ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.98.2005
sp. zn. 8 Afs 98/2005-75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně: Z. A.,
zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému: Celní ředitelství Praha, Praha 1, Washingtonova 11, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2003, čj. 8600/03-21, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, čj. 10 Ca 210/2003-40,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, čj. 10 Ca 210/2003–40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2003, čj. 8600/03-21, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a
potvrdil rozhodnutí Celního úřadu (celní úřad) ze dne 11. 6. 2003, čj.
TR0549/A/03/1941/TRS. Celní úřad posledně jmenovaným rozhodnutím uložil
žalobkyni podle §12a odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon“) pokutu ve výši 1 420 000 Kč za porušení
povinnosti stanovené zákonem; žalobkyně nesplnila oznamovací povinnost uloženou
ustanovením §5 odst. 1 zákona, když při výstupu z tuzemska dne 11. 6. 2003 neoznámila
celnímu úřadu vývoz platných bankovek v cizí měně ve výši 51 680 EUR a 1810 USD a v
tuzemské měně vývoz bankovek ve výši 5000 Kč, což je v přepočtu celkem 1 627 137 Kč.
Žalobkyně se žalobou ze dne 8. 10. 2003 u Městského soudu v Praze domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícího rozhodnutí celního úřadu, nebo -
neshledal-li by soud důvody pro zrušení rozhodnutí, snížení pokuty na dolní zákonnou
hranici.
Žalobkyně nepopírala porušení zákona tím, že vyvážela z tuzemska bankovky, které
řádně neohlásila. Její námitky však směřovaly proti výši uložené pokuty, kterou pokládá za
nepřiměřenou a nedostatečně zdůvodněnou. Žalovaný nezohlednil omezené jazykové
znalosti žalobkyně a její neschopnost porozumět výzvám k ohlášení peněz.
Nezanedbatelnou okolností je rovněž rodinná situace žalobkyně a vážná choroba její
matky, přičemž neohlášené prostředky byly určeny právě na její léčbu.
Také – tvrdí – není možné pominout smysl zákona. Žalovaný nebral zřetel na
skutečnost, že žalobkyně listinnými důkazy jednoznačně prokázala původ peněz. Ty
nepocházely z trestné činnosti a proto nebylo nutné použít sankci u horní zákonné
hranice.
Dále žalovaný porušil ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, neboť opominul uvést,
jakými úvahami byl při uložení pokuty veden, které skutečnosti žalobkyni přitěžovaly a
zda a jak hodnotil skutečnosti, jichž se ve svůj prospěch dovolávala. Žalovaný se spokojil
pouze s odkazem na ustanovení §12a odst. 1 zákona.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, čj. 10 Ca 210/2003-40.
Rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Celní úřad při určení výše pokuty vycházel z ustanovení §12 odst. 4 zákona a stejně
jako žalovaný přitom shledal závažnost protiprávního jednání zejména ve výši vyvážené
částky, činící v přepočtu 1 672 137 Kč, tj. téměř pětinásobek povoleného limitu, na který
se vztahuje oznamovací povinnost. Žalobkyně prošla až do tranzitního prostoru, kde při
kontrole pracovníkem celní správy přiznala vývoz částky 1080 EUR a 5000 Kč. Další
peníze ukryté v kabelce a v oděvu byly nalezeny až při následné kontrole. Z jednání
žalobkyně byl zřejmý úmysl vyvézt peníze bez předchozího oznámení celnímu úřadu. Je
nerozhodné, zda se žalobkyně dopustila uvedeného jednání z neznalosti a pro koho
peníze převážela. Správní orgány prvního i druhého stupně se všemi relevantními hledisky
zabývaly a vyvodily z nich správné závěry. Pokuta byla uložena podle ustanovení §12a
odst. 1 zákona, které umožňuje přísnější postih ve srovnání s ustanovením §12 zákona.
Městský soud neshledal důvod pro postup podle ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. a
moderaci uložené pokuty. Její výši shledal přiměřenou a dovodil, že sankce musí mít i
preventivní funkci, aby odradila od podobných postupů i jiné osoby. Finanční postih
proto musí být znatelný v majetkové sféře delikventa a obsahovat v sobě i represivní
složku.
Skutečnost, že se žalovaný nevyjádřil k potvrzením předloženým žalobkyní, nemůže
mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Městský soud nepovažuje tyto důkazy za
věrohodné, a domnívá se, že žalobkyní byly pořízeny pouze k odůvodnění jejího jednání.
Navíc, jak žalovaný správně uvedl, není rozhodné, zda převážené finanční prostředky byly
majetkem žalobkyně.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu včasnou kasační
stížností opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. tvrdila
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení,
vady řízení co do skutkových zjištění před správním orgánem a nepřezkoumatelnost
rozhodnutí městského soudu.
Správnímu orgánu stěžovatelka vytkla, že jeho rozhodnutí postrádá odůvodnění
jakými úvahami byl veden při ukládání pokuty v napadené výši, přičemž pouhý odkaz k
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu není postačující.
Jakkoliv stěžovatelka nepolemizuje se závěrem městského soudu, podle kterého je
nerozhodné, kdo byl vlastníkem převážených peněz, považuje jeho rozhodnutí za
nepřezkoumatelné. Soud hodnotil důkazy předložené stěžovatelkou – smlouvy o
půjčkách, jako nevěrohodné, aniž by tuto úvahu odůvodnil.
Podle stěžovatelky je smyslem zákona zabránit jednání, kterým by bylo s nelegálně
nabytými prostředky nakládáno jako s legálními. Je-li možno prokázat původ peněz, je
nutno takovou skutečnost zohlednit ve výši ukládané sankce.
Stěžovatelka dále odkázala k nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2004, sp. zn.
I. ÚS 416/04, s tím, že z pohledu argumentace Ústavního soudu správní orgán i městský
soud postupovaly v rozporu se zákonem, neboť jako jediné kritérium pro stanovení výše
pokuty nelze hodnotit výši vyvážené částky.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je důvodná.
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti, podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.,
takto:
Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 416/04, publikované pod č. 190/2004 Sb. ÚS. Ústavní soud se
v citovaném rozhodnutí zabýval věcí skutkově obdobnou věci nyní posuzované. Poukázal
přitom na to, že je nezbytné interpretovat ustanovení §5 odst. 1 a §12a zákona
způsobem konformním s ochranou základních lidských práv. Při ukládání sankce (§12a
zákona) je třeba mít na paměti, že již samotná oznamovací povinnost (§5 odst. 1 zákona)
představuje omezení základního práva jednotlivce, jakkoliv legitimní a souladné s
postulátem ochrany základních práv a svobod a je třeba vážit to, aby stanovená pokuta ve
svém důsledku nepopírala podstatu a smysl základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod). Omezení vlastnického práva, jako důsledek sankce, nemůže
být v zásadní disproporci k porušení povinnosti, jež vyústilo v uložení sankce.
Kombinací jazykového a systematického výkladu je možné rozlišit kritéria, která při
stanovení výměry pokuty stanoví §12 a §12a zákona. Zatímco podle §12 odst. 2 zákona
je třeba přihlížet při stanovení výměry pokuty k osobním a majetkovým poměrům toho,
komu se pokuta ukládá, a k povaze a závažnosti povinnosti, která byla porušena nebo
nesplněna, době trvání a následkům protiprávního jednání, podle §12a odst. 4 zákona při
určení výše pokuty celní úřad přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a
následkům porušení povinnosti. Při určení výše pokuty podle ustanovení §12a zákona
proto osobní a majetkové poměry toho, komu se pokuta ukládá, nejsou zákonem
stanoveným kritériem.
Ústavní soud ovšem ve shora citovaném rozhodnutí dovodil, že při stanovení výše
pokuty i podle §12a odst. 4 zákona je povinností správního orgánu přihlížet k osobním a
majetkovým poměrům osoby, které se pokuta ukládá. Pokuta musí být i v tomto směru
proporcionální a neměla by mít ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci likvidační charakter.
Ústavní soud rovněž velmi jednoznačně konstatoval, že je třeba do výše pokuty
promítnout výši částky, od které vzniká oznamovací povinnost. Hovoří-li ustanovení
§12a zákona o uložení pokuty až do výše hodnoty neoznámených finančních prostředků,
je třeba vykládat je tak, že se jedná jen o prostředky přesahující hranici 350 000 Kč.
Ústavní soud uzavřel, že nejsou-li respektovány jím nastíněné principy, dopouští se
správní orgán nepřiměřeného zásahu do vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Toleruje-li poté soud nastíněné zásahy do základního práva,
fakticky v nich dále pokračuje.
Ze shora nastíněné argumentace je zřejmé, že pokuta ve výši 1 420 000 Kč, uložená
za neohlášení vyvážených peněz v celkové hodnotě 1 627 137 Kč, zcela zřejmě vybočuje z
hranice stanovené ustanovením §12a odst. 1 zákona, jak bylo interpretováno Ústavním
soudem. Již při pouhém odečtení částky, která může být bez oznámení vyvezena, od výše
prostředků vyvážených v posuzovaném případě, činí maximální možná výše pokuty
1 277 137 Kč.
Stěžovatelka napadenému rozhodnutí, v souladu s argumentací Ústavního soudu,
rovněž důvodně vytýká, že nevzalo v potaz její osobní a majetkové poměry. Chybějící
argumentace správního orgánu prakticky neumožňuje hodnotit proporcionalitu uložené
sankce ve vztahu nejen k porušení právní povinnosti, ale rovněž k poměrům stěžovatelky,
které jsou ve světle rozhodnutí Ústavního soudu jedním z kritérií, jimiž je správní orgán
při svém rozhodování vázán.
Městský soud shora uvedené vady napadeného rozhodnutí nevzal v úvahu. Nejvyšší
správní soud proto jeho rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud již pouze na okraj dodává, že neshledal důvodnou námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, který hodnotil důkazy předložené
stěžovatelkou jako nedůvěryhodné. Způsob, jakým se městský soud s listinami vypořádal
je sice stručný, stále však přezkoumatelný. Otázka důvěryhodnosti předkládaných listin
není pro rozhodnutí určující. Klíčovým je závěr, podle kterého tyto důkazy nemohly mít
vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, protože vlastnictví převážených prostředků
nebylo v posuzované věci právně relevantní, porušení povinnosti stanovené ustanovením
§5 odst. 1 zákona není vázáno na vlastnictví převážených prostředků. Nejvyšší správní
soud se v tomto bodu se závěry městského soudu ztotožňuje a dodává, že smlouvy o
půjčce mohou prokázat, jak se finanční prostředky dostaly do dispozice stěžovatelky,
neprokazují ovšem jejich původ. K případnému prokázání jejich skutečného původu má
celní úřad v souladu s kritérii vyplývajícími z ustanovení §12a odst. 4 zákona přihlédnout.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v
novém řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. května 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu