ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.137.2020:33
sp. zn. 8 As 137/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: Bc. H. J. K., zastoupena Mgr.
Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 8. 2019, čj. MZDR 34678/2019-2/PRO, o kasační stížnosti osob
žádajících o přiznání postavení osob zúčastněných na řízení: I) Š. K., II) P. L., obě zastoupené
Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2020, čj. 51 A 48/2019-53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Osoby žádající o přiznání postavení osob zúčastněných na řízení I) a II) n emaj í
právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se u Krajského soudu v Praze (dále „krajský soud“) domáhá zrušení
shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil usnesení
Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 6. 2019, č. j. 087660/2019/KUSK,
sp. zn. SZ_078809/2015/KUSK. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně
o udělení, resp. rozšíření dosavadního oprávnění k poskytování zdravotních služeb též
na ošetřovatelskou péči porodní asistentky spočívající ve vedení fyziologického porodu
ve vlastním sociálním prostředí pacientek, a to z důvodu zjevné právní nepřípustnosti žádosti.
[2] V průběhu řízení o žalobě se u krajského soudu přihlásily o práva osob zúčastněných
na řízení Š. K., P. L. (dále „stěžovatelky“) a A. H. (společně dále „podporovatelky“). Ve svých
podáních obdobně uvedly, že napadené rozhodnutí zasahuje do jejich práv, neboť nemohly či
nemohou využít služeb žalobkyně pro vedení porodu v domácím prostředí.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že podporovatelky nejsou
osobami zúčastněnými na řízení. Nesplňují materiální podmínku přímého, nezprostředkovaného
dotčení na právech a povinnostech, neboť řízení před správními orgány se týkalo udělení
oprávnění k poskytování služeb osobě, vůči níž jsou či hodlají být v postavení zákazníka
(odběratele). Napadené rozhodnutí tak do jejich právní sféry zasahuje pouze zprostředkovaně
tím, že žalobkyni (v postavení dodavatele) znemožňuje pro nedostatek veřejnoprávního přivolení
či registrace požadované služby legálně dodat, přičemž podporovatelky nemají veřejné subjektivní
právo na to, aby jiné osobě bylo vydáno povolení k činnosti či aby byla zaregistrována.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2020, čj. 3 As 412/2019-28,
krajský soud zdůraznil, že z hlediska definice osoby zúčastněné na řízení v §34 s. ř. s. není
významná skutečnost, že podporovatelky chtějí podpořit žalobkyni v jejím úsilí, neboť zmíněný
institut není ekvivalentem vedlejšího či dalšího účastenství v občanském soudním řízení. Právo
na ochranu zdraví se nejeví být právem na poskytování libovolné zdravotní služby konkrétní
osobou a v konkrétním místě, nýbrž spíše právem na to, aby stát zajistil péči nezbytnou pro
ochranu zdraví každého jednotlivce, přičemž při volbě způsobu a formy má široké uvážení.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti usnesení krajského soudu podaly stěžovatelky kasační stížnost. Namítají, že se cítí
být rozhodnutím žalovaného přímo dotčeny na svých právech. V jeho důsledku totiž nebylo
žalobkyni rozšířeno oprávnění k poskytování zdravotních služeb tak, aby mohla vést fyziologický
porod ve vlastním sociálním prostředí pacientek, což je druh zdravotní péče, který
by stěžovatelky rády využily. Splňují tedy materiální podmínku pro přiznání postavení osoby
zúčastněné na řízení. Rozhodnutím žalovaného byla dotčena jejich veřejná subjektivní práva,
konkrétně právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na ochranu zdraví.
Stěžovatelkám totiž byla omezením oprávnění porodní asistentky (žalobkyně) ve formě vyloučení
oprávnění k vedení fyziologických porodů v domácím prostředí možnost takové péče odepřena
a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nemohly rozhodovat
o okolnostech svého porodu. Česká republika prosazuje pouze možnost porodu v nemocnici,
a to v rozporu se závazkem zdržet se zasahování do práva na zdraví, neboť odstraněním
možnosti žen porodit doma s porodní asistentkou jim je zcela odepřeno poskytnutí pro
ně přijatelné zdravotní péče. Stát tedy prostřednictvím svévolného omezování oprávnění
žalobkyně k vedení fyziologických porodů v domácím prostředí rodiček znemožnil stěžovatelkám
poskytnutí pro ně přijatelné zdravotní péče. Jiná péče komunitních porodních asistentek
dostupná není, protože se stát snaží bránit ve výkonu profese každé porodní asistentce.
V důsledku toho je také porušen nejlepší zájem dětí, kterým má být při narození vždy dostupná
zdravotní péče kvalifikovaného zdravotníka bez ohledu na zvolené místo porodu ze strany
matky. Bránění v péči při porodu doma se navíc nezakládá na racionálních důvodech (ve smyslu
testu racionality), neboť nevede k deklarovanému cíli v podobě ochraně zdraví a žen. Ty jsou
naopak vystaveny zbytečným rizikům, kterým lze předejít.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v mezích rozsahu kasační stížnosti
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že předmětem přezkumu v rámci tohoto řízení
je usnesení krajského soudu, podle něhož stěžovatelky nejsou osobami zúčastněnými na daném
řízení pro nesplnění tzv. materiální podmínky spočívající v přímém dotčení na jejich právech
vydáním napadeného rozhodnutí. Ke kasační argumentaci stěžovatelek týkající se mimo
jiné i zákroků a postupů, k nimž dochází při porodu v nemocnici, hodnocení stavu porodnictví
v ČR a (ne)plnění jejích mezinárodních závazků, soud proto v tomto řízení nemohl přihlížet,
neboť tyto námitky přímo nesouvisí s rozhodovacími důvody krajského soudu (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77,
č. 2103/2010 Sb. NSS). Předmětem tohoto řízení rovněž není věcné posouzení samotné žaloby
projednávané před krajským soudem, tedy přezkum zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí
či správnosti jeho procesního postupu. Kasačnímu soudu v nynějším řízení tedy především nijak
nepřísluší, aby se (byť nepřímo) zabýval otázkou, zda mělo být žalobkyni uděleno oprávnění
k poskytování sporné zdravotní služby, anebo nikoliv.
[9] Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny
ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty,
které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li
účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.
[10] Existující judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že za naplnění
podmínky přímého dotčení práv nelze považovat pouhý zájem určité osoby na výsledku
řízení anebo dotčení na soukromých právech v důsledku výsledku řízení
(srov. rozsudky ze dne 20. 9. 2011, čj. 2 Afs 40/2011-125, ze dne 14. 7 2009, čj. 2 As 44/2009-44,
nebo ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 As 24/2013-42, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne
8. 11. 2011, čj. 1 Afs 81/2010-268, č. 2508/2012 Sb. NSS). Ve výše označeném rozsudku
čj. 3 As 412/2019-28, na nějž se v napadeném usnesení odkazoval i krajský soud, již zdejší soud
taktéž vysvětlil, že důvodem účasti osoby zúčastněné na řízení má být hájení vlastních práv
dotčených správním rozhodnutím či jeho nevydáním, nikoliv poskytnutí pomoci jedné
z procesních stran. Tento institut má totiž sloužit k hájení vlastních práv odlišných od práv
účastníků řízení, přičemž nehraje roli, zdali se zájmy osoby zúčastněné na řízení shodují se zájmy
některého z účastníků (tedy zda se tato osoba přiklání na jednu či druhou stranu sporu, anebo
nikoliv).
[11] V nyní projednávané věci je třeba předeslat, že stěžovatelka I) v rámci svého podání
krajskému soudu fakticky nepoukázala na konkrétní dotčení na svých právech v návaznosti
na rozhodnutí žalovaného. Sama totiž připouští, že žalobkyně u porodu v jejím případě nebyla,
neboť pro rychlost porodu k němu nestihla přijet. Dále poukázala na význam předporodní
a poporodní péče, kterou jí žalobkyně poskytovala. Stěžovatelka II) ve svém podání adresovaném
krajskému soudu naopak uvedla, že by služeb žalobkyně chtěla využít při dalším plánovaném
těhotenství (porodu) a obává se, že nebude-li to možné, bude společně se svým dítětem
ohrožena. Vedle toho mimo jiné zdůraznila, že porodnici považuje za nepřípustné místo pro svůj
další porod. Obě stěžovatelky ve (společné) kasační stížností vyjádřily nesouhlas se závěrem
krajského soudu, dle něhož nejsou žalobou napadeným rozhodnutím přímo dotčeny na svých
veřejných subjektivních právech. Poukazují na to, že nemohou využít služeb žalobkyně
a domnívají se, že naplňují podmínky pro to, aby s nimi krajský soud jednal jako s osobami
zúčastněnými na řízení.
[12] Nejvyšší správní soud má v dané věci ve shodě s krajským soudem za to, že v případě
stěžovatelek není naplněna podmínka dotčení na jejich právech v důsledku rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatelky (s četnými odkazy na právní předpisy, lidskoprávní úmluvy i judikaturu
ESLP) podrobně argumentují a poukazují na přímý zásah do svých veřejných subjektivních práv,
konkrétně v podobě práva na zdraví či práva na rodinný a soukromý život, která se podle nich
promítají v otázce přístupu k porodu v domácím prostředí. Jakkoliv lze porozumět motivaci
stěžovatelek „podílet“ se na řízení, na jehož výsledku jim zjevně velmi záleží, je třeba zdůraznit,
že jejich argumentace pomíjí základní východisko, na němž je postaveno i napadené usnesení
krajského soudu, totiž že institut osob zúčastněných na řízení slouží jinému účelu, než kterého
se dovolávají. Získání postavení osoby zúčastněné na řízení navíc vyžaduje ve vztahu k žalobou
napadenému rozhodnutí mnohem vyšší intenzitu dotčení na právech, než je v případě
stěžovatelek dána. Případná nemožnost absolvovat porod v podmínkách, které si pro sebe
stěžovatelky přejí a které považují za nejvhodnější pro sebe i své dítě, je bezesporu skutečností,
která zasahuje do velmi intimní sféry každé ženy a jejího rodinného a soukromého života.
Na druhou stranu však nelze odhlédnout od toho, že jakkoliv situace stěžovatelek s rozhodnutím
žalovaného v nyní projednávané věci souvisí, není jeho bezprostředním důsledkem. Rozhodnutí
žalovaného sice fakticky znemožnilo (znemožňuje), aby stěžovatelky legálně využily služeb
žalobkyně ve formě vedení domácího fyziologického porodu, činí tak ovšem ve vztahu
ke stěžovatelkám pouze zprostředkovaně. Žalobkyně navíc rozhodnutím žalovaného takové
oprávnění nezískala (ani jím nepřišla o již udělené oprávnění), ani z toho důvodu nelze
v důsledku vydání žalobou napadeného rozhodnutí dovodit přímý a bezprostřední zásah do práv
stěžovatelek.
[13] U poskytování zdravotních služeb samozřejmě obecně platí (a tím spíše u natolik
intimního prožitku, kterým porod bezpochyby je), že záleží na osobě, která danou službu
poskytuje. Určitě nelze bez dalšího říci, že pokud stěžovatelky nemohly využít služeb žalobkyně,
měly jednoduše vyhledat služby jiné porodní asistentky – tím spíše, pokud jsou i jiné porodní
asistentky dle tvrzení stěžovatelek omezovány v možnosti vedení fyziologických porodů
v domácím prostředí rodiček. V této souvislosti však nelze odhlédnout od osobní povahy daného
správního řízení (k tomu srov. např. již citovaný rozsudek čj. 3 As 412/2019-28) týkajícího
se rozsahu, v němž může žalobkyně poskytovat zdravotní služby. To se totiž týká výhradně
žalobkyně. Jak již zcela přiléhavě připomněl krajský soud, neexistuje veřejné subjektivní právo
na to, aby jiné osobě bylo uděleno oprávnění k určité činnosti. Stejně tak stěžovatelky nemají
právo na obdržení zdravotních služeb od konkrétní osoby, pokud tato osoba dle správních
orgánů nesplnila podmínky pro získání oprávnění k jejich poskytování. Právě tento závěr
správních orgánů je předmětem řízení u krajského soudu, který teprve bude (v případě splnění
dalších podmínek) jeho zákonnost dále přezkoumávat. Stěžovatelkám však nenáleží vlastní práva,
která by v řízení o žalobě mohly uplatňovat, proto nejsou osobami zúčastněnými na řízení.
Samozřejmě stěžovatelkám nic nebrání žalobkyni v její snaze zvrátit rozhodnutí žalovaného dále
podporovat. Podpora žalobkyně a zájem na výsledku řízení však nenaplňuje materiální podmínku
podle §34 odst. 1 s. ř. s., nemohou tak tedy činit v postavení osob zúčastněných na daném řízení.
[14] Přestože se krajský soud úvahami v tomto směru v napadeném usnesení nezabýval
a na výše uvedených závěrech nemohou ničeho změnit, kasační soud považuje nad rámec výše
uvedeného za nutné upozornit i na podobu shora již reprodukovaných tvrzení stěžovatelek
týkajících se jejich situace v době podání žádosti o přiznání osob zúčastněných na řízení.
Přímému dotčení na jejich právech totiž (vedle shora již vymezených nosných důvodů) nesvědčí
ani to, že jedna z nich v době podání žádosti již porodila, zatímco druhá z nich své dotčení
dovozuje z hypotetické budoucí situace teprve „plánovaného“ těhotenství. Ani tyto okolnosti
tudíž nesvědčí konkrétnímu dotčení stěžovatelek na jejich právech vydáním (v důsledku) žalobou
napadeného rozhodnutí žalovaného.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[16] Stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., neboť ve věci nebyly úspěšné. S ohledem na povahu projednávané věci
nepřísluší náhrada nákladů řízení ani žalobkyni a žalovanému, ostatně v řízení jim ani žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. března 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu