ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.187.2016:51
sp. zn. 8 As 187/2016-51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobců: a) S. B. a b)
M. B., zastoupených Mgr. Michalem Chmelařem, advokátem se sídlem Rašínova 522, Zlín, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: RWE GasNet, s.r.o., se sídlem Klíšská 940, Ústí nad Labem,
zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2015, čj. KUZL 51504/2015, o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2016, čj. 65 A
61/2015-80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce a) a žalobkyně b) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V. Každému ze žalobců a) a b) se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám jejich zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Vsetín ze dne 5. 6. 2000, čj. Výst.328-7764/99/Ja (dále
jen „územní rozhodnutí o umístění plynovodu“), byla mimo jiné na pozemku parc. č. X, k. ú. R.,
obec V., který je ve společném jmění žalobců a) a b), umístěna stavba „Variantní řešení trasy Vtl
plynovodu DN 500 – Obchvat Vsetína“ (dále jen „stavba“ nebo „plynovod“).
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, č. j. MUVS-S903/2015/OÚPSŘ-333/Kre-21, Městský
úřad Vsetín (dále jen „vyvlastňovací úřad“), rozhodl o omezení vlastnického práva žalobců
k tomuto pozemku, spočívajícím v právu oprávněného zřídit a provozovat plynárenské zařízení
distribuční soustavy (včetně jeho součástí) ve prospěch vyvlastnitele, tj. osoby zúčastněné
na řízení. Výrokem II. byla stanovena náhrada pro vyvlastňované žalobce a) a b) v celkové výši
78 411 Kč a výrokem III. též náhrada nákladů jimi vynaložených na znalecký posudek ve výši
1 900 Kč.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání. Na jeho základě žalovaný rozhodnutím
ze dne 21. 8. 2015, čj. KUZL 51504/2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil první
odstavec I. výroku rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu tak, že slovo „spočívající“ nahradil
souslovím „zřízením věcného břemene spočívajícím“, a ve zbytku odvolání zamítl a uvedené
rozhodnutí potvrdil.
II.
[4] Žalobci se proti napadenému rozhodnutí bránili žalobou u Krajského soudu
v Ostravě -pobočky v Olomouci, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud
předně nepřisvědčil námitce žalobců, podle níž napadené rozhodnutí ani rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu neobsahuje úvahu o tom, zda byla splněna podmínka prokázání veřejného
zájmu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“). K tomu odkázal na §2 odst. 2
písm. b) bod 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), podle nějž
je v plynárenství „(…) distribuční soustava (…) zřizována a provozována ve veřejném zájmu“. Dovodil
proto, že veřejný zájem je v projednávané věci dán ze zákona a není třeba jej dále prokazovat.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečného posouzení převahy veřejného zájmu nad
zájmem soukromým ze strany správních orgánů obou stupňů. Důvodnou neshledal ani námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
[5] Rozsudek krajského soudu, a to výslovně jeho I. a II. výrok, napadli žalobci (dále jen
„stěžovatelé“) včasnou kasační stížností a navrhli v tomto rozsahu rozsudek zrušit a vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelé namítali, že správní orgány v řízení o vyvlastnění v souladu s §4 odst. 2
zákona o vyvlastnění neprokázaly veřejný zájem na vyvlastnění jejich pozemku zřízením věcného
břemene. Nesouhlasili se závěrem krajského soudu, který s poukazem na §2 odst. 2 písm. b)
bod 1 energetického zákona dovodil, že „veřejný zájem je při vyvlastňování pozemku pro výstavbu
plynovodu dán ze zákona a není jej třeba dále prokazovat“. Vzhledem k povaze vyvlastnění,
které představuje zásah do práva vlastnit majetek, je podle stěžovatelů třeba, aby bylo splnění
všech podmínek vyvlastnění v každé věci odpovídajícím způsobem odůvodněno s ohledem
na konkrétní okolnosti případu. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že se správní orgány obou
stupňů měly zabývat tím, zda je v projednávané věci dán veřejný zájem na stavbě plynovodu.
Poukaz na §2 odst. 2 písm. b) bod 1 energetického zákona nestačí. Jedná se nadto o ustanovení
sloužící k vymezení pojmů pro účely energetického zákona a nelze jej proto mechanicky použít
pro odůvodnění splnění podmínek vyvlastnění, jak to učinil krajský soud. Pokud §4 odst. 2
zákona o vyvlastnění vyžaduje prokázání veřejného zájmu, pak stěžovatelé předpokládají,
že správní orgány v tomto směru povedou dokazování a následně posoudí všechny individuální
okolnosti případu. K tomu v projednávané věci nedošlo.
[7] Stěžovatelé na rozdíl od krajského soudu považovali za případný odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1857/2011. Ačkoli v něm Nejvyšší soud řešil
od projednávané věci skutkově odlišnou věc, podle stěžovatelů dospěl k obecnějšímu, a tedy
i v jejich věci použitelnému, závěru, že „veřejný zájem je třeba zjišťovat pro každý konkrétní případ,
přičemž je nutno jej chápat jako zájem, který by bylo možno označit za obecně prospěšný“. Stěžovatelé
považují rozhodnutí správních orgánů obou stupňů za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů
právě proto, že v nich chybí odůvodnění veřejného zájmu na stavbě plynovodu.
[8] Krajský soud podle stěžovatelů pochybil i v tom, že shledal napadené rozhodnutí
přezkoumatelné co do posouzení převahy veřejného zájmu nad jejich soukromým zájmem.
Stěžovatelé tvrdili, že soukromý zájem vymezili tím, že při ústním jednání konaném v rámci
vyvlastňovacího řízení vyjádřili svůj nesouhlas se zahrnutím jejich nemovitostí do bezpečnostního
pásma vysokotlakého plynovodu. Tento nesouhlas logicky zahrnuje zájem stěžovatelů
na zabránění znehodnocení dosud bonitního pozemku a na zabránění podstatného ztížení
či znemožnění jeho využití pro výstavbu za situace, kdy je plynovod možné vést po alternativní
trase a také zájem na vyhnutí se bezpečnostním rizikům plynoucím z umístění vysokotlakého
plynovodu. Takto vymezený soukromý zájem však žalovaný neporovnal s veřejným zájmem
na výstavbě vysokotlakého plynovodu. Nemohl proto dospět k závěru, že veřejný zájem nad
soukromým skutečně převažuje. Za nikoliv nevýznamné považovali posouzení uvedeného
i proto, že trasa plynovodu je plánována mezi rodinnými domy manželů D. a pana V., kde
nebude dodrženo ochranné bezpečnostní pásmo 20 m na každou stranu plynovodu.
[9] Žalovaný měl zvážit alternativní možnosti dosažení cíle (např. posunutí trasy plynovodu
o několik metrů mimo pozemek stěžovatelů), bezpečnostní aspekty výstavby plynovodu, riziko
poškození staveb stěžovatelů umístěných na pozemku, který je předmětem vyvlastnění, a dále
také užitečnost, potřebnost, rozsah a způsob provedení stavby plynovodu. Namísto toho
žalovaný pouze stručně uvedl, že poškození staveb ve vlastnictví stěžovatelů nehrozí.
[10] Stěžovatelé krajskému soudu vytkli, že nerespektoval samostatnost územního
a vyvlastňovacího řízení. Podle stěžovatelů je účelem vyvlastnění realizace stavby plynovodu,
nikoli jeho realizace v konkrétní trase. Proto považovali za přípustné veškeré námitky,
které se stavby plynovodu týkají. V opačném případě by pravomocné územní rozhodnutí
znamenalo v podstatě „poukázku“ na vyvlastnění pozemků dotčených stavbou, což je pro
stěžovatelů neakceptovatelné.
IV.
[11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku a navrhl kasační stížnost zamítnout. Rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů považoval za dostatečné. Splněním podmínek vyvlastnění se žalovaný
zabýval na stranách 5 až 8 napadeného rozhodnutí, kde definoval konkrétní veřejný zájem,
kterým je realizace pravomocně umístěné stavby vysokotlakého plynovodu. Veřejný zájem podle
něj prvotně plyne z energetického zákona.
[12] Podle žalovaného je stavba plynovodu ve smyslu §170 odst. 1 písm. a) ve spojení
s §odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon) veřejně prospěšnou stavbou technické infrastruktury. Je zanesena v územním plánu města
Vsetína, podle nějž se nachází v zastavěném území, a v Zásadách územního rozvoje Zlínského
kraje je stavba vymezena jako koridor nadřazené distribuční soustavy, koridor pro VTL obchvat
Vsetína s označením veřejně prospěšná stavba P05. Veřejná prospěšnost stavby podle žalovaného
byla posouzena již v rámci pořizování této územně plánovací dokumentace.
[13] Žalovaný veřejný zájem dále dovozoval z §59 odst. 1 písm. e) energetického zákona
a na něj navazujícího §59 odst. 2 téhož zákona. Poukázal i na §2 odst. 2 písm. b) energetického
zákona, že „distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu.“ Ke shodným závěrům
o existenci veřejného zájmu založeného citovanými ustanoveními energetického zákona dospěl
na stranách 5 až 6 rozhodnutí i vyvlastňovací úřad. Žalovaný setrval na svém stanovisku,
že veřejný zájem na vyvlastnění vlastnického práva stěžovatelů zřízením věcného břemene pro
stavbu plynovodu byl v rámci správního řízení v souladu s §4 odst. 2 zákona o vyvlastnění
prokázán.
[14] Neztotožnil se ani s námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v chybějícím posouzení,
zda veřejný zájem převážil nad soukromým zájmem stěžovatelů. K tomu odkázal na příslušné
pasáže správních rozhodnutí obou stupňů. Podle žalovaného nelze v rámci vyvlastňovacího
řízení připustit námitky, které ve své podstatě směřují proti rozhodnutí o umístění stavby
plynovodu. Takové námitky měli stěžovatelé uplatnit včas v územním řízení a při pořizování
územně plánovací dokumentace.
V.
[15] Ke kasační stížnosti se vyjádřila i osoba zúčastněná na řízení a navrhla kasační stížnost
zamítnout. Poukazovala na skutečnost, že bezpečnostní a ochranné pásmo plynovodu vzniklo již
14. 7. 2000, kdy nabylo právní moci územní rozhodnutí o umístění stavby (řízení bylo zahájeno
dne 30. 8. 1999). Stěžovatelé nabyli do svého vlastnictví pozemek parc. č. X, který je předmětem
vyvlastnění, na základě kupní smlouvy ze dne 12. 4. 1999. Z tohoto důvodu měli a mohli o
vedení územního řízení týkajícího se bezpečnostního a ochranného pásma plynovodu vědět,
jelikož jim v řízení byly písemnosti (tedy i územní rozhodnutí) doručovány veřejnou vyhláškou.
Stěžovatelům proto mělo být známo, že své stavby na pozemku parc. č. X umisťují do
bezpečnostního a ochranného pásma stavby plynovodu. Trasa vysokotlakého plynovodu je
přitom vyznačena také v grafické části platného územního plánu města Vsetína a současně
v grafické části Zásad územního rozvoje Zlínského kraje, v níž byla stavba od roku 2012 vedena
jako stavba veřejně prospěšná. Napadené rozhodnutí i napadený rozsudek považovala osoba
zúčastněná na řízení za dostatečně odůvodněné. Ztotožnila se také se závěrem krajského soudu,
že námitky přeložení trasy plynovodu nejsou předmětem řízení o vyvlastnění, ale měly být
stěžovateli vzneseny nejpozději v územním řízení. Jestliže stěžovatelé namítali, že jim nebylo
územní rozhodnutí řádně doručeno, měli se tomuto postupu bránit také již v územním řízení o
umístění stavby vysokotlakého plynovodu, což neučinili.
VI.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatelé v dané věci předně namítali, že se krajský soud, stejně jako správní orgány
nezabývaly prokázáním veřejného zájmu na vyvlastnění jejich pozemku zřízením věcného
břemene ve smyslu §4 odst. 2 zákona o vyvlastnění a že neposoudily ani to, zda tento veřejný
zájem převažuje nad zachováním dosavadních práv stěžovatele ve smyslu §3 odst. 1 zákona
o vyvlastnění. Nejvyšší správní soud se s uvedenou argumentací stěžovatelů neztotožňuje.
[19] Institut vyvlastnění představuje nucený zásah do vlastnických práv, přičemž možnosti
vyvlastnění jsou limitovány jak ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
tak ustanoveními §3 a násl. zákona o vyvlastnění. Ústavněprávním předpokladem vyvlastnění
či omezení vlastnického práva je veřejný zájem na tomto výjimečném postupu. Nejvyšší správní
soud se stěžovateli souhlasí, že veřejný zájem je neurčitým právním pojmem a je třeba jej
zjišťovat pro každý konkrétní případ, přičemž veřejný zájem je nutno chápat jako zájem, který
by bylo možno označit za obecně prospěšný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2016, čj. 5 As 125/2015-86). Odkaz stěžovatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, a v tom je třeba názor krajského soudu korigovat, proto
z tohoto zorného úhlu nepřípadný není. Veřejný zájem je nepochybně v každém případě třeba
zjišťovat. Odlišnou je však otázka jeho prokázání; námitce nedostatečného prokázání veřejného
zájmu správními orgány proto v souzené věci kasační soud nepřisvědčil.
[20] Přípustnost vyvlastnění obecně vyplývá ze stavebního zákona, podle nějž „[p]ráva
k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb (…) lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny
ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury,
včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel“ [§170 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona]. Podle §2 odst. 1 písm. l) uvedeného zákona se rozumí „veřejně prospěšnou
stavbou stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená
ve vydané územně plánovací dokumentaci,(…).“ Veřejnou infrastrukturou se rozumí i technická
infrastruktura, kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického
vybavení, mezi něž patří také produktovody [§2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona]. Není
sporu, že stavba vysokotlakého plynovodu je právě takovou stavbou; skutečnost, že tato stavba
je v souladu s územně plánovací dokumentací se podává z vyjádření Městského úřadu Vsetín
ze dne 5. 2. 2015, které je součástí správního spisu (č. l. 9 správního spisu) a ani o tom nebylo
v řízení pochyb.
[21] Přípustnost vyvlastnění za účelem zřízení stavby, která je součástí distribuční soustavy pro
přepravu plynu, o niž se zde jedná, pak konkrétně vyplývá z energetického zákona. Ten ve svém
§3 odst. 2 stanoví, že „[p]ro provádění stavby (…), která je součástí přenosové soustavy, přepravní soustavy,
distribuční soustavy, zásobníku plynu (…), lze vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle
zákona o vyvlastnění.“ V souladu s tím vyplývá z §59 odst. 1 písm. e) energetického zákona,
že provozovatel distribuční soustavy má právo v souladu se zvláštním právním předpisem
(kterým rozumí zákon o vyvlastnění), zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech mimo jiné
plynárenská zařízení. Pro tento účel dále §59 odst. 2 energetického zákona ukládá provozovateli
distribuční soustavy povinnost „zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro
účely uvedené v odstavci 1 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že (…) nedošlo k dohodě
s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního
právního předpisu (zákona o vyvlastnění – poznámka kasačního soudu), příslušný vyvlastňovací úřad
rozhodne na návrh provozovatele distribuční soustavy o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této
nemovitosti nebo její části.“ Z uvedené právní úpravy je zjevné, že za dodržení zákonných podmínek
vyplývajících ze zákona o vyvlastnění lze pro účely stavby, jíž se týká předmět sporu, vyvlastnit
nemovitosti omezením vlastnického práva formou zřízení věcného břemene, jak se také stalo.
[22] Prvořadou podmínkou tohoto vyvlastnění, což také není sporné, je právě veřejný zájem
na vyvlastnění. Jak správně dovodily správní orgány i krajský soud, ten v projednávané věci
vyplývá přímo z energetického zákona, a to konkrétně z jeho §3 odst. 2, který stanoví,
že „[p]řeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, (…) se uskutečňují ve veřejném
zájmu.“ Obdobně z §2 odst. 2 písm. b) energetického zákon, který definuje distribuční soustavu
v plynárenství, plyne, že „(…); distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu.“
V rámci vyvlastňovacího řízení v projednávané věci tedy byl veřejný zájem zjištěn (viz obdobně
rozsudek citovaný v odst. [7]), nebyl však předmětem dalšího dokazování právě proto,
že je explicitně vyjádřen zákonem.
[23] K výše uvedeným závěrům správně dospěl vyvlastňovací úřad na straně 5 až 8 rozhodnutí
ze dne 20. 5. 2015, čj. MUVS-S903/2015/OÚPSŘ-333/Kre-21. S námitkami stěžovatelů
týkajícími se nedostatečného prokázání veřejného zájmu se vypořádal také žalovaný na straně
7 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ve shodě se soudem krajským tedy námitku
nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí z důvodů absence prokázání veřejného zájmu
ve smyslu §4 odst. 2 zákona o vyvlastnění neshledal důvodnou.
[24] K právě uvedenému kasační soud dodává, že jakkoliv mají stěžovatelé obecně pravdu
v tom, že veřejný zájem musí být ve vyvlastňovacím řízení prokázán (§4 odst. 2 zákona
o vyvlastnění), toto obecné pravidlo se v případě, vyplývá-li určitý veřejný zájem přímo
ze zákona, jak je tomu mimo jiné i u staveb plynárenských zařízení podle energetického zákona,
neuplatní, neboť §3 odst. 2 energetického zákona má povahu speciální právní normy
k §4 odst. 2 zákona o vyvlastnění. To však na druhou stranu neznamená, že ve vyvlastňovacím
řízení není třeba vážit převahu tohoto veřejného zájmu na dosažení požadovaného účelu nad
zachováním práv vyvlastňovaného, jak plyne z §3 odst. 1 zákona o vyvlastnění.
[25] Při zjištění, že veřejný zájem je dán a vyplývá ze zákona (a není jej proto třeba dokazovat)
měly správní orgány dále povinnosti uvážit, zda veřejný zájem na zřízení (a následném
provozování) vysokotlakého plynovodu převažuje nad zachováním dosavadních práv stěžovatelů
ve smyslu §3 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Soukromý zájem, tedy i zájem na zachování
dosavadních práv stěžovatelů k vyvlastňovaným nemovitostem měl vyplývat ze skutečnosti,
že stavba je plánována mezi rodinnými domy, kde proto nemůže být dodrženo bezpečnostní
ochranné pásmo; nemůže být proto dán soulad s veřejným zájmem na výstavbě plynovodu.
Stěžovatelé tedy považovali veřejný zájem za oslabený právě zmíněnými bezpečnostními riziky.
Uvedené námitky žalovaný neopomněl a vypořádal je v celé uplatněné šíři na stranách
7 až 8 napadeného rozhodnutí. Tím dostál požadavkům §3 odst. 1 zákona o vyvlastnění.
Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že obě fáze správního řízení (řízení před
správním orgánem prvního stupně a odvolací) spolu tvoří jeden celek, což nutně platí i pro
rozhodnutí v těchto řízeních vydaná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2003, čj. 7 A 124/2000-39). Z těchto důvodů z hlediska přezkoumatelnosti postačovalo,
pokud se k převaze veřejného zájmu nad zájmem soukromým explicitně vyjádřil žalovaný
v napadeném rozhodnutí. S ohledem na právě uvedené Nejvyšší správní soud neshledal,
že by napadené rozhodnutí trpělo vadou nepřezkoumatelnosti, jak namítali stěžovatelé.
[26] Stěžovatelé vyjádřili obavy i z bezpečnostních rizik plynoucích z umístění plynovodu
na jejich pozemku (hrozba poškození stavby garáže umístěné na pozemku parc. č. X) a uvedli, že
vedením plynovodu přes jejich pozemek se sníží jeho hodnota a také bude podstatně ztíženo či
znemožněno jeho využití pro výstavbu, k níž je určen. Vytkli správním orgánům, že neuvážily
posunutí trasy plynovodu mimo jejich pozemek.
[27] K této námitce krajský soud uvedl, že pokud k tvrzenému snížení hodnoty pozemku
a k podstatnému ztížení jeho využití pro výstavbu mělo dojít, stalo se tak na základě územního
rozhodnutí o umístění stavby plynovodu, které nabylo právní moci dne 14. 7. 2000; tím byla
umístěna stavba vysokotlakého plynovodu, k níž ze zákona náleží ochranné pásmo
(§68 odst. 1 energetického zákona). Námitky proti umístění stavby proto mohli
stěžovatelé uplatnit právě v územním řízení o umístění stavby plynovodu. Předmětem
vyvlastňovacího řízení bylo pouze posouzení zákonných podmínek pro tento mimořádný postup
(srov. §3 a násl. zákona o vyvlastnění), nikoli změna umístění stavby. Námitka nepřiměřenosti
vyvlastnění z důvodu, že je možné vést plynovod po jiné trase je proto ve vyvlastňovacím řízení
nepřípustná.
[28] Obdobné platí pro námitku nesprávného umístění ochranného pásma plynovodu mezi
další stavby (manželů D. a pana V.), jak namítali stěžovatelé. Krajský soud správně vyslovil, že ve
vyvlastňovacím řízení nelze přihlížet k zájmům třetích osob a jejich vlastnické právo
k nemovitostem nacházejícím se v ochranném pásmu pravomocně umístěného plynovodu
nemůže nikterak ovlivnit závěry správních orgánů, týkající se posouzení podmínek, za nichž je
vyvlastňováno vlastnické právo stěžovatelů (zřízením věcného břemene). Nejvyšší správní soud
se tedy shoduje s krajským soudem i v úvahách o této otázce.
[29] S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a doplňuje, že předmětem
rozhodování ve vyvlastňovacím řízení není a nemůže být ani otázka umístění stavby v území ani
existence ochranného a bezpečnostního pásma, protože o těchto otázkách již bylo v územním
rozhodnutí pravomocně rozhodnuto. Existence pravomocného územního rozhodnutí byla
v daném případě podmínkou pro zahájení vyvlastňovacího řízení [§18 odst. 3 písm. b) zákona
o vyvlastnění]. Omezení vyplývající z umístění ochranného pásma existovalo již v době zahájení
vyvlastňovacího řízení a zatěžovalo pozemek stěžovatelů ode dne 14. 7. 2000, kdy územní
rozhodnutí o umístění stavby plynovodu nabylo právní moci. Své námitky vztahující se k poloze
umístěné stavby plynovodu a k ní náležejícího ochranného pásma proto měli stěžovatelé
v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt vznést v územním řízení, případně již v procesu
územního plánování a usilovat tak o změnu trasy plynovodu. Jestliže tak neučinili, nelze nyní tyto
námitky ve vyvlastňovacím řízení zohlednit.
[30] Ze správního spisu se nadto podává, že stěžovatelům byla na pozemku parc. č. X, k. ú. R.
rozhodnutím Městského úřadu Vsetín ze dne 9. 8. 2006, čj. MUVS-S 11541/2006OVÚPD-
330/Re, povolena stavba „garáže u rodinného domu č. p. X, zpevněné plochy, sjezd z místní
komunikace“ (dále jen „stavba garáže“) a rozhodnutím téhož úřadu ze dne 24. 4. 2015, čj.
MUVS-S 1675/2015/OÚPSŘ-330/Pí-11, bylo povoleno užívání uvedeného souboru staveb.
Z těchto skutečností je zřejmé, že v době, kdy stěžovatelé získali stavební povolení pro stavbu
garáže, byla stavba plynovodu spolu s ochranným pásmem již více než 6 let pravomocně
umístěna na části jejich pozemku parc. č. X, čehož si stěžovatelé měli být vědomi. Pokud se
přesto rozhodli umístit do ochranného pásma plynovodu stavbu garáže, nemohou nyní namítat,
že existence jejich stavby je důvodem, pro který nelze stavbu plynovodu realizovat
v předpokládané trase.
[31] Ve vztahu k námitkám hrozícího poškození stavby garáže v důsledku provedení stavby
plynovodu Nejvyšší správní soud připomíná, že pro případ, že by stěžovatelé byli v důsledku
zřízení stavby plynovodu omezeni v obvyklém užívání svých nemovitostí nebo by jim vznikla
újma na majetku, mají právo na přiměřenou jednorázovou náhradu ve smyslu §59 odst. 3
energetického zákona. Nejde však o skutečnost rozhodnou pro úvahu o vyvlastnění pozemku
ke sledovanému účelu, pokud ostatní zákonné podmínky tohoto vyvlastnění byly splněny.
[32] Stěžovatelé se konečně mýlí i v tom, že účelem vyvlastnění je „zřízení zamýšlené stavby
vysokotlakého plynovodu, nikoliv však její zřízení v konkrétní trase“. Uvedenou námitku vznáší
na podporu odlišení územního a vyvlastňovacího řízení, jejich kritérií a právní úpravy a zejména
k obhájení názoru, že „nikoliv pro každou již umístěnou stavbu je možné přistoupit k vyvlastnění“.
[33] Již z povahy věci, má-li být vyvlastnění uskutečněno jen v rozsahu nezbytném k dosažení
jeho účelu (§4 odst. 1 zákona o vyvlastnění), nelze stěžovateli předestřenou úvahu považovat
za správnou. V posuzované věci právě znalost konkrétní trasy, v níž má být plynovod zřízen, byla
předpokladem vymezení, v jakém rozsahu má dojít k vyvlastnění, aby byl zachován zákonný
požadavek vyplývající z §4 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Obecně lze tedy se stěžovateli souhlasit,
že řízení územní a vyvlastňovací jsou řízeními samostatnými, jedno na druhé však na sebe v dané
věci navazovalo a obě tato řízení spolu věcně souvisela [viz také shora zmíněný §18 odst. 3 písm.
b) zákona o vyvlastnění]. Ze žádného ze správních rozhodnutí, ani z napadeného rozsudku však
neplyne, že „pro každou již umístěnou stavbu je možné přistoupit k vyvlastnění“. Takto zkratkovitý
a nesprávný závěr ani správní orgány, ani krajský soud nevyslovily. Nutno přesto opět zdůraznit,
že v posuzované věci byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro to, aby k vyvlastnění
v rozsahu nezbytném k dosažení jeho účelu vyvlastňovací úřad přistoupil a z tohoto pohledu
neshledal kasační soud pochybení ani v rozhodování správních orgánů, ani v posouzení věci
krajským soudem.
VII.
[34] Ze všech výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační
stížnosti úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud jejich náhradu nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
[36] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu pouze těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. Z důvodů zvláštního
zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost
a osoba zúčastněná na řízení také žádnou náhradu nákladů řízení nepožadovala.
[37] S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl
meritorně, považoval za nadbytečné samostatně rozhodovat o jejich žádosti učiněné podáním
ze dne 4. 8. 2017 na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z uvedeného důvodu také
kasační soud rozhodl, že se stěžovatelům vrací soudní poplatek zaplacený za tuto jejich žádost
v celkové výši 2 000 Kč. Uvedená částka jim bude vrácena v souladu s §10 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve spojení s §4 odst. 1 písm. h) téhož zákona
(per analogiam) a bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich
zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu