ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.10.2007:56
sp. zn. 8 As 10/2007 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) J. V., b) PaedDr.
P. V., obou zastoupených Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Cihlářská 19,
Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5,
Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) M. S., zastoupený PhDr. Danicou Sloukovou,
CSc., bytem Brodského 13, Praha 4, 2) Ing. J. P., a 3) Mgr. Z. P., proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 9. 2004, čj. JMK 29907/2004 OÚPSŘ, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2006, čj. 30 Ca 267/2004 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Stavební úřad Obecního úřadu Veverská Bítýška (stavební úřad) povolil Ing. J. P. a Mgr.
Z. P. rozhodnutím ze dne 12. 5. 2004, čj. výst. 27/04-K/A, umístění stavby rodinného domu a
hospodářského objektu včetně přípojek na inženýrské sítě na pozemku PK č. 1714, k. ú.
Veverská Bítýška. Žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 21. 9. 2004,
čj. JMK 29907/2004 OÚPSŘ, odvolání žalobců proti rozhodnutí stavebního úřadu
jako opožděné.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 24. 7. 2006, čj. 30 Ca 267/2004 - 31, zamítl.
Žalobci (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem.
Stěžovatelé polemizují s výkladem institutu náhradního doručení [§24 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]
za situace, kdy byla písemnost určená adresátovi do vlastních rukou doručena podle §24 odst. 1
správního řádu.
Faktické doručení písemnosti (§24 odst. 1 správního řádu) má podle stěžovatelů přednost
před náhradním doručením (§24 odst. 2 správního řádu). Náhradní doručení má tedy nastoupit
pouze tehdy, když není písemnost adresátovi fakticky doručena. Stěžovatelům je známa opačná
judikatura Nejvyššího správního soudu, tu však nepovažují za správnou, neboť podle nich
odporuje zákonu i obecným principům právního státu.
Žalovaný a následně také soud zkrátili stěžovatelům v rozporu s §54 odst. 2 správního
řádu za použití §51 odst. 1 správního řádu lhůtu pro odvolání, která počíná běžet od doručení
rozhodnutí. Stěžovatelé se navíc řídili poučením správního orgánu prvního stupně,
podle nějž se lze proti rozhodnutí odvolat do patnácti dnů od jeho doručení. Poučení
neobsahovalo informaci o možném doručení podle §24 odst. 2 správního řádu. I z důvodu
právní jistoty stěžovatelů je proto nutné počítat lhůtu pro odvolání v návaznosti na skutečné
doručení.
Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelé v kasační stížnosti správně podotkli, že otázka vztahu náhradního
a faktického doručení již byla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena (srov. rozsudky
ze dne 29. 12. 2005, čj. 4 As 14/2005 - 53 a ze dne 30. 11. 2006, čj. 4 As 67/2005 - 67,
oba dostupné na www.nssoud.cz). Obecně přitom namítli, že tato judikatura odporuje zákonu
a obecným principům právního státu. Nejvyšší správní soud ovšem ani v nyní posuzované věci
neshledal důvodu, aby se od svého právního názoru odchýlil. Zákonná úprava výslovně spojuje
s plynutím času v návaznosti na uložení zásilky na poště fikci doručení a pozdější faktické
převzetí zásilky již tuto skutečnost nemůže zvrátit. Namítají-li stěžovatelé, že uplatnění fikce
doručení odporuje principům právního státu, není zjevné, na základě čeho tento závěr činí.
Nejvyšší správní soud naopak považuje institut fikce doručení za prostředek směřující k posílení
právní jistoty, který se uplatní pouze v případě nečinnosti účastníka při přebírání zásilky
ve stanovené lhůtě. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatelé v kasační stížnosti nenamítli,
že nebyly splněny podmínky §24 odst. 2 správního řádu pro uplatnění fikce doručení.
Nejvyšší správní soud stěžovatelům nepřisvědčil ani v námitce, podle níž poučení
o opravném prostředku neobsahovalo informaci o možném doručení podle §24 odst. 2
správního řádu. Správní orgán prvního stupně měl povinnost poučit stěžovatele, zda se lze proti
rozhodnutí odvolat, v jaké lhůtě, ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat (§47 odst. 4
správního řádu). Povinnost zahrnout do poučení o opravném prostředku např. informaci
o institutu fikce doručení z citovaného ustanovení nijak nevyplývá. Nejvyšší správní soud
v tomto směru ostatně podotýká, že účastníku řízení se musí v průběhu doručování dostat
poučení o následcích nevyzvednutí zásilky ve lhůtě (§24 odst. 2 správního řádu). Na tomto místě
lze pak odkázat k obsahu správního spisu, jehož součástí jsou rovněž předmětné doručenky,
z nichž jednoznačně vyplývá, že „Při druhém pokusu o doručení této písemnosti byl adresát
písemně vyrozuměn o tom, že si má uloženou písemnost do tří dnů vyzvednout; nevyzvedne-li
si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení.“.
Stěžovatelé přitom nijak nezpochybnili, že se jim uvedeného poučení dostalo a jejich stížní
námitka se tak jeví zcela nedůvodná.
Kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji proto zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s.
a contrario za použití §120 s. ř. s.), stejně jako osoby zúčastněné na řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti náleželo (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud tuto náhradu
nepřiznal, neboť z obsahu spisu není zjevné, že by mu nad rámec běžné úřední činnosti jakékoliv
náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu