ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.137.2016:54
sp. zn. 8 As 137/2016 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: HOŘOVICKÁ
TEPLÁRENSKÁ, S.R.O., sídlem Pražská 346, Hořovice, zast. Mgr. Renatou Wachtlovou,
advokátkou, se sídlem Pražská 346, Hořovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Společenství
vlastníků jednotek Hořovice 1223, sídlem U Remízku 1223/30, Hořovice, zast. JUDr. Františkem
Hrudkou, advokátem, se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 2. 2014, č. j. 037521/2014/KUSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. 45 A 26/2014 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně Mgr. Renaty
Wachtlové, advokátky, náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně jako provozovatelka systému zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“)
dodávala tepelnou energii do bytového domu č. p. 1223 na pozemku parc. č. 942/19 v k. ú. Velká
Víska, obec Hořovice. Společenství vlastníků jednotek Hořovice 1223 (dále jen „stavebník“)
doručilo dne 25. 4. 2012 Městskému úřadu v Hořovicích, oboru výstavby a životního prostředí
(dále jen „stavební úřad“) oznámení stavby posouzené autorizovaným inspektorem. Na základě
oznámeného certifikátu autorizovaného inspektora č. id. C 002/042012 (dále jen „certifikát
autorizovaného inspektora“) vzniklo stavebníkovi oprávnění provést změnu stavby „Vnitřní
stavební úpravy – odpojení od dálkového zdroje vytápění a vytvoření nového zdroje, bytový
dům, U Remízku 1223, 268 01 Hořovice“, na pozemku parc. č. 942/19 v k. ú. Velká Víska, obec
Hořovice (dále jen „stavba“).
[2] Oznámení stavebního záměru stavebnímu úřadu autorizovaným architektem
neobsahovalo souhlas žalobkyně. Žalobkyně měla za to, že autorizovaný inspektor pochybil,
pokud ji nepovažoval za účastníka případného stavebního řízení a nevyžádal si její souhlas
s oznamovaným stavebním záměrem. Měla za to, že certifikát autorizovaného inspektora nebyl
vydán v souladu s právními předpisy. Z toho důvodu podala podle §142 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“) návrh na určení, že právo realizovat stavbu
nevzniklo.
[3] O tomto návrhu dne 11. 2. 2013 stavební úřad rozhodl tak, že právo realizovat stavbu
nevzniklo. Žalovaný však uvedené rozhodnutí dne 22. 7. 2013 zrušil a vrátil věc stavebnímu
úřadu k dalšímu řízení.
[4] Na to stavební úřad rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013, č. j. MUHO/21802/2013, rozhodl,
že stavebníkovi dnem oznámení certifikátu autorizovaného inspektora stavebnímu úřadu
(tj. dnem 25. 4. 2012) vzniklo právo realizovat stavbu a že toto právo trvá. Zároveň
byl rozhodnutím stavebního úřadu zamítnut návrh žalobkyně na zrušení práva realizovat stavbu.
Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný napadeným
rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
II.
[5] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Praze,
který je zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
je nezákonné. Přisvědčil stěžejní námitce žalobkyně, podle níž certifikát autorizovaného
inspektora nebyl vydán v souladu s právními předpisy. Žalobkyni by totiž v případném stavebním
řízení svědčilo postavení účastníka řízení podle §109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Účastenství žalobkyně vyplývá z jejího
vlastnictví systému zásobování tepelnou energií, který je stavbou ve smyslu §2 odst. 3 stavebního
zákona. Ze správního spisu soud seznal, že stavba ve vlastnictví žalobkyně se nachází
jak na pozemku, na kterém měla být provedena, tak na pozemku sousedním. S ohledem
na tyto skutečnosti bylo nezbytné, aby součástí oznámení stavebního záměru s certifikátem
autorizovaného inspektora byl také souhlas žalobkyně ve smyslu §117 odst. 2 písm. f) stavebního
zákona. Jestliže autorizovaný inspektor žalobkyni nepovažoval za účastníka případného
stavebního řízení a k oznámení stavebního záměru autorizovaný inspektor nepřipojil souhlas
žalobkyně, byl certifikát vydán bez splnění zákonných předpokladů. Žalovaný měl proto
k odvolání žalobkyně rozhodnutí stavebního úřadu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Neučinil-li tak, zatížil své rozhodnutí vadou nezákonnosti.
III.
[6] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) a navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel uvedl, že žalobkyně v řízení o určení právního vztahu podle §142 s. ř. uplatnila
námitky v takovém rozsahu, v jakém by je mohla uplatnit v samotném stavebním řízení. Stavební
úřad se se všemi námitkami vypořádal a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Žalobkyně by proto
se svými námitkami nemohla uspět ani v rámci samotného stavebního řízení, bylo-li by vedeno;
stavební záměr by proto byl tak jako tak povolen. Z tohoto důvodu se stavební úřad stejně
jako žalovaný zachovali zdrženlivě a rozhodli ve prospěch platnosti certifikátu autorizovaného
inspektora.
[8] Ve vztahu k chybějícímu souhlasu žalobkyně s oznamovaným stavebním záměrem
ve smyslu §117 odst. 2 písm. f) stavebního zákona poukázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159. Podle něj žádný právní předpis
nemůže ani nepřímo žádného odběratele nutit k trvalému odběru zboží (zde tepelné energie)
od jednoho dodavatele. Stěžovatel současně poukázal na část odůvodnění citovaného rozsudku,
podle nějž pokud se v domě nachází část zařízení a mělo či má dojít k jeho zabezpečení
či odstranění, pak jde o soukromoprávní záležitost mezi žalobkyní a stavebníkem.
[9] Stěžovatel dále namítal, že žalobkyně neprokázala existenci práva odpovídajícího
věcnému břemeni k bytovému domu, v němž měl být realizován stavební záměr. Z tohoto titulu
jí proto nemůže svědčit postavení účastníka případného stavebního řízení ve smyslu §109
písm. d) stavebního zákona.
[10] Postavení účastníka případného stavebního řízení žalobkyni podle stěžovatele nevyplývá
ani z §109 písm. e) a f) stavebního zákona, jelikož oznamovaná stavba nemůže mít žádný
vliv na práva a povinnosti vlastníků sousedních nemovitostí a práva žalobkyně proto
nejsou prováděním stavby dotčena. Podle stěžovatele nebudou práva žalobkyně dotčena
ani tím, že při provádění stavby dojde k demontáži technického zařízení, jehož majitelkou
je žalobkyně. Takové účastenství by mohlo vzniknout snad jen v případě, pokud
by se na postavení žalobkyně vztahoval §27 s. ř. upravující obecně podmínky účastenství
ve správním řízení. Zmíněné ustanovení však není v projednávané věci použitelné. Ze všech
shora uvedených důvodů měl stěžovatel za to, že doložení souhlasu žalobkyně s oznamovaným
záměrem nebylo nezbytné.
[11] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle nějž v řízení o určení právního
vztahu podle §142 s. ř. nelze přihlížet k tomu, zda účastník nabyl práva v dobré víře. Podle
stěžovatele se řízení podle §142 s. ř. svojí povahou blíží řízení přezkumnému, jelikož směřuje
proti výsledku zkráceného řízení (proti oznámenému certifikátu autorizovaného inspektora),
který již vyvolal právní účinky. Oznámený certifikát autorizovaného inspektora totiž zakládá
stavebníkovi stejná práva a povinnosti jako rozhodnutí vydané v rámci běžného stavebního
řízení. Jestliže v řízení podle §142 s. ř. je možné zasáhnout do existujících práv stejným
způsobem, jako je tomu v přezkumném řízení, pak by takové řízení mělo být ovládáno zásadou
ochrany práv nabytých v dobré víře stejně, jako je tomu v přezkumném řízení.
[12] Stěžovatel se neztotožnil s krajským soudem ani v tom, že neexistuje žádná lhůta k podání
návrhu na určení právního vztahu. Takový výklad považuje za nevyvážený vzhledem
k tomu, že obecně pro podání jiných (byť mimořádných) opravných prostředků zákon lhůty
stanovuje (přezkumné řízení, obnova řízení). Stejně tak jsou správní orgány povinny v určitých
zákonných lhůtách rozhodovat.
[13] Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že řízení podle §142 s. ř. může vést
ten, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv. Jelikož se žalobkyně mohla domáhat
svých nároků vůči stavebníkovi vyplývajících ze smlouvy o dodávce tepelné energie v rámci
civilního řízení bez ohledu na platnost či neplatnost certifikátu autorizovaného inspektora,
nebylo nezbytné její vztah ke stavebníkovi řešit v rámci řízení o určení právního vztahu. Správní
orgány proto postupovaly správně, pokud jejímu návrhu nevyhověly.
IV.
[14] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobkyně ztotožnila se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku a navrhla kasační stížnost zamítnout. Poukázala na stanovisko
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009, č. j. 36919/0982, a stanovisko Ministerstva
životního prostředí k „Připojování a odpojování od SZTE“, z nichž vyplývá, že vlastník
centralizovaného zásobování teplem je odpojením systému přímo dotčen na svých právech
a měl by být vždy účastníkem územního i stavebního řízení. Stavební úřad v rámci místního
šetření zjistil, že technické zařízení ve vlastnictví žalobkyně je napojeno na rozvody umístěné
v bytovém domě č. p. 1223. Odpojením rozvodů od topné soustavy žalobkyně při realizaci
stavebního záměru tak jednoznačně dojde k dotčení jejích práv změnou této stavby. K aktivní
legitimaci pro podání návrhu na určení právního vztahu odkázala žalobkyně na usnesení
zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9.
[15] Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011,
č. j. 9 As 52/2011 - 159, považovala žalobkyně za nepřípadný. Žalobkyně se v nyní
projednávané věci brání postupu správních orgánů, které opakovaně zasahují do jejích práv
tím, že ji nepovažují za účastníka případného stavebního řízení. Vedením tohoto řízení
rozhodně nesleduje záměr přinutit stavebníka, aby od ní odebíral teplo. Má však zájem
na tom, aby z rozhodování správních orgánů v obdobných věcech nevznikal nebezpečný
precedent. Závěrem žalobkyně vyjádřila pochybnosti nad dobrou vírou stavebníka,
o niž stěžovatel opřel napadené rozhodnutí.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžejní otázkou v projednávané věci je posouzení, zda žalobkyně měla být považována
za účastníka případného stavebního řízení a zda oznámení certifikátu autorizovaného inspektora
podané bez splnění zákonných předpokladů, nebylo-li k němu přiloženo vyjádření žalobkyně,
mělo za následek vznik oprávnění stavebníka provést stavbu.
[19] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že podle čl. II bodu 15.
přechodných ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé
související zákony účinného od 1. 1. 2013 „[s]tavební úřad dokončí postupy, které nejsou správním
řízením, k oznámení, ohlášení nebo žádosti podaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, podle
dosavadních právních předpisů.“ S ohledem na skutečnost, že stavebník doručil stavebnímu úřadu
oznámení stavby posouzené autorizovaným inspektorem dne 25. 4. 2012, je na projednávanou
věc třeba aplikovat ustanovení stavebního zákona účinného do 31. 12. 2012. Krajský soud
pochybil, pokud na projednávanou věc aplikoval stavební zákon v pozdějším znění. Tato vada
však neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[20] Podle §117 odst. 1 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2012 „[u]zavře-li stavebník
s autorizovaným inspektorem smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, kterou hodlá
provést, může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena souhlasná závazná
stanoviska dotčených orgánů a vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení (§109), a nejde o stavbu,
která je zvláštním právním předpisem, územně plánovací dokumentací nebo rozhodnutím orgánu územního
plánování přímo označena jako nezpůsobilá pro zkrácené stavební řízení.“ Podle §117 odst. 3 téhož zákona
„[a]utorizovaný inspektor certifikátem stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady
z hledisek uvedených v §111 odst. 1 a 2 a že navrhovaná stavba může být provedena. (…) K certifikátu připojí
návrh plánu kontrolních prohlídek stavby, závazná stanoviska dotčených orgánů a vyjádření osob, které
by byly účastníky stavebního řízení (§109).“
[21] Krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, že účastenství žalobkyně v případném
stavebním řízení vyplývá z §109 písm. e) stavebního zákona, podle nějž je účastníkem stavebního
řízení „vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby
přímo dotčeno“. Účastenství žalobkyně je podle krajského soudu odvozeno především z vlastnictví
SZTE. Takový objekt je stavbou ve smyslu §2 odst. 3 stavebního zákona, která se nachází
jak na pozemku, na němž měl být realizován oznamovaný stavební záměr, tak na pozemku
s ním sousedícím. Nejvyšší správní soud se s výše uvedenými závěry krajského soudu ztotožňuje.
[22] S ohledem na tyto skutečnosti bylo nezbytné, aby součástí oznámení stavebního záměru
s certifikátem autorizovaného inspektora bylo také vyjádření žalobkyně ve smyslu §117 odst. 3
stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Vzhledem k tomu, že autorizovaný
inspektor nepovažoval žalobkyni za účastníka případného stavebního řízení a vydal certifikát,
aniž si opatřil její vyjádření (§117 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012),
nebyl certifikát vydán v souladu se zákonem stanovenými předpoklady. Právo provést stavbu
proto stavebníkovi nevzniklo, což měly správní orgány deklarovat v řízení o určení právního
vztahu zahájeném na návrh žalobkyně. Jelikož stavební úřad v řízení o určení právního vztahu
rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013, č. j. MUHO/21802/2013, rozhodl tak, že stavebníkovi dnem
oznámení certifikátu autorizovaného inspektora vzniklo právo realizovat stavbu a že toto právo
trvá, bylo na stěžovateli, aby takové rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu
řízení. Neučinil-li tak, zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti. Krajský soud
napadeného rozhodnutí pro tuto vadu správně zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[23] Otázkou, zda může účastenství žalobkyně vyplývat také z jiného důvodu uvedeného
v §109 stavebního zákona (např. z práva odpovídajícího věcnému břemeni), se krajský soud
nezabýval, jelikož to vzhledem ke shora uvedenému považoval za nadbytečné. Námitka
stěžovatele, podle níž žalobkyně neprokázala existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni,
které by založilo její účastenství v případném stavebním řízení [§109 písm. d) stavebního
zákona], se proto zcela míjí s podstatou rozhodovacích důvodů krajského soudu a je nedůvodná.
Krajský soud nepochybil, dovodil-li postavení žalobkyně jako účastníka případného stavebního
řízení podle §109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona.
[24] Stěžovatel dále namítal, že účastenství žalobkyně nemůže vyplývat ani z §109 písm. e)
stavebního zákona, jelikož žalobkyně nebyla přímo dotčena na právech. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že možnost přímého dotčení žalobkyně na jejích právech spatřuje
v tom, že stavebníkem zamýšlená stavba zasáhne do rozvodů, na které je napojena SZTE, jejímž
vlastníkem je žalobkyně. Je zcela nepochybné, že žalobkyně jako provozovatelka SZTE měla
být informována o tom, jakým způsobem dojde k odpojení jejího zařízení a osazení ocelových
rozvodů v jejím vlastnictví přírubovými zátkami, neboť tato skutečnost může ovlivnit, respektive
při chybném postupu i ohrozit fungování celé SZTE. Je-li patrné, že by určitá osoba mohla
být stavebním záměrem přímo dotčena na svých právech ve smyslu §109 písm. e) stavebního
zákona, je nezbytné, aby bylo opatřeno její vyjádření podle §117 odst. 1 stavebního zákona
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 9. 2014, č. j. 7 As 162/2014 - 34). Výše uvedená námitka chybějícího přímého dotčení
na právech žalobkyně je proto také nedůvodná.
[25] Z tohoto pohledu nemůže stěžovatel uspět ani s argumentací, podle níž žalobkyně
tak jako tak uplatnila v řízení o určení právního vztahu veškeré námitky, které by jinak mohla
uplatnit v případném stavebním řízení, tudíž nebyla zkrácena na svých právech. Zcela
nepodstatné je i to, že stěžovatel tyto námitky považoval za nedůvodné a že by s nimi žalobkyně
podle jeho názoru nemohla být úspěšná ani v případném stavebním řízení. Za zásadní Nejvyšší
správní soud považuje skutečnost, že certifikát autorizovaného inspektora byl vydán bez jakékoli
účasti žalobkyně, ačkoli její vyjádření bylo s ohledem na výše uvedené postavení účastníka
případného stavebního řízení nezbytným předpokladem pro jeho vydání (§117 odst. 1
stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012). Vadu certifikátu autorizovaného
inspektora spočívající v absenci vyjádření žalobkyně k oznamovanému stavebnímu záměru
nelze zhojit jen tím, že správní orgány vypořádají námitky jí uplatněné v řízení o určení
právního vztahu, v němž se žalobkyně proti certifikátu autorizovaného inspektora brání,
nebylo-li s ní jednáno v souvislosti s oznámením certifikátu autorizovaného inspektora
jako s účastnicí případného stavebního řízení ve smyslu §117 odst. 1 stavebního zákona ve znění
účinném do 31. 12. 2012 a nebylo-li jí v důsledku toho umožněno v souvislosti s oznámením
certifikátu řádně hájit a uplatňovat její práva.
[26] Stěžovatel měl za to, že řízení o určení právního vztahu (§142 s. ř.) se svojí povahou blíží
přezkumnému řízení. Jelikož se v přezkumném řízení uplatní hledisko ochrany práv nabytých
v dobré víře (§94 odst. 4 s. ř.), domníval se, že lze totéž hledisko analogicky vztáhnout i na řízení
o určení právního vztahu. Takovou úvahu považuje Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem za nesprávnou. Ustanovení §142 s. ř., které upravuje řízení o určení právního vztahu,
hledisko ochrany práv nabytých v dobré víře nezná. Jestliže by zákonodárce měl v úmyslu
připustit analogickou aplikaci §94 odst. 4 s. ř. v řízení o určení právního vztahu, pak by tento
úmysl v právní úpravě vyjádřil. Stejně tak nelze připustit, aby stěžovatel analogicky dovozoval
existenci lhůty k podání návrhu (žádosti) o určení právního vztahu, pokud zákon takovou lhůtu
nestanoví. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že větší časový prostor pro přezkum v řízení
podle §142 s. ř. je v případě certifikátu autorizovaného inspektora ospravedlněn právě
tím, že pořizování certifikátu se děje takřka bez ingerence správních orgánů. O to náležitěji
je třeba chránit ty případné účastníky, kteří by mohli být na svých právech zkráceni vydáním
certifikátu autorizovaného inspektora bez toho, aby k tomu byly splněny zákonné předpoklady.
Tento prostor nelze zužovat účelovým výkladem zákona, jaký provedl stěžovatel.
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval poukazem stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159. Dospěl přitom k závěru, že poukaz případný není.
Pasáže použité stěžovatelem v kasační stížnosti jsou pouze účelově vytržené části odůvodnění
citovaného rozsudku. V tam projednávané věci se přitom jednalo o skutkově zcela odlišný případ
týkající se řízení o dodatečném povolení stavby, jehož účastníkem byla po celou dobu
i stěžovatelka (dodavatelka tepelné energie), která v průběhu řízení mohla vznášet námitky.
Předmětem byla otázka zákonnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Pokud se v daném
rozsudku kasační soud vyjadřoval k otázce zabezpečení či odstranění částí SZTE ve vlastnictví
stěžovatelky, pak se tato část odůvodnění vztahovala k samotné realizaci pravomocného
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, která má pochopitelně přesah do soukromoprávní
sféry obou subjektů, neboť ve smyslu §77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), náklady spojené s provedením stavebních změn rozvodného tepelného
zařízení nese ten, kdo změnu stavby iniciuje. Úvahy o soukromoprávních dopadech rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby však nejsou použitelné v nyní souzené věci, v níž je posuzována
otázka samotného účastenství žalobkyně v případném stavebním řízení ve smyslu §117 odst. 1
stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012.
[28] Kasační soud nesouhlasí ani s tvrzením, že vzhledem k závěrům obsaženým rozsudku
č. j. 9 As 52/2011 - 159, nejsou splněny podmínky (požadavek nezbytnosti) pro vedení řízení
o určení právního vztahu ve smyslu §142 s. ř., jelikož se žalobkyně může domáhat svých nároků
plynoucích z odstranění či zabezpečení části jejího zařízení v civilním řízení.
[29] Stěžovatel ve svých námitkách opakovaně směšuje veřejnoprávní a soukromoprávní
pohled na řešenou problematiku. Změna způsobu vytápění je povolována ve stavebním řízení
upraveném předpisy práva veřejného, které není nijak vázáno na soukromoprávní vztah mezi
odběratelem (zde stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie (zde žalobkyně) založený
smlouvou o dodávkách tepelné energie. Při splnění zákonných předpokladů správní orgán
ve stavebním řízení změnu stavby povolí, případně může být tento povolovací proces nahrazen
některým ze zjednodušujících postupů, mezi něž patří i oznámení stavebního záměru
s certifikátem autorizovaného inspektora, jako tomu bylo v nyní projednávané věci.
[30] Předmětem nynějšího řízení bylo posouzení platnosti oznámeného certifikátu
autorizovaného inspektora, resp. dodržení zákonem stanovených podmínek pro jeho vydání.
Podle §142 s. ř. „[s]právní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého,
kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo,
zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.“ Žalobkyně tvrdila, že byla zkrácena na svých
právech tím, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem případného stavebního řízení, ačkoli
k tomu byly splněny podmínky. Certifikát autorizovaného inspektora postrádající její vyjádření
proto nemohl založit stavebníkovi právo provést stavbu. Takovému zásahu do procesních práv
se však žalobkyně nemůže bránit jiným způsobem, než v řízení o určení právního
vztahu (viz usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2012,
č. j. Konf 25/2012 - 9), čímž je naplněna podmínka „nezbytnosti“ rozhodnutí v řízení o určení
právního vztahu. Jedná se o nezbytnost uplatnění práv, o něž byla žalobkyně zkrácena v procesu
oznamování certifikátu autorizovaného inspektora, nikoli však o uplatnění práv plynoucích
ze soukromoprávního vztahu mezi ní a stavebníkem, jak se mylně domnívá stěžovatel. Možnost
ochrany práv podle §142 s. ř. nemůže být vyloučena s tím, že právní řád poskytuje dotčenému
subjektu i soukromoprávní prostředky ochrany. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání návrhu
na určení právního vztahu ostatně dovodil již krajský soud a ani žalovaný ji v napadeném
rozhodnutí nezpochybnil. Shodný názor zastává i Nejvyšší správní soud.
VI.
[31] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení.
[33] Žalobkyně byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátkou Mgr. Renatou
Wachtlovou. Náklady řízení o kasační stížnosti v jejím případě sestávají z mimosmluvní odměny
zástupce za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti podle §7
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), a to ve výši 3.100 Kč. Součástí nákladů řízení je i náhrada
hotových výdajů s tímto úkonem souvisejících v částce 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Náklady právního zastoupení tedy celkem činí 3.400 Kč. Tuto částku zvýšil Nejvyšší
správní soud podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty,
kterou je zástupkyně žalobkyně jako její plátkyně povinna odvést. Celková výše nákladů řízení
o kasační stížnosti činí 4.114 Kč. Stěžovatel je povinen tyto náklady nahradit žalobkyni k rukám
její zástupkyně ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[34] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu pouze
těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. Z důvodů
zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů
řízení. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou
povinnost a osoba zúčastněná na řízení také žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala. Osobě
zúčastněné na řízení proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu