ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.197.2018:39
sp. zn. 8 As 197/2018-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: L. K.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 7. 2017, čj. KUJI 54263/2017, ODSH 786/2017 Ves. v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2018, čj.
29 A 6/2017-45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Chotěboř (dále „správní orgán“) 22. 5. 2017 rozhodl, že se žalobce dopustil
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (dále „zákon o silničním provozu“) ve znění do 30. 6. 2017 tím, že jako
provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Neznámý řidič žalobcem
provozovaného vozidla dne 2. 7. 2016 v 13:29 hodin na pozemní komunikaci II/345 v obci
Chotěboř-Bílek překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o více než 20km/h. Za tento
správní delikt byla stěžovateli uložena dle §125f odst. 3 téhož zákona pokuta ve výši 2500 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný výše specifikovaným
rozhodnutím z 27. 7. 2017 zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, ve které mimo jiné namítl, že rozhodnutí městského úřadu i žalovaného jsou
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, protože z nich není zřejmé, jakým rychloměrem byla
rychlost měřena. Pro naplnění skutkové podstaty §125f zákona o silničním provozu je přitom
zásadní, že rychlost je měřena automatizovaným technickým prostředkem používaným bez
obsluhy („automatem“). Protože správní orgán svůj závěr o tom, že rychlost byla měřena
automatem, dostatečně neodůvodnil, je s odkazem na zásadu in dubio pro reo na místě
předpokládat, že použitý rychloměr nebyl automatem a podmínka projednatelnosti správního
deliktu dle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu tedy nebyla splněna.
[4] Krajský soud této žalobní námitce přisvědčil, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve správním spisu dle jeho názoru nebyly založeny důkazy,
o které by správní orgán mohl opřít svůj závěr, že použitý rychloměr byl automatem. Správní
orgán ani v rozhodnutí řádně nespecifikoval rychloměr, prostřednictvím kterého bylo protiprávní
jednání žalobce zjištěno a zdokumentováno a který by splňoval zákonné požadavky. Specifikace
rychloměru je přitom zásadní vzhledem k tomu, že zákon podmiňuje odpovědnost za správní
delikt provozovatele vozidla mimo jiné tím, že porušení pravidel bylo zjištěno pomocí automatu.
III.
[5] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel předně namítl, že žalobce v rámci správního řízení nikdy nezpochybnil
automat měřící rychlost na dotčeném úseku pozemní komunikace. Tuto námitku poprvé uplatnil
až v žalobě k soudu, ačkoliv tak mohl učinit již během správního řízení. Odpor a následné
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu podané žalobcem neobsahovaly žádné věcné
námitky. Odvolací námitky žalobce nedoplnil ani na výzvu k doplnění odvolání. Uplatnění
uvedené námitky poprvé až v žalobě tak vyvolává důvodné podezření, že jde pouze o účelovou
procesní taktiku.
[7] Z úřední činnosti je stěžovateli rovněž známo, že obecní zmocněnci a právní zástupci
žalobce vystupují v řadě obdobných řízení týkajících se přestupků provozovatelů vozidel
zjištěných automatizovanými technickými prostředky bez obsluhy a jako osoby právně aktivní
jsou nepochybně obeznámeni s danou technologií měření a její funkcionalitou.
[8] Stěžovatel rovněž považuje termín „automatizovaný technický prostředek používaný bez
obsluhy při dohledu na bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích“
za notorietu. Technické prostředky jsou obecně na měření rychlosti v silničním provozu
používány již několik desetiletí. V konkrétním případě jde pak o způsob užití technického
prostředku, tj. automaticky bez obsluhy. Tomu odpovídají i postupy Policie ČR, která provádí
kontrolu dodržování nejvyšší povolené rychlosti a případné trestání přestupků příkazem na místě.
V tomto případě provádí měření technickým prostředkem s obsluhou a údaje o použitém
technickém prostředku na příkazu rovněž neuvádí.
[9] Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu o nedostatečné specifikaci rychloměru.
Správní spis podle něj obsahuje dostatečné podklady pro závěr, že se v daném případě
jednalo o měření rychlosti automatem. Jde především o oznámení Městské policie Chotěboř,
kde je technický prostředek popsán jako automat, rychloměr typu SYDO Traffic Velocity,
v.č. GEMVEL0033. Použitý rychloměr je dostatečně určen i v protokolu o měření průměrné
rychlosti, zejména v připojené fotodokumentaci. Z uvedené délky úseku i naměřené doby jízdy
je navíc zřejmé, že rychlost byla změřena automatem. Jiný způsob úsekového měření není
z principu možný. Z těchto důvodů považuje stěžovatel posouzení dotčené právní otázky
krajským soudem za nesprávné.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pasivita účastníka v průběhu řízení
nemá vliv na to, že správní orgán nese důkazní povinnost k řádnému zjištění skutkového stavu.
Z toho plyne povinnost prokázat všechny zákonné znaky skutkové podstaty, čímž je i měření
automatem. I kdyby se žalobce k přestupku doznal, bylo by povinností správního orgánu
zjišťovat, zda byly naplněny zákonné znaky přestupku. Správní orgán v tomto případě však svoji
povinnost nesplnil a svůj závěr, že bylo měřeno automatem, nijak neodůvodnil.
[12] Zástupce žalobce nemohl ani na základě svých znalostí posoudit, zda se opravdu jednalo
o automat, jelikož v rozhodnutí není uvedeno, jakým rychloměrem bylo měřeno. Žalobce dále
nesouhlasí, že termín „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích“ je notorietou. Jde o neurčitý
právní pojem, který ve svém rozhodnutí správní orgán nedefinoval. Často přitom bývá
zaměňován s automatizovaným režimem měření. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu čj. 9 As 213/2017-37, který specifikuje požadavky automatu.
[13] K argumentu, že Policie ČR při kontrole rychlosti také neuvádí na příkaze údaje
o použitém rychloměru, žalobce uvádí, že příkaz na místě nemůže obstát co do náležitostí, jako
výrok rozhodnutí. Pokud žalovaný namítá, že rychloměr je dostatečně popsán v oznámení
o přestupku, nejde o přezkoumatelný závěr, jelikož není nijak odůvodněný. Závěr o tom, jakým
rychloměrem bylo měřeno, navíc není v rozhodnutí (ve výroku ani v odůvodnění), a proto není
toto rozhodnutí přezkoumatelné.
[14] Žalobce považuje rozhodnutí krajského soudu za zákonné a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V.
[15] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel předně namítl, že žalobce uplatnil námitku nedostatečného prokázání toho,
že měření bylo provedeno automatem, poprvé až v žalobě. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že pasivita účastníka řízení o přestupku či správním deliktu automaticky neznamená, že tvrzení
zpochybňující zjištěný skutkový stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které obviněný
z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné.
Naopak, žalobce může v žalobě uvést všechny důvody, pro které považuje napadené správní
rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání ani skutečnost, že některé z nich neuplatnil
již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Krajský soud tato žalobní tvrzení nesmí odmítnout
jako opožděná nebo účelová. Na základě skutkového a právního stavu věci, který je dle §75
odst. 2 s. ř. s. povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, je však může shledat irelevantními
nebo nevěrohodnými. Tyto své závěry musí náležitě odůvodnit (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 24/2015-71 a čj. 7 Afs 54/2007-62).
[18] Kasační soud si je rovněž vědom závěrů přijatých ve svém nedávném rozhodnutí
čj. 10 As 36/2019-33, že procesní strategie spočívající v opakovaném podávání neodůvodněných
odvolání kombinovaných s následným podáním komplexní žaloby vyžadující rozsáhlé
dokazování je zneužitím práva, čemuž bude přizpůsoben i rozsah soudního přezkumu. Uvedená
námitka nicméně nepředstavuje tvrzení nových skutečností s nutností provádět rozsáhlé
dokazování v řízení před správním soudem a její posouzení je s ohledem na skutkovou podstatu
pro danou věc zcela zásadní. Krajský soud tedy postupoval v daném případě správně, když
se námitkou stěžovatele zabýval a posuzoval ji ve vztahu ke skutkovým a právním okolnostem
věci. Námitka stěžovatele není opodstatněná.
[19] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se osoba dopustí správního deliktu tím,
že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 uvedeného zákona nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem. Odpovědnost provozovatele za takový správní delikt
se odvíjí mimo jiné od podmínky, že porušení pravidel bylo zjištěno automatizovaným
technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích (§125f odst. 2 téhož zákona).
[20] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správních orgánů pro nedostatek důvodů. Namítl, že pojem „automatizovaný technický
prostředek používaný bez obsluhy“ je notorietou a není tedy v rámci správního rozhodnutí třeba
odůvodňovat. S touto námitkou Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit.
[21] Notorieta je všeobecně známá skutečnost, kterou není třeba dokazovat. Žalovaný opírá
svůj názor, že pojem automat je notorietou, na faktu, že se technické prostředky na měření
rychlosti užívají již několik desetiletí. Proto lze považovat tento termín za notoricky známý
řidičům i široké veřejnosti. Kasační soud souhlasí, že za skutečnost obecně známou lze považovat
fakt, že rychlost automobilů se měří rychloměrem (technickým prostředkem schopným změřit
rychlost). V konkrétním případě však zákon hovoří o automatizovaném technickém
prostředku používaném bez obsluhy (automatu). Tento pojem, na rozdíl od předcházející
skutečnosti, není notoricky známý. Není znalostí široké veřejnosti, že provozovatel vozidla
odpovídá za správní delikt tehdy, když je překročení rychlosti jeho vozidla naměřeno pouze
určitým typem rychloměru – automatem, ani to, že rychloměr typu Sydo Traffic Velocity
je automat. To, že měření bylo provedeno automatem, je podmínkou skutkové podstaty
správního deliktu a správní orgán tuto skutečnost musí řádně doložit a odůvodnit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 270/2017-76).
[22] Pokud stěžovatel odkazuje na postupy policie při udělování příkazu na místě, musí
Nejvyšší správní soud souhlasit s žalobcem v tom, že příkaz na místě je zvláštní formou
rozhodnutí, která co do náležitostí nemůže obstát jako běžné rozhodnutí správního orgánu dle
§68 spr. ř. (srov. §85 zákona č. 200/1990 Sb., příp. §92 zákona č. 250/2016 Sb.). Ani tato
námitka stěžovatele tedy není důvodná.
[23] Dále stěžovatel namítl, že správní spis obsahuje oznámení městské policie a protokol
o měření průměrné rychlosti, ve kterých je použitý rychloměr dostatečně specifikován. Této
námitce Nejvyšší správní soud rovněž nemohl přisvědčit.
[24] Ze samotného rozhodnutí správního orgánu není zřejmé, na základě čeho dospěl správní
orgán k názoru, že k měření byl použit automat. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je uvedeno pouze, že jde o rychloměr. V rozhodnutí o odvolání žalovaný poté uvádí,
že šlo o automat. Chybí zde ale odůvodnění, na základě jaké úvahy správní orgán dospěl k závěru,
že opravdu o automat jde.
[25] Ani podklady založené ve správním spise nejsou pro závěr o užití automatu dostatečné.
Vedle oznámení o přestupku, které samo o sobě není dostatečným podkladem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 310/2018-69) a fotodokumentace, na které je uvedeno
pouze výrobní číslo technického prostředku (GEMVEL0033), neobsahuje správní spis žádný jiný
podklad, který by použitý rychloměr specifikoval. Chybí zde doklady jako například ověřovací list
Českého meteorologického institutu, veřejnoprávní smlouva, na základě které měření probíhá,
vyjádření policie, nebo obdobné dokumenty, které by v souhrnu dostatečně dokazovaly, zda byl
rychloměr automatem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 24/2018-39,
8 As 270/2017-76). Námitka stěžovatele tedy není důvodná.
[26] Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že zástupce žalobce
je z důvodů vystupování v dalších obdobných řízeních a jako právně aktivní osoba dostatečně
s pojmem automat obeznámen. Fakt, že zástupce stěžovatele ví, jak funguje automatizovaný
technický prostředek, nezprošťuje správní orgán povinnosti doložit a odůvodnit,
že v konkrétním případě byla rychlost měřena rychloměrem, který je automatem. Námitka není
důvodná.
VI.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neb yl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[29] Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů
řízení přísluší. Náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti zahrnují náklady spojené
se zastoupením za jeden úkon právní služby ve výši 3100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti)
a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Náklady
na zastoupení tedy činí 3400 Kč. Tuto částku soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce žalobce jako plátce DPH povinen odvést.
Celková výše náhrady nákladů za řízení o kasační stížnosti činí 4114 Kč.
[30] Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslavu Topolovi.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2020
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu