ECLI:CZ:NSS:2007:8.AFS.94.2006
sp. zn. 8 Afs 94/2006 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: M., s. r.
o., zastoupený Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, v
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2005, čj. FŘ-9886/13/04, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, čj.
11 Ca 64/2005 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 1. 2005, čj. FŘ-9886/13/04, žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 13. 10. 2003,
čj. 240277/03/006513/7963, jímž správce daně žalobci vyměřil nadměrný odpočet
na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2000 ve výši 1886 Kč
oproti částce 1 040 286 Kč vykázané v daňovém přiznání žalobce.
Žalobce napadl dne 11. 3. 2005 rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského
soudu v Praze, přičemž namítal, že žalobce v rámci vytýkacího řízení vedeného správcem
daně k předmětnému daňovému přiznání nade vší pochybnost prokázal uskutečnění
zdanitelného plnění, k němuž uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty. Tato
skutečnost byla podle žalobce prokázána především kontrolou Celního úřadu Nymburk
i realizací předmětného obchodu, tedy prodeje elektrotechnického materiálu, do zahraničí.
Pokud správce daně nezpochybňuje existenci vývozu zboží do ciziny, nelze zpochybnit
samotnou existenci zboží. Pokud zboží skutečně existovalo a žalobce ho prodal, musel
ho také nakoupit. Za tímto účelem žalobce navrhoval v daňovém řízení výslech
pracovníků celního úřadu.
Žalobce uváděl, že přepravu zboží do zahraničí nebylo možné provádět pouze
jedním dopravním prostředkem a bylo nutno druhy dopravy kombinovat. Žalobce
uzavřel platnou smlouvu o přepravě se společností D. C., s. r. o., přičemž tato společnost
zajistila přepravu a žalobce jí tudíž uhradil přepravné. Jakým způsobem došlo ke
vzájemnému vyrovnání mezi přepravci, kteří se na přepravě zboží podíleli, není věcí
žalobce. Při přepravě nedošlo k žádnému porušení smluvních vztahů ani daňových
předpisů. Pro posouzení věci není relevantní, kdo pro žalobce realizoval dopravu a zda
se tak stalo za pomoci jiného přepravce.
Žalobce tvrdil, že účetní doklady ke zdanitelnému plnění byly vydány a zaúčtovány
na základě skutečně provedených obchodních transakcí. Žalobce byl toho názoru,
že uskutečnění zdanitelného plnění důkazy předloženými v daňovém řízení plně prokázal.
Žalobce nese odpovědnost výhradně za své jednání, přičemž relevantními důkazy
prokázal, že jím tvrzené skutečnosti jsou pravdivé. Žalobce nemůže nést odpovědnost
za jiný daňový subjekt či za neschopnost nebo nemohoucnost správce daně jím
jednoznačně doložené skutečnosti dále ověřit.
Žalobce považoval za prokázané, že předmětné zboží žalobce nakoupil v ČR
a vyvezl ho do Arménie. Jednalo se o zboží pocházející z různých států bývalého
sovětského bloku i mimo něj. Skutečnost, že u jedné z vyvážejících společností byla
při celní kontrole odebrána etiketa výrobce z bývalé Německé demokratické republiky
s datem výroby 29. 5. 1990 nemůže vést k paušalizaci, že všechny společnosti měly týž
výrobek a že tedy žalobce neuváděl pravdu o původu zboží. Naopak vývoz zboží, jak byl
příslušnými dokumenty deklarován, byl také uskutečněn, o čemž svědčí i následná celní
kontrola.
Žalobce zboží deklarované jako vývoz řádně nakoupil a v souladu se splátkovým
kalendářem také hradil. Žalovaný dovozuje, že zboží bylo předmětem řetězcových
obchodů za účelem neoprávněného získání odpočtu daně z přidané hodnoty, ale současně
odkazuje na skutečnost, že společnost U., s. r. o., která měla zdanitelné plnění žalobci
poskytnout, zahrnula předmětnou fakturu do účetnictví, přičemž výsledná daňová
povinnost byla kompenzována vysokou daní na vstupu. Z tohoto vyjádření podle žalobce
vyplývá, že daňová povinnost byla splněna, neboť jinak než vzájemným zápočtem daně
na vstupu a na výstupu daň z přidané hodnoty nefunguje. Žalobce tedy zboží zakoupil
od společnosti, která ho rovněž legálně nebyla, za toto zboží zaplatil a řádně a v přesně
deklarovaném počtu kusů vyvezl mimo území ČR.
Žalobou napadené rozhodnutí vychází z protokolu o kontrole, který podle žalobce
nerespektoval základní zásady řízení a nezachycuje skutečný stav věci. Podle ust. §19
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění relevantním pro předmětné
zdaňovací období (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) prokazoval plátce daně
nárok na odpočet daně daňovým dokladem. Teprve v případě, že tento doklad
neobsahoval všechny náležitosti, prokazoval daňový subjekt nárok dokazováním
ve smyslu ust. §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“).
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 15. 12. 2005,
čj. 11 Ca 64/2005 - 48, přičemž svůj rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Městský soud konstatoval, že správce daně ve vytýkacím řízení zpochybnil důkazy,
které žalobce předložil k prokázání skutečností, že přijal zdanitelná plnění od společnosti
U., s. r. o. Městský soud měl za to, že žalobce nedostál své povinnosti prokázat všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání ve smyslu ust. §31 odst. 9
daňového řádu. Zjištění správce daně, že společnost U., s. r. o. neprokázala uskutečnění
zdanitelného plnění, tj. obchodních transakcí fakturovaných předchozími dodavateli
předmětného zboží, představovalo podklad pro důvodné pochybnosti správce daně o
tom, že žalobce skutečně předmětné plnění od zmíněné společnosti přijal. Žalobce byl
tedy vyzván k tomu, aby prokázal, že zboží od uvedeného plátce daně z přidané hodnoty
skutečně přijal a posléze použil pro své podnikatelské záměry. K tomuto účelu nepostačí
písemné doklady, které žalobce předložil, neboť bylo nutné, aby žalobce prokázal
skutečné přijetí plnění od dodavatele. Tuto povinnost žalobce nesplnil, závěr finančních
orgánů o účelovosti a nevěrohodnosti tvrzení žalobce má oporu ve správním spisu.
Správce daně podle názoru městského soudu nepřekročil rámec dokazování vymezený
ustanovením §2 odst. 2 a 3 daňového řádu, důkazní břemeno nesl v daňovém řízení
žalobce, přičemž povinnostem z toho vyplývajícím nedostál. Žalovaný se v odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými důkazními prostředky,
zejména výsledky provedených šetření dožádaných správců daně jednotlivých společností,
přes které se předmětné zboží dostalo až k žalobci, tyto důkazy důkladně vyhodnotil,
přičemž je patrné, proč žalovaný shledal nedostatek důkazů o tom, že fakturovaná
zdanitelná plnění byla uskutečněna.
K námitce žalobce týkající se protokolu o kontrole městský soud uvedl, že zjištění
správce daně o daňových subjektech, které v této věci vystupovaly jako dodavatel žalobce
či jako předcházející vlastníci zboží, sloužila ke zdůvodnění pochybností, které měly
správní orgány ve vztahu ke skutkovým tvrzením žalobce. Předmětem posuzování
žalovaného nebyla otázka správnosti a úplnosti účetnictví, skladových a jiných evidencí
žalobce, ani existence a vývoz zboží do Arménie, ale otázka, zda došlo k faktickému
uskutečnění zdanitelného plnění, jak bylo formálně správnými doklady deklarováno.
Podle městského soudu nemůže obstát ani námitka, podle níž správní orgány nesprávně
posoudily okolnosti týkající se dopravy předmětného zboží do Arménie. Důvodem
k neuznání deklarovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nebyly
okolnosti, za nichž bylo zboží vyvezeno do Arménie, ani otázka přiměřenosti navýšení
ceny zboží, ale rozhodující byly pochybnosti finančních orgánů o nákupu zboží během
jediného dne přes několik zúčastněných subjektů.
Námitky týkající se nových skutečností, které vyšly najevo v průběhu trestního
stíhání konkrétních osob vztahujícího se k předmětným obchodním transakcím, nemohl
městský soud vzít v úvahu, neboť byly žalobcem uplatněny až během ústního jednání,
tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby, ve které je podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s. možné
rozšiřovat žalobu o další žalobní body.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností
opírající se o důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy namítal vady řízení před
správním orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanovení o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí správního orgánu s tím, že pro tyto vytýkané vady měl městský
soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel především uváděl, že veškeré materiály včetně účetních dokladů
předkládal orgánům policie v rámci přípravného trestního řízení. Finanční orgány podle
stěžovatele popíraly existenci předmětného zboží, přičemž ve spise vedeném policejním
orgánem v rámci zmíněného trestního řízení je přesně zmapováno, jaké zboží a v jakém
množství bylo v daném případě předmětem obchodněprávních vztahů. Existence tohoto
zboží je nade vší pochybnost prokázána a jeho vývoz potvrzen celními orgány
a jednotnou celní deklarací č. 2170505004289-8. Z vyjádření žalovaného v řízení před
městským soudem i ze samotného napadeného rozsudku vyplývá, že žalovaný
nezpochybňuje existenci zboží, ani jeho vývoz a přepravu, ale tvrdí, že stěžovatel v daném
případě neprokázal, že přijal předmětné zboží od plátce daně uvedeného na daňovém
dokladu. Stěžovatel považuje toto tvrzení za zcela zavádějící, neboť předložil veškeré
možné formálně správné doklady osvědčující převzetí zboží od společnosti U., s. r. o. V
účetnictví, jež žalobce pravidelně předkládá správci daně ke kontrole, se podle jeho
tvrzení vyskytují doklady potvrzující uskutečnění platby stěžovatele za dodané zboží.
Skutečnost, že jiný správce daně neuvěřil jinému plátci, neuznal jeho daňové
doklady a vyměřil mu daňovou povinnost v nulové výši, nemůže bez dalšího založit
oprávnění správce daně příslušného v této věci k obdobnému postupu. V době,
kdy probíhala tato daňová řízení, se osoby, jež byly statutárními orgány společností údajně
sdružených v řetězci, nacházely ve vazbě a lze si dobře představit, že proti rozhodnutí
finančních orgánů nebyly včas podány opravné prostředky. Trestní řízení probíhá od roku
2003 a v době podání kasační stížnosti nebylo skončeno ani přípravné řízení, přičemž
výsledek trestního řízení může mít pro prokázání existence obchodněprávních vztahů
zásadní význam. Stěžovateli není zřejmé, jak mohl Finanční úřad v Nymburku dospět
k závěru, že společnost U., s. r. o. neprokázala ani přijetí zdanitelných plnění od
společnosti S., s. r. o. ani uskutečnění zdanitelných plnění vůči stěžovateli, když stěžovatel
od společnosti U., s. r. o. zboží podle dodacího listu s fakturou převzal, toto zboží nade
vší pochybnost vyvezl a uvedené společnosti uhradil. Stěžovatel nemá jinou možnost než
poukazovat na trestní řízení, které není ovládáno správním uvážením a kde jsou veškeré
obchody orgány činnými v trestním řízení důkladně zmapovány. Stěžovatel není schopen
předložit jiné důkazy, než faktury, dodací listy, jednotnou celní deklaraci, doklady o přijetí
platby za zboží a poukázání platby svému dodavateli, které předložil policii a které měl
správce daně rovněž k dispozici. Skutečnost, že převzal zdanitelné plnění od plátce daně
uvedeného na dokladu, nelze prokázat jinak než tím, že stěžovatel prokázal, že od této
osoby zboží doložil a jí také zaplatil, čímž předmětný obchod zachycený účetními doklady
skutečně realizoval.
Správce daně sám mohl při kontrolách existenci řádně zaúčtovaných dokladů
zjistit, neboť tyto platby byly podle stěžovatele v rámci daňových přiznání kontrolovány.
Stěžovatel má za to, že z těchto známých okolností existenci obchodněprávního vztahu
prokázal a unesl tak důkazní břemeno.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, přičemž odkázal
na žalobou napadené rozhodnutí i na své stanovisko k žalobě. Důvodem pro neuznání
nároku na odpočet daně bylo neprokázání faktického přijetí zdanitelného plnění
od plátce, kterým měla být společnost U., s. r. o., k čemuž byl stěžovatel vyzván. Finanční
orgány nezpochybňovaly existenci zboží, jeho dopravu byť i jiným, než stěžovatelem
uvedeným dopravcem, ani vývoz zboží do Arménie, ale právě přijetí zboží od
deklarovaného plátce, neboť stěžovatel nepředložil takové důkazní prostředky, které by
toto tvrzení prokazovaly. Bylo přihlédnuto také ke skutečnosti, že v průběhu jednoho dne
mělo dojít na jednom místě k několika přeprodejům s tím, že účastníci předprodejů byli
posouzeni jako osoby spojené ve smyslu ust. §6 zákona o dani z přidané hodnoty. Bylo
zjištěno, že při těchto předprodejích nebyla daň z přidané hodnoty odvedena a ani
poslední článek v řetězci před stěžovatelem, kterým byla společnost U., s. r. o.,
uskutečnění zdanitelného plnění svému správci daně neprokázala. Na základě zjištění
správců daně k jednotlivým společnostem v řetězci vznikly důvodné pochybnosti o
faktickém přijetí zdanitelného plnění stěžovatelem, byť samotná účast žalobce v
řetězcových obchodech nebyla důvodem zamítnutí odvolání stěžovatele.
V daňovém řízení stěžovatel přislíbil správci daně předložit doklady o částečné
úhradě předmětného zboží do 25. 4. 2002. Tyto doklady stěžovatel nepředložil
a až v kasační stížnosti uvádí, že jsou součástí jeho účetnictví. Žalovaný vycházel z tvrzení
stěžovatele zaznamenaném v protokolu o ústním jednání ze dne 16. 4. 2002, podle něhož
byla uhrazena část faktur. Princip fungování daně z přidané hodnoty však podle
žalovaného není založen na vzájemné úhradě daňových dokladů, ale na poskytnutí
a přijetí zdanitelných plnění. Nárok na odpočet daně lze přiznat pouze za podmínky
faktického přijetí zdanitelného plnění.
K probíhajícímu trestnímu řízení žalovaný uvedl, že se jedná o řízení zcela odlišné
od řízení daňového, vedené za jiným účelem a s jinými principy dokazování. Pro účely
daňového řízení byla zjištění správců daně jednotlivých společností spojených v řetězci
dostačující. Důvodem pro vyloučení předmětné faktury z nároku na odpočet bylo,
že stěžovatel v daňovém řízení neprokázal faktické přijetí zdanitelného plnění
od společnosti U., s. r. o. Jaký bude výsledek trestního řízení, je podle názoru žalovaného
v předmětné věci irelevantní.
Kasační stížnost není důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti,
takto:
Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že podle ust. §19 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty měl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ten podnikající
plátce daně, který přijal zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem a tato plnění použil
při podnikání. Muselo se tedy jednat o obchodní transakce, které plátce daně provedl
v rámci předmětu podnikání za účelem dosažení zisku z této podnikatelské činnosti, nikoli
o byť i formálně provedené transakce, které ovšem uvedený účel pouze předstírají
a jejichž skutečným a jediným cílem je právě pouze neoprávněné získání odpočtu daně
z přidané hodnoty. Finanční orgány důvodně vycházely z řady skutečností, které
nasvědčovaly tomu, že o takový případ se jedná i v předmětné věci. Jak vyplývá ze zjištění
žalovaného uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí, která mají oporu ve správním
spisu, předmětné zboží bylo prodáno dne 31. 8. 2000 společností B., s. r. o. za cenu
732 000 Kč společnosti K., spol. s r. o. Tato společnost nebyla v předmětné době plátcem
daně z přidané hodnoty, přesto se chovala tak, jako by jím byla a téhož dne vyfakturovala
zboží za navýšenou cenu 19 323 289,60 Kč společnosti D., s. r. o., která ho
přefakturovala téhož dne za cenu 19 518 475 Kč společnosti S., s. r. o. Tato společnost
část tohoto zboží téhož dne fakturovala společnosti U., s. r. o., od které ho měl za cenu 4
720 000 Kč téhož dne nakoupit žalobce. Zboží při této transakci zůstalo ve skladu
společnosti S., s. r. o., posléze bylo stěžovatelem vyvezeno do Arménie, konkrétně
stěžovatel předložil fakturu ze dne 24. 11. 2000 vystavenou soukromému podniku L. se
sídlem v J.
Jak uváděl sám stěžovatel, jednalo se mimo jiné o zboží z různých států bývalého
východního bloku, což potvrzují i výsledky celní kontroly, lze tedy přisvědčit žalovanému,
že přinejmenším z části šlo o zboží zastaralé, u něhož byla cena značně nadhodnocena, jak
dokládá již skutečnost, že cena zboží, jehož část měla být určena i na dodávku pro
stěžovatele, byla navýšena z částky 732 000 Kč na částku 19 323 289,60 Kč,
a to neplátcem daně, který z takto vysoké částky daň z přidané hodnoty neodvedl,
ale zároveň jako plátce vystupoval, čímž zachoval možnost uplatnění odpočtu daně
pro další subjekty v řetězci. K celé popisované transakci došlo během jediného dne,
přičemž zboží, jak uvedl sám stěžovatel, zůstávalo ve skladu společnosti S., s. r. o.
Na konci tohoto řetězce je pak stěžovatelem deklarovaný vývoz do Arménie, který
je osvobozen od daně na výstupu, a zároveň je požadován odpočet daně na vstupu.
Na základě těchto zjištění tedy nemohly finanční orgány dospět k jinému závěru, než
že stěžovatel a ostatní jmenované společnosti byli spojenými osobami ve smyslu ust. §6
odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť vytvořili vztah, jehož účelem bylo
neoprávněné získání odpočtu daně z přidané hodnoty. Za této situace pak nemohl
stěžovatel unést důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 daňového řádu k prokázání
skutečností jím uvedených v předmětném daňovém přiznání tím, že předložil byť
i formálně bezvadné doklady, jako je faktura od dodavatele splňující formální náležitosti
daňového dokladu, dodací list či doklady svědčící o přepravě zboží či jeho vývozu.
Není pravdou, že by finanční orgány zpochybňovaly existenci uvedeného zboží
či jeho vývozu do ciziny. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí zřetelně uvádí,
že nezpochybňuje vývoz zboží, který ostatně jednoznačně vyplývá z výsledků celní
kontroly, nicméně podle závěru žalovaného, potvrzeného Městským soudem v Praze,
stěžovatel neprokázal faktické přijetí zdanitelného plnění od plátce uvedeného
na předloženém dokladu. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, a to nejen
z toho důvodu, že stěžovatel nevyvrátil důvodné pochybnosti finančních orgánů o tom,
zda stěžovatel zboží skutečně převzal od společnosti U., s. r. o., která byla pouze
formálním prostředníkem ve výše popsaném řetězci společností, ale též proto,
že stěžovatel neprokázal, že by předmětná transakce vůbec byla zdanitelným plněním
ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto
ustanovení je totiž zdanitelným plněním mj. dodání zboží uskutečněné v tuzemsku
při podnikání, stěžovatel však neprokázal, že by se předmětné dodání zboží, byť
by k němu i došlo, uskutečnilo při podnikání, naopak všechny skutečnosti nasvědčují
tomu, že uvedená transakce byla součástí činnosti, kterou podnikáním ve smyslu ust. §2
obchodního zákoníku nazvat nelze, neboť jejím cílem není dosažení zisku zákonnými
prostředky, ale naopak jejím jediným účelem je získání neoprávněného finančního
prospěchu z veřejných prostředků.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná rozsudek Evropského
soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen ze dne
12. 1. 2006, Sb. SD 2006, I-00483. Evropský soudní dvůr dospěl výkladem příslušných
ustanovení Šesté směrnice ES o dani z přidané hodnoty k závěru, že plátce daně má nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění, které splňují
požadavky uvedené směrnice, i v případě, že jiná transakce, předcházející či následující
v řetězci obchodních vztahů, byla uskutečněna se záměrem zkrácení daňové povinnosti,
ovšem pouze za podmínky, že plátce daně o takovém záměru nevěděl a nemohl vědět.
Jak již bylo podrobně vysvětleno, okolnosti dané věci svědčí o tom, že stěžovatel v tomto
ohledu dobrou víru osvědčit nemůže. Je pravdou, že se v daném případě jedná
o zdaňovací období předcházející vstupu ČR do Evropské unie, Nejvyšší správní soud
však konstatoval v rozsudku ze dne 29. 9. 2005, čj. 2 Afs 92/2005 - 45, publikovaném
pod č. 741/2006 Sb. NSS, že i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž
došlo před vstupem České republiky do Evropské unie, a rozhodným právem je právo
tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně
za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj
předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat
konformně s touto normou. Takto se Nejvyšší správní soud vyslovil právě v souvislosti
s judikaturou Evropského soudního dvora k Šesté směrnici o dani z přidané hodnoty,
a to rovněž ve vztahu k zákonu č. 588/1992 Sb. účinnému do vstupu ČR do Evropské
unie. Uvedený rozsudek Evropského soudního dvora je tak relevantní i pro rozhodnutí
v předmětné věci.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s hodnocením městského soudu, podle něhož
se žalovaný podrobně zabýval jednotlivými důkazními prostředky, přičemž je zřejmé,
proč shledal nedostatek důkazů o tom, že bylo uskutečněno deklarované zdanitelné
plnění, a jeho závěry mají oporu ve správním spisu. Předmětné daňové řízení tedy nebylo
zatíženo vadami, které namítal stěžovatel.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že jeho účetnictví obsahuje doklady o úhradě
předmětného zboží, jak však poukazuje žalovaný, v daňovém řízení stěžovatel přislíbil
tyto doklady předložit, ve správním spise však není zmínka o tom, že by tak učinil.
Ani prokázání těchto plateb by však za výše uvedených skutkových okolností nebylo
dostačujícím důkazem, pokud by stěžovatel dalšími důkazními prostředky neprokázal,
že předmětné dodání zboží se skutečně realizovalo nejen od deklarovaného plátce daně,
ale zejména při podnikání stěžovatele a že je tedy možné ho považovat za zdanitelné
plnění. Pro posouzení předmětné věci není ani rozhodující, jaký byl výsledek daňových
řízení u ostatních společností sdružených v řetězci a zda tyto společnosti podaly v těchto
řízeních opravné prostředky. Podstatné je, že tyto společnosti uskutečnily předmětné
transakce popsaným způsobem, z čehož vyplývají výše uvedené závěry.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval také na probíhají trestní řízení
s fyzickými osobami, které se jménem uvedených společností podílely na předmětných
transakcích, jeho argumentace je však v tomto ohledu natolik obecná, že není
s to jakýmkoli způsobem zpochybnit závěry, k nimž dospěly finanční orgány v daňovém
řízení a následně Městský soud v Praze v soudním řízení správním. Výsledek
předmětného daňového řízení nezávisel a nemohl záviset na tomto řízení trestním
a finanční orgány se o důkazy prováděné v trestním řízení neopíraly, nýbrž vycházely
z vlastních podkladů shromážděných ve správním spise. Co je však nejpodstatnější, v
trestním řízení je důkazní povinnost nastavena v zásadě opačně, než je tomu v řízení
daňovém. Za spáchání úmyslného trestného činu zkrácení daně dle ust. §148 trestního
zákona může být potrestán pouze ten, komu je prokázáno, že svým jednáním naplnil
objektivní i subjektivní znaky uvedené skutkové podstaty. Naproti tomu v daňovém řízení
spočívá důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 9 daňového řádu na daňovém
subjektu. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že možnost uplatnění odpočtu daně z
přidané hodnoty podléhá správnímu uvážení správce daně, daňový subjekt ovšem musí
existenci zákonných podmínek pro tento nárok prokázat, přičemž správce daně tuto
otázku posuzuje podle důkazní situace v době jeho rozhodnutí. Rovněž správní soud
vychází dle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Stěžovatelova argumentace probíhajícím trestním řízením tudíž
nemůže být úspěšná a ze shodných důvodů Nejvyšší správní soud neshledal ve věci
relevantním ani stěžovatelem dodatečně zaslané usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
26. 7. 2007, sp. zn. 5 T 8/2007, jímž tento soud vrátil zmiňovanou trestní věc státnímu
zástupci k došetření. Nejvyšší správní soud proto důkaz uvedenou listinou neprováděl.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ust. §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému by právo na náhradu nákladů
řízení příslušelo, náklady řízení mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu