ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.11.2010:163
sp. zn. 8 As 11/2010 - 163
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. S., zastoupen JUDr.
Milošem Jirmanem, advokátem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému: Krajský
úřad kraje Vysočina, Žižkova 57, Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 1. 2009, čj.KUJI 9994/2009, sp. zn. PS 4374/2008 PS/116/AS/2 o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, čj. 57 Ca 42/2009 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Městský úřad Žďár nad Sázavou, odbor dopravy vydal dne 9. 11. 2007, rozhodnutí
čj. OD/1133/07/ZK, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. h) a proti občanskému
soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Byla mu uložena pokuta
v částce 40 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
Krajský úřad kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 25. 1. 2009, čj.KUJI 9994/2009,
sp. zn. PS 4374/2008 PS/116/AS/2 odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí zamítl
jako nepřípustné. Konstatoval, že rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007 žalobce opakovaně odmítl
převzít. Bylo mu doručováno rovněž prostřednictvím Městské policie. Byl mu ustanoven
opatrovník, který podal řádný a včasný opravný prostředek. O odvolání opatrovníka žalovaný
rozhodl, rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 4. 2008. Pokud za této procesní situace podal
žalobce následně odvolání, bylo jej třeba posoudit jako odvolání nepřípustné.
Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2009 podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. Namítal, že nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Písemnosti mu mohly
být doručovány, byť za použití fikce. Pokud byl zastižen městskou policií a odmítl převzít
doručovanou písemnost, pak nebyl neznámého pobytu. K doručování prostřednictvím policie
vůbec nedošlo a konstrukce o fikci doručení byla vytvořena až poté, kdy správní orgán zjistil
pochybení při ustanovení opatrovníka. Ustanovený opatrovník podal vedle odvolání ve věci samé
rovněž odvolání proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníkem z důvodu nedobrých vztahů
se žalobcem. Žalobce proto namítal, že funkci opatrovníka nemůže vykonávat osoba, která má
k účastníkovi řízení negativní vztah. Proto nemohlo být rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007 doručené
opatrovníkovi považováno za řádně doručené.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, čj. 57 Ca 42/2009 - 41, žalobu zamítl
a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění konstatoval, že již v případě oznámení o zahájení správního řízení si žalobce
zásilku obsahující oznámení v úložní době nevyzvedl. Současně správní orgán požádal Policii ČR
o doručení této písemnosti, žalobce se na oddělení osobně dostavil, zásilku však odmítl převzít.
Byl poučen o důsledcích odmítnutí převzetí zásilky. Zásilka obsahující opětovné předvolání
k ústnímu jednání byla žalobci doručována prostřednictvím Městské policie, žalobce se však
k ústnímu jednání nedostavil a z jednání se neomluvil. Následně byl učiněn pokus doručit žalobci
rozhodnutí ve věci ze dne 9. 11. 2007 prostřednictvím Policie ČR a žalobce opět odmítl zásilku
převzít. Rozhodnutí bylo doručováno rovněž Městskou policií, avšak se stejným výsledkem.
Proto krajský soud uzavřel, že bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce si opakovaně odmítal přebírat
písemnosti a rovněž se nedostavil k ústnímu jednání. Opatrovník byl proto žalobci ustanoven
k ochraně jeho procesních práv. Z odvolání, které opatrovník podal, vyplývá, že žalobce byl
s přestupkem seznámen, byť skutkový stav popisoval odlišně. Byl to žalobce, kdo se svým
přístupem připravil o svá procesní práva. Zamítnutí odvolání žalobce pro nepřípustnost proto
nebylo důsledkem tvrzené nezákonnosti postupu žalovaného, ale odrazem zásady, že právo náleží
bdělým, nikoli těm, jejichž „taktizování jde viditelně na úkor této bdělosti“. Žalobce se po celou
dobu vedení správního řízení evidentně vyhýbal přebírání veškerých písemností, o osud
přestupkového řízení se začal aktivně zajímat až v době, kdy téměř uplynula prekluzivní lhůta.
Opatrovník přitom podal proti rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007 odvolání, o odvolání žalovaný
rozhodl a žaloba proti rozhodnutí žalovaného podána nebyla. Pokud následně žalobce podal
znovu proti rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007 odvolání, směřovalo proti již v té době
pravomocnému rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též stěžovatel) dne 19. 10. 2009
kasační stížnost, kterou následně opakovaně doplňoval. V podání ze dne 1. 1. 2010 nejprve
navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti. Upozornil na osobní
problémy, které mu uložený zákaz řízení motorových vozidel přinesl, především na to, že jeho
syn je ze zdravotních důvodů závislý na převozech autem, na skutečnost, že zákaz řízení
má fatální dopad na rodinné podnikání, neboť byl jediný, kdo dodávkovým a malým nákladním
autem zabezpečoval převoz materiálu a výrobků mezi sklady a středisky. Jeho osobní
nepřítomnosti ve firmě měl využít jeden z obchodních partnerů a firmu vytuneloval. V důsledku
toho přišel rovněž o střídavou výchovu syna a obdržel žaloby na neplacení výživného.
V mezidobí utrpěl rovněž jeho otec vážný úraz při autonehodě a on nemá možnost
jej navštěvovat.
Napadenému rozsudku krajského soudu vytýkal, že mělo být rozhodnuto bez jednání
a žalobou napadené rozhodnutí měl soud zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti resp. nicotnosti. Pokud by krajský soud respektoval námitky předestřené
žalobou, nemohl by přehlédnout zásadní vady napadeného rozhodnutí. Krajský soud nesprávně
zamítl žalobu bez věcného posouzení a rozhodnutí a ignoroval část jeho konkrétních námitek.
Krajský soud měl vyslovit nesrozumitelnost postupu žalovaného, který rozhodl dvěma
rozhodnutími o dvou odvoláních. To zakládá nesrozumitelnost ve smyslu domněnky o dvou
účastnících a následných dvou soudních žalobách. Za nesrozumitelné považuje rozhodnutí
krajského soudu i v části, kdy krajský soud konstatoval, že „pokud žalobce mínil napadnout
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2008, byl by nucen žalobu jako opožděně podanou
odmítnout“. Tomuto stěžovatel rozumí tak, že podle názoru krajského soudu vlastně neměl mít
nárok na žádný soudní přezkum.
Dále v kasační stížnosti stěžovatel uplatnil námitky vztahující se k vymezení skutku
v rozhodnutí. Má zato, že byl uznán vinným ze spáchání přestupku ublížení na zdraví,
a to dvakrát, když byla tato okolnost znovu uváděna též v odůvodnění rozhodnutí. I to vede
k přesvědčení, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Není mu zřejmé, co je mu kladeno za vinu.
Zda to, že nedodržel bezpečnou vzdálenost, to, že narazil pravou přední částí vozidla
do motocyklu, to, že zapříčinil pád motocyklu a jeho řidiče na vozovku nebo to, že narazil
a zaklínil motocykl pod svůj vůz. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně rovněž vyčetl, že není
zřejmé, z jakých důvodů byla ukládána sankce na samé horní hranici sazby. Zmínil, že za období
od zavedení bodového systému nepřišel ani o jeden bod a za poslední dva roky nebyl ani jednou
pokutován při silničních kontrolách. Rovněž nebyl ve správním řízení pravomocně trestán,
a proto jsou nedůvodná tvrzení, že se chová v silničním provozu neukázněně a neohleduplně.
Pokud bylo zranění účastníka nehody kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití,
pak maximální sankce za tento přestupek je 3000 Kč. Není rovněž zřejmé, zda pokuta a zákaz
řízení byly ukládány za „ublížení na zdraví“ dle §22 odst. 1 písm. h) nebo §49 odst. 1 písm. b)
zákona o přestupcích. Rozhodnutí z 9. 11. 2007 je podle jeho názoru složeno pouze
z konstatování obsahu zákonných ustanovení, ale nebylo uvedeno, jak byla uvedená ustanovení
naplněna. Správní orgán dle jeho mínění pochybil rovněž tím, že nebylo respektováno ustanovení
§47 odst. 3 správního řádu, čímž nebyly splněny podmínky řízení. Nejsou důvodné ani výtky,
že měl možnost se s podkladovými materiály seznámit, protože rozhodnutí musí obstát samo
o sobě. Pokud správní orgán konstatoval, že výpovědi účastníků jsou rozporné a vznik nehody
je popisován různě, bylo naprosto vyloučeno, aby se správní orgán přiklonil k výpovědi
motocyklisty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost
neshledal důvodnou. Je vhodné zmínit, že stížnost podanou dne 19. 10. 2009 stěžovatel následně
obsáhle doplnil podáním ze dne 1. 1. 2010, kromě toho se obracel na Nejvyšší správní
soud souběžně s úkony, které činil směrem ke Krajskému soudu v Brně (věc vedena u NSS
pod sp. zn. Na 266/2009). Dne 20. 1. 2010 zaslal Nejvyššímu správnímu soudu rovněž kopii
ústavní stížnosti, která rovněž směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jež je napadeno touto
kasační stížností.
Stěžovatel nejprve žádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Svoji žádost
podrobně zdůvodňoval osobními poměry, do kterých se dle svého tvrzení uložením trestu zákazu
řízení motorových vozidel dostal (hmotná nouze, nemožnost provozovat podnikatelskou činnost,
nemožnost návštěv nemocného otce resp. zajištění lékařské péče pro svého syna). Účelem
rozhodování o přiznání odkladného účinku je nastolení případné zatímní úpravy poměrů žadatele
po dobu trvání soudního řízení. To vyplývá z přiměřeného použití §73 odst. 3 s. ř. s., podle
kterého se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky
napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však přistoupil k posouzení důvodnosti kasační
stížnosti a rozhodl „přímo“ ve věci samé. Dočasná úprava poměrů proto již z tohoto důvodu
nemá v této fázi řízení místo. Kasační stížnost byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí dne 26. 1. 2010, tedy v době relativně nedávné. I proto nebylo třeba samostatně
rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ke kasační stížnosti je třeba nejprve obecně konstatovat, že podstatnou měrou přesahuje
důvody, o které své rozhodnutí opřel krajský soud. Soudy ve správním soudnictví jsou povolány
provádět (mimo jiné) přezkum rozhodnutí správních orgánů, pokud jimi dochází ke zkrácení
na právech toho, kdo se žalobou zrušení takového rozhodnutí domáhá (§65 odst. 1 s. ř. s.).
Nejde však o přezkum bezbřehý. Dle ustanovení §75 odst. 2 věta první s. ř. s. soud přezkoumá
napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Z žalobních bodů musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Žalobou napadeným rozhodnutím
žalovaný odvolání proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni jako nepřípustné zamítl.
Nepřípustnost byla shledána v tom, že šlo o opakované odvolání, když o předchozím opravném
prostředku, který podal opatrovník stěžovatele, již bylo pravomocně rozhodnuto.
Žalobce si byl výše uvedených základních principů soudního přezkumu vědom, protože
podanou žalobu koncipoval v návaznosti na důvody uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí.
Namítal, že nebyly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka, že opatrovník nemá
se žalobcem dlouhodobě dobré vztahy (zde si nelze nevšimnout, že stěžovatel následně zejména
v návrhu na přiznání odkladného účinku popisuje tyto vztahy se svým otcem zcela jinak), a proto
nemohlo být rozhodnutí vydané v prvním stupni doručené opatrovníkovi považováno za řádně
doručené. V žalobě uplatněnými námitkami se krajský soud zabýval. I v řízení o kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu je však třeba uplatňovat kasační důvody ve vztahu
k napadenému rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a zejména vymezení kasačních
důvodů v §103 odst. 1 písm. a), b) popř. e) svědčí o tom, že je třeba v kasační stížnosti namítat,
v čem konkrétně krajský soud pochybil.
Stěžovatel však takto nepostupuje. Základní otázkou, kterou se zabýval jak žalovaný
při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni, tak krajský soud
v podané žalobě, bylo doručování stěžovateli v průběhu správního řízení, následně to, zda byly
splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobci a konečně to, zda za situace, kdy bylo
o odvolání podaném opatrovníkem žalovaným rozhodnuto, bylo třeba v pořadí druhé odvolání
podané žalobcem samotným odmítnout jako nepřípustné.
Stěžovatel však zejména na straně 7 a násl. podané kasační stížnosti vytýká správním
orgánům a krajskému soudu, že nepřezkoumávaly vymezení sankcionovaného skutku,
zabývá se jednotlivými skutkovými podstatami zákona č. 2/1990 Sb., přestupkového zákona
resp. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Tyto námitky jsou poprvé uplatněny
až v kasační stížnosti. Předpokladem, aby se jimi NSS mohl zabývat, není uplatnění ve správním
soudnictví, ale v řízení před krajským soudem. To se nestalo. Aby bylo možné případně tyto
věcné námitky zohlednit, musel by být nejprve shledán nesprávným závěr o zamítnutí odvolání
žalobce jako nepřípustného. Pak by bylo správní řízení „vráceno“ do stádia před vydáním
rozhodnutí o opravném prostředku žalobce, který byl žalovanému doručen dne 29. 5. 2008.
Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel podal odvolání teprve tehdy, kdy mu byla na jeho
žádost zaslána kopie písemného vyhotovení rozhodnutí o odvolání podaného předtím jeho
opatrovníkem. Lze zde zcela přisvědčit stanovisku krajského soudu, že ze správního spisu
vyplývá, že žalobce o předchozím odvolání podaném opatrovníkem věděl a Nejvyšší správní
soud shledal příhodnou zmínku krajského soudu o právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt
(bdělým náleží práva).
Námitky vztahující se k doručování správního rozhodnutí vydaného v prvním stupni
stěžovateli, okolnostem tohoto doručování a ustanovení opatrovníka kasační stížnost neobsahuje.
Kasační stížnost lze jen velmi obtížně se zřetelem k těmto souvislostem přezkoumat alespoň
pokud jde o námitky obsažené na str. 5 a 6 doplnění kasační stížnosti.
Nejprve je vhodné připomenout, že z ustanovení §19 správního řádu, ve znění účinném
do 30. 6. 2009 (tedy v době vedení správního řízení) vyplývá, že písemnost doručuje správní
orgán, který ji vyhotovil. Může tak učinit sám; v zákonem stanovených případech může
písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň postaveného správního orgánu
nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení; je-li k řízení příslušný
orgán obce, může písemnost doručit prostřednictvím obecní policie. Podle druhého odstavce
věta první tohoto ustanovení lze písemnost doručit také prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán zvolil pro doručování
písemností v přestupkovém řízení doručování prostřednictvím orgánů policie. Jde o zákonem
předpokládaný způsob doručování písemností. Ze správního řádu nevyplývá, že k doručování
písemností tímto způsobem lze přistoupit teprve tehdy, pokud nelze doručovat prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb. Přestože doručování úředních písemností prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb je z hlediska četnosti jednoznačně převažující, neznamená to,
že by neúspěšné doručování podle §19 odst. 2 bylo zákonnou podmínkou pro postup podle
prvního odstavce. Pokud orgány policie k doručování písemnosti přistoupí a postupují zákonem
předepsaným způsobem, je tento způsob doručení postaven zcela na roveň způsobům ostatním.
Ze správního řádu rovněž nevyplývá, že by bylo dáno adresátu písemnosti na výběr, který
ze způsobů doručování bude v řízení akceptovat. Krajský soud proto správně nepřisvědčil
žalobní námitce, že stěžovatel „nebyl neznámého pobytu a doručovat mu bylo možné, byť fikcí“.
Rovněž proto nebyla správně shledána důvodnou námitka, že nebyly splněny podmínky
pro ustanovení opatrovníka stěžovateli. Podle ustanovení §32 odst. 2 písm.d ) zákona
č. 500/2004 Sb. správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla
a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat. Uvedené ustanovení obsahuje dva
předpoklady, při splnění kterých lze opatrovníka ustanovit. Jde o situace, kdy je osoba
neznámého pobytu nebo sídla a o situace, kdy se jí prokazatelně nedaří doručovat. Nejde o dvě
podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby bylo lze opatrovníka ustanovit, ale o dva
na sobě nezávislé předpoklady, za nichž může být opatrovník ustanoven. V případě stěžovatele
nastal v pořadí druhý z nich. Tomu svědčí i opakované užití termínu „osobám“ v písm. d)
uvedeného ustanovení, které se případě jiných důvodů obsažených v tomto ustanovení
nevyskytuje. Ve věci nebylo sporu, že stěžovateli se doručovat nedařilo. Svědčí o tom záznam
Policie ČR ze dne 7. 9. 2007, ze kterého vyplývá, že se stěžovatel dostavil na oddělení, avšak poté,
kdy zjistil, že jde o zásilku z odboru dopravy uvedl, že ji odmítá převzít. Obdobně byla
doručována zásilka obsahující správní rozhodnutí ze dne 9. 11. 2007. Rovněž tuto zásilku
stěžovatel odmítl převzít, jak o tom svědčí záznam ze dne 22. 11. 2007 spolu s vyhotovenou
fotodokumentací. V obdobný závěr ústí záznam Městské policie ze dne 19. 12. 2007, ze kterého
vyplývá, že správní rozhodnutí bylo i tímto způsobem doručováno s tím, že stěžovatel odmítl
zásilku převzít.
Stěžovatel namítal, že krajský soud měl zrušit žalobou napadené rozhodnutí podle
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez jednání pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů. Tato námitka není důvodná. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je dána tehdy, pokud soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS),
dále o takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ
žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádná ze shora takto specifikovaných
skutečností způsobujících nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů nenastala,
neboť v posuzované věci je z odůvodnění rozsudku krajského soudu zcela zřejmé,
proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele, z jakých právních úvah vycházel a proč se ztotožnil
s právním názorem žalovaného. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí,
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Krajský soud v rozsudku jednoznačně uvedl,
z jakých skutečností zjištěných ze správního spisu vycházel. Uvedl, že si žalobce nevyzvedl
oznámení o zahájení řízení o přestupku, správní orgán následně požádal o doručení orgán policie,
žalobce se dostavil na Obvodní oddělení Policie dne 7. 9. 2009 a zásilku odmítl převzít a odmítl
převzít i poučení, které bylo součást doručenky. Dále bylo zjištěno, že byl učiněn pokus
o doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně hlídkou policie a stěžovatel odmítl tuto
písemnost převzít. Obdobně tomu bylo při pokusu o doručení Městskou policií.
Jestliže krajský soud z uvedených skutkových zjištění uzavřel, že byly splněny podmínky
pro ustanovení opatrovníka žalobci a že žalobce byl seznámen s rozhodnutím o přestupku, nelze
tvrdit, že se krajský soud žalobními námitkami nezabýval. Naopak k žalobní námitce,
že opatrovník podal odvolání pouze formálně bez řádného odůvodnění, krajský soud
konstatoval, že opatrovník tím, že odvolání podal, nepostupoval formálně, ale učinil úkon hájící
práva stěžovatele. To vše za situace, kdy stěžovatel se aktivně vyhýbal přebírání veškerých
písemností. K žalobní námitce, že funkci opatrovníka nemůže vykonávat osoba, která má
k účastníkovi negativní vztah, lze doplnit, že žalovaný měl vedle povinnosti rozhodnout
o podaném odvolání rovněž povinnost rozhodnout o odvolání opatrovníka proti usnesení,
kterým byl opatrovníkem ustanoven. Tak učinil rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, kde uvedl, proč
má zato, že byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobci a proč je vhodnou
osobou otec žalobce. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. 4 Ads 147/2008 - 95 konstatoval, že „účinky usnesení správního
orgánu o ustanovení opatrovníka nastávají již okamžikem doručení tohoto usnesení opatrovníkovi, neboť jde
o rozhodnutí předběžně vykonatelné (§74 odst. 1, §76 odst. 5 a §32 odst. 5 správního řádu z roku 2004).
Ustanovený opatrovník je tedy povinen konat jako zástupce účastníka řízení již od okamžiku doručení usnesení
o ustanovení opatrovníka, a to i tehdy, pokud se proti tomuto rozhodnutí posléze odvolal.“ Lze konstatovat,
že na jedné straně ze správního spisu zřetelně vyplývá nekonstruktivní postoj stěžovatele směrem
k případné realizaci svých procesních práv (opakované odmítání převzít doručovanou zásilku,
neúčast při jednání) jevící znaky účelovosti, aby následně stěžovatel v soudním a zejména
kasačním řízení presentoval svoji enormní snahu svá práva v řízení řádně hájit.
Stěžovatel namítal nesrozumitelnost postupu žalovaného, pokud bylo rozhodnuto o dvou
odvoláních a příslušné části rozsudku krajského soudu, která se touto okolností zabývá. Rovněž
tato námitka není důvodná. Jak již bylo uvedeno, ustanovený opatrovník podal proti rozhodnutí
o přestupku ze dne 9. 11. 2007 odvolání. O tomto odvolání bylo rozhodnuto žalovaným dne
21. 4. 2008 tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Jestliže následně
žalobce podal další podání, které označil jako odvolání a které bylo správnímu orgánu doručeno
dne 29. 5. 2008, postupoval žalovaný zcela správně, pokud o tomto podání rozhodl žalobou
napadeným rozhodnutím ze dne 25. 1. 2009. Nešlo o „více rozhodnutí“ o více odvoláních
či o domněnku dvou účastníků řízení, ale o realizaci zásady, že o každém procesním návrhu
účastníka řízení musí být odpovídajícím způsobem rozhodnuto. Pokud tedy stěžovatel poté, kdy
mu bylo zasláno na vědomí rozhodnutí o odvolání, které podal na jeho místě opatrovník,
pak žalovaný postupoval zcela správně, pokud další následné odvolání proti v mezidobí
již pravomocnému rozhodnutí považoval za nepřípustné a takto o něm rozhodl. Právě proto,
že v pořadí druhé odvolání bylo shledáno nepřípustným, nemůže nastat stěžovatelem předjímaná
existence dvou pravomocných správních rozhodnutí (patrně každé z nich by dle názoru
stěžovatele mělo nabýt právní moci jiného dne).
Odůvodnění:
na straně 4 rozsudku krajského soudu je zcela srozumitelné. Stěžovatele
upozorňuje na skutečnost, že proti rozhodnutí o odvolání ze dne 21. 4. 2008 nebyla podána
v zákonné lhůtě žaloba, a pokud by měla být v této věci podaná žaloba chápána jako žaloba proti
tomuto rozhodnutí, musela by být jako opožděná odmítnuta. Krajský soud se rozhodně
nevyjadřoval k tomu, že nebylo možné žalobu proti rozhodnutí ze dne 21. 4. 2008 podat. Pouze
konstatoval, že pokud by tak stěžovatel učinil až po vydání rozhodnutí ze dne 25. 1. 2009, činil
by tak opožděně. Lze jen doplnit, že z žádosti o doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně
ze dne 30. 4. 2008, která je ve spise založena, vyplývá, že stěžovatel věděl o doručení rozhodnutí
o odvolání opatrovníkovi. Přesto soudní žalobu v zákonné dvouměsíční lhůtě nepodal
a ani v soudním řízení netvrdil, proč tak neučinil.
Lze jen konstatovat, že ve správním ani následně v soudním řízení není ponecháno účastníku
řízení na jeho uvážení, kdy se případně rozhodne svá práva procesně chránit. Stejně tak není
na něm, se kterým z více uplatněných opravných prostředků se subjektivně ztotožňuje a o kterém
se domnívá, že nejlépe zajišťuje jeho práva, aby se následně domáhal věcného rozhodnutí právě
o tomto opravném prostředku. Stěžovatel začal ve správním řízení aktivně vystupovat
paradoxně až poté, kdy správní rozhodnutí nabylo právní moci. Do té doby směrem k řádnému
a efektivnímu uplatňování svých práv rozhodně nepostupoval. Krajský soud stěžovateli
nevytýkal, že napadl žalobou „to nesprávné rozhodnutí ze dvou možných“ a rozhodně nelze jeho
odůvodnění interpretovat tak, že stěžovatel vlastně neměl žádnou možnost soudní ochrany.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného zhodnotil stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladů příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu