ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.78.2007:47
sp. zn. 8 Afs 78/2007 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Družstvo
Agrospol Eco, se sídlem Slatiňany, Lukavice 10, zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem,
advokátem se sídlem Chrudim, Rooseveltova 335, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové 2, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 12. 2006, čj. 2989/120/2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007, čj. 30 Ca 18/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2006, čj. 2989/120/2006 žalovaný zamítl žalobcovo odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Chrudimi dne
28. 3. 2006, čj. 41537/06/233912, kterým mu byla na základě §46 odst. 7 ve spojení
s §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“)
dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) za zdaňovací období roku 2001 v částce
1 063 300 Kč a základ daně byl stanoven na 3 430 000 Kč.
Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové (dále též „krajský soud“) v níž uvedl, že žalovaný stanovil základ daně nesprávně,
neboť zde nebyl dán důvod pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek. Žalobci bylo
znemožněno podat řádné daňové přiznání, jelikož jeho žádostem o prodloužení lhůty k jeho
podání a o navrácení dokladů zadržovaných Policií České republiky nebylo ani v jednom případě
vyhověno. Žalobce ve svých podáních ze dne 11. 7. 2005 a 31. 8. 2005 zdůvodnil vynaložené
výdaje a navrhl řadu důkazů k prokázání skutečností, ke kterým má být přihlédnuto ve smyslu
§46 odst. 3 daňového řádu. Správce daně však navržené důkazy neprovedl a ani nepřihlédl
ke skutečnostem uvedeným ve vyjádřeních. Správce daně ve svém rozhodnutí nezohlednil,
že zákonným předpokladem pro stanovení daňové povinnosti pomůckami je respektování
ustanovení §2 odst. 1 a §46 odst. 3 daňového řádu. Vzhledem ke specifičnosti případu je třeba
aplikovat nejen zásady daňového řádu, ale i Listinu základních práv a svobod a obecné zásady
přirozeného práva. Ačkoliv tyto námitky žalobce uplatnil již ve svém odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru, žalovaný se s nimi řádně nevypořádal.
Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, čj. 30 Ca 18/2007 - 20 žalobu
jako nedůvodnou zamítl, přičemž se neztotožnil s žádnou ze žalobcových námitek. Přisvědčil
žalovanému, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro stanovení daně
prostřednictvím pomůcek. Neztotožnil se s žalobcovou námitkou, že mu bylo postupem Policie
České republiky znemožněno podat daňové přiznání, jelikož žalobce nesplnil povinnost mu
uloženou §31 odst. 9 daňového řádu a nepředložil důkazy, které by nahradili neexistenci
účetnictví. Užité pomůcky přitom nevybočily z mezí, které pro jejich výběr určuje §31 odst. 6
daňového řádu. Krajský soud dále vyjmenoval výhody, ke kterým bylo při vyměření daně
přihlédnuto ve smyslu §46 odst. 3 citovaného právního předpisu. Jako neopodstatněnou shledal
také žalobcovu výhradu, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu v celém
jeho rozsahu včasnou kasační stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud nevypořádal s jeho dvěma
zásadními námitkami, tj., že v posuzované věci nebyl dán důvod postupu podle §31 odst. 5
a §44 odst. 1 daňového řádu a že při vyměření daně t ímto způsobem nebyly použity základní
zásady daňového řízení vyjádřené v §2 daňového řádu a v důsledcích tak byly porušeny obecné
právní zásady vyjádřené v Listině základních práv a svobod. Rozhodnutí krajského soudu
považuje vzhledem ke specifičnosti případu za formalistické, odporující základním zásadám
daňového řízení, jakož i Listině základních práv a svobod a obecným zásadám přirozeného práva.
Nelze opomenout, že stěžovatel nemohl podat daňové přiznání z důvodu zabavení relevantních
podkladů Policií České republiky, která je bezdůvodně a dlouhodobě zadržovala do zahájení
daňové kontroly u stěžovatele. Je pravdou, že se zabavené doklady týkaly převážně zdaňovacího
období roku 2000, pro řádně vedené účetnictví však bylo třeba zajistit návaznost dokladů z roku
2001 na rok 2000, jelikož příjmy v roce 2001 vyplývaly z činnosti uskutečněné v roce 2000.
Případné vadné jednání stěžovatele by mohlo maximálně zalo žit důvod pro uložení pokuty
za nesprávné vedení účetnictví, nikoli důvod pro postup, který pro vyměř ení daně stanovil
správce daně. Stěžovatel je tedy sankcionován za situaci, kterou nezavinil on sám, nýbrž stát
prostřednictvím svého orgánu. Navíc se pokoušel prostřednictvím své daňové poradkyně podat
daňové přiznání, to však bylo pro neprůkaznost účetnictví odmítnuto. Ustanovení §31 odst. 5
a §44 odst. 1 daňového řádu mají povahu sankční a lze je aplikovat za zaviněné jednání,
tedy při nepodání daňového přiznání nebo neprůkazném vedení účetnictví. Stěžovateli
však bylo zabráněno v kompletaci účetnictví a podání daňového přiznání zásahem orgánů státní
moci, a proto nelze takovouto sankci vůči němu uplatnit. Daň mu byla vyměřena dle libovůle
správního orgánu, který mu navíc neumožnil do těchto pomůcek nahlédnout.
Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007, čj. 30 Ca 18/2007 - 20 v celém rozsahu
zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný důvodnost kasační stížnosti popřel, přičemž ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že setrvává na správnosti svého rozhodnutí o odvolání. Odkázal přitom na odůvodnění
svého rozhodnutí o odvolání stěžovatele, ve kterém sám stěžov atel uznal důvody postupu
dle §44 a §31 odst. 5 daňového řádu. Předáním do kladů Policii České republiky se stěžovatel
nezbavil své povinnosti prokázat skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Daň
mu nemohla být stanovena dokazováním, jelikož nepředložil řádn ě vedenou účetní evidenci
a ani jinak neprokázal výši základu daně. Správce daně proto musel přistoupit k vyměření daně
pomocí pomůcek; přitom byly akceptovány veškeré výhody svědčící v jeho prospěch ,
i ustanovení §2 odst. 1 daňového řádu.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s., následovně:
Kasační stížnost není důvodná.
Ze správního a soudního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Stěžovatel
(daňový subjekt) nepodal daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2001, ačkoliv k tomu byl správcem daně vyzván a poučen, že pokud výzvě nevyhoví,
je správce daně oprávněn postupovat podle §44 daňového řádu. Správce daně proto na základě
tohoto ustanovení sepsal dne 26. 8. 2002 úřední záznam, v němž uvedl, že daňový subjekt
vykázal v daňovém přiznání daň v nulové výši. Následně správce daně zahájil dne 2. 2. 2004
daňovou kontrolu, při níž daňový subjekt sdělil, že nemůže předložit řádně vedenou účetní
evidenci, neboť u dokladů předaných Policii České republiky neprověřil jejich formální a věcnou
správnost, a ty navíc neprošly ani řádnou účetní uzávěrkou. Správce daně se seznámil s doklady
odevzdanými policejnímu orgánu a konstatoval, že je nelze považovat za účetní evidenci
ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), neboť neprověřil
jejich formální a věcnou správnost a neprošly řádnou účetní závěrkou. Daňový subjekt si ce
v roce 2001 vyvíjel hospodářskou činnost (výkup a nákup pozemků), avšak nevyhotovoval účetní
doklady, neprováděl účetní zápisy do účetních knih, předepsaným způsobem neinventarizoval
majetek a nezjistil před uzavřením účetních knih hospodářský výsledek. Dne 10. 11. 2005
vyhotovil správce daně úřední záznam ve smyslu §13 daňového řádu o podkladech a postupu
stanovení daně z příjmů právnických osob prostřednictvím pomůcek dle §31 odst. 5 daňového
řádu a na základě projednané zprávy o daňové kontrole vydal dne 28. 3. 2006 dodatečný platební
výměr.
V podstatě celý okruh stížných námitek směřoval k důvodnosti postupu správce daně,
který přistoupil ke stanovení daně pomocí pomůcek dle §44 odst. 1 a následně dle §31 odst. 5
daňového řádu.
K otázce stanovení daňové povinnosti se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
vyjadřuje konstantním způsobem. Ustanovení §31 daňového řádu zakotvuje hierarchii způsobů
stanovení základu daně a daňové povinnosti. Prioritní je užití dokazování podle odst. 1 až 4
předmětného ustanovení, přičemž důkazní břemeno leží převážně na daňovém subjektu; stíhá
jej povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Správce daně pak na druhou stranu mimo jiné
prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Neunese-li daňový
subjekt své důkazní břemeno a daň tudíž nelze stanovit řádným dokazováním, je správce daně
povinen, nikoliv pouze oprávněn, přistoupit ke stanovení daně pomocí pomůcek,
jakožto náhradnímu způsobu stanovení daňové povinnosti. Poslední a nejméně frekventovanou,
je metoda sjednání daně. Užití těchto tří institutů se navzájem vylučuje, a není je možno
kombinovat. Správce daně má k dispozici poměrně široký výběr prostředků, které může užít
pro zjištění základu daně a daňové povinnosti daňového subjektu, je nž neunesl důkazní břemeno.
Musí přitom dbát na to, aby zvolil takové pomůcky, kterými lze stanovit základ daně a daňovou
povinnost co nejspolehlivěji.
Na základě své rozhodovací praxe, a těchto shora popsaných východisek, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že ke stanovení daňové povinnosti prostřednictvím pomůcek musely být
v projednávané věci splněny následující podmínky: daňový subjekt nesplnil některou ze svých
povinností při dokazování, proto nelze daň stanovit dokazováním a daň je možné zjistit
prostřednictvím pomůcek dostatečně spolehlivě. Další zákonnou podmínkou pro stanovení
daňové povinnosti tímto náhradním způsobem je aplikace ustanovení §46 odst. 3 daňového
řádu, požadující, aby správce daně také přihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají
výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny. Z uvedeného zároveň plyne,
že při stanovení daňové povinnosti pomůckami je nutno respektovat princip proporcionality.
To především znamená, že podmínka nesplnění některé z povinností ze strany daňového
subjektu se nemůže vztahovat pouze k některému údaji, který je s ohledem na celkovou výši
daňové povinnosti spíše okrajové povahy, nýbrž že se musí jednat o záležitost podstatnou.
Na institut pomůcek je třeba nahlížet jako na průlom do práva daňového subjektu spolupracovat
se správcem daně při stanovení daně, tj. jedné ze základních zásad daňového řízení dle §2 odst. 9
daňového řádu. Dalším důsledkem tohoto způsobu stanovení daně je pak skutečnost, že odvolací
orgán zkoumá toliko dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek ve smyslu §50 odst. 5
daňového řádu, přitom nemůže zasahovat do volné úvahy správce daně vztahující se k volbě
pomůcek a z nich stanovené výše daně.
Správce daně stanoví daň pomocí pomůcek nejenom v případě, že daňový subjekt
neunesl důkazní břemeno, a daň tak není možno stanovit dokazováním, ale také tehdy, nepodal-li
daňový subjekt daňové přiznání, ač k tomu byl povinen nebo neučinil-li tak ani na výzvu správce
daně ve lhůtě, kterou mu ten k tomu stanovil. Za této situace má správce daně dle §44 odst. 1
daňového řádu možnost zjistit a stanovit daň podle pomůcek. Druhou možností podle téhož
ustanovení, které využil v posuzovaném případě správce daně, je vyjít z předpokladu, že daňový
subjekt vykázal v daňovém přiznání daň v nulové výši, vyměřit daň v této výši a eventuálně
provést místní šetření nebo zahájit daňovou kontrolu podle §16 daňového řádu a v rámci
ní prověřit daňový základ a další okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového
subjektu.
Správce daně na základě provedené daňové kontroly dospěl k závěru, že nastaly
předpoklady pro náhradní způsob stanovení daňové povinnosti dle §31 odst. 5 daňového řádu,
kdy mohou být užity pomůcky tehdy, nemohla -li být daňová povinnost stanovena dokazováním
z důvodu nesplnění některé ze zákonných důkazních povinností daňového subjektu. Stěžovatel
daňové přiznání nepodal ani po výzvě správce daně a ani jinak neprokázal skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daně, proto je v posuzovaném případě stanovení daňové povinnosti
dokazováním pojmově vyloučeno. Tímto způsobem se prokazují skutečnosti, které daňový
subjekt uvedl v daňovém přiznání, popř. uvést měl; uplatňuje se zde důkazní břemeno
a jeho přenášení mezi daňovým subjektem a správcem daně ve smyslu §31 odst. 8 a 9 daňového
řádu. Stěžovatel se svým jednáním zbavil možnosti prokázat základ daně i daň, neboť v takovém
případě neměl co prokazovat a správce daně ne měl případně co vyvracet. Správní orgán prvého
stupně byl tedy oprávněn v souladu s §44 odst. 1 daňového řádu předpokládat, že v daňovém
přiznání vykázal daň v nulové výši a následně provést daňovou kontrolu pro dodatečné vyměření
daně a postup na základě §31 odst. 5 daňového řádu.
Zákon nerozlišuje, zda nepodání daňového přiznání, resp. neunesení důkazního břemene
bylo ze subjektivních nebo objektivních příčin. Správce daně je povinen užít pomůcek
i v případě, kdy daňový subjekt neplnil své povinnosti nezaviněně a během správního řízení
se správcem daně jinak spolupracoval. Je třeba přisvědčit žalovanému, který v této části svého
rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
čj. 1 Afs 3/2003 - 68 (dostupné na www.nssoud.cz), podle kterého „nesplnění zákonné povinnosti
daňového subjektu při dokazování jím uváděných skutečností ve smyslu §31 odst. 5 daňového řádu je třeba
posuzovat z hlediska objektivního a okolnost, zda toto nesplnění daňový subjekt zavinil, je okolností
nevýznamnou; ani skutečnost, že účetnictví bylo odcizeno či zničeno, nezbavuje daňový subjekt povinnosti k výzvě
správce daně prokázat všechny skutečnosti, které je povinen v daňovém prohlášení uvést.“ Navíc i sám
stěžovatel uznal důvodnost užití pomůcek při stanovení jeho daňové povinnosti, jelikož ve svém
odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 26. 4. 2006 uvádí, že si je vědom,
že nepodal v zákonné ani v dodatečně stanovené lhůtě přiznání k dani z příjmů právnických
osob, a že tedy správce daně postupoval podle §44 a §31 odst. 5 tohoto zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že stanovení daně pomocí pomůcek považuje
za sankci, která by měla být uplatněna toliko za zaviněné jednání daňového subjektu .
Proto namítá, že v jeho případě však nebylo možné tento postup vůči němu uplatnit,
jelikož k nepodání daňového přiznání nedošlo jeho vinou. Zdejší soud nemůže této stížní
námitce přisvědčit. Pomůcky nebyly zákonodárcem koncipovány jako nástroj sloužící k trestání
daňového subjektu. Na stanovení daně pomocí pomůcek nelze nahlížet jako na sankci,
nýbrž jako na subsidiární způsob stanovení daně, který je třeba aplikovat v případě objektivní
nemožnosti užití dokazování či nepodání daňového přiznání. I při použití tohoto způsobu
vyměření daňové povinnosti je správce daně povinen na základě §1 odst. 2 daňového řádu
správně a úplně zjistit a stanovit daňovou povinnost ve správné výši; této své povinnosti
se přirozeně nezbavuje tím, že daňový subjekt porušil své povinnosti a neunesl své důkazní
břemeno. Daňovému subjektu jsou zachována všechna zákonem zaručená práva, s výjimkou
poněkud omezeného přezkumu v odvolacím a soudním řízení a nemožnosti spolupracovat
se správcem daně při obstarávání pomůcek. Nad rámec shora uvedeného je třeba připomenout,
že stěžovatel neměl ke konci účetní uzávěrky zkompletované účetnictví a toto účetnictví vedl
v rozporu s právními předpisy, mimo jiné s §8, §11 odst. 2, §13 a §17 zákona o účetnictví.
Pokud by své účetnictví vedl tak, jak stanoví uvedený právní předpis, tj. správně, úplně
a průkazně a účetní záznamy by vyhotovoval, bezodkladně, průběžně a nikoliv až po skončení
zdaňovacího a účetního období, v době zabavení dokladů by měl zpracovánu převážnou část
prvotních dokladů a mohl by pak disponovat s převážně kompletním účetnictvím. Stěžovatel
tedy nade vší pochybnost neunesl důkazní břemeno, správce daně neměl věrohodné a úplné
podklady pro to, aby mohlo být o jeho daňové povinnosti vedeno dokazování.
Krajský soud tedy nepochybil, když potvrdil, že správce daně správně postupoval
podle §44 odst. 1 daňového řádu a následně neměl jinou možnost než přistoupit k vyměření
daně pomocí pomůcek dle §31 odst. 5 daňového řádu a vydání dodatečného platebního výměru.
Správce daně taktéž přihlédl k výhodám dle §46 odst. 3 citovaného zákona, výše vyměřené daně
není očividně v rozporu s realitou, daň byla tedy zjištěna dostatečně spolehlivě s ohledem
na zásadu přiměřenosti. Během odvolacího řízení i následn ého soudního přezkumu
bylo postupováno v souladu s ustanovením §50 odst. 5 daňového řádu, který stanovuje meze
přezkumu při vyměření základu daně a daně podle pomůcek. Krajský soud se také podrobně
zabýval otázkou, zda správce daně přihlédl k povinnosti jemu stanovené ustanovením
§46 odst. 3 daňového řádu.
Nelze taktéž souhlasit, že by při vyměření daně došlo k porušení základních zásad
daňového řízení specifikovaných zejména v §2 daňového řádu či dokonce byla porušena Listina
základních práv a svobod. Rozhodnutí není formalistické a nejde ani proti zásadám vyplývajícím
z přirozeného pojetí práva, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatel tuto námitku blíže nerozvedl a nikterak
nespecifikoval, které konkrétní zásady či práva a svobody byly napadeným rozhodnutím
krajského soudu porušeny, a proto se její důvodností mohl Nejvyšší správní soud zabývat toliko
v obecné rovině. Neshledal, že by v souzené věci krajský soud a před ním i správní orgán
stanovením daně pomocí pomůcek z tohoto pohledu jakkoliv pochybily. Vyměřil-li správce daně
daňovou povinnost na základě §31 odst. 5 daňového řádu, nepostupoval proti žádné z výše
uvedených zásad, kupř. proti zásadě zákonnosti, zásadě spravedlivého procesu apod.
Stěžovatel v nyní posuzované věci dále namítal, že mu správce daně neumožnil
nahlédnout do pomůcek, kterých bylo užito k vyměření jeho daňové povinnosti. Stejnou námitku
uplatnil i v kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 26. 9. 2006,
čj. 31 Ca 168/2005 – 18, Nejvyšší správní soud námitce přisvědčil a rozhodnutím ze dne
23. 10. 2008, čj. 8 Afs 3/2007-52 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V této (nyní projednávané) věci je však situace odlišná. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační
stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jso u uvedeny v §103,
nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jeho ž rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Soudy ve správním soudnictví přezkoumávají napadené
výroky rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s . ř. s.). Pokud tedy stěžovatel
v řízení před krajským soudem nenamítl zásah do svých práv tím, že mu nebylo umožněno
nahlédnout do pomůcek, nemohl se zdejší soud touto otázkou zabývat, a to ani z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s.ř.s.). Nad rámec shora u vedeného Nejvyšší správní soud dodává,
že i v případě, kdyby stěžovatel uplatnil tuto námitku již před krajským soudem, nebylo by možné
mu vyhovět. Z předloženého správního spisu nevyplývá, že by daňový subjekt během správního
řízení učinil jakýkoliv krok směřující k nahlédnutí do pomůcek. Zdejší soud z předkládací zprávy
k odvolání daňového subjektu proti dodatečnému platebnímu, výměru čj. 63084/06/233932,
zjistil, že nahlédnutí do pomůcek nebylo správcem daně daňovému subjektu znemožněno,
neboť o nahlédnutí neprojevil zájem a v této věci se na finanční úřad vůbec nedostavil.
Ani při závěrečném projednání zprávy o daňové kontrole (protokol o ústním jednání ze dne
24. 3. 2006, čj 29042/06/233932) této možnosti nevyužil.
Nejvyšší správní soud shledal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 7. 2007, čj. 30 Ca 18/2007 - 20 zákonným, proto kasační stí žnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výroky o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mají o poru v §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti náležela, podle obsahu
spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu