, kterým se zasahuje
do pravomocného rozhodnutí. Situace, kdy obnova řízení může být nařízena nebo povolena,
proto musí být skutečně mimořádná a závažnost okolností, pro které má být řízení obnoveno,
musí převážit nad zásadou právní jistoty. Obnova řízení neslouží k nápravě vad řízení
či nezákonnosti daňového rozhodnutí a nezpochybňuje, že správce daně vycházel v okamžiku
vydání rozhodnutí z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Umožňuje pouze to, aby proběhlo
nové řízení, ve kterém budou zohledněny skutečnosti, důkazy a jiné okolnosti, které
vyšly dodatečně najevo a které zpochybnily dosud zjištěný skutkový stav (přiměřeně
srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2008, čj. 2 Afs 98/2007 – 91).
25. Krajský soud uzavřel, že pracovníci správce daně mohli být vyslechnuti již v původním
daňovém řízení, a jejich výpovědi proto nemohou být důvodem k obnově řízení. Nejvyšší správní
soud se s tímto názorem ztotožnil. V odvolání proti dodatečným platebním výměrům
na daň z přidané hodnoty stěžovatel namítl, že jej správce daně nevyzval k předložení záznamní
povinnosti k DPH a stěžovatel ji správci daně nedoložil. Již v původním daňovém řízení tedy
stěžovatel tvrdil, že správce daně neměl k dispozici záznamní povinnost k DPH. K prokázání
tohoto tvrzení stěžovatel nepochybně mohl navrhnout důkazy, zahrnující i svědecké výpovědi
pracovníků správce daně J. H. a G. P. Z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by tyto důkazní
prostředky nebyly k dispozici již v původním daňovém řízení. Stěžovatel ostatně nic takového
netvrdil.
26. Protokol o hlavním líčení, zachycující pozdější výpovědí těchto osob, nemohl být
skutečností odůvodňující obnovu řízení ve smyslu §117 daňového řádu. Má-li být důvodem
obnovy řízení výpověď svědka, nebude zpravidla rozhodné, zda se později objevil či vyšel najevo
protokol o výslechu tohoto svědka z jiného řízení. Podstatnou je pouze existence a dostupnost
svědka. Jinými slovy lze říci, že za skutečnost, pro kterou by mohla být povolena obnova řízení,
nemohou být považovány informace zjištěné z výslechu svědka provedeného po skončení
daňového řízení, pokud výslech takového svědka mohl být navržen již v průběhu původního
řízení. Takový závěr by odporoval smyslu obnovy řízení, jímž je zohlednění skutečností, důkazů
a jiných okolností, které vyšly najevo teprve po skončení původního daňového řízení.
27. Krajský soud správně uzavřel, že protokol o hlavním líčení obsahující výpovědi
pracovníků správce daně ani jejich případný svědecký výslech nelze považovat za důvod obnovy
řízení ve smyslu §117 daňového řádu. Výslechy těchto svědků totiž mohly být nepochybně
provedeny již v původním daňovém řízení.
28. Krajský soud se navíc zabýval obsahem protokolu o hlavním líčení, v jehož rámci byli
vyslechnuti pracovníci správce daně. V tomto směru uvedl, že z výpovědí svědků J. H. a G. P.
nelze dovodit, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly nepředložil záznamní povinnost k DPH.
Z výpovědí plyne pouze tolik, že svědci výslovně neuvedli, že jim byla záznamní povinnost
předložena. Krajský soud uzavřel, že podle rozsudků Nejvyššího správního soudu správce daně
měl záznamní povinnost k dispozici a z výpovědí svědků vyslechnutých v rámci trestního řízení
zároveň nebylo možno dovodit, že by ji správce daně k dispozici neměl.
29. Kasační soud v této souvislosti doplňuje, že námitka stěžovatele týkající se záznamní
povinnosti k DPH, vznesená v původním daňovém řízení, nebyla shledána důvodnou
odvolacím orgánem, krajským soudem ani Nejvyšším správním soudem (viz rozsudky
čj. 8 Afs 36/2010 – 107, čj. 8 Afs 37/2010 – 119 a čj. 8 Afs 38/2010 – 101 a v nich specifikovaná
rozhodnutí krajského soudu a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích).
30. Krajský soud tedy na základě závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem shrnul
skutkový stav, který byl zjištěn v původním daňovém řízení. Krajský soud, resp. před ním
žalovaný tím vymezovali skutkový stav, ze kterého vycházely daňové orgány a soudy v původním
daňovém řízení, aby mohli posoudit, nakolik se stěžovatelem předložený důkazní prostředek
vztahuje k tomuto skutkovému stavu. Krajský soud stejně jako daňové orgány dospěl k závěru,
že z tohoto důkazního prostředku nevyplývá závěr dovozovaný stěžovatelem, tedy že by správce
daně neměl záznamní povinnost k dispozici. Vedle skutečnosti, že se nejednalo o důkazní
prostředek, který nemohl být uplatněn již v původním řízení, tedy tento důkazní prostředek ani
nemohl ovlivnit skutkové závěry původního řízení.
31. Nejvyšší správní soud přitom znovu připomíná, že uvedený závěr pouze podporuje nosný
důvod nepovolení obnovy řízení, totiž to, že výslechy pracovníků správce daně mohly
být navrženy a příp. provedeny již v původním daňovém řízení.
32. Důvodem zamítnutí návrhu na obnovu řízení nebyl soudní přezkum předchozích
správních rozhodnutí. Proto ovšem stěžovatel také nemohl zvrátit zamítnutí návrhu na obnovu
řízení jinak správným tvrzením, že obnova řízení může být povolena i když bylo původní správní
rozhodnutí podrobeno soudnímu přezkumu. Ze shora uvedené argumentace je zřejmé,
že námitka se míjela s logikou a důvody zamítnutí stěžovatelova návrhu.
33. V řízení před krajským soudem stěžovatel navrhl provedení výslechu J. H. Krajský soud
tento návrh zamítl, protože jej s ohledem na §117 odst. 1 daňového řádu považoval za
irelevantní, resp. protože pracovníci správce daně mohli být k návrhu stěžovatele vyslechnuti již
v původním daňovém řízení. V kasační stížnosti stěžovatel v tomto směru namítl, že výslech
úřední osoby, která se podílí na daňovém řízení, je „věcí procesně zapeklitou“. J. H. nebylo možno
vyslechnout v původním daňovém řízení z důvodu pracovního poměru se správcem daně, první
příležitostí k provedení tohoto výslechu proto bylo hlavní líčení v rámci trestního řízení.
34. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Podle §96 odst. 1 daňového řádu
je každá osoba povinna vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě daní týkajících
se jiných osob, pokud jsou jí známy, musí přitom vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že jako svědek musí pravdivě vypovídat jakákoliv osoba.
Lze proto zopakovat, že pokud měl stěžovatel již v původním daňovém řízení pochybnosti
o tom, zda správce daně měl k dispozici záznamní povinnost k DPH, mohl k prokázání svého
tvrzení již v tomto řízení navrhnout výslech pracovníků správce daně. Pokud bylo provedení
tohoto důkazu v původním daňovém řízení dostupné a možné, nelze se jej dovolávat jako
skutečnosti, která by mohla vést k obnově řízení. S ohledem na tento závěr neobstojí ani další
stížní námitky, jimiž stěžovatel vytkl správci daně a krajskému soudu, že neprovedli výslech J. H.
Ostatně, ze stejných důvodů neshledal důvodným návrh na výslech J. H v rámci kasačního řízení
ani Nejvyšší správní soud.
35. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným, proto
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
36. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť z obsahu spisu nevyplynulo, že by mu vznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti, resp. žalovaný vznik žádných takových nákladů ani neprokázal. Zároveň nebylo možné
přistoupit k analogické aplikaci advokátního tarifu, protože tato norma na náklady žalovaného
bez jakýchkoliv pochybností nedopadá a zároveň soud neshledal, že by se jednalo o mezeru
v právním řádu, jíž by bylo třeba vyplnit za pomoci analogie.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. července 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu