ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.91.2007:407
sp. zn. 8 Afs 91/2007 - 407
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. M., zastoupený
JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem v Uherském Hradišti, Na Stráni 664, PSČ 686 05, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, Brno, PSČ 602 00, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2005, čj. 1942/05/FŘ 130, čj. 1943/05/FŘ 130, čj.
1944/05/FŘ 130, čj. 1945/05/FŘ 130, čj. 1946/05/FŘ 130, čj. 1948/05/FŘ 130,
čj. 1949/05/FŘ 130, čj. 1951/05/FŘ 130, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v ze dne 28. 3. 2007, čj. 30 Ca 232/2005 - 384,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Uherském Hradišti vyměřil žalobci (stěžovateli) 15 dodatečnými
platebními výměry ze dne 9. 11. 2004 daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1999
až prosinec 2000.
Proti rozhodnutím finančního úřadu se stěžovatel odvolal k žalovanému, který všechna
odvolání dne 12. 8. 2005 zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobou ze dne
14. 10. 2005. V žalobě stěžovatel brojil proti všem 15 rozhodnutím o odvolání.
Krajský soud vyloučil žaloby proti 15 rozhodnutím k samostatným řízením. Na základě
návrhu žalobce bylo všech 15 věcí projednáno při společném jednání. Krajský soud devět žalob
proti rozhodnutí žalovaného zamítl, ve zbývajících šesti věcech rozhodnutí žalovaného zrušil,
protože byly dány podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
dle §76 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dne 23. 4. 2007 kasační stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu.
Stěžovatel brojí proti tomu, že krajský soud rozhodl o žalobě, aniž by se zabýval
jeho námitkami, kterými zpochybňoval postup finančních orgánů.
Stěžovatel nepovažoval důkazy, na základě kterých vydal správce daně dodatečné platební
výměry, jako průkazné a dostatečné. Podle něj nebyl průkazný především výslech svědkyně I. L.,
zástupkyně společnosti Agip Česká republika, s. r. o. (dále jen „Agip“). Ta porovnávala daňové
doklady za nákup pohonných hmot, které předložil stěžovatel, s doklady skutečně vystavovanými
za nákup pohonných hmot jiným zákazníkům. Srovnávala ale pouze doklady za měsíc říjen 2000,
ne za celé zdaňovací období.
Těmito námitkami se krajský soud nezabýval, protože konstatoval, že nebyly zahrnuty
mezi žalobní body, které by tím byly nepřípustně rozšířeny až po lhůtě k podání žaloby. S tímto
závěrem stěžovatel nesouhlasí, protože tvrdí, že se nejednalo o nový žalobní bod, ale pouze
o konkretizaci žaloby v průběhu ústního jednání.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že krajský soud nevzal v úvahu další důkazy
jím navržené. Stěžovatel předložil záznamy o provozu, ze kterých podle něj vyplývá,
že vykazovaná spotřeba a data v záznamech zcela odpovídají množství nafty a datům uvedeným
na daňových dokladech. Za nesrovnalosti v dokladech tedy neodpovídá stěžovatel,
ale provozovatel čerpací stanice.
Třetí námitkou stěžovatel tvrdil, že byla narušena jeho práva chráněná Listinou
základních práv a svobod. Stěžovatel v žalobě navrhoval výslech svědků (bývalých zaměstnanců
M., S. a K.), kteří by potvrdili, že stěžovatel provozoval nákladní dopravu a skutečně nakupoval
pohonné hmoty. Soud provedení tohoto důkazu odmítl s tím, že není právně významná
skutečnost, že žalobce provozoval nákladní dopravu a skutečně nakupoval pohonné hmoty.
Neunesl-li daňový subjekt důkazní břemeno v daňovém řízení, není dodatečná náprava
předkládáním důkazů v řízení před soudem možná.
Z předložených spisů vyšly najevo následující skutečnosti:
Finanční úřad na základě daňové kontroly stěžovateli dodatečně vyměřil daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období říjen 1999 až prosinec 2000. Zpochybnil mimo jiné daňové
doklady za nákup pohonných hmot, které stěžovatel uplatnil při odpočtu daně na vstupu. Správce
daně konstatoval, že některé z účtenek jsou falešné.
Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, ve kterých uvedl,
že nebyl poučen o možnosti klást svědkům otázky v rámci daňové kontroly. Dále nesouhlasil
s tím, že jsou daňové doklady falešné. Jeho zaměstnanci je získali při odběru pohonných hmot
přímo na čerpací stanici. Stěžovatel brojil dále proti tomu, že se správce daně pouze přiklonil
k názoru provozovatele čerpací stanice, který tvrdil, že některé z vykazovaných dokladů nejsou
pravé (lišily se ve vzhledu, bylo použito jiné písmo, atd.). Stěžovatel dle svého tvrzení zaúčtoval
doklady, které mu donesli řidiči, nezkoumal, zda jsou shodné, a proto nepochybil.
Žalovaný všechna odvolání zamítl s tím, že nestačí, že daňový subjekt předloží daňový
doklad, ale musí prokázat oprávněnost uplatňovaného nároku na odpočet. Žalovaný
nezpochybnil, že stěžovatel nakupoval pohonné hmoty, ale zpochybnil daňové doklady,
na základě kterých mělo dojít k odpočtu.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u krajského soudu, protože byl dle
jeho názoru rozhodnutím finančních orgánů zkrácen na svých právech. Žalovaný především
nesprávně posoudil věc, nezhodnotil dostatečně předložené důkazy a nekriticky vycházel
ze zjištění finančního úřadu. Dále stěžovatel nesouhlasil s délkou daňové kontroly, která trvala
dva roky.
Krajský soud konstatoval, že nárok na odpočet je neoprávněný, protože jej stěžovatel
dostatečně neprokázal. Především neunesl důkazní břemeno v otázce daňových dokladů
za nákup pohonných hmot. Správce daně nemusí prověřovat, zda stěžovatel provozoval nákladní
dopravu, zda nakupoval pohonné hmoty, nebo zda čerpací stanice nenakládala protiprávně
s účtenkami, pouze zkoumá věrohodnost důkazů zdůvodňujících odpočet daně. Předložit
dostatečné důkazy pro svá tvrzení měl stěžovatel, který to neučinil. Krajský soud se tedy plně
ztotožnil s názory finančních orgánů a žaloby zamítl.
Nejvyšší správní soud při přezkumu rozsudku krajského soudu neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Přezkoumal
proto důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Věc posoudil
takto:
Dle §76 odst. 2 může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí
nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Konstatování, že pracovnice
společnosti Agip za účelem dosvědčení pravosti nebo nepravosti daňových dokladů srovnávala
v rámci daňové kontroly doklady pouze za jeden měsíc, je dostatečně konkrétním tvrzením,
a pokud stěžovatel s výpovědí svědkyně nesouhlasil, měl proti ní brojit již v rámci daňové
kontroly nebo v odvolání k žalovanému. Pokud by takovou skutečnost uplatňoval až v žalobě,
měl ji zahrnout mezi žalobní body.
Stěžovatel v žalobě uvedl několik žalobních bodů: jedním z nich bylo tvrzení, že finanční
orgány porušily zásady daňového řízení specifikované v zákoně 337/1992 Sb. Ostatní body byly
zcela konkrétní. Žalobní bod týkající se zásad daňového řízení je příliš obecný. Bez zpřesnění jej
nelze za žalobní bod jako takový považovat a tím méně jej lze přiřazovat k pozdějšímu tvrzení
o nedostatečnosti důkazu výslechem svědkyně L.
Zákon neumožňuje, aby pod zcela nekonkrétní žalobní bod „porušení zásad daňového
řízení“ mohl žalobce v rámci řízení před správním soudem následně doplňovat libovolný počet
dalších skutečností. Pokud s postupem finančních orgánů nesouhlasil, měl proti němu brojit
již v žalobě v zákonem stanovené lhůtě, ne až při jednání. To by vedlo k tomu, že by žaloba
byla pouze formální náležitostí pro řízení před soudem a veškeré rozhodné skutečnosti by žalobci
předkládali až při jednání. To, jak uvedeno, zákon nedovoluje.
Námitka, že stěžovatel nesouhlasí s výpovědí pracovnice společnosti Agip (a proč
s ní nesouhlasí), tedy měla být jako samostatný žalobní bod uvedena již v žalobě. Soud
nepochybil, pokud se jejím přezkumem nezabýval.
V kasační stížnosti stěžovatel dále brojil proti tomu, že krajský soud nevzal v úvahu
důkazy jím navržené, konkrétně záznamy o provozu vozidel. Krajský soud přisvědčil
žalovanému, že na základě důkazů získaných během daňové kontroly vyšlo najevo, že daňové
doklady za nákup pohonných hmot nejsou pravé. Soud nezpochybnil, že stěžovatel provozoval
autodopravu; souhlasil ale s žalovaným v tom, že jsou daňové doklady padělky.
Dle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. („d. ř.“) daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Dle §31 odst. 8 d. ř. se ale důkazní
břemeno přenáší na správce daně, pokud prokazuje existenci skutečností vyvracejících
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů,
vedených daňovým subjektem. Finanční úřad obstaral dostatek důkazů pro to, aby vyvrátil
pravost daňových dokladů předložených stěžovatelem. Skutečnost, zda provozoval stěžovatel
autodopravu, nezpochybňoval. Záznamy o provozu pouze prokazují, že stěžovatel čerpal do aut
pohonné hmoty, ale ne již to, u jaké čerpací stanice. Proto při dokazování pravosti daňových
dokladů nemají významnou vypovídací hodnotu a nevyvracejí, že doklady AGIPu jsou falešné.
Ze stejných důvodů soud neprovedl výslech svědků, které navrhoval stěžovatel. Svědkové
M., S. a K. by mohli pouze prokázat, že stěžovatel provozoval autodopravu. Nemohli ale již
zvrátit zjištění, že některé z daňových dokladů nemají stejné náležitosti jako ostatní. Proto by
jejich výpověď byla bezpředmětná.
Krajský soud odmítl mimo jiné svědky vyslechnout, protože pokud stěžovatel neunesl
důkazní břemeno v daňovém řízení, jednalo by se o nepřípustnou dodatečnou nápravu
předkládáním důkazů v soudním řízení. S tímto názorem rozhodující senát nesouhlasí. Krajský
soud nepochybil tím, že se plně ztotožnil s názorem žalovaného, protože důvod pro provedení
důkazu zde nebyl. To ale neznamená, že svědky vyslechnout nemohl. Dle §77 odst. 2 s. ř. s.
může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem,
neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Krajský soud měl tedy neprovedení
důkazu zdůvodnit přesněji, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na které odkazuje, není
případné.
I přes tento nedostatek je rozhodnutí krajského soudu zákonné. Proto Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, který by měl právo
na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal, neboť z obsahu spisu
nevyplývá, že by mu nad rámec běžné úřední činnosti jakékoliv náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu